ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1088.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1088/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného M. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 220/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 3 T 220/2014, byl obviněný M. D. uznán vinným: v bodě 1. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3. pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným D. H., trvale bytem M. u J., částku 5.000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Ostrava, Sokolovská třída 1/267, částku 2.551 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně, Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, částku 5.533 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost, aby společně s obviněným R. K. zaplatil na náhradu škody poškozené společnosti CETELEM ČR, a. s., Praha 5, Karla Engliše 5/3208, částku 32.115 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., trvale bytem Č. T., B., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora označené trestné činnosti dopustil tím, že:
1.
dne 27. 1. 2014 kolem 05.43 hodin v Č. T., okres K., na ulici N. před vstupem do nádražní haly poté, co mu D. H. odmítl dát cigaretu z krabičky, kterou si bezprostředně před vyjitím z nádraží koupil, jej začal slovně napadat, a poté jej dvakrát udeřil do obličeje a rtů pěstí tak, že mu zlomil druhý zub vlevo nahoře a vyrazil korunku z třetího zubu vlevo nahoře a způsobil drobnou ranku na rtu,
2.
dne 28. 3. 2014 kolem 18.30 hodin v Č. T., okres K., poté, co došlo na křižovatce ulic S. a B. mezi P. K. a obviněným k ostřejší slovní výměně, utíkal za P. K., kterého zezadu povalil na zem, a po jeho upadnutí jej nejméně šestkrát kopl do obličeje, když se poškozenému podařilo vstát a směřoval ke vchodu do domu na ulici B., jej pronásledoval s dřevěnou tyčí délky 181 cm, širokou 5 cm o váze 1298 gramů, kterou jej několikrát udeřil do nohou, zad, žeber i hlavy, čímž mu způsobil pohmoždění v oblasti levé očnice, tržnou ránu levého obočí, pohmožděniny v oblasti levé bederní krajiny, pohmožděniny pravého bérce a nohy a zlomeniny devátého a desátého žebra vlevo, když opětovně vstal a vešel do vchodu domu na ulici B., jej opětovně skopnul na zem a kopal jej, v čem ustal až poté, co zjistil, že přítelkyně poškozeného telefonuje pro policii, při tomto napadení jen náhodou nezpůsobil poškozenému zranění v podobě zlomeniny kosti klenby či spodiny lební s krvácením nad či pod tvrdou plenu mozkovou, ke zhmoždění mozku, zlomeninu skeletu hrudního koše či zhmoždění orgánů dutiny hrudní a břišní, kterážto zranění by poškozeného ohrožovalo na životě či by poškodilo důležitý orgán či delší dobu trvající poruchu zdraví,
3.
přesně nezjištěného dne koncem ledna 2014 v Č. T., okres K., se dohodl s R. K. o kterém věděl, že je bez pracovního poměru, že uzavře se společností CETELEM ČR, a. s., úvěrovou smlouvu na nákup elektrospotřebičů, kdy by při uzavření úvěrové smlouvy uvedl vědomě nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli, aby tento úvěr získal, poté by úvěr nesplácel, a prodejem takto zakoupených spotřebičů by získali peníze pro svou potřebu, kdy mu rovněž nabídl, že mu bude pomáhat se zprostředkováním prodeje těchto elektrospotřebičů, a na základě jejich dohody pak R. K.
- dne 31. 1. 2014 v Č. T., okres K., v prodejně OKAY Elektro na ulici O. při uzavírání úvěrové smlouvy se zástupcem CETELEM ČR, a.s., Karla Engliše 5/3208, Praha 5, na poskytnutí spotřebitelského úvěru na zakoupení zboží v prodejní ceně 23.463 Kč vědomě nepravdivě uvedl, že je zaměstnán jako dělník u společnosti K. –V., n. M. v T., s čistým měsíčním příjmem ve výši 18.000 Kč, kdy na základě uvedení těchto nepravdivých údajů mu byl poskytnut úvěr v jím požadované výši,
- dne 2. 2. 2014 v Č. T., okres K., v prodejně Euronics ČR na ulici J. při uzavírání úvěrové smlouvy se zástupcem CETELEM ČR, a.s., Karla Engliše 5/3208, Praha 5, na poskytnutí spotřebitelského úvěru na zakoupení zboží v prodejní ceně 8.176 Kč vědomě nepravdivě uvedl, že je zaměstnán jako dělník u společnosti K.-V., n. M., s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.500 Kč, kdy na základě uvedení těchto nepravdivých údajů mu byl poskytnut úvěr v jím požadované výši,
kdy R. K. doprovázel do shora uvedených prodejen, ve kterých uzavíral tyto úvěrové smlouvy, po takovémto zakoupení elektrospotřebičů se podílel na jejich prodeji a peníze získané jejich prodejem pak společně užili pro svou potřebu.
Označený rozsudek napadl odvoláním státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné. V neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, z podnětu podaného odvolání rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině a navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle nějž nalézací soud nepracoval se spisy ohledně dřívějších odsouzení a spokojil se s opisem rejstříku trestů, a že trest uložený nalézacím soudem je nepřiměřeně mírný. Byť soud neshledal podmínky pro státním zástupcem navrhovanou aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku (mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody) a připustil, že obviněný byl částečně vyprovokován nevhodným chováním poškozeného, trest podstatně navýšil, aniž to podrobněji zdůvodnil. Podle názoru obviněného soud obešel §59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trest, který mu nově uložil, je v pásmu horní poloviny trestní sazby, přičemž v této horní polovině by byl i při zvýšení o jednu třetinu při mimořádném zvýšení trestu. Natolik významné zvýšení trestu navíc nelze odůvodnit předchozími odsouzeními. V předcházejících řízeních existovaly rozpory, které dodnes vzbuzují pochybnosti o zvolené právní kvalifikaci. V trestním řízení vedeném Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 1 T 214/2012 nebylo prokázáno, že se dopustil přečinu vydírání či zvlášť závažného zločinu loupeže. Jeho odsouzení v této věci je nespravedlivé a i vzhledem k rozdílnému názoru ve věci činných soudů stran posouzení skutku (nejprve došlo k postoupení věci správnímu orgánu, poté k uznání viny přečinem vydírání a následně i zvlášť závažným zločinem loupeže) měl odvolací soud k takovému odsouzení přistupovat obezřetně. Těžiště dokazování leží na soudu prvního stupně, který je s věcí seznámen nejpodrobněji, a nedůvodné a necitlivé zásahy odvolacího soudu popírají smysl trestního řízení z hlediska spravedlivého procesu.
Dále uvedl, že se nedomnívá, že by se jednání pod bodem 2. dalo kvalifikovat jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Dopustil se jej totiž až poté, co byl ze strany poškozeného vyprovokován a hrubě urážen. Jednání pod bodem 3. pak podle jeho mínění nebylo prokázáno a nemohlo být kvalifikováno jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu. Skutky nespáchal v podmíněném propuštění, ani v souběhu více závažných trestných činů. I kdyby bylo právní posouzení skutků správné, neúměrné navýšení trestu nemůže být účelem trestního řízení. Poukázal na nepřípustné rozšiřování trestní represe.
Brojil i proti způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Ačkoliv byla uloženým trestem splněna podmínka pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, odvolací soud mohl aplikovat §56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadit jej do věznice mírnějšího typu s možností pracovního uplatnění. Zdůraznil, že ve výkonu trestu má i kázeňské odměny a jeho chování je hodnoceno jako standardní.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, zrušil. Třebaže uvedl, že činí alternativní návrh, toliko navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že podle ustálené praxe Nejvyššího soudu dovolání obviněného směřující proti výroku o vině není přípustné (popřípadě v této části není přípustné), jestliže obviněný sám nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. nepodala ho ani jiná osoba ve prospěch obviněného, a z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu bylo přezkumné oprávnění odvolacího soudu podle §254 odst. 1 tr. ř. omezeno pouze na přezkum oddělitelného výroku o trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 882/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20/2005, pod č. T 834/II, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, pod č. T 559, či ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci se obviněný práva na odvolání vzdal. Odvolání proti rozsudku nalézacího soudu podala toliko státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, která v neprospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. V tomto případě měl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přezkoumat výrok o trestu a správnost postupu řízení, jež mu předcházelo. Byl oprávněn přezkoumat nenapadený výrok o vině, ale pouze tehdy, pokud k tomu sám nalezl důvod, tj. dospěl-li k závěru, že výrok o trestu je vadný v důsledku nesprávného výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 646/2013, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1631/2014, aj.). Byť odvolací soud k takovému závěru nedospěl, resp. neseznal, že nesprávnost výroku o trestu měla svůj podklad v nesprávném výroku o vině, výrok o vině stejně přezkoumal (důvody, pro které tak učinil, nevysvětlil), neboť v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 uvedl, že okresní soud důsledně postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu sloužících ke zjištění skutečného stavu a nepochybil, když rozhodl o vině obviněného tak, jak vyplývá z výrokové části napadeného rozsudku. Za této situace nejsou shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 882/2005 a sp. zn. 5 Tdo 82/2003 přiléhavá a dovolání obviněného, které směřuje i proti výroku o vině, je v celém rozsahu přípustné. Obviněný v dovolání mohl uplatnit dovolací námitky směřující jak proti výroku o uloženém trestu, tak proti výroku o vině. To také učinil, a to prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný namítl, že se nedomnívá, že by se jednání pod bodem 2. dalo kvalifikovat jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví; tvrdí totiž, že se jej dopustil až poté, co byl ze strany poškozeného vyprovokován a hrubě urážen. Dále namítl, že jednání pod bodem 3. nebylo prokázáno, a nemohlo být proto kvalifikováno jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu. Nutno konstatovat, že takto formulované výtky nejsou způsobilé k tomu, aby Nejvyšší soud přistoupil k přezkumu právního posouzení skutků nižšími soudy. Obviněný jednak nevyložil, jaký měla mít okolnost, že byl ze strany poškozeného vyprovokován, dopad na znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví, jednak toliko obecně a bez jakékoliv bližší argumentace brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. S ohledem na tyto skutečnosti se proto Nejvyšší soud označenou částí podaného dovolání nemohl věcně zabývat. Jen pro úplnost poznamenává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 4 až 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil.
Co se týče výtky vztahující se k trestu uloženém odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je co do jeho výměry příliš přísný.
Ačkoliv takové námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, který obviněnému zpřísnil trest odnětí svobody, nelze mít žádných výhrad. Úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani trestem ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Byť jde o trest přísný, v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený, jak naznačoval dovolatel. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
Odsuzuje-li soud pachatele podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo podle zásad ukládání úhrnného trestu vymezených v ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku ustanovení, které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný ze sbíhajících se trestných činů, může mu uložit trest odnětí svobody na tři léta až deset let. Nalézací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání pěti let. Odvolací soud, který napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, uvedl, že sice shodně s nalézacím soudem neshledal podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku (mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody), avšak považuje jím uložený trest za nepřiměřeně mírný, a to nejen s ohledem na okolnosti spáchaného zločinu, ale především s ohledem na osobu obviněného a možnosti jeho nápravy. Podle odvolacího soudu se ve výměře zvolené nalézacím soudem nedostatečně odrazila recidiva obviněného a jeho výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti.
Odvolací soud přesvědčivě připomněl, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen a dokonce i potrestán pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. V souvislosti s násilnou trestnou činností relevantně poukázal na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 9 T 281/2007, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců (nepřesně uvedeno tří let). Odkázal rovněž na rozsudek tamního soudu ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 5 T 224/2007, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 9 T 281/2007, odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonal dne 4. 5. 2012, jakož i na rozsudek tamního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 1 T 214/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 7 To 443/2013, jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Správně akcentoval, že obviněný se v posuzované trestní věci pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustil předtím, než nastoupil výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který mu byl opětovně uložen za zločin loupeže, který spáchal dne 30. 6. 2012, tedy bezprostředně poté, co byl dne 4. 5. 2012 propuštěn z výkonu trestu za stejný trestný čin, jak již bylo uvedeno.
Shora zmíněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za přiléhavou. Výměra trestu odpovídá všem rozhodným hlediskům stanoveným pro jeho ukládání. Soud uvážil všechny relevantní okolnosti a jeho závěr je vyvážený. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný má sklony k páchání trestné činnosti, a to především trestné činnosti násilné povahy. Posuzovaná trestní věc není žádným excesem v jeho jinak řádném životě. V období let 2007 až 2014 se dopustil celkem pěti skutků, které byly kvalifikovány jako vydírání, loupež či těžké ublížení na zdraví. Jeho postoj ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem nutno považovat za lhostejný, přičemž ani předchozí odsouzení a potrestání k jeho nápravě nevedly. Nutno tedy uzavřít, že proti závěru odvolacího soudu stran výše trestu odnětí svobody nelze ničeho namítat. Jde-li o výhrady obviněného proti správnosti jeho odsouzení Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 1 T 214/2012, jimiž se domáhal revize závěrů soudů o existenci subjektivní stránky trestných činů vydírání (nalézací soud) či loupeže (odvolací soud), nelze než označit za zcela nevěcné. Dovolacímu soudu v tomto řízení nepřísluší přezkoumávat, zda jeho odsouzení rozsudkem označeného okresního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 1 T 214/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 7 To 443/2013, za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013, je správné a v souladu se zákonem. Dříve učiněnými právními závěry soudů je i on, stejně jako soudy činné v nyní projednávané věci, vázán.
Obviněný dále vytkl, že měl být pro výkon trestu odnětí svobody zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice mírnějšího typu s možností pracovního uplatnění. V této souvislosti poukázal na to, že ve výkonu trestu odnětí svobody má i kázeňské odměny, jeho chování je hodnoceno jako standardní. Takovou námitku lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jde o námitku tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení). Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku může soud zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Případná aplikace ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku dává soudu možnost zařadit pachatele trestného činu do jiného typu věznice, než by odpovídalo kritériím stanoveným podle odstavce druhého. Soud tak může odstranit případné „tvrdosti“ (či naopak „měkkosti“) při zařazování do různých typů věznic s ohledem na závažnost spáchaného trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele, a to v těch v případech, že působení na pachatele, aby vedl řádný život, bude v jiném typu věznice lépe zaručeno. Posouzení, v kterém typu věznice bude působení na pachatele, aby vedl řádný život, lépe zaručeno, záleží na volné úvaze soudu. V posuzovaném případě vzal odvolací soud opodstatněně v potaz, že obviněný se závažné trestné činnosti dopustil bezprostředně poté, co byl z výkonu trestu pro takovou trestnou činnost propuštěn, a nepochybil, pokud obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nebyl žádný rozumný důvod zařadit jej do jiného, mírnějšího typu věznice.
Nejvyšší soud dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu