ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1133.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1133/2015-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněného P. Z. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 163/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 16 T 163/2005, v bodě II. jeho výroku o vině uznal obviněného P. Z. vinným, že společně se spoluobviněným Ing. V. K.:
„ V období od dubna do června 2003 v P., E., v sídle společnosti E., s. r. o. obžalovaný K. jako jediný jednatel inzeroval na internetu i v inzertních novinách nabídky zaměstnání jménem společnosti E., s. r. o. na pozici společník či společnice obchodních partnerů za odměnu 3 000,- Kč až 7 000,- Kč denně a se zájemci, kteří dle požadavku zaslali své životopisy, uzavíral smlouvy o zprostředkování buď obžalovaný K. nebo obžalovaný Z. a v době jejich nepřítomnosti pověření pracovníci společnosti E., s. r. o., přičemž ve smlouvách byla zakotvena povinnost zájemce složit na účet společnosti E., s. r. o. u bankovního ústavu eBanky zálohu ve výši 10 000,- Kč jako záruku toho, že zájemce řádně odvede práci, která mu bude přidělena, a pokud společnost E., s. r. o. nezajistí po dobu 60 dnů od podepsání smlouvy zájemci žádnou práci, je povinna do 5 dnů od uplynutí této lhůty automaticky zálohu vrátit v plné výši na účet zájemce, ze kterého byla předtím odeslána, smlouvy uzavírali a vybírali od zájemců zálohy, přestože věděli, že nejsou schopni tuto práci zajistit a peníze takto vybrané neměli v úmyslu vrátit a uzavřeli takto smlouvy v následujících případech:
[soud následně v bodech 1) až 69) výroku rozsudku popsal jednotlivé případy konkrétních poškozených]
Tímto jednáním způsobili poškozeným škodu v celkové výši 607.000,- Kč, ze kterých později 114.000,- Kč vrátili po opakovaných urgencích a pod hrozbou trestního oznámení ze strany poškozených a navíc se pokusili vylákat částku 40.000,- Kč, kterou neobdrželi. “.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu. Obviněnému P. Z. za to uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému Ing. V. K. pak uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti jako správce konkurzní podstaty na dobu čtyř roků. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně ve výroku rozsudku přesně označeným poškozeným tam uvedené peněžní částky. Další poškozené soud odkázal podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. s celým nárokem na náhradu škody, příp. s jeho nepřiznaným zbytkem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu ohledně obviněného Ing. V. K. (dále též „spoluobviněný“, příp. „druhý obviněný“) a znovu o jeho potrestání rozhodl. Odvolání obviněného P. Z. pak podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný P. Z. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své tehdejší obhájkyně JUDr. Jitky Němcové podal proti němu dne 11. 8. 2011 (tedy ještě předtím, než mu vůbec začala běžet dovolací lhůta) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posléze po návratu (deportaci) z dlouhodobého pobytu v Kanadě (během kterého mu nebylo možno řádně doručit rozsudek odvolacího soudu a dovolací lhůta tak nemohla běžet) podal dne 3. 8. 2015 další dovolání prostřednictvím své nové obhájkyně JUDr. Wandy Krygielové. K již dříve namítanému dovolacímu důvodu přidal ještě další důvod, a to podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Jelikož se obě uvedená podání obviněného týkají té samé věci a směřují proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu, budou nadále posuzována jako jediné dovolání.
V prvém ze svých podání (učiněném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Němcové) dovolatel uvedl, že od doby, kdy se od svědků J. P. a P. P. dozvěděl, že společnost neplní své povinnosti vyplývající ze zprostředkovatelských smluv, začal podnikat kroky k nápravě celé situace. Několikrát vybral finanční prostředky z účtu společnosti a postupně se snažil poškozeným poskytnuté zálohy vracet; takto byla navrácena 1/3 poskytnutých záloh, což potvrzují i výpovědi obou zmíněných klíčových svědků. O podvodném jednání spoluobviněného Ing. V. K. ani o tom, že firma nemá k provozování své činnosti potřebné povolení, nevěděl. Druhý obviněný se na vracení finančních prostředků nijak nepodílel, navíc trval na dalším pokračování pohovorů a vybírání záloh. Jakmile se o trestné činnosti spoluobviněného dozvěděl, ihned spolupráci ukončil.
Obviněný v návaznosti na to namítl, že v jeho případě zcela absentuje základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to subjektivní stránka, tedy úmysl, který musí být dán v době jednání pachatele. On si však skutečného stavu věci nebyl vědom, nechtěl tedy zájemce o zprostředkování práce (dále jen „zájemci“ či „poškození“) vědomě uvést v omyl, ani se na jejich úkor obohatit (k tomu ostatně rovněž nedošlo). Z prokázaných skutečností tedy nelze jeho podvodný úmysl nijak dovodit.
Výše uvedené skutečnosti označil dovolatel za prokázané, a to jak výpověďmi svědků J. P. a P. P., tak i svou výpovědí. Z toho pak vyplývá, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně posoudily skutková zjištění a tím došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, jehož se měl dopustit. Hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly v tomto případě výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, čímž vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Tímto došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ze kterého vyplývá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily.
V závěru tohoto podání dovolatel nejprve požádal o postup podle §265h odst. 3 tr. ř., popř. §265 o odst. 1 tr. ř., tedy o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání podal, a poté (již bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, v rozsahu výroku o zamítnutí jeho odvolání zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve svém druhém podání (učiněném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Wandy Krygielové) obviněný poukázal na skutečnost, že důkazy v této věci hovoří o zcela jiném postavení obou obviněných; ti totiž nejednali společně. On sám nebyl zapojen do úvodní fáze daného „projektu“, vstoupil do něj až při vysokém stupni aktivit spoluobviněného, jenž sám zpočátku vedl pohovory se zájemci a sám připravoval internetové stránky své společnosti. Spoluobviněný jej též ubezpečoval, že má zajištěnou společnost, která má o doprovodné služby zájem. Až poté, co spoluobviněný všechny pohovory nezvládal, předal je částečně jemu a rovněž svědkům J. P. a později i P. P.. Text smluv, které se zájemci uzavíral, nemohl nijak ovlivnit. Poté, co se dozvěděl, že společnost neplní své závazky, snažil se o maximální nápravu situace, tedy vrácení dlužných částek, což potvrzují výpovědi obou jmenovaných svědků, stejně jako skutečnost, že spoluobviněný naopak trval na pokračování v dosavadní činnosti.
Následně dovolatel při analýze vlastního popisu skutku upozornil na drobné pochybení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně skutečného místa, kde společnost E., s. r. o. vyvíjela své aktivity. Spoluobviněný Ing. V. K. sice inzeroval nabídky zaměstnání jménem uvedené společnosti v jejím sídle v P., E., což je budova, která historicky patřila podniku zahraničního obchodu K., v němž byl spoluobviněný dříve zaměstnán, veškeré aktivity společnosti však probíhaly v pronajatých prostorách na adrese P., M. H. V návaznosti na to poukázal na možnost, že jednání zmíněné firmy, resp. jejího jednatele (spoluobviněného Ing. V. K.) nemuselo být nutně shledáno jako podvodné. Na základě důkazů by totiž bylo možno připustit budování druhé databáze, a to zájemců o tzv. incomingové služby. Svědkové J. P. a P. P. vypověděli, že se jim jeden takový zájemce opravdu ozval. Díky dlouhodobému neplacení nájemného (ze strany spoluobviněného) však byla společnost nucena opustit jak své kanceláře, tak i veškeré jejich vybavení. Poté se již nedalo zjistit, zda se nepřihlásili zájemci další. K tomu přispělo zejména to, že CD se záznamy činnosti společnosti, na které bývalý pronajímatel stáhl informace ze zadržených počítačů, se nepodařilo znovu otevřít. Soudy měly vzít výše uvedené skutečnosti v potaz a dále postupovat v duchu zásady „in dubio pro reo“.
Stejně jako ve svém prvním podání dovolatel namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu. V rozsudku nalézacího soudu chybí jakákoliv snaha podvodný úmysl mu prokázat. V té souvislosti znovu zopakoval, že se do předmětné činnosti společnosti zapojil až v době, kdy již probíhaly pohovory se zájemci, k nimž byl přizván ještě později. Internetové stránky přitom připravoval sám spoluobviněný. Opět zdůraznil zejména jejich rozdílný přístup poté, co se zjistilo, že společnost nevrací poskytnuté zálohy. Vyjádřil proto názor, že z výše uvedeného žádný jeho podvodný úmysl nevyplývá. Dovozovat jej pouze ze skutečnosti, že od prosince 2002 měl přístup k účtu společnosti E., s. r. o., nemá logickou vazbu. Tento přístup k účtu byl sui generis zajištěním půjčky, kterou druhému obviněnému poskytl.
Obviněný rovněž namítl, že mu nebyl nijak prokazován pokus obohatit sebe nebo někoho jiného, a vyjádřil přesvědčení, že nová akce tzv. incomingových služeb pocházela z okruhu známých spoluobviněného z období, kdy pracoval v podniku zahraničního obchodu K., proto mu jednoduše uvěřil; jednal tedy v dobré víře. Osobnostní porucha a psychický stav druhého obviněného načas doslova zmátly nejen jeho (obviněného), ale i svědky J. P. a P. P.. Tvrzení spoluobviněného, že v době jeho nemoci rozhodoval o všem právě on (dovolatel), není v souladu s výpovědí klíčové svědkyně, podle níž jej musel (dovolatel) vyhledávat, aby bylo možné učinit nezbytná opatření.
Dále se dovolatel pozastavil nad výší škody, která podmínila právní klasifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. Pokud by soud opravdu mínil vážně výrokovou část svého rozsudku, že se jednalo o trestný čin dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, musel by škodu počítat jako prostý násobek 69 domnělých poškozených částkou 10 000 Kč. Soud však vychází z částky zájemci skutečně vyplacené, tedy 607 000 Kč, správně však jde o částku 612 500 Kč. Při takovém postupu měla být dále odečtena částka 114 000 Kč, vrácená zájemcům před zahájením trestního stíhání. Takto vzniklá škoda by činila 498 000 Kč. Tím by se však nejednalo o trestný čin podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., ale o trestný čin podle §250 odst. 2 tr. zák. s trestem odnětí svobody od šesti měsíců až tří let. Ani jeden ze soudů se nezabýval skutečností, že po zahájení trestního stíhaní byla oběma obviněnými zaplacena poškozeným částka 298 000 Kč. Soudy však neodpověděly na to, zda tato platba měla vliv na výši škody, anebo zda mohla být alespoň pojata jako polehčující okolnost.
Následně obviněný zdůvodnil, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. [zřejmě však měl na mysli dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.]. Městský soud v Praze jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, a to i přesto, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., je nepřezkoumatelný, nejasný a nesrozumitelný. Tyto nedostatky odvolací soud sice uznal, avšak dospěl k závěru, že závěry soudu nalézacího jsou věcně správné. Byla-li by tato argumentace dovedena ad absurdum, již by nebylo nutné rozsudky odůvodňovat, ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. by bylo nadbytečné, pokud by soudy nakonec došly k věcně správným závěrům. Zásada nullum crimen sine lege by tak přestala platit a minimálně v tomto případě se tomu tak i stalo.
Podobné nedostatky shledal dovolatel i ve výroku o trestu. Citoval proto stranu 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který ohledně výše trestu jemu uloženého uvedl: „ U tohoto obžalovaného soud I. stupně ocenil, že se snažil po spáchání trestného činu jeho následky zmírnit… Při přezkoumání výroku o trestu odvolací soud dospěl k závěru, že uložený trest je sice přísnější, ovšem nikoli nepřiměřeně, proto ani argumenty odvolání obžalovaného, vztahující se k tomuto výroku, nepovažoval za důvodné a neuznal je “. Takové konstatování však podle jeho přesvědčení zcela postrádá požadavky, které na rozsudek klade §125 odst. 1 věta třetí tr. ř. Není z něj patrno, v jakém kontextu je trest třeba považovat za „přísnější“ a proč ta „přísnost není nepřiměřená“. V širší souvislosti poukázal na paradox, že bez prokazování i subjektivní stránky a jejího odůvodnění, byl zařazen do věznice s ostrahou. Proto v jeho případě ani zásada nulla poena sine lege neplatila.
Obviněný se ještě zmínil o zatýkacím rozkazu, na který soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal. Potvrdil sice, že se odstěhoval do Kanady, kde pracoval. Prostřednictvím své obhájkyně však byl v neustálém kontaktu se soudem a rovněž mu byly doručovány písemnosti z průběhu řízení. Jak ovšem později zjistil, ne všechny. V přípravném řízení byl řádně vyslechnut a trestní řízení se mohlo konat v jeho nepřítomnosti.
V závěru svého podání dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 439/2010 v rozsahu výroku o zamítnutí jeho odvolání a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby na základě §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody a Nejvyšší soud o tomto návrhu rozhodl na základě §265 o tr. ř. tak, že výkon trestu odnětí svobody, zakládající se na dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, bude přerušen.
K prvnímu podání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“); ohledně jeho druhého podání tak již neučinila.
V souvislosti s dovolatelovou výhradou vztahující se k nedostatku jeho podvodného úmyslu poukázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a v návaznosti na ni též na jeho (ústavně konformní) výklad obviněným namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze totiž pouze namítat, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva na skutkový stav věci, který byl na úrovních soudů obou stupňů zjištěn, a nikoli vytýkat nesprávné hmotně právní posouzení skutku v podobě těch skutkových zjištění, ke kterým dovolatel dochází. Dovolacím důvodem tedy nejsou námitky takové povahy, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i dosáhnout takové změny ve skutkových zjištěních, která by právnímu závěru o jeho vině již neodpovídala.
Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Předmětem dovolatelova podání jsou však pouze výhrady tohoto druhu. Žádnou námitku, o tom, že by skutková zjištění v posuzovaném případě nedovolovala přijetí právního závěru o jeho odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., však obviněný nevznesl.
K zásahu do skutkového stavu věci, zjištěného soudy nižších stupňů lze zasáhnout pouze výjimečně, a to v případech extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, je-li toto pochybení zároveň předmětem dovolání, což také obviněný učinil. V konkrétním případě však rozhodně nelze na podkladě dostupného spisového materiálu takový extrémní rozpor dovodit. Soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a v žádném případě se nedopustily deformace vypovídající hodnoty provedených důkazů. Oba soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s tímto ustanovením, a tedy způsobem, který se odrazil ve správnosti těch skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl dovolatel uznán vinným. Na tom nic nemění ani skutečnost, že hodnotící postup nalézacího soudu měl být v duchu pravidel §125 odst. 1 tr. ř. ještě více rozveden.
Státní zástupkyně se dále pozastavila nad obhajobou dovolatele, podle níž se snažil dát věci do pořádku a činit kroky k nápravě, jakmile se dozvěděl o možném podvodném jednání spoluobviněného Ing. V. K.. Takovou argumentaci uznaly oba soudy zcela správně za vyvrácenou, neboť zejména z výpovědí svědků J. P. a P. P. vyplynulo, že postupné vracení poskytnutých záloh vzešlo právě z jejich iniciativy.
Rovněž tak upozornila na svědecké výpovědi některých poškozených, podle nichž jim dovolatel tvrdil, že vybírání předmětných záloh byl jeho nápad. Takto postupoval nejen za stavu, kdy zprostředkovatelská činnost nebyla předmětem činnosti společnosti E., s. r. o., ale především za situace, kdy neměl jakékoliv povědomí o obchodních subjektech, které by si služby této společnosti objednaly nebo jí byly alespoň vážně osloveny. Jednalo se tedy o zcela vědomou činnost obviněného, jenž byl navíc vybaven dispozičním právem k firemnímu bankovnímu účtu, na který zájemci své zálohy posílali. Jeho míra aktivního podílu na „podnikání“ zmíněné společnosti tedy rozhodně neodpovídala smyslu a významu obchodního zapojení externího spolupracovníka, v intencích vymezených komisionářskou smlouvou a postupujícího v jejím duchu pouze v souladu s pokyny jeho komitenta a toliko v rámci jím poskytnutých nezbytných informací, jak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními namítal.
Soudy obou stupňů proto podle státní zástupkyně nepochybily, pokud dospěly k závěru, že dovolatel jakož i druhý obviněný Ing. V. K. byli při posuzovaném jednání vedeni společným podvodným úmyslem, který se podařilo do určité míry realizovat. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Proto Nejvyšší soud následně zkoumal, zda takovým dovoláním byl naplněn některý z uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel v závěru svého druhého podání zmínil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ten je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení . Podle §98 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabrání věci, zabezpečovací detence a ochranná výchova. V posuzovaném případě však žádné takové opatření obviněnému uloženo nebylo, takže namítání uvedeného dovolacího důvodu je zcela mimo realitu.
Z odůvodnění tohoto dovolatelova podání však vyplývá, že skutečně míněným dovolacím důvodem byl nejspíš ten podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení …, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání uvedený v písmenech a) až k) .
Tento dovolací důvod má tedy dvě alternativy. První z nich nastane, když odvolací soud řádný opravný prostředek bez věcného přezkoumání zamítne nebo odmítne, ačkoli nebyly splněny zákonné podmínky pro tento postup. Jelikož k tomu v posuzovaném případě nedošlo, nabízí se alternativa druhá, kdy se odvolací soud napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně věcně zabývá, řádný opravný prostředek však zamítne, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto skutečnost však lze v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat pouze v případě, že odvolací soud zmíněné nedostatky (vytýkané v řádném opravném prostředku) sám neodstraní anebo odvolací řízení či své rozhodnutí takovou vadou sám zatíží (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3175-6). V předmětném řízení však ani tato situace nenastala. Dovolatelovy výhrady k nedostatečnému odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou charakteru čistě procesního a pod žádný z výše uvedených dovolacích důvodů tudíž nespadají (samostatně by se nemohly uplatnit dokonce ani jako důvod odvolací, jak vyplývá z §249 odst. 1 tr. ř.). Navíc lze – již nad rámec tohoto tématu – dodat, že odvolací soud namítané nedostatky ve svém rozsudku poměrně přesvědčivě zhojil, takže nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu, jež upravuje čl. 36 odst. 1 Listiny, na což obviněný taktéž poukazoval. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by tedy mohl být podáním obviněného naplněn jen tehdy, pokud by byl (současně) dán další jím uplatněný důvod dovolání.
Jak již bylo uvedeno, obviněný pro ostatní své námitky uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu podaného dovolání je ovšem jasné, že téměř všechny námitky obviněného byly primárně skutkového, případně procesního charakteru (srov. shora). Šlo totiž o výhrady, které směřovaly především proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. V důsledku toho pak dovolatel zpochybnil správnost jejich skutkových zjištění, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Obdobného charakteru byly také dovolatelovy námitky týkající se neprokázání jeho podvodného úmyslu, jeho snahy o zmírnění následků posuzované trestné činnosti, rozdílného postavení obou obviněných v daném případě, či možnosti, že jejich jednání vůbec podvodným nebylo (dovolatelův požadavek na odlišné posouzení subjektivní stránky jeho jednání byl totiž podmíněn požadavkem na změnu skutkových zjištění právě jako výsledku odlišného hodnocení důkazů). Takový závěr bylo namístě učinit přesto, že si samozřejmě lze představit výstižnější formulaci podvodného úmyslu obviněného (i spoluobviněného), než se ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku stalo. Jak však již bylo výše uvedeno, dosud uvedenou argumentaci obviněného – stejně jako jeho výhrady směřující proti přísnosti uloženého trestu, nebo jeho zmínku o vydaném zatýkacím rozkazu – pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém druhém podání rovněž uvedl, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, je třeba uvést, že rovněž tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě lze tuto námitku s jistou dávkou dobré vůle dovodit z jeho prvního podání, v němž namítl, že „ hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly v tomto případě výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu “.
S tímto tvrzením obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil. Oba nižší soudy totiž provedly řadu důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozených i obou klíčových – shora opakovaně jmenovaných – svědků, výpisy z bankovního účtu společnosti, předmětné smlouvy o zprostředkování atd.), z nichž vyplynul poměrně jasný obraz jak o charakteru posuzovaného jednání, tak i o stupni účasti dovolatele na něm, jakož i míře jeho zavinění. Při hodnocení těchto důkazů pak nijak nevybočily z požadavků na ně kladených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Třebaže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ne zcela splňuje náležitosti stanovené v §125 odst. 1 tr. ř., je třeba uvést, že jednak ani tato námitka není pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, jednak odvolací soud tento dílčí nedostatek napravil, takže na odůvodnění jeho rozsudku je možné plně odkázat.
V plné shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně lze dodat, že žádný ze soudů nižších instancí důvodně neuvěřil obhajobě obviněného, že se snažil dát věci do pořádku a činit kroky k nápravě, jakmile se dozvěděl o možném podvodném jednání spoluobviněného. Především ze svědeckých výpovědí J. P. a P. P. vzal naopak za prokázané, že postupné vracení poskytnutých záloh vzešlo právě z jejich iniciativy, tedy nikoliv z iniciativy obviněného. Bez povšimnutí přitom soudy nemohly nechat ani svědecké výpovědi některých poškozených, podle nichž jim obviněný tvrdil, že vybírání předmětných záloh byl jeho nápad. Takto postupoval nejen za stavu, kdy zprostředkovatelská činnost nebyla předmětem činnosti společnosti E., s. r. o., ale především za situace, kdy neměl jakékoliv povědomí o obchodních subjektech, které by si služby této společnosti objednaly nebo jí byly alespoň vážně osloveny. Jednalo se tedy o zcela vědomou činnost obviněného, jenž byl navíc vybaven dispozičním právem k firemnímu bankovnímu účtu, na který zájemci své zálohy posílali. Jeho míra aktivního podílu na „podnikání“ zmíněné společnosti tedy rozhodně neodpovídala smyslu a významu obchodního zapojení externího spolupracovníka, v intencích vymezených komisionářskou smlouvou a postupujícího v jejím duchu pouze v souladu s pokyny jeho komitenta a toliko v rámci jím poskytnutých nezbytných informací, jak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními namítal, jak přiléhavě rovněž uvedla již státní zástupkyně.
Lze tedy prozatím shrnout, že pokud by dovolatel uplatnil pouze doposud zmíněné výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Jedinou skutečně hmotně právní námitku dovolatel uvedl ve svém druhém podání. Šlo o námitku týkající se stanovení výše způsobené škody, která podmiňuje právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 tr. zák. Tu sice pod výše zmíněný dovolací důvod podřadit lze, Nejvyšší soud ji ovšem zhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněnou.
Obviněný své výtky ohledně této problematiky započal těmito slovy: „ Pokud by soud opravdu mínil vážně výrokovou část, že se jednalo o trestný čin dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, musel by škodu počítat jako prostý násobek 69 domnělých poškozených částkou 10 000,- Kč “. S tímto jeho argumentem se sice dovolací soud mohl bezezbytku ztotožnit, neboť škoda je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu podvodu, takže s přihlédnutím ke znění §8 odst. 1 a zejména odst. 2 tr. zák. tak měla být do její celkové výše zahrnuta nejen částka od poškozených skutečně vylákaná, ale i ta, o kterou se pachatel pokusil na dalších poškozených neúspěšně obohatit, a celá tato suma pak měla být zohledněna při úvahách o právní kvalifikaci skutku a následně i o výši ukládaného trestu. Nicméně pokud soudy obou stupňů v souladu s tímto ustanovením nepostupovaly, učinily tak ve své podstatě ve prospěch obviněného. I v takovém případě ovšem zjistily, že obviněným celkově způsobená škoda byla značná (přesáhla částku 500.000 Kč – srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), takže jejich podřazení posuzovaného skutku pod ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. je zcela namístě.
Jestliže obviněný nastínil, že by od soudem vyčíslené škody měla být odečtena částka 114 000 Kč, kterou (oba) obvinění zaplatili poškozeným ještě před zahájením jejich trestního stíhání, tak ani s takovým názorem dovolací soud nemohl souhlasit. Jako argument lze použít například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2004 rozh. tr., v němž se uvádí: Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému . Dovolatelem namítaná skutečnost tak mohla mít význam jen jako polehčující okolnost při úvahách o druhu a výši ukládaného trestu a na výrok o náhradě škody. Oba soudy nižších instancí také tuto skutečnost ve svých rozhodnutích – minimálně při rozhodování o náhradě škody – zohlednily a obdobně vzaly v úvahu, že oba obvinění po zahájení trestního stíhání zaplatili některým poškozeným dalších 298 000 Kč (srov. stranu 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel sice ještě namítl, že tento fakt měl být soudy chápán jako polehčující okolnost i při ukládání trestu, čímž se ovšem Nejvyšší soud při svém rozhodování věcně nezabýval, neboť taková výhrada již pod uplatněný dovolací důvod nespadá.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zcela zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání rovněž požádal o odklad výkonu rozhodnutí. O této žádosti však nerozhodoval, neboť šlo o pouhý podnět, nikoliv návrh, k němuž je oprávněn ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, a ten takový návrh neučinil. K případnému postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod už s ohledem na způsob, jímž bylo o podaném dovolání rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu