ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.800.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 800/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovoláních obviněných B. B., D. B., a V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 8 To 63/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 82/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. B., D. B. a V. B. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 7 T 82/2014, byli obvinění B. B., D. B. a V. B. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutkem spáchaným tak, že
dne 9. 3. 2014 kolem 16.00 hod. ve F. L., okres Ch., v L. ulici, poté, co poškozený Z. S. po předchozím vzájemném slovním konfliktu s obviněnými fyzicky napadl D. B., a poté, co k tomuto incidentu doběhli ze zahrady na ulici obvinění B. B. a V. B., napadli slovně i fyzicky všichni tři obvinění společně poškozeného, kterému nadávali, obviněný B. B. strčil poškozeného na plot a vytrhl mu z ruky geodetický kolík, kterým poškozený předtím ohrožoval obviněného D. B., následně poškozeného držel u plotu, obviněná V. B. do poškozeného několikrát kopla a udeřila jej rukou, obviněný B. B. a D. B. také několikrát poškozeného udeřili rukou a nejméně jednou jeden z obviněných mužů poškozeného udeřil do oblasti ramene geodetickým kolíkem, obvinění v jednání ustali až na zásah P. S. a svým jednáním poškozenému způsobili prasklinu levého podočnicového oblouku a řadu zhmožděnin a pohmožděnin, včetně hematomů, přičemž jednání obviněných sledovali O. Ž., P. S. a nejméně dvě další neztotožněné osoby.
Odsouzeni byli všichni tři obvinění podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 8 To 63/2015, z podnětu odvolání všech obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě skutku nově vymezeného tak, že
obvinění dne 9. 3. 2014 kolem čtvrté hodiny odpoledne v L. ulici ve F. L. společně napadli Z. S., jehož nejprve B. B. strčil na plot, kde ho držel, a vytrhl mu z ruky geodetický kolík, kterým Z. S. ohrožoval D. B., načež všichni obvinění poškozenému nadávali a bili ho rukama, V. B. ho i několikrát kopla, přičemž jeden z útočících mužů poškozeného udeřil zmíněným kolíkem do ramene, a tímto útokem, který sledovali nejméně dva neznámí lidé a též O. Ž. a P. S., na jehož zásah obvinění útok ukončili, způsobili poškozenému zhmožděniny, pohmožděniny a hematomy.
Za tento přečin obviněné odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon u každého podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Rozhodl i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni tři obvinění prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. společné dovolání. Napadenému rozsudku odvolacího soudu při respektu ke skutku, jak byl odvolacím soudem zjištěn, vytkli, že jim za vinu kladený skutek byl nesprávně právně posouzen.
Obvinění považovali za vadnou odvolacím soudem použitou právní kvalifikaci, protože činem, který jim je kladen za vinu, nebyly naplněny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale tento skutek měl být posouzen jako přestupek podle zákona o přestupcích. Obvinění v tomto duchu namítli, že pohnutka, okolnosti, intenzita, rozsah a následky stíhaného skutku nebyly takové, jak je zákonem u této skutkové podstaty vyžadováno, a zdůraznili i to, že trestný čin výtržnictví předpokládá narušení občanského soužití, veřejného klidu a pořádku závažnějším způsobem (viz k tomu rozhodnutí č. 44/1990, č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Poukázali na to, že se skutek nestal na základě jednostranné pohnutky obviněných či jejich svévolného jednání, ale šlo o vyústění dlouhodobě neuspořádaných sousedských vztahů a sporů s poškozeným, které činu předcházely, za něž byl poškozený i opakovaně správně postižen. Obvinění shledali příčinu nyní posuzovaného jednání v protiprávním chování poškozeného, jímž byli k nevhodnému jednání vyprovokováni.
Obvinění za pohnutku svého chování považovali dlouhodobě se vlekoucí problematický vztah s poškozeným, který trpělivě snášeli, ač byli opakovaně poškozeným slovně napadáni, zejména tím, že útočil proti jejich práci na zahradě domu. V konkrétním případě jim vytýkal řezání větví stromu v neděli, aniž by respektoval jejich pracovní vytížení, v důsledku čehož nemohli práci na zahradě vykonávat v pracovních dnech. Podle obviněných poškozený mohl být trpělivější a výhrady vůči jejich nedělní aktivitě mohli řešit smírně, když hlučnost jimi vykonávané práce nepřekračovala zákonný rámec, o čemž svědčí i to, že si kromě poškozeného žádný jiný ze sousedů nestěžoval. Pokud se sám poškozený vůči obviněným nezachoval vhodně, když jim vulgárně vytýkal jejich konání, tak i on spáchal hrubou neslušnost, protože fyzicky napadl D. B. Pokud jejich jednání překročilo rámec nutné obrany, stalo se tak výhradně pro uvedené neuspořádané sousedské spory s poškozeným, a právě tato okolnost byla pohnutkou jejich činu, neboť zcela logicky jako rodiče bránili syna, navíc při naprosté bezmoci proti všem předcházejícím dlouholetým atakům ze strany poškozeného.
Za těchto okolností obvinění neshledali naplněnou zákonnou míru intenzity protiprávního jednání, které trvalo jen krátce a obešlo se bez následků. Poukázali rovněž na svoji bezúhonnost a s odkazem na rozhodnutí č. 46/1963, 20/1981, 19/1971 a 92/1951 Sb. rozh. tr. požadovali, aby jejich jednání při absenci jakéhokoli úmyslu nebylo posuzováno jako trestný čin, ale aby bylo v souladu s principem presumpce neviny podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku posouzeno jako přestupek. Odvolací soud však takto neuvažoval a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, z nichž jmenovali nálezy sp. zn. ÚS 42/2004, ÚS 61/2004, ÚS 136/2003 a ÚS 40/2005, tuto argumentaci obviněných uplatněnou i v odvolání odmítl i přesto, že jde o čin méně závažný a k postihu za něj postačí pouze normy správního nebo civilního práva.
V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 8 To 63/2015 a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných, jehož opis mu byl doručen dne 5. 6. 2015 (č. l. 245 verte), Nejvyšší soud neměl k okamžiku konání neveřejného zasedání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto posuzoval, zda byla opřena o takové výhrady, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející věcně přezkoumat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Obvinění v podaném dovolání výslovně uvedli, že nebrojí proti skutku, jak jej odvolací soud zjistil, čímž respektovali, že Nejvyšší soud je při posuzování právních otázek povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně či druhého stupně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Vytýkali tak výhradně, že jejich jednání nedosáhlo škodlivosti trestného činu a dožadovali se s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe jeho posouzení jako přestupku, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plně koresponduje, a Nejvyšší soud proto mohl zkoumat opodstatněnost takto podaného dovolání.
Nejprve je vhodné připomenout, že v projednávané věci odvolací soud vyhověl zčásti odvoláním obviněných a ve veřejném zasedání po doplněném dokazování nově skutek upravil. Jednak zúžil následek, který u poškozeného nastal s tím, že nepovažoval za prokázané, že by v důsledku jednání obviněných došlo k prasklině levého podočnicového oblouku, a jednak do popisu skutkových zjištění nezahrnul počáteční část, v níž soud prvního stupně uváděl, že obvinění jednali poté, co poškozený po předchozím vzájemném slovním konfliktu s obviněnými fyzicky napadl D. B.
Vzhledem k tomu, že obvinění opírají svůj požadavek na posouzení činu jako přestupku právě o to, že činu, jenž je takto nově vymezen, předcházel konflikt mezi nimi a poškozeným, ale odvolací soud tuto skutečnost ve skutkovém zjištění neponechal, je namístě uvést, že k uvedené úpravě skutku odvolací soud přistoupil proto, že nepojednává o vlastním činu obviněných. Rozmíšku s poškozeným však jako skutkovou okolnost, která předcházela vlastnímu chování obviněných, považoval za prokázanou s tím, že ji jako širší část skutkového děje oproti rozsudku soudu prvního stupně ve skutkovém zjištění neuvedl. V odůvodnění rozhodnutí však i odvolací soud tuto okolnost zvažoval a pro své úvahy z ní vycházel (viz strana 6 a 7 rozhodnutí odvolacího soudu).
Tento postup odvolacího soudu koresponduje s obecným pravidlem o rozdílu mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“, když se za skutek považuje to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, kdežto popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve výroku rozsudku. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek, který tím byl způsoben. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, tedy ne toliko jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoli ohledně jeho popisu (k tomu v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).
Z těchto důvodů je v přezkoumávané věci pro posouzení správnosti právního posouzení činu obviněných a jeho povahy (§12 odst. 2 tr. zákoníku) rozhodný nikoliv jen skutek v rozsahu, jak byl vyjádřen ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, ale i to, co bylo ve vztahu ke skutkovému ději v průběhu dokazování fakticky prokázáno, tedy i širší události, které byly soudem zvažovány a byly rozvedeny jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Na skutkovém základu soudy uvedeným způsobem zjištěném obvinění vystavěli svůj názor, že neměli být uznáni vinným přečinem výtržnictví, ale že šlo jen o přestupek.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Přestože to obvinění výslovně nenamítali, je vhodné uvést, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obvinění se činu dopustili ve F. L. na ulici, a jejich jednání byly přítomny i další osoby (celkem čtyři, z toho dvě konkrétně jmenované). Takto zjištěné okolnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že čin byl spáchán jak na místě veřejnosti přístupném (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006), tak i veřejně, jak předpokládá ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1494/2004). Obvinění naplnili oba tyto alternativě zákonem vymezené znaky, ač postačí k naplnění uvedené skutkové podstaty buď jen spáchání činu „veřejně“ anebo „na místě veřejnosti přístupném“.
Podstatou námitek obviněných byla malá škodlivost činu, pro kterou o uvažovaný přečin nemůže jít, spatřovaná v tom, že šlo o jednání malé intenzity bez pohnutky směřující ke spáchání výtržnictví, protože byli vyprovokováni chováním poškozeného jako osoby, která sama výtržnost spáchala, aniž by však byla vedena k odpovědnosti. K těmto výhradám je třeba uvést, že soudy dospěly k závěru (podle tzv. právní věty), že se obvinění dopustili výtržnosti.
Soudní praxe konkretizovala pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Povahu výtržnosti mohou mít též některá nenásilná jednání, zejména různá jednání svévolná (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002).
Ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku se za výtržnost považuje zejména jednání spočívající v tom, že pachatel „napaden jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromažďování nebo obřadu lidí“. Tímto výčtem, který je však jen příkladmý, je mimo jiných výtržnických chování uvedeno výslovně i napadení jiného. Je tedy zřejmé, že právě tato forma jednání je přímo zákonem považována jako jeden z příkladů závažného způsobu narušení veřejného klidu a pořádku. Napadení jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Výtržností však není každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, ale je vždy třeba hodnotit, povahu takového činu z hledisek a) intenzity, rysů a průběhu útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele, tj. dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (viz rozhodnutí č. 40/1977 a č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
Skutkové okolnosti, které soudy obou stupňů vzaly za prokázané, vedly k závěru, že čin obviněných je výtržností ve smyslu všech vyjádřených zásad. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pro naplnění zákonných znaků trestného činu výtržnictví vyšel především z okolností, za nichž k činu došlo, a kromě toho, že čin spočíval především ve fyzických útocích všech tří obviněných vůči jednomu poškozenému, zdůraznil, že se jednalo o vyústění dlouhodobých sousedských konfliktních vztahů mezi obviněnými a poškozeným. Přihlížel též k tomu, že projednávanému činu předcházela mnohá jiná nevhodná chování, která vyústila i v zásahy policie, že na postoje obviněných neměly vliv ani dřívější správní postihy i to, že čin byl spáchán při vzájemné součinnost tří osob (viz strany 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, i přesto, že skutková zjištění zúžil a zmírnil vzniklý následek, ve shodě se závěry soudu prvního stupně posuzoval škodlivost činu obviněných se stejným důrazem na uvedené okolnosti, kterých se jeho skutková úprava nikterak nedotkla. Správnost názoru o naplnění všech znaků přečinu výtržnictví potvrdil ve svém rozsudku, kde konstatoval, že použití norem trestního práva na posuzovaný případ je plně odůvodněno (viz stranu 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud shledal uvedené závěry o použití právní kvalifikace za správné, neboť z okolností, jak byly zjištěny, plyne, že se v daném případě jednalo o hrubé narušení zejména sousedských vztahů, které se dlouhodobě negativně vyvíjely. I když je nutné připustit, že se na jejich špatném vývoji podíleli jak obvinění, tak i poškozený, v tomto konkrétním případě šlo o incident, v němž se výrazně a lze říci, až tvrdě projevili obvinění, kteří hrubě fyzicky zaútočili na poškozeného. V souladu se závěry odvolacího soudu je přitom třeba přisvědčit právě tomu, že v dané chvíli na ně poškozený již neútočil, neohrožoval je, ale byli to právě obvinění, kteří poškozeného napadli za situace, kdy již žádné nepřiměřené chování ze strany poškozeného nehrozilo, a ze msty a snahy po odvetě všichni tři téměř současně začali poškozeného fyzicky napadat. V daných souvislostech je nutné uvážit i intenzitu útoků, jež spočívaly v kopech, strkání, údery rukou, údery kolíkem, která svědčí o bití, při němž došlo k lehkým pohmožděním na těle poškozeného. Jde tedy o jednání, které ve zvýšené míře narušilo občanské soužití, a nelze ho považovat za běžné nebo obvyklé projevy řešení sousedských sporů, neboť bylo hrubé a intenzivní. Popsaný průběh celého incidentu, při němž šlo o fyzické násilí zčásti při užití nástroje, svědčí o výtržnosti, a nikoliv o běžném chování. Pro trestnost tohoto činu svědčí rovněž hlasité projevy, které vyrušily i další občany, když svůj má význam i to, že poškozený byl osobou podstatně starší než obvinění a byl vystaven přesile tří útočníků.
Nejvyšší soud shledal, že soudy shora uvedená kritéria stanovená pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dodržely a zjištěné okolnosti posuzovaly v souladu s nimi dostatečně zodpovědně zejména s ohledem na požadovanou míru jeho závažnosti a intenzity spáchaného činu. Nejsou proto odůvodněné požadavky obviněných, aby jejich skutek byl posouzen jako přestupek, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, tedy o tzv. bagatelní delikt, ale o kriminální čin, při němž byl vážnější formou narušen objekt, jenž je trestním zákonem chráněn, a to veřejný pořádek (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Projednávaný čin vykazuje dostatečnou společenskou škodlivost a z jeho spáchání je nutné vyvozovat trestní odpovědnost obviněných. Jak bylo shora vyloženo, jde o čin, který nejenže na jedné straně naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale na druhé straně je současně i natolik společensky škodlivý, že je nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněných. Důvody takto rozvedené vylučují, aby byl v tomto činu spatřován pouze přestupek.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považuje soudy učiněné závěry za správné a dovolání obviněných ve všech ohledech za neopodstatněná. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu