ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.228.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 228/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 To 306/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 61/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 3 T 61/2014, byl obviněný P. V. uznán vinným ad 1) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a ad 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 To 306/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Je přesvědčen, že z důkazů, které soudy ve věci provedly, nelze učinit spolehlivý závěr, že by se skutku popsaného pod bodem ad 2) měl dopustit právě on. Žádný důkaz, že ho spolehlivě neusvědčuje a on od počátku popírá spáchání trestného činu loupeže. Podle soudů ho z uvedeného trestného činu loupeže mají usvědčovat svědecké výpovědi poškozeného D. J., M. K., D. Š. a A. J., přičemž obviněný s tímto závěrem nesouhlasí. Uvedení svědci u hlavního líčení pouze popsali průběh skutku s tím, že žádný z nich nebyl schopen ztotožnit pachatele. Z výpovědí svědků (s výjimkou svědka K. D.) tedy podle obviněného vyplývá pouze to, jak se skutek udál, ale nikoli kým byl spáchán. Uvedení svědci podle obviněného shodně uvedli (s výjimkou D. J.), že nejsou schopni ztotožnit pachatele. Jediný poškozený D. J. uvedl, že je podle svého názoru schopen poznat pachatele, avšak u rekognice ho neztotožnil. Všichni uvedení svědci však shodně uvedli, že se pachatel pravděpodobně znal se svědkem K. D. a měli být patrně kamarádi, když tuto skutečnost měli dovodit z toho, že před údajným útokem na poškozeného měl s K. D. hovořit, a to nikoli krátce. Podle obviněného však K. D. uvedl ve své výpovědi přesný opak, tedy že mezi ním a K. D. šlo jen o dotaz kolik je hodin, a ve vztahu k němu svědek uvedl, že ho zná pouze od vidění, v protokolu o rekognici navíc uvedl, že ho obviněný měl okrást o mobilní telefon. Z uvedeného podle obviněného vyplývá, že nebyli kamarádi, čímž podle něj je zde zjevný rozpor mezi výpověďmi uvedených svědků a výpovědí K. D. K tomuto rozporu se pak podle obviněného soudy vůbec nevyjádřili, avšak o věrohodnosti uvedených svědků nepochybovaly. Jediným důkazem usvědčujícím ho ze spáchání uvedeného zločinu loupeže je tak podle obviněného svědecká výpověď K. D., který ho při rekognici dne 17. 3. 2014 označil se 100% jistotou za pachatele. Obviněný však pochybuje o věrohodnosti a pravdomluvnosti uvedeného svědka. Podle něj je v jeho výpovědích řada rozporů a nejasností, se kterými se soudy nevypořádaly, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný dále v dovolání obsáhle a podrobně rozebíral výpověď svědka K. D. Rozpory ve výpovědích K. D. s poškozeným D. J. spatřuje zejména v obsahu jejich vzájemné komunikace, ohledně přivolání taxíku. Dále považuje za rozporné skutečnosti týkající jeho vztahu ke svědku K. D., jak dobře a odkud se znají, zda byl jejich vztah kamarádský či nikoli, jakož i ohledně skutečností proč se předmětného dne tento svědek nacházel na místě činu. Obviněný poukazuje na to, že svědek K. D. při své výpovědi u hlavního líčení v několika případech evidentně lhal. Je tedy přesvědčen, že pokud mohl lhát o okolnostech, za nichž se stal uvedený skutek, mohl lhát také v té části, v níž ho usvědčoval jako pachatele předmětného skutku. Proto se neztotožňuje se závěry soudů o věrohodnosti výpovědi svědka K. D. Uvádí, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Znovu zopakoval, že jediným svědkem, který ho usvědčuje, je K. D., k němuž dále namítl, že je osobou s drogovou minulostí, není podle něj možné věřit tomu, že v době spáchání uvedeného činu nebyl pod vlivem pervitinu, jehož byl uživatelem, a je tak podle obviněného pravděpodobné, že kognitivní schopnosti tohoto svědka byly sníženy. Dále uvedl, že K. D. je také osobou opakovaně soudně trestanou, kdy jeho motivem ke lživé výpovědi mohla být msta, snaha sám se vyhnout trestnímu stíhání nebo snaha krýt skutečného pachatele. Ze všech uvedených důvodů lze podle obviněného pochybovat o věrohodnosti svědecké výpovědi svědka K. D. Soudy se s touto otázkou dostatečně nevypořádaly a v tomto směru trpí jejich rozhodnutí významnou vadou. Nesprávné posouzení jeho viny je podle obviněného zřejmé rovněž ze svědecké výpovědi poškozeného D. J. Ten ve svých výpovědích popisoval osobu pachatele jako osobu vyšší, která neměla velkou fyzickou sílu. Z toho je podle obviněného zřejmé, že se nemohlo jednat o něj, neboť on je robustní postavy, a na první pohled je zřejmé, že má velkou fyzickou sílu. V neposlední řadě soudy podle obviněného zcela podcenily skutečnost, že ač poškozený ho jako pachatele uvedeného zločinu loupeže neztotožnil a označil zcela jinou osobu s jistotou na 90%, soudy přesto k tomuto důkazu přihlédly v jeho neprospěch, což je v rozporu s trestním řádem. Soudy tak podle něj dospěly k závěru o jeho vině jednáním popsaným pod bodem ad 2), ačkoli důkazy jeho vinu neprokazují.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl, že se zprošťuje obžaloby, pokud jde o skutek pod bodem ad 2). V souvislosti s tím navrhl, aby mu Nejvyšší soud uložil nižší trest, a to pouze v rámci sazby za skutek pod bodem ad 1).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení se s dostupným spisovým materiálem a s obsahem dovolání, se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. l) uplatnil s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 416 a násl. tr. spisu a č. l. 438 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky obviněného směřují toliko proti skutku popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, tj. proti jednání kvalifikovanému jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se obviněný dopustil tím, že dne 31. 1. 2014 v době kolem 00:45 hodin v O. – H. na ul. H., na chodníku u autobusové zastávky „H. d. H.“, směr centrum, v úmyslu zmocnit se cizí věci, přistoupil k poškozenému D. J. držícímu v ruce svůj mobilní telefon zn. Huawei Ascend Y 300, černé barvy virtuálního operátora Kaktus, bez kreditu, kterého požádal o zavolání, a když mu poškozený odvětil, že nemá kredit, tak svou pravou rukou uchopil mobilní telefon poškozeného a svou levou paží chytil poškozeného zezadu kolem krku do tzv. kravaty a začal se s ním o mobilní telefon přetahovat, načež se mu podařilo mobilní telefon z ruky poškozeného vytrhnout a začal s ním utíkat do podchodu k tramvajovým zastávkám, a když jej poškozený na konci schodiště klesajícího do podchodu doběhl a dožadoval se vrácení mobilního telefonu, tak vůči poškozenému pronesl, že ho pobodá, přičemž si ohmatával kapsy své bundy něco hledaje, načež se dal znovu na útěk, kdy poškozený jej znovu pronásledoval a asi po 6 metrech se zastavil, otočil se, rozběhl se proti poškozenému a srazil jej na zem, načež opětovně utíkal pryč, a když jej poškozený u drogerie DM doběhl, tak poškozeného nejprve oběma rukama uhodil do obličeje a následně jej pěstí udeřil do obličeje a z místa i s mobilním telefonem utekl, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozenému D. J. škodu 2.900,- Kč na odcizené věci, kdy ke zranění poškozeného nedošlo .
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu loupeže nedopustil. Z provedeného dokazování nebylo podle něj možné dospět k závěru o jeho vině, neboť důkazy jeho vinu spolehlivě neprokazují. V jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Obviněný podrobně rozebírá výpovědi poškozeného a svědků, shledává v nich rozpory, přičemž ze svého pohledu tyto důkazy hodnotí a uvádí, jaké závěry z nich podle jeho názoru plynou. Obviněný rovněž brojí proti věrohodnosti svědka K. D., který jej jako jediný spolehlivě identifikoval jako pachatele loupeže.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Výše uvedené námitky – skutkové – tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítal. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného pod bodem ad 2) mají svůj podklad zejména ve výpovědích poškozeného D. J. a svědků K. D., M. K., D. Š. a A. J. (svědků nacházejících se předmětného dne na místě činu). Bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo se zmocnil mobilního telefonu poškozeného, a to násilným jednáním směřovaným proti poškozenému a vedeným úmyslem zmocnit se cizí věci (mobilního telefonu). Výpovědi poškozeného a svědků soudy pečlivě hodnotily, přičemž v popisu podrobností průběhu děje nepominuly určité odlišnosti, avšak v popisu podstatných okolností případu shledaly jejich výpovědi shodnými, popisujícími skutek tak, jak je uveden ve shora citované skutkové větě. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je také zcela zřejmé, že se pečlivě zabývaly otázkou totožnosti obviněného P. V. jako pachatele uvedeného zločinu loupeže, jíž obviněný v průběhu celého trestního řízení opakovaně namítal, a která je také podstatou dovolání obviněného. Skutečnost, že to byl právě obviněný P. V., kdo byl pachatelem uvedeného zločinu, vyplývá zejména z výpovědí svědka K. D. a výsledků provedené rekognice s tímto svědkem ze dne 17. 3. 2014 (č. l. 118 a násl. tr. spisu). Tento svědek především uvedl, že obviněného znal od vidění z Hotelového domu Vítek v O. pod přezdívkou V. (což ostatně uvedl ve své výpovědi také obviněný ve vztahu k tomuto svědkovi). Svědek K. D. pak také vypověděl, že v době incidentu poznal obviněného, resp. poznal, že šlo o V., a to podle jeho tváře a hlasu (neboť ho podle vidění již znal). Pokud jde o podrobnosti a okolnosti týkající se doby jejich seznámení, nejsou tyto pro posuzování předmětné věci podstatné. Podstatné je (a to z výpovědí tohoto svědka i obviněného), že se z minulosti znali a svědek K. D. poznal obviněného v době incidentu. Svědek K. D. pak obviněného ztotožnil při rekognici dne 17. 3. 2014, když uvedl, že muž, kterého zná pod přezdívkou V., kterého viděl předmětného dne na zastávce, a který zaútočil na poškozeného, je právě obviněný P. V. Soudy nepominuly ani posuzování otázky věrohodnosti svědka K. D., pečlivě hodnotily osobu tohoto svědka, jakož i jeho výpovědi, věnovaly jim potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se zabývaly také zjištěnými rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení, které obviněný namítá opakovaně také v dovolání, a to opětovně i ve vztahu k vysvětlení podaného tímto svědkem dne 19. 2. 2014, ač již odvolací soud k této námitce správně a jasně uvedl, že se jedná o úkon provedený před zahájením trestního stíhání, a k obsahu daného vysvětlení tak nelze přihlížet, resp. jej nelze hodnotit (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Zjištěné rozpory svědek při hlavním líčení také dostatečně vysvětlil a při svém rozhodování soudy vycházely z výpovědí zbavených daných rozporů. Po pečlivém hodnocení soudy obou stupňů shledaly výpovědi svědka K. D. věrohodnými, přičemž posuzovaly jeho věrohodnost i s ohledem na to, že jde o osobu s trestní minulostí. Soudy dostatečně reagovaly také na námitku obviněného, že uvedený svědek mohl být pod vlivem drog, když z výpovědi K. D. vyplývá, že uvedený den pod vlivem pervitinu nebyl (č. l. 372 tr. spisu). Takovému ovlivnění uvedeného svědka nenasvědčuje ani výpověď žádné z dalších osob přítomných na místě činu. Soudy tedy nezjistily žádnou skutečnost, která by zpochybňovala věrohodnost uvedeného svědka. Naopak provedeným dokazováním bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo se lživě snažil svědka znevěrohodnit (viz zjištění Policie ČR, které nepotvrdilo tvrzení obviněného, že proti němu v 9 případech uvedený svědek svědčil, str. 13 rozhodnutí soudu I. stupně). Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Soudy se tedy evidentně zabývaly zjištěnými rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a poškozeného, rozpory v souladu s procesními předpisy v řízení před soudem odstranily a svůj postup také dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily. V podrobnostech proto zcela postačí na tato odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s námitkou obviněného, že nesprávné posouzení jeho viny je zřejmé také z výpovědi poškozeného, neboť tento podle něj popsal pachatele, jehož popis neodpovídá jeho osobě. Předně nutno poznamenat, že k incidentu došlo v zimě, v nočních hodinách, kdy obviněný měl zimní bundu a přes hlavu kapuci, což již samo o sobě ztěžovalo jeho identifikaci, protože mu poškozený podle vlastního vyjádření do tváře moc neviděl. Dále je zřejmé, že obviněný svým jednáním poškozeného překvapil, o telefon se přetahovali a poté poškozený obviněného pronásledoval, když vše se odehrálo relativně rychle. Ač se s ním potkal za této situace poprvé, a nikdy předtím jej neviděl, přesto poškozený obviněného popsal (tak jak ho subjektivně vnímal) jak v protokolu o rekognici tak při hlavním líčení (s odstupem času) jako osobu o něco vyšší než on (vyšší než 176 cm), s kulatým obličejem, strništěm a téměř holohlavého. Tento popis pak typově odpovídá osobě obviněného. Subjektivní vnímání síly obviněného pak na tento popis nemá vliv. Pokud jde o rekognici prováděnou s poškozeným dne 17. 3. 2014, soudy obou stupňů konstatovaly, že poškozený obviněného nepoznal, ačkoli odvolací soud upozornil na skutečnost vyplývající z protokolu o rekognici (č. l. 113 a násl. tr. spisu), že poškozený jednoznačně vyloučil muže číslo 1 a 4 jako pachatele a s ohledem na velkou podobnost osob zvažoval mezi mužem číslo 2 (obviněným) a mužem číslo 3, přičemž se nakonec přiklonil k tomu, že pachatelem mohl být muž číslo 3. Tedy pachatele nepoznal. Uvedený závěr však nebyl přičítán obviněnému k tíži. Ke spolehlivému ztotožnění pachatele došlo na základě výpovědi svědka K. D. a výsledků rekognice prováděné s tímto svědkem, který se, na rozdíl od poškozeného, s obviněným setkal již v minulosti a poznal jej podle tváře i podle hlasu. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného skutkem uvedeným v bodě 2) výrokové části rozsudku.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy I. a II. stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily, a není ve věci dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který na něj obsahově navazuje. Proto bylo dovolání obviněného P. V. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš