ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.201.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 201/2015-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 1. dubna 2015 v Brně dovolání obviněného M. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. 5 To 288/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 104/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 3 T 104/2013, uznal obviněného M. G. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod body 1) až 11) rozsudku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. dále obviněného zprostil obžaloby pro skutky pod body 1), 4), 5), 15) a 16) obžaloby, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť výše uvedené skutky nejsou trestnými činy.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. 5 To 288/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněného podané proti všem výrokům v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a odvolání státního zástupce podané proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Kačmaříka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Poukázal na to, že stěžejní důkazy zůstaly opomenuty a nehodnoceny soudy obou stupňů. Uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že v rozhodné době měl příjmy ze zaměstnání v pracovním poměru, a je proto v rozporu se zásadou spravedlivého procesu hodnotit tuto skutečnost v jeho neprospěch. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože soudy obou stupňů ignorovaly takové důkazy, které prokazovaly, že poškozené neuvedl v omyl ani od nich žádné finanční částky nevylákal, neboť byli řádně informováni o jeho osobních poměrech a v některých případech mu finanční částku jako půjčku sami nabídli. Dále poukázal na to, že mu nebyly předány finanční částky uvedené pod body 1), 4), 7) a 11) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a že mu nevznikla povinnost vrátit finanční částky uvedené pod body 3) a 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Namítl, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, neboť pokud si peníze půjčil, tak takovou půjčku nikdy „nerozporoval“ a ke svému finančnímu závazku se vždy hlásil, a to ačkoliv smlouva o půjčce nebyla uzavřena písemně a u předání finančních prostředků nebyla žádná další osoba. Poukázal na to, že pokud sami poškození nechtěli své soukromoprávní vztahy řešit cestou trestního řízení, je v rozporu se zásadou ultima ratio, aby těmto poškozeným byla poskytována ochrana jejich majetkových práv orgány činnými v trestním řízení.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. 5 To 288/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný uplatnil v dovolání prakticky stejné námitky, které vznesl v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. S těmito námitkami se soudy obou stupňů vypořádaly řádně a v souladu se zákonem a nejvyšší státní zástupce proto plně odkázal na správné závěry soudů obou stupňů. Poukázal na to, že jednání obviněného nelze v souvislosti s jeho trestní odpovědností posoudit podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jako nedostatečně společensky škodlivé, neboť obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedené námitce obviněného. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. G. vylákal v jedenácti případech se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a současně při vědomí svých majetkových a finančních poměrů a neexistenci řádného zaměstnání a z toho vyplývající nemožnosti dostát řádně a včas svým závazkům od jednotlivých poškozených finanční částky v celkové výši 756.197,- Kč. Obviněný tyto finanční prostředky poškozeným dosud nevrátil [s výjimkou částky 15.000,- Kč pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu], resp. neprovedl jím fakturované služby [pouze jednání pod body 2) a 9) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu] a způsobil tak poškozeným značnou škodu. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní a objektivní stránku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto zločinu. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud v souvislosti s naplněním subjektivní stránky uvedeného zločinu odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, který uvedl, že obviněný musel být již v době vylákání výše uvedených finančních částek srozuměn s tím, že s ohledem na svoji majetkovou situaci a příjmy v uvedené době nebude schopen tyto finanční prostředky poškozeným vrátit. Doložené příjmy obviněného mohly postačovat pouze na pokrytí základních potřeb jeho rodiny, obviněný byl navíc značně zadlužen, neboť na jeho majetek bylo již v dřívější době nařízeno několik exekucí. Obviněný navíc v rozhodné době ani neplatil nájem svého bytu, na nájemném za jím užívaný byt dlužil částku 101.821,- Kč. Odvolací soud dále správně uvedl, že o úmyslu obviněného svědčí i způsob spáchání trestné činnosti, stejně jako rozsah vylákaných finančních prostředků, neboť v období od 25. 11. 2011 do 25. 3. 2013 postupně vylákal od osmi poškozených celkově částku 756.197,- Kč, přičemž v tomto podvodném jednání pokračoval v řadě případů i poté, co již uplynula lhůta k vrácení finančních prostředků, které vylákal v dřívější době. O podvodném úmyslu obviněného svědčí i skutečnost, že v některých případech uvedl zjevně nepravdivé údaje týkající se použití vylákaných finančních částek a že v některých případech se začal vyhýbat kontaktu s poškozenými, příp. s nimi zcela přestal komunikovat.
Obviněný dále právně relevantně namítl, že pokud sami poškození nechtěli své soukromoprávní vztahy řešit cestou trestního řízení, je v rozporu se zásadou ultima ratio, aby těmto poškozeným byla poskytována ochrana jejich majetkových práv orgány činnými v trestním řízení.
Nejvyšší soud ani této námitce obviněného nepřisvědčil. Poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný se dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že postupně vylákal od osmi poškozených finanční částky ve výši 756.197,- Kč (z nichž pouze 15.000,- Kč vrátil poškozené J. B.), přičemž již v době půjčení byl srozuměn s tím, že vzhledem k jeho majetkovým poměrům nebude moci poškozeným tyto finanční prostředky vrátit. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle §209 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. G. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek