ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1383.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1383/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ *) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 31 Tmo 2/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 50/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 7 Tm 50/2013, byl obviněný mladistvý „PETRKLÍČ“ (dále „mladistvý“), uznán vinným v bodě 1. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3. proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, vždy s ohledem na §6 odst. 1 z. s. m., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
1. v H. n. N., na H. n., mezi stánky, v přesně nezjištěné době mezi 24. 8. 2012 a 26. 8. 2012, požadoval po D. V. peníze za vázání, vyhrožoval mu, že jej zmlátí, pokud mu ihned nějaké peníze nedá, a proto mu D. V. ze strachu dal 100 Kč,
2. v H. n. N., v ulici G. S., v městském parku u prolézaček, v přesně nezjištěné době v listopadu až prosinci 2012, požadoval po D. V. peníze za vázání, řekl mu, že ví, že má peníze u sebe, a pokud mu je nedá, tak jej zbije, chytil ho za límec bundy a natlačil jej na zábradlí, vyhrožoval mu rozbitím huby, pokud mu nedá peníze, napřahoval se na něho pěstí, poté, co mu D. V. sdělil, že mu dá 100 Kč a vytáhl z kapsy dvě bankovky ve výši 200 Kč a jednu bankovku ve výši 100 Kč, mladistvý chytil dvě bankovky ve výši 200 Kč, které D. V. držel v ruce, s D. V. se o bankovky přetahovali, D. V. nechtěl bankovky pustit z ruky, až mu mladistvý obě z ruky vytrhl,
3. v H. n. N., v ulici N., na nádraží Českých drah, v přesně nezjištěné době dne 23. 1. 2013 v odpoledních hodinách, požadoval po D. V. peníze za vázání, poté, co mu D. V. odmítl půjčit svůj mobilní telefon zn. Nokia XpressMusic, typ 5130C, v hodnotě 500 Kč, tak mu ho vytrhl z ruky a odešel s tím, že si telefon bere do zástavy, a telefon prodal T. H.
Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 31 Tmo 2/2015, z podnětu odvolání podaných mladistvým a jeho matkou J. P. proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o uložení trestního opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných skutkových zjištěních mladistvého odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §82 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, protože v době spáchání skutku nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti podle §5 odst. 1 z. s. m., aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost a ovládat své jednání, a proto neměl být za uvedená provinění trestně odpovědný a měl být obžaloby zproštěn.
Mladistvý poukázal zejména na to, že provinění loupeže mají svůj počátek již na začátku roku 2012, kdy s poškozeným uzavřel kupní smlouvu o prodeji vázání na snowboard, a uvedeným jednáním se snažil pouze dosáhnout úhrady kupní ceny. Mladistvý poukázal na okolnosti týkající se jeho osobnosti, zejména na hodnocení ze základní praktické školy, podle něhož měl sníženou známku z chování a velké množství neomluvených hodin. Přestože zahájil studium na Střední hospodářské a lesní škole v H., ukončil ho po několika měsících a dále se na budoucí povolání nepřipravoval. Nyní je nezaměstnaný. Poukázal i na své vystupování před orgány činnými v trestním řízení, z něhož je patrný jeho nedostatečný rozumový a mravní vývoj, jenž byl způsoben patrně i zanedbanou a nedostatečnou výchovou v rodině, která se projevila i slabou vůlí a nedostatečnou schopností své jednání ovládat. Prostředí, v němž vyrůstal, se vyznačovalo nedodržováním povinností a pravidel chování, což se pro něj stalo běžnou normou. Nebyl si tak schopen uvědomit, že po dosažení patnáctého roku věku se nemůže k poškozenému chovat stejně, jako se k němu choval před dosažením tohoto věku, nebyl schopen své jednání domyslet a ovládat, ani rozpoznat jeho protiprávnost z hlediska trestního zákoníku a vyhodnotit důsledky z něj plynoucí či hrozící. Konstatoval, že průběh trestního řízení nepochybně přispěl k jeho výchově a životnímu poučení, což deklaroval i ve svém závěrečném slovu při veřejném zasedání u odvolacího soudu, a že je v zájmu společnosti i jeho samotného jeho jednání nekriminalizovat, ale použít postupů podle §5 odst. 2 z. s. m, a to především s ohledem na to, že se činu dopustil těsně po patnáctém roce svého věku.
Mladistvý soudům obou stupňů vytkl, že se řádně uvedenou otázkou nevypořádaly zejména, když nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k posouzení jeho případné nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti, která je mnohem nižší, než je běžné u osob mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku.
Z uvedených důvodů v závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 31 Tmo 2/2015, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, soudu pro mládež, nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby byl podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť pro nepříčetnost není trestně odpovědný podle §5 odst. 1 z. s. m., a aby bylo užito postupů podle §5 odst. 2 z. s. m., anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž námitky mladistvého uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval sice za podřaditelné pod deklarovaný důvod, avšak nikoli za důvodné. S poukazem na rozhodnutí č. 19/2007 Sb. rozh. tr. konstatoval, že v předmětné trestní věci nebyla učiněna žádná konkrétní zjištění, která by nasvědčovala tomu, že by mladistvý byl osobou natolik nezralou, aby jeho rozumová a mravní vyspělost nedosahovala úrovně obvyklé u osob ve věku patnácti až osmnácti let. Absolvování praktické školy a nedokončení přípravy na povolání není okolností nějak zvlášť výjimečnou, neboť obdobné úrovně vzdělání dosahuje určitá nikoli zcela marginální část mladistvé populace, a nejde tedy o okolnost, která by sama o sobě budila pochybnosti o dostatečné rozumové a mravní vyspělosti mladistvého. Ani to, že mladistvý se již během školní docházky před dosažením patnáctého roku věku dopouštěl závadového chování, není podle státního zástupce okolností svědčící o jeho nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. Ze zjištění k osobě mladistvého taktéž nevyplývá, že by pocházel ze zaostalé rodiny, pro kterou by páchání trestné činnosti bylo běžnou normou chování. V průběhu trestního řízení mladistvý trestnou činnost popíral, popř. svoje jednání „vysvětloval“ údajným dluhem poškozeného, a uváděl vlastní skutkové verze; takovýto způsob obhajoby je zcela běžný i u dospělých pachatelů. Podle státního zástupce v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že mravní vyspělost mladistvého byla v době činu nižší, než je u této skupiny dětí obvyklé, a nevznikly žádné objektivní pochybnosti o tom, že mladistvý by nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo toto jednání ovládat, a proto nebyl důvod ani ke zpracování znaleckého posudku. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že mladistvý podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na místě, kde lze dovolání podat (§265e tr. řádu). Dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Mladistvý dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., jejichž prostřednictvím vytýkal, že soudy dostatečně nezvážily jeho trestní odpovědnost se zřetelem na podmínky stanovené v §5 odst. 1 z. s. m. Tyto námitky jsou hmotněprávní povahy ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Mladistvý touto argumentací naplnil i podmínky stanovené zákonem pro důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání důvodné.
Podle §5 odst. 1 z. s. m. mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Jedná se o zvláštní typ nebo druh příčetnosti, resp. nepříčetnosti, a proto na rozdíl od obecné nepříčetnosti (§26 tr. zákoníku), která je vázána na duševní poruchu (§123 tr. zákoníku) jako projev chorobného stavu, je relativní nepříčetnost podle §5 odst. 1 z. s. m. vázána na rozumovou a mravní vyspělost, která však není projevem choroby, ale pouze důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který neprobíhá u každého dítěte stejně, resp. ve stejném časovém období. Byť lze stanovit obecnou hranici patnácti let jako hranici trestní odpovědnosti, kdy je zásadně (zpravidla) dítě již natolik zralé, že obecně má potřebnou způsobilost rozumovou a mravní k trestní odpovědnosti, nelze vyloučit, že v důsledku vývojového opoždění, které není chorobné povahy, tomu bude u konkrétního dítěte jinak, a právě na tyto případy dopadá ustanovení §5 odst. 1 z. s. m. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality, vytváří si vlastní hodnotový systém, který je v určitém vztahu k hodnotám společnosti, v níž žije (srov. Šámal, P. a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže , 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 42 až 43).
Úroveň rozumové a mravní vyspělosti požadovaná ustanovením §5 odst. 1 z. s. m. jako předpoklad trestní odpovědnosti mladistvých má dvě shora uvedené složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého nedílný celek, a proto je třeba obě tyto složky, tzn. rozumovou a mravní vyspělost mladistvého, posuzovat jednak ve vzájemných souvislostech (nikoliv izolovaně), a jednak ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých, přičemž ze zákonné úpravy nevyplývají odlišné podmínky pro stanovení úrovně rozumové vyspělosti a mravní vyspělosti; v obou případech platí, že pouze v odůvodněných pochybnostech podložených konkrétními zjištěními je namístě, aby tato otázka byla řešena na podkladě posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě psychologie (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, uveřejněné pod č. 19/2007 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je zřejmé, že zákon ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. vyžaduje, aby si mladistvý byl vzhledem ke stupni svého vývoje schopen uvědomit, že „dělá něco špatného“, co hrubě odporuje normám společnosti, ve které žije, a aby byl schopen odpovídajícím způsobem usměrnit svoje chování. Proto závisí na každém případě těžkých kriminálních deliktů (např. vraždy, znásilnění, loupeže) nebo klasických trestných jednání (např. krádeže, zpronevěry, vydírání), kdy si mladistvý zpravidla musel být vědom toho, že jedná v rozporu se zákonem. Obtížnější je posouzení jednání (např. drobných případů neoprávněného užívání cizí věci, omezování osobní svobody, výtržnictví, počítačových deliktů apod.), které sice překročilo meze stanovené trestním zákonem, avšak ne vždy musí být mladistvému vzhledem ke stupni jeho duševní zralosti jasné, že tyto hranice svým jednáním již překročil. Nezralost mladistvého přitom musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že v době činu ještě nedosáhl po stránce rozumové (intelektuální) nebo po stránce mravní (morální) takového stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci (srov. Šámal, P. a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže , 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 43).
Posouzení těchto otázek je závislé na souhrnu skutečností, které ukazují, zda jde o obvyklé projevy mladistvého, jaké jsou standardní u mladistvých jeho věkové skupiny po stránce jejich obvyklé vyspělosti a schopnosti vnímat zásady chování v daných souvislostech, v nichž se trestná činnost odvíjí, anebo již mladistvý vykazuje abnormity, kterými se od svých vrstevníků v daném prostředí liší. Toto posouzení je proto vždy závislé na konkrétní osobě mladistvého a na trestném činu, pro nějž se trestní řízení vede.
Z uvedeného lze shrnout, že úroveň rozumové a mravní vyspělosti z hlediska §5 odst. 1 z. s. m. se proto zvažuje jen tehdy, když skutečně důvodně vzniknou pochybnosti o rozumovém a mravním vývoji konkrétního mladistvého, a teprve v takovém případě musí být řešena ve spolupráci se znalci (srov. §105 a násl. tr. ř. a §58 odst. 1 z. s. m.). Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci mladistvého, v níž namítá nedostatek své relativní (podmíněné) trestní odpovědnosti, bylo nutné přibírat znalce, neboť pouze v odůvodněných pochybnostech podložených konkrétními zjištěními v té které věci je namístě, aby tato otázka byla posuzována znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě psychologie. Musí proto existovat konkrétní reálně existující pochybnost, která musí vycházet ze zhodnocení jak dosavadního chování mladistvého, poměrů, v nichž vyrůstal, chování a úrovně osob, s nimiž se obvykle stýkal a které na něj měly vliv, tak i z okolností, za nichž byl čin spáchán, přičemž významná je též povaha a způsob spáchání trestného činu, jenž je v takovém jednání spatřován.
Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy k obdobným námitkám mladistvého uplatněným dříve zjišťovaly poměry mladistvého, ať již ve vztahu k jeho osobě nebo se zřetelem na rodinné prostředí, v němž vyrůstal, a na základě učiněných zjištění jeho rozumový a mravní vývoj zkoumaly ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. Soud prvního stupně neshledal nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o zralosti mladistvého a jeho věku přiměřené mravní i rozumové vyspělosti, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by byl oproti svým vrstevníkům rozumově a mravně nevyspělý. Tyto závěry dovozoval z toho, že mladistvý řádně ukončil základní školu, byť praktickou (speciální/zvláštní), žádný ročník neopakoval a po ukončení základní školy byl přijat na střední odborné učiliště. Sociálním kurátorem je hodnocena jeho osobnost jako přiměřeně vyspělá věku po stránce psychické i fyzické, pokud se u něj projevily problémy, vyplývaly z nedodržování školního řádu, nikoliv z duševní nevyspělosti, neboť nesprávnost chování mladistvého byla v minulosti řešena Policií České republiky, a dokonce v jednom případě i před soudem, kde byl poučen o nutnosti dodržování společenských norem. Byl tudíž v minulosti poučen a upozorněn na nutnost dodržování společenských norem, což dosvědčuje jeho dostatečnou vědomost o protiprávnosti obdobného chování (srov. strany 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v reakci na shodné námitky mladistvého uplatněné v jeho odvolání se ztotožnil se soudem prvního stupně konstatováním, že v daném případě nebyly u mladistvého zjištěny žádné projevy, které by dokládaly tvrzení o jeho nezralosti, a závěry nalézacího soudu shledal správnými i ohledně nadbytečnosti zpracování znaleckého posudku (viz strany 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu).
Na základě uvedených závěrů soudů nižších stupňů, které mají oporu v provedeném dokazování a jsou v napadených rozhodnutí dostatečně vysvětleny, Nejvyšší soud doplňuje, že v posuzované věci povaha činu, jehož se mladistvý dopustil, je zřejmá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl mladistvý uznán vinným dvěma proviněními loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jedním proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, což jsou trestné činy (provinění), které se zásadně řadí mezi běžné majetkové delikty, jejichž skutkové podstaty vyplývají ze základních pravidel slušného chování a dobrých mezilidských vztahů, neboť to, že se nesmí krást a ubližovat jiným, jsou obecné zásady stanovené odnepaměti lidskou společností. Není u nich zásadně předpokládána žádná vyšší znalostní či vědomostní úroveň a nedotýkají se ani komplikovanějších či sofistikovanějších jednání, nýbrž jde o primární morální zásady regulující ochranu zdraví, života a majetku.
Okolnosti, za nichž mladistvý tato provinění spáchal, plynou ze skutkového popisu uvedeného ve výroku o vině, z něhož lze shrnout, že se jich dopustil ve snaze zajistit si od poškozeného vydání peněz pohrůžkou násilí nebo přímým násilím, anebo tím, že mu sebral mobilní telefon, to na základě záminky, že mu poškozený dluží peníze z prodeje vázání na snowboard, jež mu údajně v zimních měsících mladistvý prodal. Zvažuje-li se v souvislosti s povahou spáchaného trestného jednání rozumová a morální úroveň mladistvého, je třeba zmínit, že pro to, že mladistvý si byl zcela vědom svého protiprávního jednání, svědčí, že svůj požadavek na vydání peněz zaobalil do tvrzení o vrácení údajného dluhu za prodej snowboardového vázání před mnoha měsíci. Přitom o takovou situaci ve skutečnosti nešlo, jak bylo výsledky provedeného dokazování zjištěno, protože vázání mladistvý poškozenému pouze půjčil a poškozený obviněnému ve skutečnosti žádné peníze nedlužil (viz strana 8 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 rozsudku odvolacího soudu). Je tak zřejmé, že mladistvý vykonstruoval uvedenou záminku jen proto, aby tím zakryl, že jde o kriminální čin.
Způsob, jakým se mladistvý peněz domáhal, nevybočoval z běžně páchaných trestných činů krádeže a loupeže, neboť posuzované trestné jednání spočívalo v tom, že buď poškozenému vyhrožoval „že jej zmlátí“ nebo „jej zbije“, nebo ho chytil za límec bundy a natlačil jej na zábradlí a napřahoval se na něho pěstí, což je vcelku obvyklý způsob provedení loupeží. Stejně jednoduché provedení užil i u krádeže, když telefon vytrhl z ruky poškozeného.
Nejvyšší soud považuje za vhodné k výhradám mladistvého uvedeným v dovolání zmínit i to, že je zjevné, že jeho rozumová vyspělost nebyla zpochybněna ani tím, jakým způsobem zejména v počátcích trestního řízení před orgány trestního řízení popisoval své jednání a další významné okolnosti, neboť z pořízených písemných spisových podkladů plyne, že byl schopen souvisle a relativně podrobně interpretovat a líčit okolnosti, za nichž k jednání kladenému mu za vinu došlo, včetně výsledky provedeného dokazování neprokázané konstrukce o uzavření kupní smlouvy na předmětné snowboardové vázání. Způsob, jakým mladistvý zejména své trestné jednání popisoval, rovněž svědčí jednak o jeho dostatečné rozumové vyspělosti, která se odráží v logicky na sebe navazujícím myšlenkovém sledu událostí i k nim se vážících důvodů. Rovněž v jisté míře rafinované zdůvodnění činu v podobě záminky neuhrazeného dluhu svědčí o promyšlenosti popsaného jednání (č. l. 169 až 171, 224 až 225 spisu).
O nedostatku rozumové a mravní vyzrálosti nesvědčí v daném případě ani nedodržování stanovených norem nejen školního řádu a výchovné problémy s mladistvým v průběhu jeho školní docházky. Nelze přisvědčit ani jeho obraně spočívající v tom, že příčiny těchto jeho nedostatků mají podklad v rodinném prostředí, v němž vyrůstal. V dané souvislosti lze jen poukázat na to, co zjistily i soudy obou stupňů, že mladistvý byl již před spácháním činů poučován školou i policií o povinnosti dodržovat základní mezilidské normy i školní řád, a to nejen na základě přestupků proti školnímu řádu, ale i v souvislosti s jiným deliktním jednáním, pro něž byl projednáván policií. Lze proto u něho dovodit znalost základních morálních i běžných mezilidských pravidel, jež byl vzhledem ke svým dostatečným rozumovým schopnostem (prospěl v základní škole a byl přijat na školu středního typu) v potřebném rozsahu schopen pochopit, vnímat je a podle nich své chování rovněž korigovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v průběhu trestního řízení z žádných rozhodných skutečností nevznikaly pochybnosti o trestní odpovědnosti mladistvého ve smyslu obecně platných trestněprávních zásad (srov. přiměřeně §26 tr. zákoníku, §27 tr. zákoníku a §5 odst. 1 z. s. m.), a to i přesto, že se dopustil činu v nízkém věku (15 let a 4 měsíců), neboť během trestního řízení z prováděných důkazů nevyplynuly žádné takové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mladistvý v době činu nedosáhl obvyklé rozumové vyspělosti a vyzrálosti běžné u dětí jeho věku. Bylo proto možné na základě výsledků provedeného dokazování uzavřít, že mladistvý v době spáchání činů mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto také mohl ovládat.
Při těchto závěrech Nejvyšší soud, stejně jako i soudy obou stupňů, nepovažoval za vadu, že v průběhu trestního řízení nebyl vypracován znalecký posudek k vyšetření duševního stavu mladistvého ve smyslu §58 odst. 1 z. s. m. znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a znalcem z oborou zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii, neboť takový postup má soud pro mládež volit jen v případě, jsou-li na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné příčetnosti mladistvého, včetně tzv. podmíněné či relativní příčetnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 65/1980 Sb. rozh. tr.), což, jak bylo výše rozvedeno, v této věci nenastalo.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neprovedení uvedeného znaleckého posudku nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 či sp. zn. III. ÚS 376/03 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49, svazek 3, nález č. 10, svazek 6, nález č. 131, svazek 25, nález č. 19, svazek 22, nález č. 63, svazek 32, nález č. 1), protože soudy se uvedeným návrhem mladistvého zabývaly a jeho potřebnost důsledně zkoumaly. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud posuzovaly, zda stávající již opatřené a provedené výsledky dokazování dostatečně otázky nezbytné pro odpověď o vyloučení okolností vztahujících se k relativní (podmíněné) odpovědnosti mladistvého (§5 odst. 1 z. s. m. ) postačují. Je již rekapitulací výše uvedených skutečností, že soud prvního stupně si pro uvedený závěr opatřil potřebné podklady, když v hlavním líčení dne 18. 11. 2014 provedl postupem podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. (č. l. 189 verte) důkaz zprávami Orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města L., Městského úřadu H. n. N., Policie České republiky, a zprávou Základní školy praktické H. n. N.– L. z č. l. 181 spisu (založený na č. l. 72, 73, 74, 127, 146, 147, 164 a 181 spisu), z nichž zjistil, že mladistvý přes výchovné problémy s učením, ukončil povinnou školní docházku 9. třídou, žádný ročník neopakoval. Základní škola praktická, L., H. n. N., jíž mladistvý navštěvoval od 6. ročníku, tedy od září 2008, uvedla, že se ve škole dobře adaptoval, ale od druhého pololetí sedmého ročníku se jeho kázeň uvolnila, neplnil školní povinnosti a porušoval školní řád kouřením a neomluvenými hodinami. V průběhu školní docházky ročníku 2009/2010 i ročníku 2010/2011 zameškal velké množství hodin omluveně i neomluveně. Přestože měl dobrý prospěch, jeho chování vykazovalo nedostatky nejen ve škole, ale i mimo ni, neboť se měl dopustit neoprávněného vniknutí do budovy bývalého kina a též činu jinak trestného nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Jeho osobnost a vyspělost byly shledány přiměřené jeho věku po stránce psychické i fyzické.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy vyložily, z jakých důvodů uvedený důkaz jako nadbytečný a nepotřebný neprovedly, a proč nepovažovaly za nutné zkoumat duševní stav mladistvého, neboť shledaly stávající rozsah provedeného dokazování za dostačující (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 7 a 8 a odvolacího soudu na straně 4 a 5). Nejvyšší soud proto námitku mladistvého o chybějícím důkazu znaleckým posudkem o jeho duševním stavu, nepovažoval za důvodnou.
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud v souladu se soudy obou stupňů považuje rozhodnutí o vině mladistvého v bodě 1. a 2. proviněními loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3. proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku plně v souladu jak se zákonem, tak i s okolnostmi, které byly ve věci prokázány.
Nejvyšší soud proto na podkladě odůvodnění napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu považoval za dostatečně patrné, že rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení netrpí vadami, jichž se mladistvý domáhal. Soudy obou stupňů věnovaly výhradám mladistvého patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly, přičemž v dovolání mladistvý již jen opakoval argumenty, na něž bylo soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích adekvátně reagováno, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.