ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.522.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 522/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 10 To 489/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 86/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 2 T 86/2014, byl obviněný R. B. uznán vinným ad 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad 2) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 10 To 489/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, obviněného podle §326 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let.
Obviněný se uvedených přečinů dopustil tím, že ad 1) dne 2. 6. 2014 v době od 2:05 hodin do 2:10 hodin řídil bez závažného důvodu z ulice P. v obci R., směrem do ulice L., osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 306 přesto, že si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 T 88/2013-132, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2013, vysloven mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců (tj. na dobu do 1. 5. 2015); ad 2) dne 2. 6. 2014 v době od 02:10 hodin do 6:15 hodin v R. v L. ulici a v budově Policie ČR na H. n. ..., kdy policisté hlídky PČR Obvodního oddělení Rakovník prap. Bc. J. S. a nstržm. T. K. prováděli kontrolu dokladů totožnosti a od vozidla tov. zn. Peugeot 306, které obviněný řídil, obviněný řádně neprokázal svoji totožnost, nepředložil žádné z požadovaných dokladů týkajících se vozidla, a to ačkoliv k tomu byl opakovaně vyzván, ač byl poučen, že v případě neuposlechnutí mohou být použity donucovací prostředky, přičemž následně se snažil utéci hlídce policie směrem k prodejně Autostop v R., po rozražení brány byl zastižen policií, tato jej za použití donucovacích prostředků odvedla směrem zpět k autu, byla mu přiložena pouta, přičemž během jízdy ve vozidle vyhrožoval nstržm. T. K. smrtí jemu i jeho rodině, v tom pokračoval i následně na služebně PČR OO R., kde uváděl, že jsou „čůráci“, že je zabije, že si na ně počká, až budou v civilu, až budou mimo službu, že budou litovat, čímž vyvolal v poškozeném obavy z uskutečnění výhrůžek, ačkoliv policisté v té době byli prokazatelně v policejních uniformách, které byly viditelné, rovněž tak v rámci svého úkonu používali řádně označené služební vozidlo.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek pod bodem ad 1) podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když skutková zjištění soudu I. stupně (s nimiž se ztotožnil odvolací soud) jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ani skutek pod bodem ad 2) nenaplňuje podle obviněného znaky skutkové podstaty přečinu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy rovněž skutková zjištění soudu I. stupně (s nimiž se ztotožnil odvolací soud) jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Skutkový stav věci (u obou skutků) nebyl podle názoru obviněného správně právně posouzen. Je přesvědčen, že mu nebylo prokázáno zavinění a pro absenci tohoto znaku nemohl být uznán vinným ani jedním z přečinů. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) obviněný uvedl, že při hlavním líčení přesvědčivě vysvětlil, proč nechal své vozidlo zaparkovat před autoservis a proč se na místě také sám nacházel. Nebylo podle něj vyvráceno jeho tvrzení, že policisté při otáčecím manévru museli vozidlo obviněného ztratit z dohledu. Každý z policistů popisoval podle obviněného obracení vozidla do protisměru jinak. Obviněný je přesvědčen, že svědek J. S., i pokud by otáčecí manévr provedl tzv. na místě, musel svou pozornost věnovat tomuto manévru, jeho spolujezdec svědek T. K. pak musel mít výhled na vozidlo alespoň částečně zakrytý, v té době také věnoval pozornost lustraci vozidla ve služebním notebooku, případně již tento notebook vypínal a odkládal, to vše ve 2 hodiny ráno v místech, kde se bezprostředně nenachází pouliční osvětlení, tedy za špatné viditelnosti. Odvolací soud měl také podle obviněného přihlédnout k tomu, že jeho vůz byl podle výpovědi svědka S. naložen krabicemi, které musely policistům ztěžovat rozhled. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) také zde odvolací soud podle obviněného nesprávně převzal skutkové závěry nalézacího soudu. Upozornil, že mezi výpověďmi slyšených policistů existují značné rozpory o tak zásadních skutečnostech jak a komu měly být hrozby adresovány, co bylo jejich obsahem a kde se měly uskutečnit. Odvolací soud pak podle obviněného zlehčuje rozdíly mezi výpověďmi svědků s odkazem na jejich nepodstatnost danou subjektivním vnímáním. Obviněný je však přesvědčen, že policisté měli důvod svou výpovědí mu přitížit, neboť on od počátku jejich zásah kritizoval, netajil se tím, že si na jejich postup bude stěžovat, což také učinil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení se s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 131 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se uvedených přečinů [pod body ad 1) a ad 2)] nedopustil. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) zopakoval, že uvedené vozidlo neřídil, jen si ho nechal na místě činu zaparkovat, což podle jeho názoru oběma soudům přesvědčivě odůvodnil, jakož i skutečnost, proč se v uvedenou dobu na místě činu také sám nacházel. Podle něj nebylo provedeným dokazování vyvráceno jeho tvrzení, že policisté museli při otáčení ztratit jeho vozidlo z dohledu, podrobně rozebíral, jakým způsobem podle něj policisté prováděli otáčecí manévr. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) má obviněný za to, že mezi výpověďmi policistů existují značné rozpory, které soudy při hodnocení věrohodnosti svědků zlehčovaly. Je přesvědčen, že policisté měli důvod vypovídat tak, aby mu přitížili.
Z povahy těchto námitek je zřejmé, že obviněný jimi zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Výše uvedené námitky – skutkové – tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní (jak se snaží namítat obviněný). Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného pod bodem ad 1) a ad 2) mají svůj podklad zejména ve výpovědích policistů, členů hlídky provádějících kontrolu obviněného. Oba vypovídali shodně a podrobně o průběhu jejich úkonu (prováděného ve služebních stejnokrojích a ve služebním automobilu). Popsali, že při výkonu hlídkové služby, zaznamenali vozidlo obviněného, které vyjelo z boční ulice, lustrací zjistili, že majitel vozidla by měl mít zákaz řízení, vozidlo tedy sledovali a rozhodli se ho zastavit. Z výpovědí obou policistů vyplývá, že sledované vozidlo měli stále na očích, v podstatě byli stále pár metrů za vozidlem (č. l. 107 tr. spisu) a v okamžiku, kdy obviněný prudce zatočil doleva, takřka zároveň otočili své vozidlo do protisměru za ním, přičemž oba policisté vypovídali shodně, že v daném místě byla vozovka velmi široká a postačovala k otočení vozidla (č. l. 70 a č. l. 107 tr. spisu). Oba policisté také vypověděli, že nemají pochybnosti o tom, že vozidlo řídil právě obviněný, neboť ho za celou dobu sledování neztratili z očí, viděli ho zastavit vůz a vystoupit z něj (č. l. 64 a č. l. 105 tr. spisu), v této osobě byl ztotožněn obviněný. O žádné další osobě na místě činu se nezmiňovali. Výpověď policistů je dále podporována také svědeckou výpovědí M. V., vrátného v Autostopu, který uvedl, že v místech, kde viděl stát policejní auto (při zásahu proti obviněnému) je ulice široká a je možné se tam otočit (č. l. 110 tr. spisu). Soudy pak zcela oprávněně shledaly výpověď obviněného ohledně řízení, resp. neřízení vozidla, nevěrohodnou. Pokud jde o následné dění [tedy o jednání pod bodem ad 2) výroku o vině] také zde soudy vycházely zejména z výpovědí zasahujících policistů, které shledaly věrohodnými, neboť v podstatných bodech vypovídali shodně. Vypovídali shodně o tom, že obviněný odmítl spolupracovat při plnění jejich služebních povinností, choval se nevhodným způsobem (dokonce se snažil utéci, což potvrdil i svědek M. V.) a nerespektoval jejich pokyny. To vše za situace, kdy oba policisté byli zcela evidentně ve službě, měli služební stejnokroje a jeli služebním vozidlem. Také ohledně chování obviněného, jeho slovních útoků a vyhrůžek na policisty během jeho eskorty na oddělení (ve vozidle), tak i na služebně, vypovídali policisté k podstatě věci shodně a jejich výpovědi se v zásadě neliší. Soudy se rovněž podrobně zabývaly námitkou obviněného, podle které měli policisté zájem mu svými výpověďmi přitížit, přičemž správně shledaly tuto námitku neopodstatněnou a výpovědi policistů věrohodnými.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy I. a II. stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že uvedené námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly.
Jako hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, shledal Nejvyšší soud obecné námitky obviněného, že ani skutek pod bodem ad 1) ani skutek pod bodem ad 2) nenaplňují znaky skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným, protože mu nebylo prokázáno zavinění. Obviněný uplatnil tyto námitky toliko v obecné rovině, aniž by blíže specifikoval konkrétní pochybení soudů. Nejvyšší soud proto pouze obecně uvádí, že jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě pod body ad 1) a ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, naplňuje znaky skutkových podstat přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky, neboť u jednání pod bodem ad 1) obviněný řídil motorové vozidlo, ačkoli věděl, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 T 88/2013-132, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2013, vysloven mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců (tj. na dobu do 1. 5. 2015). Skutečnost, že věděl o tom, že má vyslovený zákaz řízení obviněný ostatně ani nesporoval. Objektem přečinu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Obviněný při kontrole dne 2. 6. 2014 nepochybně věděl, že policisté jsou ve službě (byli ve služebních stejnokrojích, přijeli služebním vozem, prokázali se mu také svými služebními čísly) a vykonávají svoji pravomoc. Své výhrůžky smrtí vůči nstržm. T. K. tak směřoval proti tomuto policistovi v evidentním úmyslu postihnout jej pro výkon jeho pravomoci úřední osoby. Tyto obecné námitky obviněného, vycházející do značné míry z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání zčásti dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a zčásti je shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu