ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.551.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 551/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 6 To 284/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 88/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 6 To 284/2014.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 1 T 88/2014, uznal obviněného J. V. (dále převážně jen „obviněný“) vinným, že:
„za účelem podepsání dohody mezi M. V. a A. B. o půjčce částky 517.608,- Kč, pod záminkou opravy střechy telefonicky vylákal poškozeného A. B., na schůzku na n. v obci R., okres R. 16. 6. 2013 v 15:00 hodin, načež domluvil taxikáře M. N., aby jej na místo schůzky dne 16. 6. 2013 odvezl, načež 16. 6. 2013 v 16:10 hodin místo a termín schůzky změnil na místo naproti vjezdu do sadů S. u obce B., okres R., na 16. 6. 2013 v 16:40 hodin, kam jej s dalším neznámým mužem okolo 16:20 hodin přivezl M. N. vozidlem taxislužby, a když poškozený A. B. na místo okolo 16:35 hodin přijel a vystoupil z vozidla, tak k němu obviněný J. V. společně s dosud neznámým mužem přišli, J. V. poškozenému řekl, že jsou od V. a ať jim podepíše výše uvedenou dohodu o půjčce, kterou mu s pokynem k podepsání položil na zadní stahovací okno vozu na straně řidiče, dosud nezjištěný muž se postavil do otevřených dveří vozidla poškozeného, aby nemohl do vozidla nasednout a z místa odjet, načež poškozený A. B. ze strachu dohodu podepsal, k pokynu dosud nezjištěného muže poškozený opravil na dohodě o půjčce datum podpisu a aby zdůraznili vážnost požadavku, tak obviněný J. V. udeřil jednou ranou otevřenou dlaní poškozeného A. B. do obličeje, poté poškozeného A. B. udeřil jednou ranou otevřenou dlaní zezadu do hlavy i dosud neznámý muž a při odchodu na poškozeného A. B. zakřičeli, aby platil každý měsíc alespoň 4.000,- Kč, resp. 6.000,- Kč k prvnímu dni v měsíci, jinak budou muset přijet znovu a zlámou mu nohy a ruce, což v poškozeném A. B. vzbudilo důvodnou obavu o své zdraví, přičemž poškozenému A. B. způsobili škrábnutí na krku o délce 1 cm, aniž by ho tím omezili v obvyklém způsobu života“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře šedesát denních sazeb, přičemž denní výměra činí sto šedesát korun českých, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 2. 9. 2014, č. j. 1 T 88/2014-287, v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným stejným skutkem jako soud prvého stupně (srov. shora), který však právně kvalifikoval pouze jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání zrekapituloval rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a konstatoval, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývalo, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zákonem a dovodil z nich správná skutková zjištění, avšak takto zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval. Podle názoru krajského soudu lze za trestněprávně relevantní považovat až tu část jednání obviněného, kdy bylo vůči poškozenému užito násilí ve formě úderu a poté vysloveny pohrůžky násilí. Takové jednání však směřovalo pouze k tomu, aby poškozený splácel minimálně 4.000 Kč, resp. 6.000 Kč, z čehož nebylo možno dospět k závěru, že by poškozený měl takto hradit částku přesahující 500.000 Kč. Odvolací soud přitom akcentoval, že dohoda o půjčce, kterou poškozený obviněnému podepsal, nezakládala vykonatelnost a nebyla sama o sobě exekučním titulem, takže by muselo proběhnout další občanskoprávní řízení, v němž by se zjišťovalo, jakou částku měl poškozený svědku M. V. ještě doplatit. Dále pak odvolací soud zdůraznil, že z důkazů, které měl okresní soud k dispozici, nebylo možno stanovit výši dosud nesplacené půjčky, když poškozený podle své výpovědi již část peněz M. V. uhradil. Obviněný tak v době, kdy užil vůči poškozenému násilí a pohrůžku násilím, nemusel mít představu o tom, jakou částku a v jaké výši by poškozený měl M. V. zaplatit a jak dlouho měl splátky ve výši 4.000 Kč či 6.000 Kč hradit. Stejně tak prý nebylo prokázáno, že by obviněný měl jasnou představu o celkovém dluhu poškozeného vůči M. V. Soud druhého stupně z těchto důvodů nedovodil naplnění znaku způsobení značné škody ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a proto jednání obviněného právně kvalifikoval pouze podle základní skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň z použité právní věty původního rozsudku vypustil zmínku o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyla prokázána žádná předchozí dohoda obviněného se zmíněným „dosud nezjištěným mužem“. Byť se tato osoba na jednání obviněného nějakým způsobem určitě podílela, nebylo zřejmé, za jakých okolností k němu přistoupila.
S výše uvedenými právními závěry odvolacího soudu se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil. V prvé řadě nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, jenž za trestněprávně relevantní považoval až tu fázi jednání obviněného, která spočívala v použití přímého fyzického násilí a výslovné pohrůžky a následovala až po podpisu předmětné „dohody o půjčce“. Je totiž přesvědčen, že tuto fázi jednání nebylo možno oddělovat od předchozího jednání pachatelů, jež vůbec vedlo k podpisu uvedené „dohody“ poškozeným, zvláště když i tuto část jednání obviněného krajský soud pojal do celkového popisu skutku.
V návaznosti na to dovolatel uvedl, že při výkladu pojmu „pohrůžka násilím“ lze v tomto konkrétním případě vyjít z vymezení pojmu „pohrůžka bezprostředního násilí“ , jak byl vymezen v případech zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku (pohrůžka bezprostředního násilí je přitom pojmem užším). Za takovou pohrůžku bezprostředního násilí lze považovat podle ustálené judikatury (poukázal na stanovisko publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.) takové jednání pachatele, které je učiněno pouze konkludentně a spočívá například v obstoupení poškozeného na odlehlém místě. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů pak bylo možno dovodit, že obviněný vylákal poškozeného na odlehlejší místo mimo dosah případných bezpečnostních kamer, přičemž za účasti dalšího (dosud neztotožněného) muže, využívaje své fyzické a rovněž početní převahy, požadoval po poškozeném podpis předmětné dohody, a to i za nátlaku, který spočíval v tom, aby mu zabránil v odjezdu. Takové jednání přitom bylo způsobilé vyvolat obavu z bezprostředně hrozícího násilí, o čemž svědčí i skutkové zjištění, že k podpisu této dohody poškozený přistoupil „ze strachu“. Právě tento strach poškozeného, že mu hrozí bezprostřední fyzický útok, pokud se nepodvolí jednání pachatelů, bylo možno považovat za takový stav, který již vylučoval jeho svobodnou vůli. Z pohledu naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku totiž není podmínkou, aby napadený poškozený aktivně kladl odpor. Za tohoto skutkového stavu, s nímž se jinak odvolací soud ztotožnil, tak nebylo důvodu, aby tato část jednání obviněného a druhého muže zůstala odvolacím soudem nepovšimnuta.
Nejvyšší státní zástupce dále upozornil na další dílčí nesprávnost, když odvolací soud ve věci neshledal znak spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pokud šlo o jednání obviněného a blíže nezjištěného muže (tento závěr opíral o neexistenci výslovné dohody obviněného a onoho muže na spáchání daného jednání). Takový závěr však nelze považovat za správný, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou, z níž naopak vyplývá, že existence výslovné dohody není znakem spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť postačí s polečný úmysl, kdy každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Ze skutkových okolností bylo přitom zřejmé, že jednání jak obviněného, tak i druhého neztotožněného muže, bylo koordinované a oba tito pachatelé pak směřovali svým jednáním k působení na svobodnou vůli poškozeného. Byla to právě souhra obou pachatelů, jež umocňovala tlak na poškozeného v tom směru, aby se jejich vůli podvolil. Již počáteční fáze jednání obou pachatelů tak byly částí skutku, jenž ve svém souhrnu představoval naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Tento čin tak byl dokonán již konkludentní pohrůžkou adresovanou poškozenému s cílem donutit jej podepsat předmětnou „dohodu“, nikoli až navazujícím násilným jednáním, kdy po dosažení tohoto cíle oba pachatelé ještě svůj nátlak vystupňovali směrem k plnění takto vynucené „dohody“. Tu část jednání obou pachatelů, kdy poškozeného udeřili rukou do hlavy a zakřičeli na něho, aby platil každý měsíc „ alespoň 4.000,- Kč, resp. 6.000,- Kč k prvnímu dni v měsíci, jinak budou muset přijet znovu a zlámou mu nohy a ruce “, tak nelze oddělit od již v té době poškozeným podepsaného závazku ve výši 517.608 Kč v předložené dohodě, kterou poškozený podepsal nedobrovolně pod hrozbou násilí ze strany stejných osob.
Z hlediska posouzení znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku bylo podle dovolatele podstatné, zda jednání pachatelů směřovalo ke způsobení značné škody, jíž se ve smyslu §138 trestního zákoníku myslí škoda převyšující částku 500.000 Kč. Přitom bylo třeba vyjít ze zjištění, že pachatelé směřovali k tomu, aby poškozený podepsal dohodu, v níž se zavazoval splácet půjčku ve výši 517.608 Kč. Z této skutečnosti lze dovodit, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že právě v této výši vznikne poškozenému škoda. Úvaha odvolacího soudu v tom směru, že nebylo možno dovodit, jakou částku by měl poškozený ještě doplatit na předcházející půjčky vůči svědku M. V., zde není relevantní, když z předmětné „dohody o půjčce“ nevyplývalo, jaký měla mít vztah k již reálně existujícím a částečně splněným závazkům poškozeného.
Podle nejvyššího státního zástupce námitka krajského soudu, že nebylo možno dospět k závěru, že obviněný věděl, že poškozený měl splátkami po 4.000 Kč, resp. 6.000 Kč hradit částku přesahující půl milionu korun, byla vyvrácena samotným textem dohody o půjčce finanční hotovosti ve výši 517.608 Kč, kterou poškozený byl přinucen na místě činu podepsat. Obviněný s dalším pachatelem přitom poškozeného nutili k podepsání smlouvy, v jejímž důsledku by byl povinen zaplatit částku 517.608 Kč, [tj. by mu již reálně vznikl závazek ve zmíněné výši, přesahující hranici škody značné ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] , a to bez ohledu na to, jakou část z původních závazků již uhradil. O tom ostatně svědčila i ta skutečnost, že pachatelé nutili poškozeného, aby na dohodě pozměnil datum jejího uzavření ke dni 17. 6. 2013, tj. ke dni, kdy oba pachatelé k donucení poškozeného přistoupili. Výhrada, že mezi poškozeným A. B. a svědkem M. V. existovaly předchozí závazky v přesně nezjištěné výši, pak neobstojí i z toho důvodu, že údajná výše těchto závazků měla dle vyjádření poškozeného činit „264.000 nebo 248.000 Kč“, přičemž všechny úvěry od České spořitelny, a. s., uzavřené M. V. ve prospěch poškozeného, ve svém součtu činily částku 300.000 Kč, což rovněž s částkou 517.608 Kč nekoresponduje.
K výhradě soudu, že nebylo možno dovodit způsobení škody značného rozsahu vzhledem k požadovaným splátkám 6.000 Kč měsíčně, dovolatel oponoval tím, že postupným splácením takto vynuceného závazku měl poškozený uhradit právě částku ve výši 517.608 Kč, tj. ve výši, jež překračovala hranici značné škody. Oba pachatelé přitom zjevně o obsahu této dohody věděli, když ji poškozenému předložili k podpisu a donutili i k dodatečným úpravám data. O jejich vědomosti pak svědčila i ta část jejich jednání, kdy následně násilným jednáním zdůraznili povinnost platit takto „sjednané“ splátky „ve výši 4.000 Kč, resp. 6.000 Kč“. Oba pachatelé, tj. jak obviněný J. V., tak dosud nezjištěný muž, tedy projevili navenek vůli způsobit poškozenému újmu právě ve výši 517.608 Kč, přičemž vzhledem k popsaným okolnostem bylo patrné, že takový následek způsobit chtěli [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V tomto směru ostatně soud prvého stupně zcela přiléhavě odkázal i na do značné míry analogickou situaci, jíž se zabýval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 394/2014, na jehož závěry však krajský soud nikterak nereagoval.
Pouze pro úplnost dovolatel dodal, že i v případě, že by jednání obou pachatelů mělo směřovat k úhradě skutečně reálně existujících závazků poškozeného, jednalo by se o jednání nedovolené. Neoprávněné je totiž nejen jednání pachatele, jímž poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, ale i tehdy, kdy je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 215/2003).
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce vyslovil přesvědčení, že jednání obviněného mělo být posouzeno ve shodě se závěrem soudu prvého stupně jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud jednání obviněného kvalifikoval nesprávně, když dospěl k závěru, že naplnil znaky pouze základní skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 6 To 284/2014, zrušil, a aby dále zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se obviněný blíže nevyjádřil, pouze zaslal soudu sdělení, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Shledal přitom, že výše formulované námitky jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné a argumentace v něm uvedená správná a výstižná.
A právě proto, že Nejvyšší soud se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.
Úvodem je vhodné alespoň v krátkosti připomenout, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou přitom rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
V obecné rovině je dále třeba uvést, že jednání pachatele musí být jednáním neoprávněným. Tato neoprávněnost (protiprávnost) může spočívat buď v tom, že pachatel poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo pachatel je sice oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003).
Právě k této druhé z popisovaných situací došlo v posuzovaném případě. Podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů poškozený A. B. (dále jen poškozený) byl dlužníkem věřitele M. V. (tuto skutečnost ani sám poškozený nepopíral). Věřitel (případně osoby jím pověřené) proto byly v zásadě oprávněné domáhat se plnění ze strany poškozeného coby dlužníka, avšak byly oprávněné tak činit pouze způsobem, který je v souladu se zákonem (resp. zákonnými prostředky). Obviněný si však (společně s dalším nezjištěným mužem) při vymáhání dluhu od poškozeného počínal naprosto nepřípustným způsobem (pohrůžkami násilí i použitím násilí), čímž skutkovou podstatu trestného činu vydírání jak v základní, tak i kvalifikované skutkové podstatě podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku naplnil (otázkou pouze může být, jak na to bude ještě poukázáno, zda tento trestný čin dokonal, jak dovodil soud prvního stupně, nebo zda se jej dopustil jen ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku).
Odvolací soud za prvé pochybil, když použití fyzického násilí v podobě úderů otevřenou dlaní se snažil oddělit od předchozího jednání obou pachatelů (obviněného a nezjištěného muže). Tyto údery nebyly osamocené, nýbrž byly gradací předchozího jejich výhrůžného jednání vůči poškozenému. Jejich neoprávněné jednání započalo vlastně již tím, že poškozeného pod falešnou záminkou vylákali na místo činu, které těsně před setkáním změnili a evidentně zvolili tak, aby šlo o místo odlehlé. Na něm pak ihned po vystoupení poškozeného z vozidla použili na něho nátlak, a to tak, že demonstrovali svou silovou a početní převahu zejména tím, že druhý neztotožněný muž se postavil do otevřených dveří řidiče vozidla, jímž poškozený na místo přijel, čímž mu zablokoval možnost nasednout zpět do vozidla a místo případně opustit. Už tím pachatelé dali poškozenému zcela jasně najevo, že musí jednat podle jejich vůle a pokynů. Obviněný mu následně předložil k podpisu dohodu o půjčce v jednom vyhotovení způsobem, který se ani vzdáleně nepodobal běžnému postupu uzavírání smluv (položil ji na boční sklo vozidla). I tím vyvolal v poškozeném strach, takže ten při vědomí hrozby bezprostředně hrozícího násilí konal již plně podle vůle obviněného a dohodu podepsal (aniž by tak obviněný či druhý neztotožněný muž musel za této situace vyvinout vyšší míru donucení). Údery otevřenou dlaní od obou mužů učinili obviněný a druhý neztotožněný muž evidentně proto, aby ještě více zdůraznili svou převahu a utvrdili poškozeného ve vědomí, že musí zaplatit podle jejich požadavků. Přitom jej současně „poučili“ o možném budoucím negativním následku (že mu „zlámou ruce a nohy“), pokud nebude konat podle jejich vůle.
Na druhém místě odvolací soud pochybil, pokud neshledal v jednání obviněného a druhého neztotožněného muže spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, což se snažil odůvodnit neexistencí předchozí výslovné dohody mezi nimi. Z celkového průběhu skutkového děje (popsaného jednoznačně a dostatečně podrobně ve skutkové větě rozsudku i v jeho odůvodnění) je přitom zjevná konsensuální spolupráce mezi oběma pachateli, která by nebyla možná bez předchozí domluvy; je zde patrno i evidentní rozdělení rolí mezi nimi (zatímco úlohou obviněného bylo vynutit na poškozeném podpis předložené smlouvy, rolí druhého neztotožněného muže bylo zablokovat poškozenému možnost útěku). Právě tímto společným jednáním mohli pachatelé poškozenému demonstrovat svoji převahu.
Dovolatel ve svém vyjádření správně poukázal na to, že existence výslovné dohody mezi pachateli není znakem spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť postačí s polečný úmysl, kdy každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, totiž nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. výše citované rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplynulo, že jednání obou pachatelů (obviněného i druhého dosud neztotožněného muže) bylo koordinované a oba jím směřovali k působení na svobodnou vůli poškozeného. Byla to právě souhra obou pachatelů, jež umocňovala tlak na poškozeného v tom směru, aby se jejich vůli podvolil.
Nejvyšší soud považoval zapotřebí zdůraznit uvedené skutečnosti přesto, že podle právní teorie i soudní praxe uvedení znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není nezbytnou součástí výrokové části rozsudku.
Konečně odvolací soud pochybil, pokud se snažil dovodit, že po právní stránce nebylo možno dospět k závěru, že poškozený měl uhradit částku přesahující půl milionu korun českých a že nebylo prokázáno, že by obviněný měl jasnou představu o dluhu poškozeného. Takovéto konstrukci nelze jakkoli přisvědčit. V dohodě o půjčce, kterou pachatelé za shora popsané situace předložili poškozenému, nebylo nikterak zohledněno, že poškozený již část peněz věřiteli M. V. uhradil (dohoda zněla na celou dlužnou částku 517.608 Kč). Dokonce v ní bylo výslovně uvedeno, že věřitel M. V. půjčuje (nikoli, že v minulosti půjčil) dlužníku A. B. částku 517.608 Kč a dlužník uvedenou částku přijímá a potvrzuje podpisem této dohody její převzetí. Dohoda je datována dnem podpisu 17. 6. 2013, tj. dnem následujícím bezprostředně po dni, kdy došlo k posuzovanému trestnému jednání, a poškozený se v ní zavazoval splácet půjčku v uvedené výši v pravidelných splátkách. Nelze přitom přehlédnout, že pro pachatele bylo uvedení tohoto data nepochybně významné, když po vynucení podpisu poškozeného na listině jej druhý neztotožněný muž ještě vyzval k tomu, aby opravil datum na dohodě (ten tak podle jeho výzvy učinil). Z předmětné dohody nevyplývalo, jaký by měla mít vztah k již dříve vzniklému dluhu poškozeného k věřiteli M. V. Jestliže obviněný tuto dohodu předložil za popsané situace poškozenému k podpisu příkazem, aby ji podepsal, nelze přisvědčit tomu, že by nevěděl, že jeho jednání směřuje ke způsobení značné škody, když v této dohodě byla přímo uvedena částka půjčky ve výši 517.608,- Kč.
Je tak nade vší pochybnost, že obviněný i druhý neztotožněný muž jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž cílem jejich jednání bylo vydírání poškozeného o částku 517.608 Kč. Skutečnost, že podepsaná dohoda nebyla exekučním titulem, není v posuzované věci rozhodná. Pokud by pachatelé chtěli dohodu o půjčce předkládat jako právní titul v soudním řízení, postrádalo by smyslu jejich závěrečné vyhrožování poškozenému ublížením na zdraví (tj. zlámáním rukou a nohou), naopak by dávali poškozenému v takovém hypotetickém soudním řízení argument pro neplatnost dohody z důvodu nedostatku svobodné vůle při jejím podpisu. Takové společné jednání vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Jak již bylo výše naznačeno, z hlediska právní kvalifikace může být jen otázkou, zda obviněný tento trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dokonal, jak dovodil soud prvního stupně, nebo zda se jej dopustil jen ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení totiž jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Povinností odvolacího soudu proto bude, aby se touto otázkou zevrubněji zabýval (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 394/2014).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněným, proto z jeho podnětu a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a v návaznosti na to podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, na němž bude, aby se v dalším řízení znovu zabýval všemi skutkovými a právními okolnostmi shora zdůrazněnými. Musí tak činit při vědomí, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jan B l á h a
předseda senátu