ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1299.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1299/2015-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněné K. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 To 53/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 32 T 7/2010, byla obviněná K. M. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tak, že
v přesně nezjištěném období nejméně od roku 2004 do měsíce července 2009 v Č. T., T. a dalších místech na území Č. r., v úmyslu získat majetkový prospěch, v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, neoprávněně poskytovala ve větším rozsahu služby bankovního charakteru tak, že bez licence, na základě uzavřených smluv o finanční půjčce nebo prostřednictvím vystavení směnek vlastních přijímala vklady od veřejnosti s příslibem jejich následného zhodnocení pevně stanovenou měsíční úrokovou sazbou v rozmezí od 4 do 15 %, ačkoli ve skutečnosti žádné obchodní operace, jejichž cílem by bylo získané finanční prostředky zhodnotit a vyplatit sjednaný úrok, neprováděla a ani neměla v úmyslu je provádět, smluvně sjednané zhodnocení vyplácela pouze částečně z finančních prostředků získaných z pozdějších vkladů svých klientů, to vše s vědomím, že s ohledem na své finanční možnosti, charakter prováděné činnosti, výši sjednaného zhodnocení, počet klientů a objem vylákaných finančních prostředků nebude schopna svým závazkům dostát, a takto vylákala sama nebo prostřednictvím L. F. na poškozených celkem v 116 případech na poškozených částku ve výši nejméně 153.724.400 Kč a 10.000 EUR, tuto použila dílem pro vlastní potřebu a dílem na výplatu sjednaných provizí, čímž přesně nezjištěnému počtu poškozených zcela nebo částečně nahradila škodu, a tak způsobila v konečném důsledku poškozeným škodu v celkové výši nejméně 47.299.124 Kč.
V uvedeném rozsudku jsou pod body 1. až 116. uvedeny konkrétní případy tak, že u každého bodu je označen poškozený jménem a příjmením, den, výše a forma předané sumy, doklad, na základě kterého byly tyto částky převzaty, jakož i finanční prostředky poškozenému vyplacené obviněnou buď na jistině jeho vkladu, nebo na provizích, včetně výše majetkové újmy, která poškozenému vznikla.
Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Výrokem o náhradě škody bylo rozhodnuto zčásti podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné zaplatit škodu jmenovaným poškozeným v uvedených částkách, a někteří byli podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Část poškozených byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 To 53/2014, odvolání podané obviněnou proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro vady v právním posouzení skutku i v jiném hmotněprávním posouzení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu umožňující zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí pro extrémní rozpor zdůraznila, že skutková zjištění jsou naprosto správná, protože vycházejí z jejího úplného a kajícného doznání. Při akceptaci skutkových zjištění, jež nenapadá, obviněná soudům obou stupňů vytkla povrchně stanovenou výši způsobené škody jednotlivým poškozeným i její celkový součet. Jako příklad uvedla poškozeného R. S. (bod 47.), od nějž měla přijmout vklad ve výši 13.200.000 Kč s tím, že tento svědek nikdy v její trestní věci nevypovídal, a tudíž ani neuplatňoval svůj nárok na náhradu škody. Nebylo proto spolehlivě zjištěno, že byl skutečně jejím jednáním poškozen, a proto R. S. neměl být zahrnut do skutkové věty, a celková způsobená škoda měla být minimálně o 13.200.000 Kč nižší. Kromě tohoto konkrétně jmenovaného poškozeného obviněná jen formálně poukázala na dalších více „jak 10 útoků, kde poškozený buď vůbec nebyl vyslechnut, anebo využil svého práva a ve věci nevypovídal“, a „za takové situace, kdy neexistuje spolehlivý důkaz, který by svědčil o nároku takového poškozeného na náhradu škody, neměl být tento zahrnován do skutkové věty rozsudku nalézacího soudu“. Tuto skutečnost obviněná považovala za vadu i přesto, že soudy dospěly ke správným skutkovým závěrům a kvalifikační moment způsobené škody ve výši 5.000.000 Kč byl škodou způsobenou obviněnou několikanásobně překročen, a to především proto, že výše škody za těchto okolností nemá význam jen pro právní kvalifikaci, ale též pro výměru trestu a pro stanovení povinnosti k náhradě škody. Zejména z tohoto důvodu měly oba soudy při stanovení škody daleko pečlivěji pracovat s důkazy provedenými v hlavním líčení.
Obviněná v dovolání poukázala i na to, že někteří poškození ke svému majetku přistupovali lehkomyslně a žádali o přijetí svých dalších vkladů, čímž se spolupodíleli na vzniku škody a napomohli nastalým trestněprávním důsledkům, což však soudy v její prospěch nehodnotily, jakož ani to, že na části způsobené škody se podílela i L. F., která v dané trestní věci vystupuje jako svědkyně, přičemž prokazatelně sama přebírala vklady od poškozených, vyplácela úroky a z tohoto jednání měla majetkový prospěch. Soudy však míru odpovědnosti této osoby na trestním jednání obviněné pominuly.
V závěru dovolání obviněná shrnula, že výše způsobené škody jako znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu nebyl spravedlivě objasněn, což mělo vliv na nesprávnou právní kvalifikaci, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 To 53/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 32 T 7/2010, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu projednání.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněné doručen dne 27. 7 2015 (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání obviněné věcně vyjadřovat nebude.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Z tohoto důvodu jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud k obviněnou podanému dovolání poukazuje na rozpornost uplatněných námitek, neboť obviněná na jedné straně tvrdí, že považuje skutková zjištění za „naprosto správná“, a na druhé straně soudům vytýká, že „přistoupily povrchně ke stanovení výše škody“ a že „závěr soudů o výši škody je nesprávný“. Tyto výhrady dokládá vadou, za níž označila, že ze 116 poškozených 10 nebylo před soudem vyslechnuto, což u ní vzbuzuje pochybnosti o správnosti skutkových závěrů. Konkrétně zmínila jediný případ R. S., jemuž podle ní žádná škoda nevznikla (bod 47.). Z tohoto obsahového vyjádření je zřejmé, že obviněná nevytýká právní vady, ale brojí proti procesním postupům při provádění důkazů, což je s označeným dovolacím důvodem neslučitelné.
Výhrada obviněné ve vztahu ke způsobené škodě se netýká jejího hmotně právního vymezení ve smyslu podle §138 tr. zákoníku, ale vytýká nesprávné a nedostatečné skutkové podklady, na nichž soudy své závěry učinily, což je v rozporu se zásadou, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Obviněná těmito námitkami nerespektovala požadavek na právní vymezení dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nebyl Nejvyšší soud oprávněn uvedené výhrady věcně přezkoumávat. I přesto však pro vyloučení extrémního nesouladu, jenž obviněná v dovolání zmínila, z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu poznamenává, že soud prvního stupně opřel své závěry o vině obviněné o skutková zjištění, ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování, jež zahrnovalo nejen dobrovolného doznání obviněné, ale i výpovědi poškozených a další listinné důkazy (srov. strany 36 až 84 rozsudku soudu prvního stupně). Provedené dokazování rovněž prokazuje převzetí vkladů od poškozených přímo obviněnou nebo L. F., kdy u některých poškozených takovou listinou bylo potvrzení o půjčce, u dalších pak vystavená směnka vlastní. U těch poškozených, u kterých podle obviněné mělo dojít k nesprávnému určení výše škody, žádné procesní vady nenastaly, protože z obsahu přiloženého spisu, obsahu protokolů o hlavním líčení, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí takové skutečnosti neplynou. Obviněnou vytýkaným nedostatkům o nesprávně zjištěné škodě podle rozsudku soudu prvního stupně odpovídají skutky pod body 12., 47., 55., 56., 73., 81., 82., 88., 89. a 99., u nichž soudy vycházely při stanovení výše škody nejen z doznání obviněné (podkladem byly její písemné poznámky), ale především z listinných důkazů, ze kterých bylo patrno, jakou částku obviněná od poškozených přijala. U poškozených pod body 55., 56., 73., 88. a 89. soud obviněnou převzaté vklady do celkové výše škody nezahrnoval, neboť u některých z těchto poškozených (v bodech 55. a 56.) z provedeného dokazování zjistil, že škoda byla poškozeným obviněnou před zahájením trestního řízení zcela nahrazena.
Nalézací soud při určení celkové výše způsobené škody „provedl přepočet částek, které byly obviněnou vylákány“ a tímto způsobem dospěl k částce 153.724.400 Kč a 10.000 Euro, k tomu však podotkl, že některé z takto vylákaných finančních prostředků obviněná poškozeným zcela nahradila, a proto jejich majetková újma (škoda) činí 47.299.124 Kč (str. 84 napadeného rozsudku). Rozhodnou částkou pro stanovení výše škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je celá skutečně vylákaná peněžní částka. Rozhodným momentem pro určení výše způsobené škody je okamžik, kdy je trestný čin dokonán, což je v konkrétním případě moment, kdy obviněná pod lživými záminkami od poškozených uvedené částky vylákala. Tím, že se uvedením jiných v omyl obohatila a vznikla škoda, naplnila všechny znaky uvedeného zločinu podvodu, a proto soudy pro hmotněprávní vymezení znaku škody správně určily částku vylákanou, tj. 153.724.400 Kč, kdežto částku 47.299.124 Kč považovaly za výši, rozhodnou pro náhradu škody, protože obviněná zbytek v mezidobí od spáchání do rozhodnutí soudu jako náhradu nemajetkové újmy poškozeným uhradila (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že soudy si v rámci procesního postupu opatřily potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.), tyto hodnotily důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základně jakých skutečností se obviněná dané trestné činnosti dopustila, jakož i to, jak dospěly k určení výše způsobené škody, a to nejen k výši celkové, ale i u každého ze 116 poškozených. Soudy přitom nepominuly ani obhajobu obviněné a věnovaly jí potřebnou pozornost při respektování všech rozhodných hledisek vyjádřených v uvedeném ustanovení bez projevu zjevné libovůle či svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry, a proto v jejich postupu nelze shledávat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ostatně obviněná takto výslovně ani nevytýkala (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Když Nejvyšší soud nezjistil existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci ve vztahu ke způsobu zjišťování výše způsobené škody, je vhodné k námitce obviněné o nesprávnosti výroku o náhradě škody u některých, v dovolání blíže nespecifikovaných poškozených uvést, že ani tato námitka na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nejde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tohoto označeného dovolacího důvodu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k adhéznímu řízení může být považován jen takový výrok o náhradě škody, který je zatížen hmotněprávní vadou, která se dotýká např. vzniku či rozsahu způsobené škody, nebo situaci, když škoda způsobená trestným činem obviněné již byla uhrazena, anebo pokud by vznikla jiná hmotněprávní vada, pro niž by nebylo možné na obviněné vymáhat škodu, kterou způsobila v souvislosti s trestnou činností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, a proto ani tato námitka obviněné nebyla uplatněna v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná v souladu s podmínkami, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila pouze výhradu, v níž se domáhala zmírnění své trestní odpovědnosti poukazem na spoluzavinění jednak poškozených, a to pro jejich lehkomyslný vztah ke svému majetku, a jednak L. F., jež se měla podle obviněné spolupodílet na činu obviněné tím, že přebírala vklady od poškozených, vyplácela jim úrok, z čehož měla majetkový prospěch. Protože otázky spoluzavinění jsou svým charakterem hmotněprávní, Nejvyšší soud zkoumal, zda je v této části dovolání obviněné opodstatněné.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li tak škodu velkého rozsahu, přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku je škodou velkého rozsahu škoda nejméně ve výši 5.000.000 Kč.
Ke spoluzavinění, jehož se obviněná domáhá, lze uvést, že podstata objektivní stránky trestného činu je určována především účastí pachatele na určité události, ze které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13], a že závěr o trestní odpovědnosti pachatele je určován zejména povahou porušené povinnosti, formou zavinění a jeho mírou, která vymezuje poměr, jakým se na vzniku protiprávního následku (resp. účinku) podílel sám pachatel oproti jiným osobám, jejichž jednání také mělo vliv na existenci protiprávního činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1653/2014).
Míra, jakou se pachatel podílí na vzniklém následku sám, nebo zda se na něm podílel i někdo další, záleží na tom, zda k jednání pachatele, které je v příčinné souvislosti se vzniklým následkem (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. roz. tr.), přistoupilo jednání další osoby. Skutečnost, že na činu obviněného se podílel i někdo další, však nevede k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jinému u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
V případě majetkového trestného činu, u něhož je znakem skutkové podstaty způsobení škody, spoluzpůsobení při vzniku škody poškozeným znamená, že jednání těchto poškozených je buď hlavní a bezprostřední příčinou škody, nebo bylo jednou z jejích příčin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013). Při hodnocení spoluzavinění poškozeného je potřeba vycházet i z dalších okolností, které mohly mít na páchanou trestnou činnost vliv, posuzovat je tak potřeba i přístup poškozeného k jeho majetku, ovšem ani lehkovážný přístup poškozeného nemůže ve smyslu shora uvedených zásad vést k zániku trestní odpovědnosti pachatele. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém ke vzniku škody došlo.
Obviněná se podle popsaných skutkových zjištění činu, jenž jí je kladen za vinu, v zásadě dopustila tím, že prováděla služby bankovního charakteru, k nimiž neměla potřebnou licenci (podle §2 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, nikdo nesmí bez licence přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak), když neoprávněně poskytovala ve větším rozsahu služby bankovního charakteru tak, že na základě uzavíraných smluv o finanční půjčce nebo vystavením směnky vlastní přijímala finanční prostředky jako údajné vklady, a to od 116 poškozených, s příslibem, že budou zhodnoceny pevně stanovenou měsíční úrokovou sazbou v rozmezí od 4 do 15%. Obviněná však žádné obchodní operace, jejichž výsledkem by bylo zhodnocení takto získaných finančních prostředků, nečinila a ani neměla v úmyslu je provádět. Získané finanční prostředky a smluvně sjednané zhodnocení vyplácela pouze částečně z finančních prostředků, které jen hromadila, a pokud částečně nevelké prostředky poškozeným vyplatila, bylo to pouze z pozdějších vkladů dalších poškozených. Vše činila s vědomím, že s ohledem na své finanční možnosti a charakter prováděné činnosti nebude schopna svým závazkům, v rozsahu, který sjednala, dostát. Vylákaná částka činila celkovou výši 153.724.400 Kč a 10.000 EUR, jíž použila dílem pro vlastní potřebu a dílem na výplatu sjednaných provizí.
Takto zjištěná trestná činnost obviněné svědčí o tom, že jednala na základě vlastního rozhodnutí a promyšlení celé trestné činnosti, a že to byla pouze ona sama, kdo znal smysl a účel svého počínání, jenž spočíval ve vylákání finančních prostředků od jiných osob pod smyšlenou záminkou, že budou finanční prostředky poškozenými jí předané zhodnocovány. Obviněná tím, že lživě poškozené informovala, že bude jejich prostředky zhodnocovat, ač tak učinit nechtěla a pro takový proces neměla vytvořeny žádné konkrétní podmínky, poškozené uváděla v omyl. Tím byl rozpor mezi představou poškozených, k čemu předané peníze budou obviněnou užity a skutečným záměrem obviněné, přičemž tento omyl směřoval nejen vůči poškozeným, ale i vůči L. F.
Jestliže obviněná tvrdila, že se na tomto činu spolupodílely i další osoby, a to jednak poškození, kteří dostatečně nehájili své majetkové zájmy a svědkyně L. F., je třeba uvést, že pro takový závěr není ve zjištěných skutkových okolnostech žádný opodstatněný závěr, a to ani s ohledem na to, že obviněná „část finančních prostředků od poškozených vylákala prostřednictvím L. F.“. Tato skutková okolnost svědčí toliko o tom, že obviněná pro zprostředkování svých záměrů využila služeb L. F., která sama v trestním řízení vystupovala jako poškozená (pod bodem 13.), přičemž i ona byla obviněnou zneužita k jejím záměrům, neboť i jí obviněná tvrdila, že vložené finanční prostředky dále zhodnocuje, a podávala jí tak nepravdivé informace, čemuž L. F. věřila a obviněné doporučovala zájemce o úvěr (str. 32 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně shledal, že to byla pouze obviněná, která poškozeným slibovala vyplácení provizí a rovněž pouze ona rozhodovala, jaké vklady od poškozených přijme a které nikoliv a jak s těmito prostředky naloží. Uvedený, zcela shodný, závěr učinil i odvolací soud, jenž se shodnou námitkou obviněné zabýval a neshledal ji důvodnou (str. 24 napadaného usnesení odvolacího soudu).
Jak bylo v trestním řízení prokázáno a soudy též správně posouzeno, obviněná byla jedinou osobou, která se uvedeného trestného jednání dopustila, když nikdo další se na páchání této trestné činnosti společně s obviněnou nepodílel. Sama tak předstírala zhodnocování finančních prostředků, což však byla pouze záminka k tomu, aby od poškozených vylákala velký objem peněz, z nichž sice část vrátila, avšak ta část, kterou si ponechala a o níž se obohatila, činí přes 47 miliónů korun.
Poškození vkládali finanční prostředky do systému obviněné z toho důvodu, že věřili jejímu tvrzení, že jim jejich prostředky budou zhodnoceny a vráceny, když z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že většina poškozených své vklady postupně zvyšovala právě v závislosti na tom, jaké provize jim byly ohledně předchozích vkladů vyplaceny, činili tak tedy na základě předchozí pozitivní zkušenosti. Navíc je nutno podotknout, že většina poškozených pocházela z blízkého okolí samotné obviněné nebo z blízkého okolí některého z poškozených, tedy neměli důvod k nedůvěře obviněné, částečně i proto, že se její systém až do určitého období z jejich pohledu jevil jako plně funkční. Poškození nadto neměli reálnou a dostupnou možnost, jak informace poskytované jim obviněnou ověřit, zejména o tom, zda obviněná skutečně zhodnocuje jimi poskytnuté vklady, případně jakým způsobem tak činí.
Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že pachatelem předmětné trestné činnosti je výhradně obviněná, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolání obviněné Nejvyšší soud shledal jako dílem podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem jako zjevně neopodstatněné, protože soudy obou stupňů se se všemi rozhodnými okolnostmi ve vztahu k vině obviněné zabývaly a ve svých rozhodnutích je řádně rozvedly a vysvětlily. Nejvyšší soud měl v napadených rozhodnutích dostatek podkladů pro závěr, že právní kvalifikace činu, jimž byla obviněná uznána vinnou, je v souladu se zákonem, a námitky obviněné uplatněné s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti nesprávnosti právního posouzení proto posoudil jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněné proto jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostřed přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu