ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.259.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 259/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 9 To 353/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 48/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 2 T 48/2014, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný se uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 4. 12. 2013 v době kolem 05:15 hodin v P. , v blízkosti F. nám. , přistoupil ke kolemjdoucímu J. P. a požadoval po něm cigarety a „půjčení“ peněz, přičemž poškozený, z obavy z možného fyzického napadení umocněného ranní dobou, vzezřením obviněného, přítomnosti další osoby, která obviněného doprovázela, výzvě obviněného, aby to netlačil přes sílu, mu ze strachu vydal částku 100,- Kč, s čímž se však obviněný nespokojil a se slovy, že určitě má víc peněz, že se sám podívá, přistoupil těsně k poškozenému J. P. , vzal mu peněženku z ruky a svévolně si z ní vzal 100,- Kč, a kartu sloužící jako elektronická peněženka od společnosti Fortuna s kreditem 600,- Kč, kdy současně vyzval poškozeného o přístupové heslo k ní, současně s výzvou přítomnému L. M. , aby mu předal dýku .
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu. Krajský soud v Brně k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání obviněného.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že hmotně právní posouzení jeho jednání je vadné, nezákonné, nesprávné a bylo třeba ho hodnotit odlišně. Uvedl, že nejprve byla jeho věc hodnocena jako přečin krádeže, následně však byla překvalifikována a hodnocena jako zločin loupeže. Obviněný od počátku trestního řízení zdůrazňoval, že vůči poškozenému neužil nikdy žádnou pohrůžku násilí, a to ani ve fyzickém smyslu, ani v tzv. konkludentní podobě, jak podle něj zcela nepatřičně nad rámec skutkových zjištění dovodily soudy. Z toho pak soudy dovodily špatnou právní kvalifikaci jeho jednání, když podle obviněného nepatřičně odkázaly na umocnění obavy poškozeného z možného fyzického napadení odkazem na ranní dobu a vzezření obviněného, jakož i přítomnost další osoby. Obviněný nechápe, jak tyto skutečnosti mohly umocňovat subjektivní a ničím nepodloženou obavu poškozeného. Pokud soudy mínily hodnotit jeho barvu pleti, pak by takové hodnocení podle něj vyznívalo silně diskriminačně. Podle obviněného nelze pouze z obecného vyjádření poškozeného, že měl strach, vyvozovat bez dalších skutkově a právně významných skutečností existenci právně relevantní pohrůžky násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Domnívá se, že jeho jednání mohlo být maximálně kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jak byla věc původně kvalifikována. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, o které soud I. stupně opřel právní posouzení skutku jako zločin loupeže, že šlo o naprosto jiný případ, když on poškozenému žádným způsobem nedával najevo, že pokud by se nepodvolil jeho výzvě, došlo by k použití násilí, poškozený neměl ani ztíženou možnost úniku a v tomto směru ani neproběhlo žádné dokazování. Bez ohledu na to, že poškozený mohl subjektivně vnímat strach, ten podle obviněného nevycházel ze žádných objektivních okolností. Obviněný připustil, že sice vzal obviněnému peněženku, avšak tuto mu poškozený vlastně sám dal k dispozici a on si vzal peníze a kartu, poškozený také uvedl, že mu poděkoval a dal mu část peněz zpět na cestu do zaměstnání. Z jeho jednání tedy nebylo možné dovozovat, že by poškozenému mohl jakkoli ublížit. Pokud jde o výzvu k podání dýky, ta podle něj proběhla až ve chvíli, kdy už měl k dispozici peněženku poškozeného, potřeboval si jen vyškrábat číslo PIN na kartu a s dýkou nijak nemanipuloval ani s ní nevyhrožoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného obsahově odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak považuje je za zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce obviněný již v prvotní fázi konfliktu s poškozeným použil výzvy, aby to poškozený „netlačil na sílu“. Z tohoto vyjádření, v kontextu s dalšími soudy zjištěnými skutečnostmi (přítomnost svědka M. , brzká ranní doba ještě za tmy), lze podle něj dovodit, že obviněný působil na vůli poškozeného tak, že pokud se mu v žádosti o finanční prostředky nepodvolí, použije sílu. Další zjištěné skutečnosti jako odnětí peněženky a výhrůžky k vydání čísla PIN ke kartě Fortuna, při níž obviněný manipuloval s dýkou, jsou podle státního zástupce významné z hlediska celkového posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného, zločin loupeže však byl dokonán již pronesením prvotní výhrůžky. Všechny uvedené skutečnosti dokreslují celkovou relativně vypjatou a nepřátelskou atmosféru na místě činu, jež podle státního zástupce vedla poškozeného k tomu, aby se požadavkům obviněného podvolil. Pokud jde o námitku týkající se vzezření obviněného, vytkl státní zástupce odvolacímu soudu poněkud neobratné spojení etnického původu obviněného a svědka L. M. s celkovou situací na místě činu. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti to však nepovažuje za podstatné, neboť klíčovým zde byl právě výhrůžný projev obviněného, když nalézací soud se ve svém rozhodnutí o původu obviněného a svědka nezmiňuje. Pokud jde o namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, na něž poukazuje obviněný, státní zástupce je přesvědčen, že pachatel tam posuzovaných trestných činů loupeže si počínal způsobem, který je s nyní projednávaným jednáním obviněného zcela srovnatelný. Podle názoru státního zástupce obviněný za daných okolností užil pohrůžky bezprostředního násilí, a to ve zjevném úmyslu zmocnit se cizích věcí náležejících poškozenému.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 134 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud, takže v podstatě lze v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění soudu I. stupně, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil zčásti námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud I. stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Výše zmíněnými skutkovými námitkami, že si od poškozeného peníze jenom půjčoval, že mu poškozený dal jak peníze, tak peněženku dobrovolně, obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními, domáhá se jiného hodnocení rozhodných důkazů, přičemž výsledkem by měla být zcela jiná skutková zjištění. Obviněný v dovolání opakovaně popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a neuvádí tak námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Totéž platí v podstatě i o námitce, že výzva k předání dýky nepředcházela okamžiku, kdy již měl peněženku poškozeného ve své dispozici. V tomto případě obviněný nesprávně interpretuje skutkové zjištění soudu I. stupně, podle kterého tato výzva skutečně nepředcházela zmocnění se peněženky poškozeného, a soudy to ani netvrdí, ale byla pronesena současně s výzvou o poskytnutí přístupového hesla ke kartě. Poškozený v hlavním líčení (č. l. 100 verte tr. spisu) výslovně uvedl, že si obviněný o tu dýku řekl předtím, než mu on řekl heslo ke kartě, a kdyby mu nepodal dýku, tak by mu heslo asi neřekl. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že jeho jednání bylo nesprávně hmotně právně posouzeno, neboť v něm nelze spatřovat naplnění znaku použití pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že vůči poškozenému neužil nikdy žádnou pohrůžku násilí, a to ani ve fyzickém smyslu ani v tzv. konkludentní podobě. Má za to, že jeho jednání mělo být maximálně kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, ale Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Pokud obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání zpochybnil toliko existenci jednoho ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jmenovitě pak užití pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému, vymezil tím rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu na otázku správnosti právního posouzení jeho jednání jako uvedený zločin loupeže, a to pouze z hlediska naplnění znaku užití pohrůžky bezprostředního násilí.
Na úvod je vhodné poznamenat, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Soud I. stupně sice (stejně tak i státní zástupce v obžalobě) v tzv. právní větě opomenul uvést, že se jedná o pohrůžku násilí bezprostředního, ale tato okolnost jednoznačně vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku.
Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty zločinu loupeže vyjádřena znakem „proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. V tomto případě se mělo podle právní kvalifikace soudů jednat o pohrůžku bezprostředního násilí. Pohrůžka bezprostředním násilím je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet samotnému zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. Zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79 – Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě, se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1980). Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zároveň ale není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě.
Rozdíl mezi oběma trestnými činy je především ve znaku „násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“ u loupeže. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí tu je prostředkem, jímž si pachatel zajistí, že cizí věc se dostane do jeho dispozice. Násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí pachatel překonává či eliminuje odpor poškozeného. Uvedený znak chybí u krádeže, což znamená, že při krádeži pachatel získá cizí věc do své dispozice tak, že si ji vezme, aniž při tom překonává či eliminuje odpor jiné osoby.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud soudy ve výše popsaném skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, spatřovaly naplnění zákonných znaků spočívajících v užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Relevantní jsou v tomto kontextu zjištění, podle nichž obviněný v doprovodu ještě jedné osoby, svého známého (po dobu jednání obviněného stojícího poblíž), v 05:15 hodin ráno, za úplné tmy, na opuštěném místě (liduprázdném), přistoupil do blízkosti poškozeného, a požadoval po něm cigarety a následně „půjčení“ peněz se slovním vyjádřením „aby to netlačil přes sílu“. Když nebyl spokojen s částkou vydanou mu poškozeným, se slovy „že určitě má peněz víc, že se sám podívá“, přistoupil do úplné blízkosti poškozeného, vzal mu peněženku z ruky, a sám si z ní vzal další peníze a také kartu společnosti Fortuna s kreditem 600,- Kč. Protože věděl, k čemu uvedená karta slouží, současně s výzvou k poškozenému o přístupové heslo ke kartě, požádal rovněž osobu, která přišla s ním (svého známého, který výzvě vyhověl) o předání dýky. Pod vlivem výhrůžného slovního vyjádření „aby to netlačil přes sílu“, které bylo reakcí obviněného na odmítnutí jeho požadavku o cigarety ze strany poškozeného, a které za dané situace zjevně vyjadřovalo možnost užití bezprostředního násilí, jakož i dalšího jednání obviněného (zvyšování požadavků na poškozeného, přistupování do bezprostřední blízkosti, vzetí peněženky a nakonec i nůž v jeho ruce), nelze se zřetelem na konkrétní situaci na místě činu (tma, opuštěné místo, známý, který podal obviněnému dýku) vyložit počínání obviněného jinak než jako pohrůžku bezprostředního násilí. Tedy pohrůžku takovým násilím, které bude vykonáno ihned, nevydá-li poškozený obviněnému požadovanou finanční hotovost a posléze heslo ke kartě, která měla obviněnému přinést další finanční prostředky. Vzhledem k dané situaci na tom nic nemění ani skutečnost, že v rámci své slovní výzvy obviněný výslovně vůči poškozenému neužil jednoznačnějších výhrůžných slov (hrozících bezprostředním násilím). I tím, že pronesl k poškozenému „aby to netlačil přes sílu“, dal v dané situaci dostatečně najevo svou vůli dosáhnout svého i za použití síly k překonání případného odporu poškozeného. Nelze totiž pochybovat o tom, že poškozený takovéto chování obviněného (pro něho neznámého člověka, za tmy, na opuštěném místě, ještě za doprovodu další osoby) považoval za hrozbu, když za dané situace nepochybně chápal úmysl obviněného (dostat se k finančním prostředkům) a mohl důvodně předpokládat, že v případě jeho odporu skutečně sáhne k násilí. S takovým vnímáním situace poškozeným obviněný také zjevně počítal, předpokládal, že v poškozeném vzbudí strach (z užití násilí) a zamezí tak jeho odporu, jinak řečeno, že se poškozený „dobrovolně“ podřídí jeho požadavkům. To ostatně vyplývá z výpovědi poškozeného u hlavního líčení (č. l. 100 a násl. tr. spisu), že vnímal jednání obviněného jako možnost bezprostředně hrozícího násilí („měl jsem strach, aby mi nic neudělal… radši mu to řeknu, než aby se volala sanitka“) a proto také vyhověl požadavku obviněného ve snaze neohrozit své zdraví. Jednání obviněného za dané situace rozhodně nelze považovat za pouhou běžnou žádost o vydání peněz či o půjčku, což také obviněný věděl. Nejvyšší soud neshledal na závěrech obou soudů žádné pochybení, když je zřejmé, že jednání obviněného v dané situaci vykazuje zjevně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, která pak byla prostředkem k tomu, aby se obviněný zmocnil cizí věci (finanční hotovosti, jakož i karty, která po poskytnutí hesla poskytovala obviněnému další finanční hotovost). Skutečnost, že poškozený po vyhodnocení jednání obviněného, ze strachu z něj, zcela rezignoval na jakýkoli odpor a obviněnému vydal peníze, nebránil se ani vzetí peněženky, a při vědomí toho, že má obviněný v ruce dýku vyzradil i heslo ke kartě s kreditem, vyjadřuje, že obviněný svým jednáním dosáhl cíle, který si stanovil. Jeho jednání mělo jím předpokládaný efekt a svou vyslovenou, a také z jeho jednání a ostatních okolností zřejmou pohrůžkou bezprostředního násilí, zcela eliminoval odpor poškozeného. Obviněný tak svým jednáním naplnil namítaný znak skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jeho námitka je zjevně neopodstatněná. Na posuzovaný případ jsou tak plně aplikovatelné závěry vyplývající ze zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, se kterým je rozhodnutí soudů v této trestní věci v souladu. Pokud jde o námitku obviněného týkající se jeho vzezření (není mu zřejmé, jak mohlo jeho vzezření někoho pobuřovat nebo vyvolat v někom strach), Nejvyšší soud uvádí, že vzezření pachatele, bez ohledu na jeho rasu nebo etnický původ, se může v obecné rovině podílet na působení pachatele na poškozeného, jde však toliko o další skutková zjištění dokreslující podstatu věci, a to výhrůžné jednání pachatele, které v posuzovaném případě bylo nepochybně shledáno. Nalézací soud se pak ve svém rozhodnutí etnickým původem obviněného nezabýval a právně relevantní okolnosti pro aplikaci §173 odst. 1 tr. zákoníku shledal ve výše uvedených skutkových zjištěních.
Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící skutkové i hmotně právní úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš