ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.430.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 430/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. května 2015 v Brně dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 11 To 249/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 174/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 1 T 174/2012, uznal obviněného (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
dne 21. 6. 2011 kolem 11:50 hod. v T. p. O. na křižovatce ulic T., Ž., H. a H. n. jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Volvo FM12, r.z. ...., projíždějící ulicí T. v úmyslu odbočit vpravo do ulice H. začal odbočovat vpravo do ulice H., přičemž nedal přednost cyklistce E. H., nar. ....., přijíždějící zleva po hlavní ulici Ž., když v prostoru křižovatky došlo ke střetu vozidla s cyklistkou. V důsledku tohoto střetu a následného pádu cyklistky na zem utrpěla poškozená E. H. zranění – tupý úraz hlavy, krku, trupu a končetin, zejména devastující úrazové změny měkkých tkání a kostry hlavy, rozhmoždění a vyhřeznutí mozku, které byly bezprostřední příčinou její smrti, ke které došlo dne 21. 6. 2011 ve 12:05 hod., a porušil tak ustanovení §4 písm. a), b), c), zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“) a §22 odst. 1, 4 tohoto zákona.
Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 11 To 249/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D., včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn zákonný znak porušení důležité povinnosti. Pokud odvolací soud konstatoval, že nedošlo k porušení §4 písm. c) a §22 odst. 4 silničního zákona, pak zcela opačně vyznívající výrok rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nezměněn, je v rozporu s jeho odůvodněním. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že verze obžaloby, podle které nerespektoval značku „Stůj, dej přednost v jízdě“, byla dokazováním jednoznačně vyvrácena a že v souladu se svými povinnostmi před vjetím do křižovatky zastavil v úmyslu dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici, počínal si tedy způsobem svědčícím o snaze dostát svým povinnostem. Obviněný vytkl, že z revizního znaleckého posudku vyplývá, že poškozená se mohla nacházet v oblasti zakrytého výhledu, přičemž tento stav mohl existovat po celou dobu jeho rozhlížení. Bylo tedy prokázáno, že poškozenou neviděl vzhledem k problematickým výhledovým poměrům na křižovatce, a ne v důsledku nepozornosti nebo nedodržení ustanovení silničního zákona. Obviněný je přesvědčen, že ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že si při průjezdu křižovatkou počínal s přiměřenou dávkou opatrnosti. Obviněný dále namítl, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože jeho jednání nevykazuje takové znaky společenské škodlivosti, aby bylo nutno aplikovat prostředky trestního práva. Namítl také, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla náležitě prokázána. Soudy obou stupňů se soustředily pouze na otázku, z jakého směru poškozená přijela do křižovatky, resp. zda skutečně jela po hlavní silnici, nebo zda mohla přijet i z jiného směru, ale vůbec se nezabývaly otázkou, zda obviněný měl reálnou možnost nehodě zabránit, z jakých důvodů nebyla poškozená spatřena ani obviněným ani řidičem před ním jedoucího vozidla a zda celá nehoda nebyla způsobena vozidly, která bránila ve výhledu do křižovatky.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 11 To 249/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 1 T 174/2012, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že citace §4 písm. c) silničního zákona a §22 odst. 4 silničního zákona ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je sice nesprávná, ale jedná se o dílčí vadu, která nemá vliv na skutková zjištění ani právní závěry soudu. Argumentace obviněného, že provedeným dokazováním nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, proč poškozenou při průjezdu křižovatkou neviděl, je skutkovou námitkou. Jestliže obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by nezastavil před vjetím do křižovatky, pak odvolací soud učinil takové skutkové zjištění. Ze samotného zastavení před křižovatkou ještě nelze dovozovat, že by tím obviněný splnil i další povinnosti, zejména povinnost dát přednost v jízdě poškozené. Je-li skutek ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu popsán tak, že obviněný poškozené nedal přednost v jízdě, střetl se s ní a tím jí způsobil smrtelná zranění, potom těmto skutkovým zjištěním odpovídá i právní posouzení jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly naplněním subjektivní stránky žalovaného přečinu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uvedl, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, když okolnosti konkrétního případu musí být zcela mimořádné. Jednání obviněného však nevykazuje žádné takové výjimečné okolnosti. Jedná se o běžnou dopravní nehodu, při níž řidič vjíždějící na hlavní silnici nedal z nepozornosti přednost v jízdě cyklistce. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že považuje za nejasné dovolání obviněného v části námitek spočívajících v údajném porušení principu in dubio pro reo a některých námitek proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Vzhledem k obecnosti této části dovolání uvedl, že se k těmto námitkám nebude vyjadřovat, a zdůraznil, že ani Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří argumentace obviněného, že verze obžaloby, podle které nerespektoval značku „Stůj, dej přednost v jízdě“, byla dokazováním jednoznačně vyvrácena a že tedy zcela v souladu se svými povinnostmi před vjetím do křižovatky zastavil, aby dal přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici. Dále mezi ně patří i námitka obviněného, že z revizního znaleckého posudku vyplývá, že poškozená se mohla nacházet v oblasti zakrytého výhledu, přičemž tento stav mohl existovat po celou dobu rozhlížení. Dále že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, proč poškozenou při průjezdu křižovatkou neviděl, zda měl reálnou možnost nehodě zabránit a zda nehoda nebyla způsobena vozidly, která bránila ve výhledu do křižovatky. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněn zákonný znak porušení důležité povinnosti a subjektivní stránka přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let, spáchá-li čin uvedený v §143 odst. 1 tr. zákoníku proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §4 písm. a) silničního zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle §4 písm. b) silničního zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 tohoto zákona a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 tohoto zákona a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Podle §22 odst. 1 silničního zákona řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Nejvyšší soud nepřisvědčil zmíněným námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dne 21. 6. 2011 kolem 11:50 hod. v T. p. O. na křižovatce ulic T., Ž., H. a H. n. jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Volvo projíždějící ulicí T. v úmyslu odbočit vpravo do ulice H. začal odbočovat vpravo do ulice H.. Po hlavní silnici v tu dobu jela na kole poškozená E. H. přijíždějící zleva po hlavní ulici Ž., kterou obviněný v důsledku nedostatečného rozhlédnutí přehlédl a nedal jí přednost v jízdě, ačkoliv mu tuto povinnost ukládají ustanovení §4 písm. a), b) silničního zákona a §22 odst. 1 silničního zákona. Obviněný tedy nezachoval potřebnou míru opatrnosti, nedostatečně se před vjetím do křižovatky rozhlédl na všechny strany, následně vjel do křižovatky, kde došlo ke střetu jeho vozidla s poškozenou, v důsledku něhož poškozená utrpěla zranění neslučitelná se životem a na místě nehody zemřela. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen zákonný znak porušení důležité povinnosti a subjektivní stránku přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto přečinu, neboť věděl, že může svým jednáním někoho ohrozit na životě, případně jej i usmrtit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, a spáchal tento trestný čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle silničního zákona.
Obviněný namítá nezákonný postup odvolacího soudu v souvislosti s nesprávně označenými ustanoveními silničního zákona ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud ponechal beze změn. Nejvyšší soud poukazuje na správné závěry odvolacího soudu, který uvedl, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že obviněný porušil také ustanovení §4 písm. c) silničního zákona a §22 odst. 4 silničního zákona a shledal, že soud prvního stupně nesprávně uvedl tato ustanovení ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, nicméně se jedná pouze o dílčí vadu, která nemá vliv na správná skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně. Provedeným dokazováním totiž bylo bez důvodných pochybností prokázáno porušení ustanovení §4 písm. a), b) silničního zákona a §22 odst. 4 silničního zákona, neboť obviněný při průjezdu křižovatkou ulic T., Ž., H. a H. n. nedal přednost v jízdě poškozené, střetl se s ní a tímto jednáním jí způsobil smrt. Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněnému nebylo prokázáno, že by v uvedené křižovatce nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě“, nicméně ze samotného zastavení před křižovatkou nelze dovodit, že by tím obviněný splnil i své další povinnosti, zejména povinnost dát přednost v jízdě poškozené, která do křižovatky přijížděla po hlavní silnici. Zastavení vozidla je tedy důležitou povinností usnadňující splnění další důležité povinnosti a tou je právě povinnost dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Samotné zastavení vozidla tedy nestačí pro učinění závěru, že obviněný tím splnil i všechny další navazující důležité povinnosti. Soudy obou stupňů přitom bylo prokázáno, že obviněný vozidlo sice zastavil, ale nedostatečně se v krátkém časovém okamžiku rozhlédl na všechny strany křižovatky, poškozenou vůbec nezpozoroval, a proto jí nedal přednost v jízdě, střetl se s ní a tím jí způsobil smrt. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je správná.
Obviněný dále namítl, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nevykazuje takové znaky společenské škodlivosti, aby bylo nutno vůči němu zakročit prostředky trestního práva.
Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že v této trestní věci jde o běžnou dopravní nehodu, při níž řidič vjíždějící na hlavní silnici z nepozornosti a kvůli nedostatečnému rozhlédnutí se na všechny strany nedal přednost v jízdě cyklistce a tímto jednáním jí způsobil závažná devastující zranění, kterým na místě činu podlehla. Jednání obviněného navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím přečinům usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a z těchto důvodů bylo nutné jej projednat v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný M. S. uplatnil ve svém dovolání druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud nezjistil s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek