ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.418.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 418/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 4 To 485/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 18 T 8/2014, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 9. 11. 2013 v době kolem 20.10 hodin na zimním stadionu „N. K.“, ve S. při hokejovém utkání mezi kluby HC H. a HC S. R., ale mimo hru v nepřerušené hře, po předchozí verbální rozepři a vzájemném strkání, fyzicky napadl, a to úderem hokejky do úst protihráče poškozeného R. S., čímž mu způsobil zranění – tříštivou zlomeninu zubu č. 11, dislokaci zubů č. 21 a 22 v horní čelisti, tříštivou zlomeninu zubu č. 41, zlomeninu zubů č. 31 a 32 s otevřením dřeňové dutiny dolní čelisti a zhmoždění měkkých tkání horního a dolního rtu – které si vyžádalo lékařské ošetření bez vzniku pracovní neschopnosti, a je ze soudně lékařského hlediska považováno za zranění lehké s omezením v obvyklém způsobu života zpravidla nepřekračující deset dnů.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců s uloženou povinností podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, aby v průběhu této zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 4 To 485/2014, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti použité právní kvalifikaci přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Toto posouzení jako úmyslného trestného činu považoval za nesprávné proto, že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou zavinění ani s tím, co zranění poškozeného předcházelo, a neuvážily ani okolnosti, za nichž k tomuto jednání došlo.
Ve vztahu k nedostatkům v subjektivní stránce obviněný především vytýkal, že i přesto, že se k činu nedoznal a že ve věci provedené důkazy neskýtají jednoznačný podklad pro závěr o tom, kdo byl aktérem činu, protože řada svědků popisuje, kdo událost inicioval, naprosto odlišně, soudy dospěly k nesprávnému závěru, že obviněný chtěl poškozeného zranit. Takový závěr obviněný považuje za nesprávný i s ohledem na to, že byl v rámci hry potrestán za hraní vysokou holí, a nikoliv za krosček, a není v pravomoci soudů, aby měnily verdikty rozhodčích za účelem odůvodnění úmyslu dopustit se trestné činnosti, protože hra vysokou holí je posuzována jako jednání nedbalostní, kdežto soudy uzavřely, že šlo o krosček, tedy úmyslný faul. Podle zásady, že zavinění musí být prokázáno výsledky provedeného dokazování, má obviněný za to, že se tak v jeho trestní věci nestalo, neboť nebyl prokázán úmysl přímý ani nepřímý, a to ani s ohledem na výsledky znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zaměřeného na zkoumání mechanizmu vzniku zranění. Obviněný se se závěry tohoto posudku neztotožnil v tom, že by zranění poškozenému způsobil úderem hokejkou vedeným střední silou oběma rukama vodorovně proti ústům poškozeného. Takový závěr považuje jen za jednu z možných forem vzájemného kontaktu bez řádného uvážení toho, že mezi obviněným a poškozeným probíhala potyčka, při níž jako první poškozený napadl obviněného. Úder zasazený poškozenému byl již jen obranným mechanizmem v rámci hry, kdy měli oba aktéři zvednuté hokejky. Za této situace není možné v jednání obviněného spatřovat úmysl přímý ani nepřímý, ale bylo potřebné zkoumat, zda nebyly naplněny podmínky nutné obrany. Soudy však této otázce nevěnovaly potřebnou pozornost a řádně nezkoumaly, kdo byl iniciátorem celého incidentu, při němž poškozený zastoupil obviněnému, který chtěl po vyhození kotouče pokračovat ve hře, výjezd z obranného pásma. Oběma byly uloženy v rámci hry tresty, obviněnému větší trest pět minut a poškozenému menší trest na dvě minuty. Oba hráči měli ve vzniklém incidentu rovnocenné podmínky, a tudíž nelze uzavřít, že by se u obviněného nejednalo o jednání v nutné obraně, z jejíhož rámce obviněný nikterak nevybočil.
Obviněný v této souvislosti poukázal na charakter hokejové hry jako tvrdého kontaktního sportu, při němž je nutné vznik rizika předpokládat, protože hokejista musí vyvinout maximální sílu, rychlost a razantnost, a když při hře dojde ke střetu s protihráčem, nelze vznik zranění vyloučit. Obviněný považoval za nepřesné a zavádějící vyjádření, že k činu došlo „mimo hru v nepřerušené hře“, protože „ve hře“ je každý hráč, který je na ledové ploše, i když není přímo v kontaktu s pukem v konkrétní herní situaci.
Z těchto skutečností obviněný dovodil specifickou odpovědnost hokejisty, která měla být hodnocena se zřetelem na možnost použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, a to i proto, že byl již potrestán podle sportovních pravidel. Obviněný zejména poukázal na to, že byl Okresním svazem ledního hokeje S. doživotně vyloučen ze všech soutěží tímto svazem řízených. Takový trest je podle obviněného již sám o sobě velmi citelným postihem, a proto prostředky trestního práva shledal zcela nadbytečnými.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že část námitek obviněného stojí mimo jím uplatněný dovolací důvod, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, avšak v části s ním koresponduje. Zdůraznila zvláštnost sportovních utkání, při nichž dochází k úrazům zapříčiněným střetem při hře s jinou osobou, a u hokeje obzvlášť, neboť jde o rychlou, silovou kolektivní hru a patří k ní i jistá dávka násilného, resp. hrubšího chování vůči protihráčům, avšak korigovaná sportovními hokejovými pravidly. Je však zřejmé, že odlišnou optikou je třeba nahlížet na zranění způsobená v rámci herního nasazení, kdy přímým cílem není zranění spoluhráče, a na útoky odehrávající se sice také na herní ploše, ale již nikoliv z důvodů samotné hry. V posuzované trestní věci došlo právě k tomu, že obviněný s poškozeným se dostali do vzájemné rozepře při hře, neboť poškozený byl dotčený, že rozhodčí neodpískal faul, ke kterému došlo v obranném pásmu soupeře, a snažil se uvedenou situaci řešit s protihráčem sám poté, co již puk opustil obranné pásmo soupeře. Právě v tento moment jej prokazatelně obviněný udeřil hokejkou do nekryté dolní části obličeje, a to takovou silou, že mu způsobil v rozsudečném výroku zmíněné poranění. Jednoznačně šlo o cílený úmyslný útok vymykající se obvyklým soubojům hráčů sportovního utkání, jak konstatoval odvolací soud. Okolností vylučující protiprávnost za takové situace není, že se tak stalo při sportovním utkání, neboť takovou okolnost trestní zákon nezná. O nutnou obranu se v posuzované trestní věci rovněž nejednalo, neboť do doby, než obviněný napadl hokejkou poškozeného, nešlo v žádném případě ze strany poškozeného o útok vůči obviněnému, protože veškeré jeho chování do té doby bylo v rámci hry tolerovatelné. Disciplinární opatření spočívající v doživotním vyloučení obviněného ze všech soutěží řízených Okresním svazem ledního hokeje S. je opatřením citelným, není však dostačující odpovědí na nesportovní chování obviněného, které svojí intenzitou dosáhlo trestného činu, jehož se obviněný dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Protože použitou právní kvalifikaci shledala státní zástupkyně správnou, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř., lze podrobit věcnému přezkoumání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Se zřetelem na takto vymezené důvody dovolání obviněný dostál podmínkám dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami, že čin nelze považovat za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že jednal úmyslně, a dále těmi, jimiž se domáhal použití zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska těchto výhrad majících právní povahu, Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost podaného dovolání, jak bude uvedeno dále. Právní povahu však nemají námitky zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich zjišťování s důrazem na zásadu in dubio pro reo, jimiž se obviněný domáhal změny v prokázaných skutkových okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho obhajobou, že se činu dopustil až po útoku poškozeného, jemuž se jen bránil. Ve vztahu k této námitce je z podaného dovolání patrné, že obviněný se proti výroku o vině sice domáhal aplikace §29 tr. zákoníku zakotvujícího nutnou obranu jako okolnost vylučující protiprávnost, avšak činil tak s důrazem na skutečnosti, které nebyly provedeným dokazováním prokázány a neplynou z učiněných skutkových zjištění. V takovém vlastním kontextu obviněný dával průběhu činu zcela jiný smysl a význam, neodpovídající tomu, jak čin soudy na podkladě výsledku provedeného dokazování objasnily. Obviněný měl za to, že soudy řádně důkazy nehodnotily, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch a nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu však nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily.
Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, jíž založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 7 až 11 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil posléze i soud odvolací (viz strany 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny svědecké výpovědi, které tvoří v zásadě dvě skupiny odlišující se popisem události podle toho, zda svědci patřili do okruhu osob spojených s obviněným a jeho klubem, anebo s poškozeným. Především na straně 8 svého rozsudku se vypořádal s tím, z jakých důvodů větší věrohodnost přikládal svědectvím vypovídajícím ve stejném duchu jako poškozený. Za objektivní náhled přitom považoval sdělení uváděná svědkyní J. K., která při utkání působila jako časoměřička, a nestranila žádné ze skupin, a vysvětlil i další své úvahy a hodnotící postupy u všech klíčových svědků (P. M., M. D., R. V., J. Š. a K. K.), v nichž neshledal významnější rozpory a hodnotil je jako vyvážené a vyznačující se shodným popisem události. Vypořádal se řádně i s výpověďmi svědků popisujícími průběh činu ve prospěch obviněného, v nichž shledával rozpory a nepřesnosti (viz stranu 8 citovaného rozsudku). Tato zjištění soud konfrontoval i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (viz stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 141, 153 verte až 155 spisu).
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich pak bylo možné zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku.
Pouze pro úplnost v reakci na výhrady obviněného o nepřesné a z hlediska ledního hokeje nesmyslné formulaci obsažené ve skutkové větě, že se trestného jednání dopustil „mimo hru v nepřerušené hře“ lze zmínit, že okresní soud toto vyjádření převzal ze Zápisu z jednání řídící komise Okresního svazu ledního hokeje ve S. ze dne 14. 11. 2013 (č. l. 41 spisu), v němž bylo použito odborníky a znalci pravidel ovládajících lední hokej. Navíc je zcela zřejmé, že se nejedná o vadu, která by mohla mít jakýkoli, natož podstatný vliv na správnost skutkových zjištění či použitou právní kvalifikaci, nýbrž jde toliko o slovní vyjádření časového okamžiku a herní akce na ledě v rámci předmětného hokejového utkání, v němž se skutek odehrál. Podle obsahu Zápisu o jednání šlo o situaci, kdy vyjma obviněného a poškozeného se všichni ostatní hráči přítomní v danou chvíli na ledové ploše aktivně zapojovali do hry a souboje o puk, zatímco obviněný a poškozený byť též na ledové ploše, avšak mimo tento aktivní herní zápas, jako hokejisté zařazení do pětice hráčů při hře, která nebyla přerušena hvizdem rozhodčího, a tedy probíhala herní akce, jíž se podle pravidla 7 Pravidel ledního hokeje rozumí „hra v době, kdy běží časomíra“.
Ze skutku, jak byl zjištěn a v rozsudku soudu prvního stupně popsán, je zřejmé, že v něm nejsou uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na naplnění podmínek nutné obrany. Za nutnou obranu je podle §29 tr. zákoníku považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Toho si byl i obviněný plně vědom, a proto své tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na jiných skutkových okolnostech zcela odlišných od těch, která byla objektivizována výsledky provedeného dokazování a slovně vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tvrdil, že jeho jednání bylo pouhou obrannou reakcí na předchozí útočné jednání poškozeného. Žádná taková skutečnost se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno, nepotvrdila. Nelze za ni považovat běžnou hrou a jejími pravidly byť jako „faul“ posuzovaný sportovní prohřešek, protože nemá povahu „přímo hrozícího nebo trvajícího útoku“. Navíc soudy zjistily, že i přesto, že poškozený byl rozhodčími dvouminutovým trestem potrestán, jednalo se o předcházející vzájemné drobné postrkování a verbální rozepře obou aktérů. Soudy se i touto skutečností zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 7, 10 rozsudku soudu prvního stupně) je vyhodnotily se závěrem, že v okamžiku, kdy obviněný úderem hokejkou zaútočil na obličej a hlavu poškozeného, neodvracel žádný trvající či přímo hrozící útok ze strany poškozeného, nýbrž zcela neadekvátně fyzickým útokem reagoval na poškozeného, od něhož mu nehrozilo žádné nebezpečí.
Soudy proto v souladu s těmito skutkovými závěry učinily závěr, že nebyly splněny podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, ale byl to sám obviněný, kdo na poškozeného zaútočil a způsobil mu zranění v podobě ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku.
Jestliže obviněný v další části dovolání namítal nedostatek subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění a dovolával se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, jde o námitky právní povahy, u nichž bylo možné posuzovat, zda jsou opodstatněné.
Přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, je úmyslným trestným činem, který postačuje ve formě nepřímého úmyslu.
Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Zhodnocení správnosti právního posouzení zavinění se rovněž opírá o skutkový děj věci soudy zjištěný, neboť závěr o subjektivních znacích skutkové podstaty trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci soudy nižších stupňů vyšly z prokázaného závěru, že obviněný „fyzicky napadl úderem hokejky do úst poškozeného“. Šlo tak o jednání, při kterém obviněný útočil hokejkou proti obličeji poškozeného nechráněnému hráčskou výstrojí. Jednalo se o středně silnou intenzitu útoku vedeného hokejkou z bezprostřední blízkosti.
Podle takto zjištěného činu soudy shledaly, že obviněný byl srozuměn s tím, že takovým jednáním může ohrozit či poškodit zdraví poškozeného, a proto v tomto jednání soud prvního stupně shledal nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud závěru soudu prvního stupně o úmyslném zavinění přisvědčil, a to zejména s ohledem na způsob provedení útoku, jeho razanci i okolnosti, za nichž k němu došlo (viz strany 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud z těchto důvodů námitky obviněného proti subjektivní stránce považoval za nedůvodné a jen připomíná, že soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, v jakých skutečnostech shledaly naplněnými znaky nepřímého úmyslu. S vyjádřenými závěry obecných soudů se ztotožnil, neboť cílený, z hlediska použité síly poměrně intenzivní útok (nadto nijak nesouvisející a z hráčského zápolení v rámci hokejového utkání zcela vybočující) vodorovně, oběma rukama drženou hokejkou do obličejové části hlavy spoluhráče nelze vysvětlit jinak, než že šlo o úmyslný atak na tělesnou integritu poškozeného. Obviněný, jenž k útoku užil hokejku a útok s ní vedl proti obličeji poškozeného, který jej neměl krytý žádnou ochranou, znal ze své zkušenosti hokejisty, o jak nebezpečný útok se jedná, a věděl, že tak může přivodit zranění, jež mohou být i závažná a mohou způsobit napadenému zdravotní potíže vyžadující lékařské ošetření. Hokejka, kterou obviněný bezprostředně před útokem na poškozeného uchopil způsobem, jenž není používán při hře (držel ji oběma rukama ve vodorovné poloze), učinila úder směřující do oblasti úst razantnějším. Podle lokalizace zranění je zřejmé, že obviněný útočil cíleně a naprosto záměrně na ničím nechráněná ústa poškozeného. Minimálně tak byl srozuměn s tím, že mu způsobí zranění, což se také reálně stalo. Ze všech těchto důvodů dospěl i Nejvyšší soud k závěru o úmyslném zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a tím i o naplnění skutkové podstaty přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Požadavkům obviněného na použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem na uvedené skutečnosti nebylo možné přisvědčit, protože, byť obviněný odkazuje na to, že hokej je silovým sportem a že již byl velmi citelně potrestán sportovním klubem, jsou dány v tomto případě podmínky pro závěr, že použití trestní represe a potrestání obviněného je zcela namístě a nezbytné jak z hlediska individuální, tak i generální prevence.
Přestože hokej je silovým, kontaktním sportem, tak i v něm, stejně jako v jiných sportovních disciplínách, platí a musí být ctěna a dodržována pravidla fair play, a žádný sport ani sportovní utkání nesmí být zneužívány k vyřizování osobních účtů anebo k úmyslnému vybíjení agresivity v rámci násilných úmyslných útoků proti zdraví a životu ostatních sportovců. Obviněný činem, který mu je kladen za vinu, zcela vybočil z herních pravidel hokejové hry, surově zaútočil na protihráče v době, kdy nešlo o herní akci, ale mimo ni. Skutečnost, že za to byl potrestán v rámci hry jako za faul spočívající ve hře vysokou holí pětiminutovým trestem a následným trestem do konce utkání (č. l. 42 až 43 spisu), nevytváří žádnou překážku pro to, aby mohl být stíhán a posuzován i v trestním řízení, protože se nejednalo o postižení orgánem státní moci za přestupek nebo správní či kázeňský delikt. Současně však ani tato potrestání učiněná v rámci hry nebo sportovním klubem nemohou být dostatečným postihem za čin naplňující po všech stránkách znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Posoudí-li se, že nedovolenou hrou vysokou holí se ve smyslu Pravidel ledního hokeje (viz http://www.cslh.cz/text/119-pravidla-ledniho-hokeje.html ), konkrétně podle pravidla 143, rozumí situace, kdy „hráč drží hůl nebo jakoukoli její část nad výškou svých ramen a zasáhne soupeře jakoukoli částí této hole“, neznamená, že tato hra umožňuje, aby při tom již nedovoleném zákroku úmyslně jinému hráči způsobil újmu na zdraví. Podle bodu iii. citovaného pravidla je faulujícímu hráči, který takovým nedovoleným zákrokem způsobí soupeři zranění (nikoliv však úmyslné ublížení na zdraví), uložen přímo během utkání při přerušení hry, které následuje po odpískání faulu rozhodčím, buď větší trest a automatický osobní trest do konce utkání, anebo trest ve hře. Podle pravidla 104 a 105 citovaných pravidel ledního hokeje se větším trestem rozumí trest v trvání 5 minut a automatický osobní trest do konce utkání (celkem tedy 25 trestných minut), přičemž posouzení trestu je příslušnými orgány automaticky provedeno po utkání.
Pokud byl obviněný v rámci tohoto disciplinárního řízení sportovním klubem potrestán vyloučením ze všech soutěží řízených Okresním svazem ledního hokeje S. (č. l. 41 spisu) na doživotí, stalo se tak pro opakované incidenty obviněného i v jiných hokejových utkáních, tedy nikoliv jen za napadení protihráče, které je předmětem tohoto trestního řízení.
Všechny shora uvedené skutečnosti, a to jak povaha útoku, způsob jeho provedení, rozsah zranění poškozeného, tak i osoba obviněného s projevujícími se tendencemi k nesportovnímu a agresivnímu násilí jsou okolnosti, které svědčí o vyšší závažnosti činu, jímž byl uznán vinným. Použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku u projednávaného činu nepřichází do úvahy. Naopak je nutné uplatňovat odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené, protože se jedná o případ společensky škodlivého jednání, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (§13 odst. 1 tr. zákoníku), a proto je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku by bylo možné v případě méně závažného trestného činu, o který v této věci, jak bylo výše vysvětleno, nejde. Lze jen připomenout, že společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, tj. v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného totiž nelze, ve shodě s názorem soudů nižších stupňů, pominout, že i když byl v posuzované věci obviněnému uložen důrazný disciplinární trest, ten je pouze odrazem skutečnosti, že chování obviněného jako sportovce bylo vnímáno sportovním klubem, v němž působil, jako neslučitelné s podmínkami tohoto klubu, a obviněného ze svého středu tento klub vyloučil. Avšak tím, že obviněný úmyslně a zcela záměrně zaútočil na poškozeného způsobem, jaký byl popsán výše, překročil rámec pravidel nejen slušného chování a zásad mezilidských vztahů, ale především norem trestního práva, jež je proto na jeho jednání třeba aplikovat se všemi z nich pramenícími důsledky. Disciplinární postih se může odrazit jen jako polehčující okolnost při ukládání trestu, k čemuž také došlo.
Po posouzení všech obviněným v dovolání namítaných skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se v souladu se skutkovými zjištěními, předepsanými procesními postupy a hmotněprávními zásadami vypořádaly nejen s námitkami obviněného, ale i pečlivě uvážily všechny rozhodné skutečnosti a učinily právní závěry, které nevzbuzují pochybnosti. Ze všech uvedených důvodů použitou právní kvalifikaci činu, který je obviněnému kladen za vinu, jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku shledal správnou a v souladu se zákonem. Protože tyto závěry mohl učinit na podkladě obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu, aniž by bylo nutné provádět další dokazování, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu