ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.582.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 582/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněné A. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 4 To 364/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 53/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 90 T 53/2014, uznal obviněnou A. J. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„ od blíže nezjištěné doby, nejpozději však od 4. 6. 2013 do současnosti, protiprávně užívá byt v domě v B. na ul. A., který je v majetku stavebního bytového družstva D., jehož původní uživatelkou byla její matka V. J., zemřelá, která byla členkou družstva D. s právem nájmu uvedeného bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 4. 1980, a která byla na základě usnesení představenstva bytového družstva D. ze dne 18. 4. 2011 vyloučena z družstva pro soustavné závažné porušování členských povinností, kdy se zánikem členství v družstvu došlo také k zániku práva nájmu bytu, o čemž obžalovaná věděla nejpozději od 4. 6. 2013, tedy od okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení Městského soudu v Brně, sp. zn. 60 D 201/2012, o vypořádání dědictví po její matce, kdy následně byla opakovaně poškozeným vyzývána k opuštění a vyklizení bytu, což doposud bezdůvodně neučinila “.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí současně uložil povinnost, aby podle svých sil co nejdříve nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit poškozenému družstvu DRUŽBA, stavební bytové družstvo, IČ: 00047708, se sídlem Brno, Kapucínské nám. 100/6, škodu ve výši 35.749 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. toto poškozené družstvo odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 4 To 364/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájkyně J. S. podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka ve svém podání uvedla, že soud nepřihlédl ke všem okolnostem jejího užívání bytu. Byt užívala společně s její matkou po dobu jejího života. Její matka byla v době, kdy byla vyloučena z družstva, dlouhodobě hospitalizována, a proto nebyla schopna se o své záležitosti sama starat. Sama obviněná se snažila situaci řešit s družstvem, které však s ní odmítalo jednat a věc řešit s tím, že není členkou družstva. Členský podíl v družstvu, který jí měl být podle rozhodnutí soudu v rámci dědictví po její zemřelé matce vyplacen, jí nikdy ze strany družstva uhrazen nebyl. Družstvo samotné nebylo nikdy uživatelem bytu, ani jím ze své povahy být nemohlo, a nebyly splněny zákonné znaky protiprávního užívání bytu ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku po stránce subjektivní a objektivní.
V závěru svého podání dovolatelka (aniž uvedla konkrétní zákonná ustanovení) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 4 To 364/2014, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku tak, že se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Podle státní zástupkyně lze plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněná měla informace o tom, že v době, kdy její matka byla hospitalizována, nájemné nebylo řádně a pravidelně hrazeno, měla tedy možnost zajistit řádné hrazení nájemného během hospitalizace matky v nemocnici a v léčebně dlouhodobě nemocných i později. Obviněná doznala, že i když ji matka žádala o zaplacení, někdy na to zapomněla. Peníze její matce chodily na účet, měla k němu dispoziční právo, jakmile tam došly, peníze vybrala a postupně na účtu nebyly žádné peníze a platby se nemohly realizovat. Od ledna 2012 nájemné hrazeno nebylo vůbec. Bylo tak v moci obviněné, aby včas, ještě za života její matky, zjednala nápravu, aby nájemné bylo řádně hrazeno a nedošlo k vyloučení její matky z družstva pro neplnění členských povinností placení nájmu a služeb spojených s užíváním bytu. V důsledku toho pak obviněná nemohla nabýt členská práva k předmětnému bytu a nebyla oprávněna předmětný byt užívat. Pokud jej tedy užívala, dopustila se trestného činu, za který byla právoplatně odsouzena.
S ohledem na výše uvedené měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci nebylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Státní zástupkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z výše uvedeného pohledu Nejvyšší soud s nemalou mírou tolerance dovodil, že dovolatelka uplatnila formálně relevantně námitku, že nebyly naplněny znaky protiprávního užívání bytu ve smyslu předmětného ustanovení zákona po stránce subjektivní a objektivní. Tomuto jejímu tvrzení však nemohl již přisvědčit obsahově.
Na úvod je vhodné alespoň ve stručnosti připomenout, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Dovolatelka ve svém podání namítla, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka uvedeného trestného činu. Tuto svou námitku však nedoprovodila příslušnou relevantní argumentací, z níž by plynulo, v čem její jednání znaky daného trestného činu nemělo naplnit. Její argumentace, kterou vtělila do podaného dovolání, se shoduje s argumentací, kterou uplatnila již v předchozím řízení a kterou se již zabýval soud druhého stupně. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ovšem bez jakýchkoliv pochyb vyplývá, že obviněná se jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, dopustila (ostatně ona sama své jednání nijak nepopírala). Oba soudy nižších stupňů její jednání v dostatečné míře rozebraly v odůvodněních svých rozhodnutí a Nejvyšší soud v nich neshledal žádných nedostatků. Naopak konstatuje, že jejich rozhodnutí v přiléhavé míře popisují všechny podstatné skutečnosti a právní závěry, na základě nichž shledaly obviněnou vinou. Lze zdůraznit, že soud prvého stupně neopomněl posoudit závažnost jejího jednání i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak se soudy řádně zabývaly otázkou jejího zavinění, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že bylo plně na vůli obviněné, aby činila platby nájemného a dalších služeb spojených s užíváním bytu. Soud prvého stupně výslovně konstatoval, že obviněná jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém (srov. str. 5 odst. 2 odůvodnění jeho rozsudku; podrobně o tom pojednal i soud druhého stupně na str. 2 v posledním odstavci až na str. 3 v prvém odstavci odůvodnění svého rozhodnutí). Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší soud za nadbytečné podrobně opakovat to, co již vyslovily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, a proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil. Stačí jen připomenout některé vybrané skutečnosti, které obviněná ve svém podání opomíjí.
Obviněná si byla jednoznačně vědoma toho, že v době, kdy její matka byla hospitalizována, nebylo hrazeno za předmětný byt nájemné a další přidružené platby za služby spojené s užíváním bytu, a bylo na ní, aby je hradila. V řízení nebyla zjištěna a ani obviněnou tvrzena žádná objektivní překážka, která by jí to znemožňovala. To, že nebyla členkou družstva, jí nebránilo učinit platby za svou matku do rukou družstva. Ve svém podání tvrdila, že s ní družstvo odmítalo jednat, přičemž již ani v nejmenším nekonkretizovala, o čem s ní odmítalo jednat, ale již netvrdila, že jí družstvo zabraňovalo zaplatit nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu či snad že by odmítalo platby přijmout. Nepominutelné je i to, že sama její matka ji žádala o zaplacení předmětných plateb (srov. str. 2 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně in fine), a to že peníze na platby chodily její matce na bankovní účet, k němuž měla obviněná dispoziční právo a peníze z něj vybírala. Bylo zcela na vůli obviněné, aby příslušné platby uskutečnila. Pokud tak neučinila, sama o své vůli zapříčinila, že došlo k vyloučení její matky z družstva pro soustavné závažné porušování členských povinností. Není od věci zmínit, že kdyby její matka dne 23. 1. 2012 nezemřela, tak by bylo otázkou, kde by vůbec po ukončení hospitalizace bydlela. Podle potvrzení nemocnice M. b. byla V. J. hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných v době od 30. 7. 2010 do 23. 1. 2012, tj. do dne své smrti. Neměla by totiž již právo bydlet v dotčeném bytě, neboť byla z členství v družstvu dne 18. 4. 2011 vyloučena. Obviněná tak nesplnila ani velmi důvodnou žádost své vlastní matky. Nehrazení nájemného a plateb za služby nebylo navíc nijak krátkodobé, naopak trvalo 32 měsíců (srov. str. 6 odst. 2 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně). Pokud dovolatelka tvrdila, že se situaci snažila řešit, z dokazování vyplynul za dobu jejího jednání pouze jeden relevantní pokus, a to dopis ze dne 27. 1. 2014, přičemž její jednání je ve skutkové větě časově vymezeno od blíže nezjištěné doby, nejpozději však od 4. 6. 2013. Soud prvého stupně tuto okolnost zdůraznil tím, že jako okolnost přitěžující shledal dlouhodobost jejího jednání a celých 32 měsíců trvající stav, kdy obviněná neuhradila na nájemném a poskytovaných službách jedinou korunu (srov. str. 6 odst. 2 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně). Obviněná nijak nepopírala, že by předmětný byt užívala, pouze uváděla okolnosti případu, které však nijak nezakládaly relevantní právní titul k užívání bytu. To, že jí nepřináleží a nikdy nepřináležel právní titul k užívání bytu, si byla obviněná celou dobu vědoma, avšak zjevně tuto realitu odmítala přijmout. Z daného je zřejmé, že jednala minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Konečně, pokud obviněná namítala, že jí nebyl vyplacen členský podíl v družstvu, není toto tvrzení pro posouzení jejího jednání nijak relevantní.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že ačkoli z hlediska formálního dovolatelce přiznal (byť s nemalou tolerancí) relevanci její námitky pro dovolací řízení, po stránce obsahové uplatněné námitce nemohl přisvědčit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu