ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.455.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 455/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 To 89/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 42/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 8 T 42/2013, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 23.55 hodin dne 7. 3. 2013 do 00.03 hodin dne 8. 3. 2013 v B., na ulici M., bez jakéhokoliv předchozího konfliktu a zjevné příčiny, nezjištěným ostrým nástrojem pořezal pravou rukou levou tvář náhodně stojícího poškozeného O. D. při útoku mu řekl „vy J. jste mi zabili ženu a děcko“ a „znáš pravidla“, tímto jednáním mu způsobil řezné poranění levé tváře v délce 14 cm, které směřuje od levého ústního koutku přes celou levou tvář ke středu levého ucha, končící v horní polovině levého ušního boltce, přičemž poškozený byl ambulantně ošetřen, bylo mu provedeno sešití rány 17 stehy, byl omezen na obvyklém způsobu života po dobu 8 až 9 dnů, zranění způsobilo trvalý následek, a to jizvu na levé tváři v délce minimálně 6 cm.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 To 89/2014, odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož obsahu soudům vytýkal, že nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, a to zejména ve vztahu k úmyslu, který nelze jen předpokládat, ale musí být jednoznačně zjištěn a prokázán. S důrazem na princip presumpce neviny obviněný poukázal na teze vyplývající především z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, III. ÚS 1624/09 a II. ÚS 2142/11, v souladu s nimiž konstatoval, že důkazy opatřené ve věci musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. Požadovaná souladnost důkazů však v jeho případě splněna nebyla a nebylo postupováno především v kontextu s principy stanovenými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyly stejně pečlivě objasňovány okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Soudu druhého stupně obviněný vytkl, že i přes argumenty uplatněné v odvolání nevyužil všech prostředků k odstranění pochybností o věrohodnosti svědků, čímž zejména brojil proti tomu, že odvolací soud zamítl důkazní návrh na doplnění dokazování svědka R. L., který byl přítomen na místě samém a mohl odpovědět na to, kdo byl pachatelem předmětného trestného činu. Ze stejného důvodu za nesprávné považoval i zamítnutí návrhu na vypracování znaleckých posudků k přezkoumání věrohodnosti poškozeného O. D. a J. S. Bez provedení těchto důkazů jsou podle obviněného stále přítomny důvodné pochybnosti o osobě pachatele, a pokud tyto důkazy provedeny nebyly, neměl být obviněný uznán vinným.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, popř. aby rozhodl, že se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně, případně Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 29. 12. 2014, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu nebude po věcné stránce vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal proto, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání relevantně opřené o některý ze zákonem vymezených důvodů je způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, aj.).
Vzhledem k velice úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
Nejvyšší soud při posuzování povahy obviněným vznesených námitek vycházel z obsahu podaného dovolání, v němž obviněný v zásadě namítal jedinou skutečnost, a to porušení zásady in dubio pro reo, které přičítal nesprávnému postupu soudů při provádění dokazování a hodnocení věrohodnosti některých svědků. Soudům vytýkal, že v důsledku toho neobjasnily, kdo byl pachatelem činu, od čehož odvozoval neprokázání subjektivní stránky trestného činu. Namítal rovněž neprovedení jím navrhovaných důkazů, především výslechu svědka R. L. a znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti svědků. Je tak zřejmé, že obviněný svou argumentaci vystavěl zejména na skutkových okolnostech, přičemž nerespektoval skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, ale vycházel ze své obhajoby spočívající na tom, že čin nespáchal. Vzhledem k tomu, že dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., nenaplnil obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže obviněný v dovolání zmínil, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, jde z formálního hlediska sice o odkaz na hmotně právní pojem, jejž však obviněný nepodložil žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva, jak bylo podle výše uvedených zásad nezbytné, ale poukázal na něj toliko se zřetelem na svá vlastní tvrzení, že na místě činu nebyl, a proto se jej nemohl dopustit, což jsou výhrady nemající právní obsah ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požaduje.
Nejvyšší soud, se zřetelem na shora zmíněné obecné, v zásadě však ústavní principy, nad rámec obecného vymezení dovolacích důvodů nejprve na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí posuzoval, zda došlo v postupech soudů obou stupňů k takovým pochybením v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu věci k takové realizaci důkazního řízení, jež by bylo možné považovat za rozporné s procesními předpisy a za způsobilé založit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ve smyslu možného extrémního nesouladu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu Nejvyšší soud shledal, že soudy provedly řadu dalších důkazů, zejména výslech svědka J. S., jenž byl známým či kamarádem obviněného (č. l. 87), a zabývaly se soustředěně nejen výpovědí poškozeného, ale i skutečnostmi, které z jeho výpovědi plynuly, mimo jiné i rekognicí in foto (č. l. 44 až 47), které věnovaly potřebnou pozornost zejména s ohledem na způsob a okolnosti, za jakých poškozený obviněného poznal a jak jeho zjev ještě před tímto úkonem popisoval. Hodnocení provedených důkazů, a to jak listinných důkazů (znalecký posudek, rekognice), tak svědeckých výpovědí, je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně zevrubné (viz strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). Vyhodnocení provedených důkazních prostředků poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, jakož i pro závěr o vině obviněného popsaným skutkem (§2 odst. 6 tr. ř.). S učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož i s jim předcházejícími procesními postupy se ztotožnil také odvolací soud přezkoumávající z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, který uzavřel, že provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem odůvodněna. Zejména tento soud se relativně podrobně zabýval právě věrohodností obviněným zpochybňovaných svědků a vysvětlil, z jakých důvodů jejich tvrzení uvěřil, zatímco verzi prezentovanou obviněným považoval za nevěrohodnou a provedenými důkazy za vyvrácenou (viz strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
K námitce obviněného, že nevyslechnutím R. L. došlo k výraznému zpochybnění objektivnosti zjištěného skutkového děje, což lze přirovnat k tzv. opomenutým důkazům, je nutné konstatovat, že zejména odvolací soud dostál v potřebné míře svým povinnostem, protože vysvětlil, proč obviněným navrhované důkazy považoval za nadbytečné (viz stran 3 napadeného usnesení). Skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud označil za dostatečný při respektování všech zásad vymezených pro vedení dokazování v §2 odst. 5, 6 tr. ř., což rovněž v rozhodnutí vyložil.
Na základě těchto poznatků Nejvyšší soud jen konstatuje, že při hodnocení důkazů se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi obviněným navrhovanými důkazy, při jejichž hodnocení dodržely principy řádného a spravedlivého objasnění skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti, přičemž závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř., braly do úvahy příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací a volného hodnocení důkazů, jakož i zásady zakotvující transparentnost a přesvědčivost odůvodnění rozsudku. Své závěry v přezkoumávaných rozhodnutích řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval i na argumentaci obsaženou v odvolání obviněného. Soudy se nezpronevěřily ani obecným principům spravedlivého procesu a svá rozhodnutí nezatížily vadou, jež by mohla mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť v jejich rozhodnutích a jim předcházejících procesních postupech nebyly zjištěny žádné projevy libovůle. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová