ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.525.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 525/2015-18
USNESENÍ
8
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2015 o dovolání obviněného Z. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 12 To 482/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 98/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 2 T 98/2013, byl obviněný Z. Ř. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 1. 9. 2009 v B., okres M. B., bez souhlasu majitele K. K. prodal vozidlo zn. Bentley, rok výroby 1956, v hodnotě 190.000 Kč, které mu bylo předtím předáno se souhlasem tohoto vlastníka, aby ho uschoval v areálu zámku B., kdy peněžní prostředky ve výši 200.000 Kč získané prodejem vozidla si ponechal pro svou potřebu, čímž K. K., trvale bytem V. P., S., způsobil škodu ve výši 190.000 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 12 To 482/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a nezměněném výroku o náhradě škody obviněného odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.
V jeho obsahu vytknul nesprávné právní zhodnocení skutkového stavu, zejména nedostatek subjektivní stránky trestného činu zpronevěry v podobě úmyslu, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že předmětný vůz prodával bez vědomí a souhlasu poškozeného, a proto, měl-li potřebný souhlas, nemohlo dojít ke zpronevěře, nýbrž toliko k řádnému prodeji vozidla. V případě, kdy proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení poškozeného a obviněného, měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo, což se v posuzované věci nestalo, neboť oba soudy nižšího stupně braly v potaz pouze výpověď poškozeného, a proto, především s ohledem na absenci subjektivní stránky, nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Obviněný zdůraznil, že v době činu mezi ním a poškozeným existovaly složité obchodní vztahy, které se týkaly prodeje a koupě většího počtu automobilů, a tudíž i souzený skutek je třeba hodnotit ve vzájemném kontextu s těmito dalšími vztahy. Dovolatel má za to, že o neexistenci jakéhokoli úmyslu vozidlo zpronevěřit svědčí rovněž fakt, že na kupní smlouvu na předmětné vozidlo výslovně uvedl, že automobil prodává v zastoupení poškozeného. Hájil se tím, že měl a stále má zájem uhradit poškozenému částku, kterou prodejem vozidla získal, resp. částku zbývající po odečtení nákladů na parkování vozidla v prostorách patřících obviněnému a částky za opravu jiného vozidla poškozeného, kterou pro něj obviněný zajišťoval a jež mu dosud nebyla poškozeným zaplacena, avšak brání mu v tom konkurz prohlášený již delší dobu na jeho majetek, v jehož důsledku nemá možnost nakládat se svými finančními prostředky. Tento zájem dovolatele na vrácení adekvátní částky získané prodejem vozidla poškozenému přitom žádný ze soudů ve svém rozhodnutí nezohlednil. Soudy podle jeho názoru zcela pominuly zásadu ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, v důsledku čehož nesprávně na jeho jednání aplikovaly normy trestního práva namísto norem občanskoprávních.
Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 12 To 482/2014, a také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 2 T 98/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. dne 8. 4. 2015, Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Citovaný dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, případně nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Výjimku z této zásady představuje jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8.2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), v jehož důsledku je Nejvyššímu soudu umožněno v konkrétní projednávané věci, když zjistí takový extrémní nesoulad, přezkoumat skutkový stav věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). V obecné rovině, když o uvedenou mimořádnou situaci nejde, platí, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního, event. druhého stupně nemůže Nejvyšší soud změnit (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu např. ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Obviněný, který v dovolání vznesl námitky mimo jiné proti nedostatkům v subjektivní stránce a nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, čímž zdůrazňoval nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným, se neomezil na výhrady právních nedostatků, ale brojil především proti tomu, jaké okolnosti soudy vzaly za základ svých rozhodnutí. S ohledem na shora vymezený zákonný rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na něj nedopadají ty výhrady, jimiž obviněný tvrdil, že nebylo prokázáno, že by vůz Bentley prodal bez vědomí a souhlasu poškozeného a zdůrazňoval nedodržení zásady in dubio pro reo, či pokud vytýkal, že soudy závěry o jeho vině opřely o výpověď poškozeného, kdežto jemu neuvěřily. Takový argument obviněného, od něhož odvíjí nedostatek subjektivní stránky, nemá podklad v provedeném dokazování a je v rozporu s učiněnými skutkovými závěry, podle nichž se obviněný činu dopustil tím, že „bez souhlasu majitele K. K. prodal vozidlo zn. Bentley“, v hodnotě 190.000 Kč, které mu bylo předtím předáno poškozeným k tomu, aby ho uschoval v areálu zámku B. Obviněný si peněžní prostředky ve výši 200.000 Kč získané prodejem vozidla ponechal pro svou potřebu.
Ze skutkových zjištění plyne, že obhajoba obviněného, od níž odvíjel své výhrady zaměřené proti subjektivní stránce, s takto zjištěnými skutkovými okolnostmi nekoresponduje. Nejvyšší soud proto, že jde primárně o výhrady skutkové povahy, zkoumal, zda skutkový stav věci byl soudy zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zda se nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a na základě obsahu napadených rozhodnutí, především jejich odůvodnění porovnaných s obsahem připojeného materiálu, dospěl k závěru, že o takovou situaci v projednávané věci nejde. Učiněná skutková zjištění vzešla z pečlivě provedeného dokazování, na jehož základě soudy dospěly k závěrům, které podrobně rozvedly, a rovněž vysvětlily, na podkladě jakých okolností a důkazů své závěry učinily. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že soud prvního stupně nyní napadeným rozsudkem rozhodoval v přezkoumávané věci již počtvrté, a to poté, co předchozí rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 2 T 98/2013 (č. 1. 226), jímž byl obviněný uznán vinným, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 12 To 162/2014 (č. 1. 272), zrušen a věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poté bylo doplněno dokazování zejména se zaměřením na obhajobu obviněného o tom, že vozidlo prodal se souhlasem poškozeného. Soud prvního stupně v potřebném a požadovaném rozsahu dokazování soustředil na objasnění okolností, za nichž k prodeji vozidlo došlo, doplnil a v odůvodnění svého rozsudku na stranách 2 až 6 uvedl, o které důkazy tyto závěry opřel. Lze jen připomenout, že posuzoval všechny souvislosti a provedené důkazy se zaměřením především na svědecké výpovědi poškozeného K. K., svědků A. K., V. Š. a Ing. P. L., znalecký posudek z oboru soudního inženýrství a další důkazy (podpůrně též záznamy telefonních hovorů pořízené poškozeným bez souhlasu obviněného). Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obviněného (obsahově téměř shodného s nyní podaným dovoláním), považoval obhajobu obviněného o tom, že vozidlo prodával s vědomím a souhlasem poškozeného a na jeho pokyn, za vyvrácenou zejména výpověďmi shora jmenovaných svědků, především pak svědka Ing. P. L., jenž se o koupi vozidla v průběhu podzimu 2011 až jara 2012 zajímal. Z uvedených důkazů vyplynulo, že v době, kdy obviněný poškozenému tvrdil, že vozidlo je uschováno v areálu zámku B., toto ve skutečnosti již bylo prodáno, a tudíž mimo dispozici jak obviněného, tak poškozeného. Rozhodné je i to, že obviněný nikdy kupujícímu A. K. nepředložil k nahlédnutí žádný dokument dokládající jeho zmocnění k prodeji vozidla (např. plnou moc od poškozeného), což obhajobu obviněného rovněž zpochybňuje.
Vzhledem k tomu, že se s touto skutkovou otázkou soudy dostatečně vypořádaly a vyjasnily, z jakých důvodů uvedené obhajobě obviněného neuvěřily a proč naproti tomu považovaly za věrohodné tvrzení poškozeného, je tento postup plně v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nevznikají důvody k pochybnostem, že by šlo o neprokázanou nebo nedostatečně zjištěnou okolnost. Posoudil-li Nejvyšší soud způsob, jakým soudy obou stupňů postupovaly při zjišťování skutkového stavu věci, shledal, že v projednávané věci soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry bez zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku a neshledal ani kardinálně logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud neměl důvod pochybovat o správnosti učiněných skutkových zjištění, když extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nezjistil, a proto uvedenou námitku obviněného nepovažoval za učiněnou v souladu s označeným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Jestliže obviněný vytýkal nedostatky subjektivní stránky na základě vlastního skutkového tvrzení, které ze všech výše uvedených důvodů stojí mimo výsledky provedeného dokazování, pak i pro posouzení úmyslu obviněného je nutné vycházet z toho, co zjistily soudy, tedy že vozidlo prodal v rozporu s účelem, k němuž mu bylo poškozeným svěřeno, což plně koresponduje se znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 25.000 Kč.
Obviněný tím, že vozidlo převzal od poškozeného k tomu, aby jej na svém pozemku garážoval, měl toto vozidlo svěřeno jen k tomuto účelu, ke kterému mu bylo odevzdáno do faktické moci proto, aby s ním nakládal jen tímto smluveným způsobem. Obviněný tudíž s vozidlem nemohl disponovat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který byl určen při jeho svěření. Jestliže obviněný vozidlo v rozporu s uvedeným svěřením prodal, přisvojil si ho, protože je za úplatu přenechal jiné osobě, o čemž poškozenému vůbec neřekl, ani jej neinformoval, že tak hodlá učinit, a peníze, které z prodeje získal, si ponechal, což poškozenému rovněž zatajil.
Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný uvedený čin spáchal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť chtěl vozidlo v rozporu s účelem jeho svěření prodat, a takto jednal s tím, že se chtěl na úkor poškozeného obohatit. Pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry nemá význam ani existence případné pohledávky obviněného vůči poškozenému, jíž se obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně dovolával, neboť obviněný se nemohl domáhat svého práva, tj. úhrady jindy vzniklé pohledávky, nedovolenými a protizákonnými prostředky. Byl oprávněn použít výlučně prostředky zákonem dovolené, zejména prostředky civilního práva, k nimž se však obviněný podle poznatků z obsahu spisu neuchýlil.
Za této situace není pochyb o úmyslném zavinění obviněného, jakož ani o tom, že tímto jednáním způsobil poškozenému K. K. škodu ve výši minimálně 190.000 Kč, neboť právě v této výši byla znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel i historických, vypracovaným Ing. F. B., stanovena hodnota předmětného automobilu k datu 1. 9. 2009 (č. 1. 145 až 171), kdy byl čin spáchán.
Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud ve svých rozhodnutích jednání obviněného posoudily jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože dostatečně a ze všech rozhodných hledisek posoudily, že obviněný po všech stránkách naplnil zákonné znaky této skutkové podstaty.
Pokud se obviněný rovněž domáhal toho, že mezi ním a poškozeným šlo jen o obchodně či občanskoprávní vztah, a neměl být proto trestně stíhán, dovolával se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, tzn. aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za "ultima ratio", tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Podle těchto principů trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva. Teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).
V projednávané věci, kdy bylo soudy zcela správně shledáno, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky trestného činu zpronevěry, a to dokonce v jeho kvalifikované podobě, se o malou intenzitu porušených zájmů nejedná, naopak jde o jednání společensky škodlivé a svými dopady pro poškozeného i závažné. Pro takový závěr svědčí nejen výše způsobené škody, ale i to, že obviněný zneužil důvěry svého známého. Uvedenou škodlivost nesnižuje ani to, že obviněný uvedený čin spáchal v době neutěšené finanční situace, kdy v důsledku svých neuhrazených závazků přesahujících výši jeho aktiv byl na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. KSPH 37 INS 15721/2010, prohlášen konkurz, přičemž závazky obviněného, jejichž nehrazení vyústilo až ve zmíněné konkurzní řízení, vznikly a byly zesplatněny v průběhu let 2006 až 2009, tedy přede dnem 1. 9. 2009, kdy byl spáchán nyní posuzovaný skutek (č. 1. 244 až 254). Z tohoto důvodu nemůže škodlivost činu snížit ani obhajoba obviněného, že měl v úmyslu peníze získané prodejem automobilu poškozenému vrátit, avšak bránilo mu v tom právě probíhající insolvenční řízení. Nepochybné je, že základním důvodem pro trestné jednání obviněného byla jeho snaha o vlastní obohacení na úkor poškozeného, k němuž také skutečně došlo. Tento závěr dotvrzuje i to, že obviněný ani do doby rozhodnutí soudu finanční prostředky získané prodejem vozidla Bentley poškozenému nepředal a celou částku ve výši 200.000 Kč poškozenému ani přes zahájené a proti němu vedené trestní řízení nevrátil. Jen pro úplnost lze v uvedené souvislosti poukázat i na to, že předmětné vozidlo mělo vedle své hodnoty reálné také nespornou hodnotu historickou a sběratelskou, což je též významná okolnost zvyšující negativní dopad činu na poškozeného jako sběratele starých vozidel.
Když Nejvyšší soud posoudil všechny uvedené okolnosti, za nichž byl čin spáchán, plně přisvědčil závěrům soudů obou stupňů (srov. především strany 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu), že jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně, resp. občanskoprávních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení zneužil, a mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně či občanskoprávních vztahů, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž dopadá trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Protože Nejvyšší soud shledal, že o vině obviněného bylo rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, jeho dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová