ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1648.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1648/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného nprap. A. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 98/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 112/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nprap. A. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 18 T 112/2012, byl obviněný nprap. A. H. uznán vinným přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §390 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora označených přečinů dopustil tím, že dne 19. 3. 2011 v 19.09.36 hodin ve Z., na pracovišti integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství policie Z. kraje, přijal jako operační důstojník na lince t. v. oznámení T. P. o tom, že je v bytě na ulici S. c. ve V. ohrožována nožem ze strany svého přítele R. D., což nesprávně vyhodnotil, a aniž by se snažil získat další informace, hovor ukončil, čímž porušil článek 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích, přičemž v důsledku chybějící klasifikace závažnosti oznámení toto pouze předal formou tzv. datové zprávy v systému Dispečer – Maják 158 místně příslušnému kolegovi nprap. V., který byl však v té době zjevně zaneprázdněn plněním jiných úkolů, a dále jej na závažnost oznámení nikterak neupozornil a ani sám nepřijal žádná opatření, čímž porušil článek 5 odst. 1 písm. h) závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, čl. 1 odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 k závaznému pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích, a §2 a §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který policistovi ve službě ukládá v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, povinnost provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil, přičemž v důsledku těchto pochybení bylo předmětné oznámení předáno dozorčímu Obvodního oddělení Policie České republiky ve V. až v 19.46 hodin a i přes okamžité vyslání hlídky na místo tato nalezla T. P. již mrtvou, neboť ji její přítel R. D. nožem skutečně pobodal, za což byl následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 28 T 13/2011, pravomocně odsouzen, a to pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině a tím i všem navazujícím výrokům, státní zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti výrokům o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 98/2014, byla uvedená odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ten nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, a odkázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel měl za to, že nalézací i odvolací soud pominuly skutečnost, že s oznamovatelkou, která se v té době nacházela ve stavu opilosti, komunikoval, a rovněž pominuly závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy, znalce z oboru zdravotnictví, který u hlavního líčení konaného dne 21. 11. 2013 uvedl, že: „…ten člověk, který s ní (pozn.: s poškozenou) mluvil, se snažil získat z její strany informace…“. Domníval se, že pokud měla jeho nedbalost spočívat v nesprávném vyhodnocení situace, a to při omezených možnostech komunikace, nebylo namístě, aby jeho jednání bylo posouzeno jako přečin podle §330 odst. 1 tr. zákoníku a podle §390 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím přečinům typové závažnosti předmětných skutkových podstat. V této souvislosti poukázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 98/2014, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby věc krajskému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitka obviněného, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Poznamenal, že ustanovením §12 odst. 1 tr. ř. je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Státní zástupce s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. konstatoval, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zmínil, že tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dodal, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Podle státního zástupce se jednání obviněného pod dolní hranicí trestnosti běžných trestných činů podřaditelných pod §330 odst. 1 a §390 odst. 1 tr. zákoníku nenachází, odpovídá zmíněným skutkovým podstatám. Státní zástupce připustil, že skutek je spíše příkladem méně závažného aktu naplňujícího zákonem stanovené formální znaky, současně ale zdůraznil, že tato skutečnost našla dostatečný odraz v užití základních skutkových podstat a byla zohledněna při ukládání trestu, neboť obviněnému byl uložen poměrně krátký výchovný trest. Poznamenal, že formální znaky trestných činů byly bezezbytku naplněny (což podle něj akceptuje i obviněný), a to nikoli zvláštním, výjimečným způsobem. Ačkoliv se obviněný od poškozené zprvu snažil získat další informace, vzápětí na zjištění všech informací a závažnosti situace rezignoval a tísňový hovor sám ukončil, přičemž právě v důsledku tohoto jednání a současně v důsledku rozporu postupu se závaznými pokyny policejního prezidenta potom nesprávně vyhodnotil situaci a následně pak nepřijal žádná opatření, ale věc jen postoupil místně příslušnému kolegovi, kterému však ani nesdělil urgentnost věci. Vzhledem k tomu, že obviněný porušil vícero svých povinností, čímž zasáhl zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami, dosáhlo jeho jednání v uvedených intencích již rysů trestného činu a přerostlo do roviny práva trestního (a to dokonce ve smyslu dvou skutkových podstat), jehož použití bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Právní posouzení skutku jako jednočinného souběhu přečinu nedbalostního maření úkolu úřední osoby podle §330 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení povinností dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku považoval za odpovídající zákonu, a námitky obviněného měl proto za zjevně neopodstatněné.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti. Námitka, že soudy důsledně nerespektovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, je subsumovatelná pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož dovolatel namítal zejména nesprávné posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v dozorčí nebo jiné službě, byť i z nedbalosti, poruší předpisy nebo pravidla této služby. Objektem přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami. Objektem přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu dozorčí služby nebo jiné služby.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný jako úřední osoba při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu a v jiné službě porušil z nedbalosti předpisy nebo pravidla této služby.
Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně se obviněný označených přečinů dopustil v ideálním souběhu tím, že jako operační důstojník přijal na t. l. oznámení poškozené T. P. o tom, že její přítel má šílené záchvaty, že „do ní vyletěl“, že už na ni šel s nožem, že neví, co má dělat, že už volala i sanitku, a aniž se snažil od poškozené získat další informace, hovor ukončil, oznámení nesprávně vyhodnotil, resp. je nevyhodnotil jako urgentní, a proto je pouze předal prostřednictvím datové věty místně příslušnému kolegovi, který je přijal až po více než půl hodině po tísňovém volání, kdy i přes okamžité vyslání hlídky na místo byla poškozená nalezena mrtvá, neboť ji její přítel nožem skutečně pobodal. Podle závěrů soudů tak obviněný svým jednáním porušil ustanovení §2 a §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), články 5 odst. 1 písm. h) a 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích (dále jen „závazný pokyn“), a čl. 1 odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 tohoto závazného pokynu.
Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obviněný jako policista v činné službě, tedy úřední osoba ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, zmařil splnění důležitého úkolu, kterým byla podle §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ochrana bezpečnosti osob, majetku, veřejného pořádku a předcházení trestné činnosti. Podle soudu obviněný dále porušil §10 označeného zákona, který policistovi v činné službě ukládá v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, povinnost provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Podle soudu obviněný situaci podcenil, když oznámení poškozené nevyhodnotil jako urgentní, a tudíž nepodniknul kroky vedoucí k odvrácení bezprostředního ohrožení života poškozené. Tím, že hovor, jenž měl charakter tísňové výzvy, ukončil, porušil podle soudu čl. 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích, který stanoví, že pokud obsah oznámení na linku 158 nemá charakter tísňové výzvy, pracovník operačního střediska je oprávněn po předchozím upozornění hovor ukončit. Podle soudu obviněný porušil pravidla služby operačního důstojníka upravená v čl. 5 odst. 1 písm. h) tohoto závazného pokynu policejního prezidenta, podle něhož operační důstojník integrovaného operačního střediska (IOS) přijímá tísňové výzvy na linku 158 a na jejich základě činí neodkladná a účinná opatření za využití systému Maják 158, a v čl. 1 odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 závazného pokynu policejního prezidenta, podle něhož policista příjmu linky 158 přijímá tísňové výzvy na linku 158 za využití systému Maják 158, vyhodnocuje je, klasifikuje podle závažnosti a zpracovává podle místní a věcné příslušnosti k přijetí nezbytných opatření. Obviněný, který, jak již bylo řečeno, oznámení poškozené nevyhodnotil jako urgentní, postupoval standardně jako u neurgentních oznámení, věc odeslal k vyřízení místně příslušnému operačnímu, kterého však neupozornil na závažnost a urgentnost situace, což podle nalézacího soudu nelze považovat za dostatečný krok ke splnění povinnosti přijmout opatření k odstranění ohrožení poškozené, a posléze ani neověřil, zda věc byla neprodleně vyřizována (str. 18, 19 rozsudku).
S těmito úvahami se ztotožnil jako se správnými i odvolací soud, který akcentoval, že hlavní pochybení obviněného spočívalo v nesprávném vyhodnocení dané situace, založeném na tom, že rozhovor s oznamovatelkou nevedl tak, aby se dozvěděl informace umožňující zjištění závažnosti situace. Nijak důsledně se neptal na to, co se vlastně stalo, nezjišťoval, čím a jak bylo oznamovatelce vyhrožováno, zda není zraněná a po zvýšení emocí v komunikaci hovor sám ukončil. Odvolací soud připustil, že obviněnému nemuselo být od počátku jasné, že jde o situaci urgentní, čemuž přispělo i ne zcela konkrétní oznámení poškozené, ale z poskytnutých informací se podezření na ohrožení života či zdraví dosti nabízelo. Obviněný tuto okolnost nijak neověřil a dostatečně nevyhodnotil závažnost a urgentnost situace, čímž porušil čl. 1 odst. 5 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích, s nímž byl seznámen. Odvolací soud dále připomněl závěry odborných stanovisek operačního odboru Policejního prezidia České republiky a odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky, z nichž vyplynulo, že primárně odpovědným policistou, který měl přijmout oznámení, řádně ho vyhodnotit a klasifikovat podle závažnosti, a to s ohledem na obsah telefonátu, byl jednoznačně obviněný. Měl zajistit bezodkladná opatření ke zjištění skutečného stavu situace, zejména zajistit vyslání hlídky na místo. Obviněný prokazatelně založil akci v Maják 158, kterou v rámci systému Maják 158 předal k řešení místně příslušnému pracovníkovi IOS V. K., jemuž nesdělil, že by mohlo jít o neodkladnou a závažnou věc a ani se nepřesvědčil, zda si věc jmenovaný spolupracovník převzal. Nikoho neupozornil na urgentnost situace, podcenil ji a nakládal s ní jako se situací standardní, čímž porušil čl. 1 odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích. Oznamovatelce nedal ani žádnou bezpečnostní radu do příjezdu policejní hlídky a předmětný hovor ukončil, čímž porušil i čl. 14 odst. 4 označeného závazného pokynu policejního prezidenta, když neměl hovor sám ukončit, pokud šlo o tísňové volání. Obviněný tím, že měl jako policista povinnost přijmout opatření k odstranění trvajícího ohrožení života a zdraví, kdy přirozenou součástí této povinnosti je povinnost zjistit a ověřit vážnost situace, a neučinil tak, porušil §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky (str. 3. 4 napadeného usnesení). Tento závěr nutno učinit bez ohledu na to, zda včasným příjezdem hlídky a poskytnutím pomoci bylo možno život oznamovatelky zachránit či nikoliv.
K uvedenému lze jen pro úplnost dodat, že uvedená zjištění a jejich rozbor se důsledně opírají a vycházejí především z audiozáznamu volání T. P. na linku 158 dne 19. 3. 2011 a přepisu tohoto volání (č. listu 35, 78), stanoviska operačního odboru Policejního prezidia České republiky ze dne 24. 5. 2011, č. j. PPR-9706/ČJ-2011-99UO (č. listu 118-120), jakož i odborného stanoviska odboru bezpečnostní politiky, oddělení bezpečnostně právní, Ministerstva vnitra České republiky (č. listu 124-132), byť tato stanoviska a závěry v nich obsažené nejsou pro soud určující a podléhají pravidlům hodnocení důkazů obsaženým v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., mají však oporu i v dalších důkazech, k nimž nalézací soud napřímil svoji pozornost a jejichž obsah reprodukoval v odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší soud především konstatuje, že nalézací soud, potažmo i soud odvolací, jenž se s právním posouzením skutku soudem prvního stupně ztotožnil, se pečlivě vypořádaly s otázkou právní kvalifikace skutku; proti naplnění zákonných znaků přečinů maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku a porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku obviněný ostatně žádné výhrady ani neuplatnil. Jeho výhrady vůči správnosti usnesení odvolacího soudu se soustředily k otázce správné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Takto formulovaná výtka byla součástí námitek obviněného uplatněných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se mimo jiné i této v napadeném usnesení věnoval a stručně vysvětlil, že ji neakceptoval, jelikož jeho jednání ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil jako společensky škodlivé do té míry, že odpovídá přečinům, jimiž byl uznán vinným (str. 4 usnesení).
Tento, byť jen stručně odůvodněný závěr, sdílí i dovolací soud. Nutno připustit, že ve vztahu k hodnocení případu obviněného lze učinit závěr, že jeho společenská škodlivost, též se zřetelem na konkrétní okolnosti jeho spáchání (viz především nedostatky ve fungování systému Maják 158, nepříznivé podmínky na pracovišti obviněného), není sice nijak vysoká, nelze však současně konstatovat, že konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaných nedbalostních přečinů. Podstata jednání obviněného, okolnosti, za nichž k němu došlo, důležité poznatky o stavu oznamovatelky, dozajista nikoliv nevýznamně ovlivněné požitým alkoholem, byly v rozsudku nalézacího soudu správně zjištěny, bylo by proto nadbytečné je znovu reprodukovat. Jak akcentoval i odvolací soud a jak se podává též z odborného stanoviska odboru bezpečnostní politiky, oddělení bezpečnostně právní, Ministerstva vnitra České republiky, jakož i audiozáznamu hovoru mezi obviněným a oznamovatelkou T. P., nebylo od počátku zcela jednoznačné, zda se jednalo o ohrožení života a zdraví, a tedy urgentní situaci, ačkoliv zde existovala řada indicií, které i na tuto možnost ukazovaly; oznamovatelka udávala nejen to, že už volala sanitku, že „do ni přítel vyletěl“, že má přítel záchvaty, ale především že na ni přítel šel už s nožem a ona neví, co má dělat, a že jí „teď vyhrožoval a ona se bránila“, což nebylo možno i přes nepříznivé podmínky na pracovišti obviněného přeslechnout.
Ze záznamu také plyne, že oznamovatelka odpovídala na otázky obviněného poměrně klidně, přiléhavě a orientovaně, třebaže bylo zřetelné, že její řeč je poněkud setřelá, na některé otázky nebyla schopna odpovědět, což mělo patrně za důsledek vystupňované napětí v komunikaci, jemuž obviněný nedokázal zabránit ani čelit a naopak sám hovor ukončil, aniž by řádně objasnil, co se vlastně stalo, jaká byla povaha konfliktu oznamovatelky s jejím přítelem, čím a jak jí vyhrožoval, zda je poškozená zraněná, tedy jaká je vážnost situace. Jak přiléhavě shrnul státní zástupce ve svém vyjádření, ačkoliv se obviněný od poškozené zprvu snažil získat další informace, vzápětí na zjištění všech informací a závažnosti situace rezignoval a tísňový hovor sám ukončil, přičemž právě v důsledku tohoto jednání a současně v důsledku rozporu postupu se závaznými pokyny policejního prezidenta potom nesprávně vyhodnotil situaci a následně pak sám nepřijal žádná opatření, ale věc jen postoupil místně příslušnému kolegovi, kterému však ani nesdělil urgentnost věci. Vzhledem k tomu, že obviněný porušil vícero svých povinností, čímž zasáhl zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami, dosáhlo jeho jednání v uvedených intencích již rysů trestného činu a přerostlo do roviny práva trestního, jehož použití bylo v posuzovaném případě zcela namístě.
Výtka obviněného, že pokud soudy uzavřely, že jeho nedbalost spočívala v nesprávném vyhodnocení situace, zcela pominuly skutečnost, že komunikoval s oznamovatelkou, která se v té době nacházela ve stavu opilosti, a že nebylo přihlédnuto k závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Nedomy, který v hlavním líčení dne 21. 11. 2013 uvedl, že „ten člověk, který s ní mluvil, se snažil získat z její strany informace“, není opodstatněná a pro posouzení případu přiléhavá. Nalézací soud učinil zjištění, že oznamovatelka T. P. byla v době telefonního hovoru s obviněným ovlivněna alkoholem, jak vyplývá ze závěrů znaleckých posudků MUDr. Petera Kolembuse a MUDr. Marka Vitovjáka, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož bylo chemickým a toxikologickým vyšetřením doloženo, že poškozená se v době vzniku zranění a v době nástupu smrti nacházela ve stavu střední alkoholové opilosti (při soudní pitvě v její krvi stanoveno 1,79 g/kg ethanolu), a znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tento znalec, který byl přibrán k posouzení duševního stavu T. P., konstatoval v písemně podaném posudku, že jmenovaná volající se v době telefonátu nacházela ve stavu prosté opilosti, patrně střední tíže, provázené setřelou výslovností, dikcí, emoční labilitou, provázenou zlostně lítostivou reakcí, byla orientována situací, místem, osobou, její odpovědi byly přiléhavé, bez latence, promptní (č. listu 190). Tyto závěry pak zopakoval i ve své výpovědi v hlavním líčení (č. listu 439). Pakliže zde mimo jiné zmínil, že „ten člověk, který s ní mluvil, se snažil získat z její strany informace...“, nemělo a ani nemohlo mít jeho sdělení relevantní dopad na závěr o tom, že obviněný nesprávně vyhodnotil situaci. Soudy nezpochybnily, že se obviněný snažil získat informace, že vedl komunikaci s poškozenou; vedl ji však nesprávně, nedůsledně, nezjistil a ani se nepokusil zjistit všechny dostupné informace k posouzení vážnosti situace, přičemž opatření takových poznatků stav ovlivnění oznamovatelky alkoholem rozhodně nepřekážel a neměl ani žádný vliv na objektivně nesprávné vyhodnocení situace obviněným a nesprávnost a nedůslednost jím zvoleného postupu.
Dovolání obviněného je tedy zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková