ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.308.2015.1
7 Tdo 308/2015-I.-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2015 v Brně dovolání obviněného P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 2/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014, byl obviněný P. B. (dále zpravidla jen: „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
v době od 31. 10. 2013 do 3. 1. 2014 obtěžoval poškozenou M. D., ...., tím, že jí zaslal celkem 11 SMS zpráv a dále tím, že jí i několikrát denně zasílal e-maily s různým obsahem hodnotícím jejich vzájemný vztah, v několika z nich ji urážel, a to z e-mailové adresy ... , a v několika případech v měsíci prosinci 2013 ji sledoval v blízkosti jejího bydliště a v jejím bydlišti v obci R. n. L., S. ..., okr. L., přičemž dne 20. 12. 2013 v době okolo 20:15 hodin čekal v jejím bydlišti v obci R. n. L., S. ...., před bytem č. ... na poškozenou, až půjde do mezipatra panelového domu kouřit, a chytil ji levou rukou kolem krku a pravou rukou sevřenou v pěst ji opakovaně udeřil do obličeje, čímž poškozené způsobil krvácející zranění úst, pohmoždění krční páteře a hematomy v obličeji, a dále se snažil poškozené vsunout do úst nezjištěný předmět, přičemž v dalším napadání mu zabránil až soused poškozené P. K., ..., který slyšel poškozenou volat o pomoc; poškozená byla následně ošetřena v P. nemocnici s poliklinikou v R. n. L. a byla jí vystavena pracovní neschopnost do 7. 1. 2014. V důsledku tohoto jednání a jednání, pro něž byl obviněný P. B. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 T 63/2013, měla poškozená obavu o svůj život a zdraví a o život a zdraví svého nezletilého syna, přičemž se bála vycházet ven ze svého bydliště a nenavštěvovala ani léčebnou rehabilitaci, která jí byla v souvislosti se způsobeným zraněním doporučena, aby se tak vyhnula setkání s obviněným.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce v Ústí nad Labem, pobočka pro Liberecký a Ústecký kraj, v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 35/C částku 856 Kč na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal obviněný po jeho vyhlášení odvolání proti všem jeho výrokům. Státní zástupkyně podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž ihned po jeho vyhlášení proti výroku o trestu v neprospěch obviněného.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014, ve výroku o trestu. Krajský soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný P. B. odsuzuje podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Rudolfa Axmanna včas dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že právní názory soudu jsou v rozporu se zjištěnými skutkovými zjištěními, a že není naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinů, za něž byl odsouzen. K přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku obviněný namítl, že se musí jednat o soustavné, vytrvalé a systematicky prováděné jednání, které vybočuje z běžných norem chování, přičemž nebyl naplněn zákonný znak dlouhodobého pronásledování. Pokud jde o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítl, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav a nemůže proto založit ani naplnit skutkovou podstatu tohoto přečinu, neboť absentuje úmysl v jakékoliv formě. Další námitky směřoval k podjatosti státní zástupkyně a dodal, že ve výpovědi poškozené je mnoho rozporů, které vedou podle jeho názoru k závěru o její nedůvěryhodnosti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že právní kvalifikace skutku jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku je správná, protože je naplněn znak dlouhodobého pronásledování. Poukázal na to, že znaky tohoto přečinu byly jednáním obviněného naplněny, navíc nebylo možno odhlédnout od faktu, že obviněný se jednání vůči poškozené dopustil poté, co již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 T 63/2013, pro dvojnásobný přečin nebezpečného pronásledování, poprvé s právní kvalifikací podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku a podruhé s právní kvalifikací podle §354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce pokládá za správnou též právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu nepovažuje za správnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Poukázal na to, že tento přečin je možno spáchat mimo jiné na místě veřejnosti přístupném a za takové místo nelze považovat ani uzavíratelnou část společných prostor panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu. Třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají pouze osoby tam bydlící nebo osoby je navštěvující. Závěr o tom, že nejde o místo veřejnosti přípustné ve smyslu zákonného znaku podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je často podporován tím, že tyto prostory bývají uzamykatelné nebo jinak zabezpečené proti vstupu cizích osob. K právnímu posouzení uvedeného znaku odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003. Z těchto důvodů nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že obviněný tento přečin spáchal na místě veřejnosti přístupném, a v důsledku toho s použitou právní kvalifikací skutku, protože soudy obou stupňů se otázce povahy místa činu nevěnovaly dostatečným způsobem a uzavřely, že obviněný spáchal čin na místě veřejnosti přístupném.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části předcházející.
Po přezkoumání zjistil, že dovolání je důvodné jen v části týkající se přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není naplněn zákonný znak tohoto přečinu spočívající v tom, že šlo o místo veřejnosti přístupné. Z popisu skutku vyplývá, že k činu mělo dojít v mezipatře panelového domu. Takové místo však nelze považovat za místo veřejnosti přístupné ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, které bylo publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 955 vyplývá, že místem veřejnosti přístupným ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. ( účinného do 31. 12. 2009) o trestném činu výtržnictví je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí. Tyto závěry jsou použitelné i k výkladu znaku „místo veřejnosti přístupné“ u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak „dlouhodobého pronásledování“ u skutku posouzeného jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), a d) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů správně posoudily dobu a intenzitu pronásledování poškozené M. D. poškozeným, přičemž z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jednání obviněného přesáhlo dobu nejméně čtyř týdnů, ze strany obviněného šlo o více než deset kontaktů zprávami sms, e-maily a vyhledávání a sledování poškozené v jejím bydlišti. Soudy též správně posoudily, že v důsledku tohoto pronásledování (stalkingu) byl naplněn také znak omezování v obvyklém způsobu života podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. l. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3008 až 3009).
Obviněný také namítal, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu pokusu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Námitku proti právnímu posouzení skutku formuloval tak, že pracovní neschopnost poškozené trvala déle, než bylo nezbytně nutné, protože zasahovala do svátků a pokud by svátky nebyly, mohl by lékař poškozenou dříve „uschopnit“. Soudy obou stupňů tento skutek správně posoudily. Útok pěstí na hlavu poškozené byl beze všech pochybností způsobilý přivodit jí újmu na zdraví, přičemž byl prokázán úmysl obviněného tuto újmu poškozené způsobit. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním Nejvyšší soud odmítl spekulace obviněného o délce pracovní neschopnosti poškozené a právní kvalifikaci tohoto skutku shledal správnou.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitka obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené M. D. je námitkou skutkovou, která nenaplňuje uplatněný, ale ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání. Ohledně námitek tohoto druhu neexistuje zákonná přezkumná povinnost dovolacího soudu, a proto se jí ani nezabýval. Jestliže obviněný v dovolání uvádí, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ale není schopen doložit, v čem takový rozpor, natož extrémní, spočívá, Nejvyšší soud se takovou námitkou nezabýval, protože není povinen „domýšlet“ to, co obviněný řádně nevyjádřil. Obdobně to platí o námitce, že došlo k porušení řady zásad, na kterých stojí trestní řízení jako celek, což údajně vedlo k nezákonnému a právně neuchopitelnému rozhodnutí. Konečně pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že obviněný měl být přerušen při závěrečné řeči. Nejvyšší soud k těmto námitkám připomíná, že obsah dovolání je upraven v §265f odst. 1, 2 tr. ř.
S ohledem na shora uvedená zjištění i okolnost, že jde o jednočinný souběh trestných činů, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 To 320/2014, i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, jehož rozhodnutí bylo rovněž zatíženo vadou nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud, jemuž byla přikázána věc k novému projednání a rozhodnutí, je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.
Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného samostatným usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 308/2015-II, tak, že se obviněný P. B. nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek