ECLI:CZ:US:2013:1.US.3315.13.1
sp. zn. I. ÚS 3315/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 42/2013 ze dne 2. 9. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 1/2013 ze dne 3. 4. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dovolání v dané věci stěžovatel nepodal, protože dle jeho názoru nejsou dány dovolací důvody. Stěžovatel především namítá, že z provedených důkazů není možno dospět k závěru o jeho vině.
3. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které ani řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle §265b trestního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), bod 22 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005 (N 215/39 SbNU 281)].
4. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu je porušením práva na spravedlivý proces i situace, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)], rozhodnutí soudů jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000, či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Zda tyto skutečnosti v dané věci nastaly, musí Nejvyšší soud v rámci existujících dovolacích důvodů posoudit (viz také usnesení sp. zn. III. ÚS 1968/13 ze dne 15. 8. 2013, bod 7). Jinými slovy námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (viz, mutatis mutandis pro civilní řízení, usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, bod 11).
5. Je-li dovolací soud způsobilý přezkoumat stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany městského a vrchního soudu, není žádný důvod, aby stěžovatel tento prostředek nápravy nevyužil a obrátil se přímo na Ústavní soud. Rozsah přezkumných pravomocí Ústavního soudu v tomto ohledu není nijak širší než Nejvyššího soudu. Ani Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat skutkové závěry obecných soud s výjimkami uvedenými výše.
6. Pokud by Ústavní soud nyní předloženou stížnost projednal, porušil by také princip subsidiarity ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti, včetně základních práv a svobod, není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2706/12 ze dne 5. 9. 2012). Ústavní soud by tedy překročil své pravomoci, pokud by předloženou ústavní stížnost projednal bez toho, aby se k namítanému porušení práva na spravedlivý proces měl možnost nejdříve vyjádřit Nejvyšší soud.
7. Ústavní soud si je vědom toho, že výše uvedené závěry nejsou přijímány bezvýhradně. V některých rozhodnutích v minulosti Ústavní soud shledal jako opožděně podané ústavní stížnosti, kdy stěžovatel nejdříve podal dovolání, které bylo odmítnuto z důvodů absence způsobilých dovolacích důvodů, protože tyto spočívaly pouze v kritice skutkových zjištění (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3050/09 ze dne 17. 12. 2009; srovnej také usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011, kde Ústavní soud vyslovil, že "ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b trestního řádu.")
8. Je tedy možné, že na tato rozhodnutí stěžovatel v nyní posuzované věci spoléhal a proto podal ústavní stížnost přímo, bez předchozího dovolání. Soudkyně zpravodajka v této věci však tyto názory nesdílí a považuje je za překonané i s ohledem na nové znění §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účinné od 1. 1. 2013.
9. Nakonec zásadní v dané věci je i skutečnost, že tímto rozhodnutím nebude zabráněno stěžovateli v přístupu k Ústavnímu soudu. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání mu stále běží. V případě, že bude u Nejvyššího soudu neúspěšný, nic mu nebrání v podání nové ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka