ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1325.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1325/2015-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2015 o dovolání obviněné V. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 11 To 44/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 53/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 4 T 53/2014, byla obviněná V. T. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Poškozená společnost INZAT spol. s r. o., IČ 25268082, se sídlem Presslova 441, 544 01 Dvůr Králové nad Labem (dále „společnost INZAT“), jíž uvedeným zločinem způsobila škodu ve výši 2.609.741 Kč, byla s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 11 To 44/2015, rozhodl o odvolání obviněné směřujícím proti výroku o vině a trestu, a odvolání poškozené společnosti INZAT podané proti výroku o náhradě škody tak, že
I. z podnětu odvolání uvedené poškozené společnosti podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla tato společnost podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost poškozené společnosti INZAT zaplatit na náhradě škody částku ve výši 2.609.741 Kč.
II. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Tento rozsudek soudu druhého stupně obviněná prostřednictvím obhájce napadla na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním směřujícím pouze proti výroku o náhradě škody. Uvedený výrok považovala za vadný proto, že byl založen na nesprávném hmotněprávním posouzení, za které považovala to, že odvolací soud rozhodl o její povinnosti k náhradě škody v rozporu s ustanovením §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 182/2006 Sb.“). Opodstatněnost svého požadavku na přezkoumání výroku o náhradě škody dovodila z výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu judikatury Ústavního soudu, konkrétně zmínila usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 38/14, a na jejich základě dovodila, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo flagrantním způsobem porušeno její právo na spravedlivý proces. Pochybení Krajského soudu v Hradci Králové spatřovala v tom, že výrokem, jímž jí byla uložena povinnost nahradit škodu, pominul ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., které výslovně zakazuje, aby soud obviněnou, proti níž je vedeno insolvenční řízení, zavázal k náhradě škody. Obviněná poukázala na to, že v trestním řízení bylo prokázáno, že poškozená společnost svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, ačkoli měla dostatek informací o tvrzené škodě dávno před tím, než bylo v insolvenčním řízení proti obviněné vydáno usnesení o povolení oddlužení a její věřitelé vyzváni k přihlášení svých pohledávek v propadné dvouměsíční lhůtě. Pokud za této situace nebyla pohledávka v trestním řízení zajištěna v majetkové podstatě dlužníka, vztahuje se na daný případ zákaz plynoucí z §140b zák. č. 182/2006 Sb. Přestože soud prvního stupně v intencích tohoto ustanovení poškozenou odkázal na náhradu škody na řízení občanskoprávní, a státní zástupce účastnící se veřejného zasedání před odvolacím soudem takový výrok považoval za správný, odvolací soud této skutečnosti nevěnoval náležitou pozornost a výrok o náhradě škody zrušil a změnil. Obviněná v dovolání uvedla citaci části odůvodnění napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že odvolací soud ignoroval ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., a konstatoval, že insolvenční zákon žádná omezení ve vztahu k adheznímu řízení neobsahuje. Odkaz odvolacího soudu na ustanovení §266 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb. považovala za částečně nepřesný, protože i když se prohlášením konkurzu trestní řízení nepřerušuje, vadně tento soud dovodil, že uvedené ustanovení neobsahuje žádný zákaz rozhodnutí pro adhezní řízení. Obviněná nesouhlasila s odvolacím soudem ani v tom, že by po vydání usnesení o plnění splátkového kalendáře žádné insolvenční řízení vedeno nebylo, neboť i probíhající oddlužení je nepochybně insolvenčním řízením.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem navrhla, aby dovolací soud podle §265k a §265m tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 11 To 44/2015, ve výroku pod bodem I. a ve věci sám poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání učiněném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že námitky obviněné nepovažuje za důvodné, a to především s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 624/2015, v němž otázka významu ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb. pro rozhodnutí o náhradě škody v trestním řízení byla vyřešena názorem, že existence §140b zák. č. 182/2006 Sb. není důvodem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když soudy ve věci činné rozhodly podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k náhradě škody. Státní zástupce se s uvedeným názorem Nejvyššího soudu prezentovaným v citovaném rozhodnutí ztotožnil i pro projednávanou věc, a v podrobnostech na něj odkázal. Ve smyslu zmíněného názoru neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo obviněnou vytýkanou vadou, a proto navrhl její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství učinila obviněná prostřednictvím obhájce repliku, v níž setrvala na svém dovolání, že napadený rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o náhradě škody věcně nesprávný, a to i se zřetelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 624/2015, neboť směšuje otázku možnosti uložení povinnosti k náhradě škody v probíhajícím insolvenčním řízení a možnost poškozeného domoci se úhrady své pohledávky po skončení insolvenčního řízení. Obviněná souhlasí s tím, že pohledávka poškozené společnosti představuje jednu z pohledávek uvedených v ustanovení §416 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. a osvobození podle ustanovení §415 a §416 zák. č. 182/2006 Sb. se na tuto pohledávku vztahovat nemůže. Z žádného ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., ani jiného právního předpisu však podle ní nelze dovodit, že by v případě, že se jedná o pohledávku uvedenou v ustanovení §416 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., neplatil zákaz stanovený v ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., které je ustanovením obecným vztahujícím se na jakákoli insolvenční řízení nezávisle na způsobu řešení úpadku. Tímto ustanovením jsou soudy vázány za situace, když majetek obviněné v rámci trestního řízení zajištěn nebyl. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že pohledávka poškozené společnosti mohla, a měla být uplatněna v rámci insolvenčního řízení přihláškou, a pokud tak poškozená společnost neučinila, pak nelze toto její opomenutí klást k tíži obviněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem je existence některého z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. podložená relevantně formulovanými výhradami.
Obviněná v dovolání (stejně tak i ve své replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství) prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojila výhradně proti nesprávnosti výroku o náhradě škody a požadovala, aby jej Nejvyšší soud věcně přezkoumal, neboť vadným shledala tento výrok proto, že jím byla zavázána k povinnosti uhradit způsobenou škodu. Za důvod této nesprávnosti označila překážku vyplývající z ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb.
Takto obviněnou uplatněné dovolání však nekoresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něho lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Obviněnou označený dovolací důvod v zásadě dopadá na možnost nápravy právních vad, a to nejen v nesprávném právním posouzení skutku, ale i v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu se nelze domáhat nápravy nedostatků procesní povahy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Výjimku z těchto pravidel představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by však šlo tehdy, pokud by byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
Za výhrady proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující proti výroku o náhradě škody lze považovat případy, kdy jsou vytýkána porušení v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského a obchodního práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974). V dovolání proti výroku o náhradě škody vytýkaná vada musí mít podklad v některém hmotněprávním ustanovení, které určuje její vznik, rozsah, nebo pokud by škoda způsobená trestným činem již byla uhrazena, apod. Jen za splnění existence takové hmotně právní vady je možné přezkoumávat podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výrok o náhradě škody. Procesní vady výroku o náhradě škody však pod označený dovolací důvod podřadit nelze.
Podle obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněná brojí zásadně proti tomu, že odvolací soud nerozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a neodkázal jí s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ale podle ní jí nesprávně uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. zaplatit způsobenou škodu. Tyto výhrady obviněné se netýkají hmotně právní podstaty majetkové újmy, kterou způsobila, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě odvolací soud v adhézním řízení o způsobené škodě rozhodl.
Ve smyslu shora uvedených obecných zásad vymezujících řádné uplatnění dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněná v dovolání uvedenými výhradami tento dovolací důvod nenaplnila a Nejvyšší soud proto nemohl z jeho podnětu přezkoumávat správnost tohoto výroku.
Jestliže se obviněná domáhala přezkumu uvedené vady s odkazem na nesprávnou aplikaci ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., je vhodné pro úplnost uvést, že i toto ustanovení je procesní povahy, což je zřejmé z jeho zákonného vymezení, že „nejde-li o řízení uvedená v §140a zák. č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Jelikož v posuzované věci v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, jak citované ustanovení předpokládá, jedná se podle názoru dovolatelky o skutečnost zakládající překážku pro rozhodnutí o náhradě škody v rámci adhezního řízení“. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek, nýbrž stanoví, za jakých okolností soudy nesmějí v průběhu insolvenčního řízení rozhodovat o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Procesní charakter tohoto ustanovení je tedy zřejmý, a proto jeho uplatnění v dovolacím řízení nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, či ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015).
Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání neuvedla žádné hmotněprávní námitky, a proto na jejich podkladě nebylo možné rozhodnutí a řízení jim předcházející napadená s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně přezkoumávat.
I přes tento závěr však Nejvyšší soud v projednávané věci se zřetelem na povinnost vyloučit možnost extrémního nesouladu, považuje za nutné zmínit, že posuzoval stav probíhajícího insolvenčního řízení vedeného proti obviněné. Z veřejného insolvenčního rejstříku dostupného na internetových stránkách ( https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?id=b046ba47-c2ca-4924b99a-5a28a1c2d908 ) zjistil, že poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 3. 2013, č. j. KSHK 40 INS 2968/2013-A-7/celk. 3 konstatoval úpadek obviněné a povolil jeho řešení oddlužením, v navazujícím usnesení ze dne 10. 6. 2013, č. j. KSHK 40 INS 2968/2013-B-7/celk. 5 schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Jmenovaný soud usnesením ze dne 28. 7. 2015, č. j. KSHK 40 INS 2968/2013-B-27/celk. 3 rozhodl tak, že schválené oddlužení obviněné zrušil a na její majetek prohlásil konkurz.
Krajský soud v Hradci Králové posledně citovaným rozhodnutím prohlásil konkurz proto, že zjistil, že jednání obviněné bylo od počátku, kdy žádala o oddlužení, zcela záměrné a účelové, neboť sama poté, co spáchala zločin zpronevěry, za nějž byla v posuzované trestní věci uznána vinnou a odsouzena, podala sama na sebe insolvenční návrh pro podstatně nižší částku (514.566 Kč), přitom zatajila v tomto návrhu pohledávku poškozené společnosti INZAT vzniklé v důsledku spáchaného zločinu (2.609.741 Kč), a rovněž i prodej motocyklu. Tím podle soudu vyšlo najevo, že obviněná navrženým oddlužením sledovala nepoctivý záměr, když navíc stanovený splátkový kalendář neplnila.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná coby dlužnice odvolání, které bylo předkládací zprávou ze dne 26. 8. 2015 předloženo k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, který podle dostupných informací Nejvyššího soudu dosud nerozhodl.
Nejvyšší soud se zřetelem na všechna uvedená zjištění dospěl v projednávané trestní věci k závěru, že o extrémní nesoulad zde nejde. Bylo prokázáno, že obviněná je povinna uhradit poškozené společnosti škodu vzniklou v důsledku její trestné činnosti, neboť tato povinnost dosud trvá. Je však osobou, která se všemi prostředky snaží této povinnosti se vyhnout a činí proto další záměrné kroky. Proto, byť výrok odvolacího soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. nekoresponduje s ustanovením §140b zák. č. 182/2006 Sb. , neshledal Nejvyšší soud v této trestní věci v uvedené okolnosti takový nedostatek, jenž by svědčil o extrémním nesouladu. Povinnost obviněné k náhradě škody vzniklé v důsledku trestného činu obecně stále trvá, a v následné době pokud konkurzní řízení vůči ní neskončí, budou soudy a konkurzní správce modifikovat plnění uvedené povinnosti s ohledem na průběh a výsledky konkurzního řízení.
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu