ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.783.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 783/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 463/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 73/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 1 T 73/2012, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a byl odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti – výkonu funkce v bezpečnostních sborech České republiky na dobu pěti let.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 463/2014, z podnětu odvolání obviněného J. M. podaného proti shora uvedenému rozsudku rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného J. M. nově uznal vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěném dni v únoru či březnu 2011, jakožto referent mobilního dohledu Celního úřadu P., pracoviště D., když při kontrole stánkového prodeje prováděné podle §48 celního zákona na tržnici „U k.“ v Č. K.– H. F. ve stánku označeném C 5 našel padělané textilní zboží se značkou Monster, vyžádal od tam přítomného V. V. B., částku 50 Eur za to, že o tom nesepíše žádný protokol a zboží nezabaví, a tuto částku následně od jmenovaného převzal, což bylo v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Obviněného odsoudil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytkl nesprávnost právního posouzení, za kterou považoval zejména to, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. V postupu soudů shledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a nebyla respektována ani presumpce neviny. Rozhodnutí o vině považoval za podložené jen fakty svědčícími v jeho neprospěch, zatímco svědčící v jeho prospěch soudy nebraly do úvahy.
Obviněný v obsahu dovolání k uvedeným procesním nedostatkům poukázal na obsah tvrzení svědka V. V. B. a na obsah své výpovědi, v níž převzetí peněz popírá, což podporují i další členové hlídky Bc. I. P. a L. V., jimž však soud neuvěřil. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož pravdivost výpovědi V. V. B. potvrzuje zvuková nahrávka a na ni navazující znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, neboť z provedeného dokazování se nic takového nepodává.
Úvahu soudu o výsledku rozboru zvukového záznamu obviněný neshledal objektivní, protože v ní není žádná zmínka, že by došlo k předání peněz nebo úplatku, a závěr o tom, že šlo o peníze vyžádané náhradou za to, že nedojde ke správnému služebnímu postupu a že nemohlo jít o pokutu, ale o úplatek, označil jen za jeden z možných výkladů tohoto zaznamenaného obsahu. Slova „to je jenom pro nás“, vyjadřovala skutečnost, že došlo jen k zaznamenání údajů o provedeném zjištění, bez uložení pokuty a bez protokolu o zajištění nějakého zboží. Vzhledem k tomu, že existuje i tato jiná možnost, jak zvukový záznam vyhodnotit, která je pro obviněného příznivější, měly k ní soudy přihlížet a měly dojít k závěru, že o úplatek v daném případě nešlo. Způsob, jakým soudy přistoupily k hodnocení důkazů, obviněný považoval za kriminalizaci toho, co je při provádění kontrol Celní správou, ale i Policií České republiky, běžnou praxí, neboť bylo-li nalezeno jen několik kusů zboží s podezřením na porušování práv duševního vlastnictví, nebo když šlo o nezájmovou ochrannou známku, učinila se jen opatření spočívající v pokynech k odstranění takového zboží z prodejního místa, neboť sepisování protokolů a zabavování zboží bylo v takových případech neefektivní. K ukládání pokut tedy nemuselo být přistoupeno obligatorně vždy, při zjištění jakýchkoli, zejména menších, nedostatků.
Obviněný zpochybnil tvrzení o převzetí úplatku v eurech s tím, že ani tato skutečnost nebyla dostatečně a jednoznačně prokázána, když podle některých svědků mělo docházet ke složitým výměnám na koruny a placení celníkům v české měně. I tato skutečnost jde tedy proti tvrzení V. V. B., a spolu s často měněnými výpověďmi svědčí o jeho nevěrohodnosti, kterou dosvědčuje i postup policistů v přípravném řízení, kteří předložením jeho fotografie V. V. B. již v této fázi řízení tohoto svědka negativně ovlivnili tak, aby za pachatele určil právě obviněného. Soud při prováděném dokazování v jeho prospěch nehodnotil výsledky jeho dlouhodobého sledování a prověřování jeho postupu při kontrolách v rámci celního dohledu, které neprokázaly žádné protiprávní jednání z jeho strany, a odmítl provést řadu důkazů navržených obviněným k prokázání tvrzení, že V. V. B. ve stánku C5 inkriminovaného dne vůbec nebyl a nebylo tam ani žádné zboží porušující právo duševního vlastnictví, nýbrž šlo jen o výsledek snahy Celní správy se obviněného zbavit. Policie pouze využila osob vietnamské národnosti na tržnici ve F., přičemž ze strany V. V. B. a C. T. H. šlo o příležitost, jak se zbavit nepohodlných celníků, kteří jim bránili v realizaci protiprávní činnosti, a současně si vytvořit jisté výhody u policistů operujících na F. Tuto verzi, jež není nepravděpodobná, však soudy nehodnotily a obviněného uznaly vinným činem, jehož se nedopustil, protože peníze jako úplatek nikdy nevyžádal ani nepřijal.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 To 463/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 22. 4. 2015, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen na základě dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912]. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003]. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř.
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.]. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány.
Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10]. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Posoudí-li se obsah obviněným podaného dovolání, je patrné, že pouze formálně poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, aniž by vytkl jakékoliv právní nedostatky aplikace hmotněprávních norem v rámci použité právní kvalifikace či jiného právního posouzení. Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný vytýkal vadný postup soudů při zajišťování a hodnocení důkazů zejména ve vztahu k výpovědi svědka V. V. B. a ve způsobu, jakým se soudy vypořádaly s obsahem zvukového záznamu. Nedostatečné hodnocení spatřoval u všech hodnocených důkazních prostředků s přesvědčením, že je soudy posuzovaly jen jednostranně a neobjektivně. Rovněž shledal dokazování neúplným a dostatečně nereagujícím na jeho obhajobu, že se nejednalo o úplatek, ale o běžný postup při malé závažnosti zjištěného porušení práv duševního vlastnictví, a že žádné peníze nepřevzal. Tyto shledávané nedostatky obviněný v souhrnu označil za existenci extrémního nesouladu. Podstata jeho nesouhlasných připomínek k postupu soudů proto zásadně spočívala v tom, že tyto uvěřily výpovědi svědka V. V. B., jíž byl z jednání kladeného mu za vinu usvědčen, ač sám spáchání tohoto činu popíral. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že výhradu nesprávné právní kvalifikace obviněný uplatnil toliko formálně bez jakéhokoli hmotněprávního obsahu, když jeho výhrady směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a od nich posléze i naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů. Z obsahu podaného dovolání tak plyne, že obviněný primárně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, neboť toliko na základě své vlastní verze průběhu události, zcela odlišné od té, kterou soudy prokázaly, se domáhal své neviny a na základě vlastních tvrzení a názorů na výsledky provedeného dokazování posuzoval i skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů.
Vhodné je poznamenat i to, že uvedená argumentace spočívá převážně na opakování námitek týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, jimiž se odvolací i nalézací soud opakovaně zabýval (srov. č. l. 798, 877, 1221, 1311), když dovolací námitky se ani nyní neliší od v předcházející části trestního řízení uplatňované obhajoby obviněného, s níž se oba soudy v dovoláním napadených rozhodnutích vypořádaly (viz strany 4 až 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
Z uvedeného lze shrnout, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevytýkal žádné právní nedostatky, ale dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a proti postupu policejních orgánů v přípravném řízení. Tím namítal procesní vady, a tudíž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil.
Pokud se obviněný domáhal přezkoumání procesních postupů výhradami o existenci tzv. extrémního nesouladu, lze obecně konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, a potažmo i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000]. O ty se v přezkoumávané věci nejedná, protože důkazní řízení bylo v projednávané věci velmi rozsáhlé, o čemž svědčí opakované zrušování věci a doplňování dokazování i v odvolacím řízení (viz znalecký posudek č. l. 1283 až 1302), jež svědčí o snaze soudů obou stupňů řádně se se všemi nabízejícími se důkazy vypořádat. Oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vymezily taktéž k obviněným navrhovanému důkazu výslechem svědka P. V. B., když uvedly důvody, jež jim zabránily tento důkaz provést, které spočívaly v dlouhodobém pobytu jmenovaného svědka ve V., a tudíž v objektivní nemožnosti zajistit jeho osobní přítomnost při hlavním líčení či veřejném zasedání u trestního soudu v České republice, aniž by současně došlo k neúměrnému prodloužení trestního řízení (viz strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 rozsudku odvolacího soudu). Odmítnutí dalších důkazních návrhů pro nadbytečnost nelze v takové situaci považovat za svévoli.
Další skupinu případů, která by mohla svědčit o nesouladnosti důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení obviněný spatřoval ve způsobu, jakým bylo provedeno poznání obviněného, což jsou však výhrady, které nemají oporu v provedených důkazech a soudy se s ní již v předchozích stadiích řízení vypořádaly, jak z naznačeného odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne.
Dalšími vadami důkazního řízení mohou být případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz uvedené shora). K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé. Nejvyšší soud považuje za vhodné v projednávané věci zdůraznit, že v obsahu napadených rozhodnutí ani připojeném spisu neshledal žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v postupech soudů podle §2 odst. 5, 6 nebo §125 tr. ř.
Je třeba pouze shrnout, že soudy si v posuzované věci obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Jak soud prvního, tak i soud druhého stupně přistupoval s velkou zodpovědností k posouzení všech opatřených důkazů, které hodnotil nejen jednotlivě, ale též ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti a úvahy, které oba soudy ke konečným názorům a závěrům vedly. Zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. Jednalo se především o svědecké výpovědi v. trhovců, nadřízené obviněného Mgr. M. K., zvukový záznam a znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie zpracovatelů Ing. Zdeňka Švendy, CSc., a PhDr. Marie Svobodové, PhD. Náležitou pozornost přitom soud věnoval především výpovědím svědka V. V. B., jakožto jedinému přímému důkazu proti obviněnému, přičemž se neopomněl vyjádřit ani k případným drobným rozporům, jež se v nich v průběhu trestního řízení objevily. V této souvislosti soud podrobně s poukazem na další ve věci opatřené důkazy vysvětlil, proč tomuto svědkovi uvěřil, zatímco obviněnému nikoli (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 11 až 15). Za významný soudy považovaly rovněž důkaz v podobě zvukového záznamu pořízeného jiným vietnamským obchodníkem z téže tržnice při jiné kontrolní akci obviněného (a dalších osob spoluobviněných rovněž v nyní posuzované trestní věci) ve spojení se znaleckými posudky z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie (č. l. 932 až 937, 1283 až 1302 spisu), z něhož vyplynula nevěrohodnost obviněného a jeho obhajoby, neboť se z jeho strany zcela evidentně nejednalo o první ani ojedinělý případ požadování a přijetí úplatku za to, že kontrolou zjištěné nedostatky nebude řešit standardním a zákonným způsobem, tzn., že dotčení celníci nebudou požadovat okamžité odstranění padělaného zboží a neučiní o takovém zjištění žádný záznam v rámci služebního hlášení, jak bylo jejich povinností plynoucí ze služebních předpisů (viz stranu 11, 13 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti se obviněný nemohl odvolávat ani na pokyn nadřízených složek či pracovníků Celní správy, neboť jeho primární povinností bylo dodržovat právní normy českého právního řádu, k jehož ochraně byl jako příslušník bezpečnostního sboru zavázán. Správnost použité právní kvalifikace (vyjma některých nepřesností či neúplností v popisu skutku – viz stranu 7 rozsudku odvolacího soudu) včetně zákonnosti postupu při provádění a hodnocení důkazů nalézacím soudem potvrdil odvolací soud, jenž ve svém rozsudku reagoval na obdobné odvolací námitky obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal potřebu zpřesnit některé skutečnosti ve slovním vyjádření skutku, učinil tak dílem po doplnění některých důkazů postupem podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. a dílem na podkladě skutkového stavu, který zjistil okresní soud. Své úvahy, v nichž jednoznačně potvrdil správnost soudem prvního stupně vyvozených právních závěrů, rozvedl na stranách 3 až 7 svého rozsudku.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a nezpronevěřily se principům ovládajícím proces hodnocení důkazů vymezeným v §2 odst. 6 tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry, neboť napadená rozhodnutí obsahují logická zdůvodnění, postrádající prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a mnohé další).
Protože výhradami obviněného nebyl naplněn nejen jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu