ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.616.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 616/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. srpna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné L. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 9 To 487/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 95/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 1 T 95/2014, byla obviněná L. H. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl podle §80 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně) na základě uzavřené předchozí ústní dohody, konané v kavárně obchodního domu K. v P. , dne 19. 8. 2011 podepsala v sídle společnosti Auto Grál, s. r. o., v Ústí nad Labem s Ing. B. W. smlouvu o půjčce č. ...., na jejímž základě jí byla poskytnuta půjčka ve výši 230 000 Kč, a to tak, že v den podpisu smlouvy o půjčce jí byla předána částka 30 000 Kč v hotovosti a částka 200 000 Kč byla zaslána na její účet s tím, že půjčku vrátí nejpozději do 6. 9. 2011, přičemž půjčku včas nevrátila, pouze dne 2. 12. 2011 zaslala splátku ve výši 5 000 Kč, dne 28. 2. 2012 zaslala splátku ve výši 5 000 Kč, dne 1. 3. 2012 zaslala splátku ve výši 5 000 Kč a dne 9. 3. 2012 zaslala splátku ve výši 5 000 Kč, a smlouvu o půjčce uzavřela i přes to, že si byla vědoma skutečnosti, že s ohledem na své závazky a probíhající exekuční řízení známé jí v době uzavření této smlouvy o půjčce nebude moci svému slibu vrátit půjčené peněžní prostředky dostát, čímž způsobila poškozenému Ing. B. W. škodu ve výši 210 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 9 To 487/2014 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že s ohledem na probíhající civilní řízení, soudy obou stupňů rozhodnutím v trestním řízení nahradily možnost řešení vzniklého problému občanskoprávní cestou. Obviněná se v úvodu dovolání teoreticky zabývala skutkovou podstatou přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a dále obsáhle a podrobně citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývajícího se otázkou trestní represe jako prostředku ultima ratio, přičemž má za to, že s ohledem na princip subsidiarity trestní represe v jejím případě nebylo nutno sahat k prostředkům trestního řízení, neboť již samotný civilní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, na jehož základě je povinna poškozenému zaplatit částku 225 000 Kč s příslušenstvím, je podle ní postačující k vymožení povinnosti. Obviněná zdůraznila, že nepoukazuje na nesprávnost hodnocení důkazů, ale na způsob jak soud hodnocení důkazů prováděl. Uvedla, že soudům bylo známo, že mezi ní a poškozeným trval delší dobu nadstandardní vztah, sešli se v kavárně v obchodním domě K. , poškozený jí sdělil, že jí chce pomáhat, neboť se mu líbí a nabídl jí finanční pomoc. Pokud jde o předmětnou půjčku, obviněná uvedla, že částku ve výši 200 000 Kč převzala, avšak neobdržela žádné peníze v hotovosti. Doplnila, že byli s poškozeným dohodnuti, že s vracením půjčky nemusí spěchat, může ji splácet po částech. Obviněná se v této souvislosti opět teoreticky, podrobně a obsáhle zabývá otázkou společenské škodlivosti jednání (§12 odst. 2 tr. zákoníku) jako materiálního korektivu formálního pojetí trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Na závěr zopakovala, že s ohledem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitkami obviněné se již zabýval jak soud odvolací, tak soud nalézací. Podle ní je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že na rozdíl od poškozeného si obviněná byla vědoma skutečnosti, že s ohledem na své závazky a probíhající exekuční řízení již v době uzavření smlouvy o půjčce nebude moci dostát svému slibu a vrátit ve smluvené poměrně krátké době vypůjčené finanční prostředky zpět. O této své celkové finanční situaci poškozeného neinformovala. Podle státní zástupkyně sama skutečnost, že byla uhrazena škoda a že tedy situace mohla být vyřešena občanskoprávními prostředky, neznamená, že stát rezignuje na ochranu, kterou poskytuje právům občanů v rámci trestněprávní represe, která byla v daném případě podle názoru státní zástupkyně zcela namístě, neboť jednání obviněné překročilo rámec občanskoprávních či jiných soukromoprávních vztahů. Obviněná podle ní porušila společenský zájem na ochranu majetku a svým jednáním naplnila předmětnou skutkovou podstatu nejen v její základní, nýbrž i kvalifikované podobě, čímž byly splněny všechny předpoklady vzniku její trestněprávní odpovědnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněné jsou opakováním jejích námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 217 a násl. tr. spisu), kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.
Nejvyšší soud zjistil, že část námitek obviněné uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jde o tu část, ve které obviněná v rozporu se skutkovými zjištěními uvádí (stejně jako ve svém odvolání), že při sepisování smlouvy o půjčce nepřevzala částku 30 000 Kč, avšak tato obhajoba byla provedenými důkazy vyvrácena (jednak výpovědí poškozeného a jednak předání částky 30 000 Kč obviněná stvrdila svým podpisem při uzavření smlouvy na smlouvě o půjčce, viz č. l. 72 tr. spisu). Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Obviněná ve svém dovolání v podstatě nepopírá, že si uvedenou finanční částku půjčila a ve sjednaný termín nevrátila, avšak je přesvědčena, že v jejím případě nešlo o jednání, které by bylo nutno postihnout normami trestního práva. Má za to, že bylo dostačující řešení její věci občanskoprávní cestou a není nutné řešení cestou trestněprávní. Domnívá se, že soudy v jejím případě rozhodly v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, neboť její jednání nevykazovalo potřebnou společenskou škodlivost. Nejvyšší soud se touto jedinou relevantní námitkou obviněné zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněná v tomto směru namítala, že soudy zcela nerespektovaly soukromoprávní povahu uvedené věci. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože obviněná svým jednáním nepochybně překročila rámec soukromoprávních vztahů a naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Obviněná spáchala přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. Ze shora citované skutkové věty a z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že trestné jednání obviněné spočívalo v tom, že na poškozeném vylákala zapůjčení finanční částky ve výši 230.000 Kč, uzavřela s ním dne 19. 8. 2011 písemnou smlouvu o půjčce, kterou podepsala (č. l. 72 tr. spisu) a v ní se zavázala, že zapůjčenou částku vrátí do 6. 9. 2011. Vůči poškozenému však od počátku vystupovala klamavě, neposkytla mu dostatek informací týkajících se její špatné finanční situace, ačkoliv si jí byla bezpochyby vědoma. Ze spisového materiálu totiž vyplývají skutečnosti, uváděné oběma soudy v jejich rozhodnutích, svědčící o četných závazcích obviněné (proti obviněné byla již od roku 2010 vedena řada exekucí, viz č. l. 106 a násl. tr. spisu). Za tohoto stavu pokud obviněná s poškozeným uzavřela smlouvu o půjčce (zdaleka ne zanedbatelné částky) s tím, že ho částečně seznámila se svými finančními obtížemi spojenými s bývalým přítelem M. K. , avšak současně ho ujišťovala o tom, že půjčenou částku do relativně krátké doby celou vrátí, činila tak s vědomím, že svému slibu nebude moci dostát. Obviněná tak při sjednávání půjčky uvedla poškozeného v omyl, uváděla mu informace, které nebyly zcela v souladu se skutečným stavem, peníze tedy na poškozeném vylákala, ačkoliv musela být srozuměna s tím, že vzhledem ke svým dalším závazkům nebude moci poškozenému dluh v termínu splatnosti vrátit, což se také stalo.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněná klamavým jednáním uvedla v omyl poškozeného, přičemž poškozený v příčinné souvislosti s tím učinil majetkovou dispozici (poskytl obviněné půjčku), v jejímž důsledku došlo ke škodě na jeho majetku, resp. k obohacení obviněné, neboť půjčka nebyla ve sjednaném datu splatnosti vrácena, ale ani vrácena být nemohla vzhledem k tíživé finanční situaci obviněné (o které však poškozeného pravdivě neinformovala). Jednáním popsaným ve skutkové větě tak byly nepochybně naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze posuzovat v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Obviněná svou námitku, jíž se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, založila na přesvědčení, že její jednání nedosahuje takové společenské škodlivosti, kterou by bylo možno postihovat normami trestního práva. S ohledem na výše uvedené okolnosti případu (přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů) Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio. Lze konstatovat, že se jedná o případ, který je naprosto srovnatelný s případy běžně se vyskytujícími u přečinů podvodu, protože v dané věci došlo k zásahu do zájmu chráněného trestním zákoníkem. Obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Za takových okolností lze sotva uvažovat o aplikaci zásady ultima ratio.
Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Obviněnou namítané rozhodnutí civilního soudu (Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 6 EC 60/2012, viz č. l. 58 a násl. tr. spisu) je tak pouze prostředkem k zajištění náhrady škody, když ze shora popsaných okolností je nepochybné, že se jednání obviněné dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Toto rozhodnutí nelze v žádném případě považovat za postačující řešení z hlediska subsidiarity trestní represe i z toho důvodu, že obviněná zjevně uvedla poškozeného v omyl, aby se obohatila, tedy s vědomím že půjčené peníze nevrátí, použije je pro svoji potřebu, a také s vědomím, že občanskoprávní řízení a ani následná exekuce nepovede k uspokojení nároku poškozeného, protože nemá žádný exekucí postižitelný majetek. Pokud za této situace obviněná v dovolání argumentuje, že uvedené občanskoprávní rozhodnutí je k „vymožení“ povinnosti postačující, ač si od počátku byla vědoma, že k žádnému vymožení nemůže dojít právě z důvodu absence postižitelného majetku, Nejvyšší soud tuto argumentaci zásadně odmítá a její trestní postih je zcela na místě.
Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněné L. H. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu