ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.344.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 344/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2016 dovolání, které podal obviněný P . D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 49 T 11/2014, byl obviněný P. D. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1, §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1, §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně jej pro část žalovaného jednání zprostil obžaloby.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. dne 21. ledna 2014 v době kolem 13.30 hodin, v zaparkovaném vozidle před restaurací STROPNÍK v O., K. n. ..., okres T., předal J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení §102a tr. ř., jako vzorek pro další obchody sáček s rychlouzávěrem, který obsahoval dva krystaly metamfetaminu o hmotnosti 0,56 g bez obalu a účinnosti 80% metamfetaminu báze, tedy s obsahem 0,45 g účinné látky,
a s již odsouzeným N. V. P.
2. společně v D., okres T., v domě č. p. ... H. u., v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P. dne 4. února 2014 v době kolem 18.30 hodin prodali za předem dohodnutých podmínek J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení §102a tr. ř., za částku 117 000 Kč množství 298,24 g metamfetaminu báze 80% účinnosti, tedy celkové hmotnosti 238,59 g účinné látky,
4. společně v D., okres T., v domě č. p. ... H. u., v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P. dne 20. března 2014 v době kolem 14.20 hodin prodali po předchozí dohodě J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení §102a tr. ř., a za částku 380 000 Kč celkem 991,7 g metamfetaminu uloženého ve 2 plastových sáčcích, báze 78%, tedy celkové hmotnosti 776,75 g účinné látky,
přičemž metamfetamin je uveden v souladu s §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle obviněného je v napadeném rozhodnutí rozpor mezi větou skutkovou a právní u skutku č. 1, kde v popisu skutku není o prodeji návykové látky ani zmínka, neboť šlo o pouhé předání vzorku. U skutků označených č. 2 a 4 obviněný nesouhlasí s popisem skutku a právní větou použitou odvolacím soudem, neboť je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že pervitin neměl v držení on, ale zajišťoval jej spoluobviněný a obviněný působil pouze jako prostředník. Obviněný seznámil spoluobviněného s agentem, druhá schůzka proběhla bez jeho účasti a byl to agent, který trval na jeho účasti u dalšího jednání. Tato skutečnost se podle obviněného měla odrazit ve formulaci skutkové věty, neboť skutková podstata trestného činu podle §283 tr. zákoníku obsahuje také znak „zprostředkuje“. Není pravda, že pervitin obstaral obviněný, tudíž nedošlo k překročení rámce zprostředkování.
Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací, pokud jde o naplnění znaku velkého rozsahu. Tento pojem se podle něj nevztahuje pouze na množství, ale na celý rozsah činnosti. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a 8 Tdo 463/2010. Nesouhlasí přitom s výkladem stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013 prezentovaným státní zástupkyní, neboť to se vztahuje k množství většímu než malému, nikoli k pojmu „rozsah“. Množství látky určoval policejní agent, toto tedy podle obviněného bylo v režii policie. Skutek by proto měl být posouzen pouze podle základní skutkové podstaty. Policie také mohla zakročit již po prvním uskutečněném obchodě.
Dále obviněný zdůraznil, že od počátku neměl v úmyslu páchat trestnou činnost, k té byl naveden a dále podněcován svědkem F. na pokyn nebo za tichého souhlasu policie. Nešlo sice o přímou policejní provokaci, přesto podle obviněného takové jednání policejních orgánů není přípustné. V rozporu s judikaturou ESLP pak podle obviněného soud nepřihlédl k tomu, že nebyl nikdy před tím vyšetřován pro drogovou trestnou činnost, ze spisu nevyplývá, že by byl zájmovou osobou, k níž by existovaly poznatky ve vztahu k obchodu s drogami. Veškeré důkazy, které navrhl k prokázání, že jej svědek F. k trestné činnosti donutil, byly odvolacím soudem zamítnuty. O tom, že obviněný neměl zpočátku úmysl prodávat drogy, svědčí skutečnost, že telefonní číslo na „Z.“ měl od 15. 10. 2013, k uskutečnění obchodu však došlo až 21. 1. 2014. Soud podle obviněného nevyslechnutím svědka J. F. staršího založil opomenutý důkaz. Tento svědek byl navržen k prokázání skutečnosti, že nebylo možné, aby obviněný oslovil svědka F. v okamžiku, kdy mu dodával pivo, ale že jej tento svědek cíleně vyhledal později. Odvolacímu soudu také obviněný vytýká, že převzal hodnocení odposlechů ze schůzek z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by tyto důkazy provedl a přesto, že obviněný uváděl konkrétní okamžiky svědčící o tom, že byl v prodeji drog nováčkem. Nebyl proveden žádný relevantní důkaz ohledně tvrzení, že je osobou spojenou s distribucí drog v Music Club v L. Z výpovědí svědků naopak vyplynulo, že obviněný s distribucí drog na diskotéce nesouhlasil. Pokud jde o závěr soudu, že policejní provokace je vyloučena s ohledem na aktivitu obviněného spočívající v nabídnutí konspirativního dorozumívání, namítá obviněný, že toho nebylo nikdy využito, s agentem komunikoval ze svého běžného čísla a normálním jazykem.
Podle obviněného nastala ve věci nerovnost zbraní, která měla za následek porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o dostupnost odposlechů. Obhajoba získala kompletní odposlechy až dne 20. 3. 2015. Zatímco orgány činné v trestním řízení měly na seznámení s nimi více než rok, obhajobě mělo stačit deset dní. Nebylo pak v jejích silách najít zájmové odposlechy do konání veřejného zasedání.
Obviněný rovněž nesouhlasí s aplikací právní úpravy, která skutkovou podstatu trestného činu definuje pomocí podzákonných norem. Podle §289 odst. 1, 3 tr. zákoníku zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Od 1. 1. 2014 to však nestanovuje zákon, ale podzákonný předpis, což je podle obviněného v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jde o situaci obdobnou jako v nálezu Ústavního soudu č. 259/2013 Sb., jímž byl zrušen §289 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného nelze souhlasit s argumentací odvolacího soudu, že „zákonem“ je v tomto případě §44c zákona č. 167/1998 Sb., neboť to je pouze zmocňovací ustanovení, samotná definice se nachází v podzákonném předpise. Obviněný nesouhlasí ani s argumentem, že prováděcí předpis odkazuje na Jednotnou úmluvu o omamných látkách a Úmluvu o psychotropních látkách, což jsou mezinárodní smlouvy a tedy předpisy zákonné síly. Jedná se o úmluvy zahrnuté do českého právního řádu vyhláškami ministerstva zahraničních věcí ratifikované pouze souhlasem vlády, nikoli parlamentu, tedy zcela zřejmě o podzákonné předpisy.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že za obsahově relevantní ve vztahu k uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu lze považovat námitky uvedené pod bodem I, II a IV. V případě námitek pod bodem III dle názoru státního zástupce jde pouze o polemiku s hodnocením provedených důkazů, resp. předestření vlastní konstrukce skutkového děje, jež však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Stejně tak pouze skutkovou povahu má námitka obviněného, že s psychotropní látkou nenakládal, ale pouze ji zprostředkoval. S poukazem na uvedený dovolací důvod však není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom podle státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů podle něj řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se blíže zabývat námitkami prezentovanými pod bodem III dovolání, ale odkazuje na dostatečně odůvodněná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Pokud jde o policejní provokace (prostřednictvím svědka F.), ryze formálně jde podle státního zástupce rovněž o námitky pouze procesního charakteru, jež bez dalšího uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Praxe Nejvyššího soudu však připouští průlom do skutkových zjištění na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případech zjištění takové vady, jejímž důsledkem je porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V případech předstíraného převodu je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že ve věci nejde o nepovolenou ingerenci státní moci. V tomto směru státní zástupce odkazuje na podrobné zpracování hledisek pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu lze – v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, jenž zároveň aplikuje východiska Evropského soudu pro lidská práva – dovodit hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Soud se tak při svém hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát – a jeho jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit nelze, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie. Podstatným faktorem je i okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti, nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Bannikova, §38). Jakákoli předběžná informace o již existujícím záměru spáchat trestný čin musí být ověřitelná; státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz Malininas proti Litvě, rozsudek, 1. 7. 2008, č. 10071/04, §36). Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly - Bannikova, §43 (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 773). Pokud orgány činné v trestním řízení neprokážou, že k policejní provokaci nedošlo, je úlohou soudů přezkoumat skutkové okolnosti daného případu a přijmout nezbytné kroky k tomu, aby byla osvětlena pravda ohledně údajné provokace (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 775). (Citováno volně dle výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012).
Podle státního zástupce těmto hlediskům soudní rozhodnutí zcela odpovídají, poukazuje zejména na detailní a přesvědčivé odůvodnění vrchního soudu (srov. str. 12-13 jeho rozsudku). Soudy se tak uvedenou námitkou obviněného v předchozím řízení již s náležitou mírou pozornosti zabývaly, přičemž s ohledem na jejich skutková zjištění možnost existence policejní provokace spolehlivě vyloučily. Dospěly tak k závěru, že již prvotní iniciativa k prodeji psychotropní látky vzešla od obviněného, přičemž policie byla ve věci angažována až následně díky aktivitě svědka F. Byl to rovněž obviněný, kdo určoval objem dodávek drogy, a tedy i rozsah jím páchané trestné činnosti. Nebylo zjištěno, že by se policie podílela na vyšším rozsahu páchání trestné činnosti, aby tak u obviněného způsobila vyšší míru trestnosti jeho jednání. Pokud jde o roli svědka F., opět obviněný podle státního zástupce pouze polemizuje s obsahem jeho výpovědi. Tento svědek však srozumitelně vysvětlil, za jakých okolností byl s nabídkou drogy osloven a jaké skutečnosti jej vedly k tomu, že tuto aktivitu obviněného oznámil policii. Ze skutkových zjištění soudů pak nelze dovodit, že by se tento svědek přímo sám podílel na jednání obviněného v tom smyslu, aby jej jakkoli přesvědčoval ke spáchání trestného činu, či jej vybízel k většímu rozsahu dodávek apod. Soudy tak dle názoru státního zástupce dostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkou obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií, a zároveň vyloučily relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03). Ani tyto námitky obviněného proto nevykročily z rámce námitek procesní povahy, jež však pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze.
Námitky relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. V prvé řadě nesouhlasí s okruhem námitek týkajících se naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, které obviněný prezentuje pod bodem I. svého dovolání. Z těchto námitek je totiž zřejmé, že judikatorní východiska stanovení jednotlivých úrovní rozsahu („větší“, „značný“, „velký“) obviněný dezinterpretuje, domáhá-li se zohlednění dalších okolností daného případu. Judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, stanovující kritéria pro určení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, totiž vychází primárně z množství psychotropní látky, s níž pachatel nakládal. Kritéria kvalitativní, tj. kvalita psychotropní látky, délka doby, po kterou pachatel jednal, počet odběratelů apod., tak mají ve smyslu aktuální judikatury pouze podpůrný charakter, přičemž tyto okolnosti je třeba vyhodnocovat zejména v případech hraničních, kdy pachatel konkrétní kvantitativní hranici přesáhne pouze nevýznamně, popřípadě se takové hranici dostatečně přiblížil. O takový případ se však v nyní předkládané věci zdaleka nejedná. Jak na to ostatně poukázal i velmi přiléhavě odvolací soud, obviněný nakládal s více než jedním kilogramem čisté psychotropní látky metamfetamin a rozhodnou kvantitativní hranici velkého rozsahu tak překonal dvojnásobně. I v případě zohlednění ryze podpůrných kvalitativních hledisek by nebylo možno o nižším rozsahu páchané trestné činnosti podle názoru státního zástupce uvažovat, a to vzhledem k velmi vysoké kvalitě obviněným opatřované drogy, která dosahovala obsahu cca 80% metamfetaminu báze. Právní posouzení jednání obviněného jako jednání ve velkém rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za zcela správné a zákonu odpovídající.
Ani námitku protiústavnosti právní úpravy samotné trestní odpovědnosti pro drogové trestné činy státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou. Obviněný se opírá o to, že seznam omamných a psychotropních látek je upraven podzákonným předpisem (nařízení vlády č. 463/2013 Sb.) a shledává zde analogii se situací, kterou řešil Ústavní soud ve svém derogačním nálezu č. 273/2013 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12), jímž bylo (mj.) zrušeno i nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů (dále též jen „nařízení vlády č. 467/2009 Sb.“). Zde má státní zástupce za to, že obviněný i přes odkaz na čl. 39 Listiny základních práv a svobod a citovaný nález Ústavního soudu, nepředestřel skutečně relevantní ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dospět k závěru, že jsou dány podmínky pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, tj. předložení věci Ústavnímu soudu.
Dle názoru státního zástupce namítaná právní úprava nevykazuje deficity totožného charakteru, jež vedly k derogačnímu zásahu Ústavního soudu výše zmíněným nálezem a předestřená analogie je pouze zdánlivá. V dříve posuzované věci totiž Ústavní soud jako protiústavní shledal konstrukci, kdy vláda jakožto orgán moci výkonné svým normativním aktem přímo stanovila meze trestnosti, když přímo vymezila konkrétní hranice „množství většího než malého“ ve smyslu §289 tr. zákoníku. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná. Tento rozdíl lze s jistou mírou zjednodušení vyjádřit tak, že zatímco Ústavním soudem zrušená právní úprava byla vystavena na konstrukci „zákon stanoví pouze obecně, jaké jednání je trestným činem, zatímco vláda nařízením stanoví konkrétní meze trestní odpovědnosti“, nyní namítaná právní úprava je však zcela založena na zákonné premise, že nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je za zákonem upravených podmínek trestné, a vládě je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, což je rys podstatně odlišující, nyní namítanou konstrukci od konstrukce řešené citovaným nálezem. Za podstatné pak lze považovat i to, že dříve derogovaná právní úprava byla normativně řešena jako přímý odkaz trestního zákoníku na podzákonný předpis, zatímco nyní namítaná právní úprava je co do své normativní konstrukce odlišná.
Oním limitem vlády je totiž kromě samotného zmocnění podle §44c zákona o návykových látkách právě samotný obsah pojmu omamná a psychotropní látka, který nemůže vláda (oproti neurčitému právnímu pojmu „množství větší než malé) vykládat zcela libovolně. Zde je totiž třeba poukázat (kromě citovaného zákonného zmocnění v §44c zákona o návykových látkách) též na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které jednoznačně definuje pojem návykové látky, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Z toho lze systematicky dovodit, že za omamnou látku lze považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, resp. vykazuje zákonem specifikované účinky na lidský organismus. Obsahově zde tedy nehrozí ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. To je opět odlišnost od dříve derogované právní úpravy, kdy vláda při stanovení „množství většího než malého“ rozhodovala v podstatě arbitrárně, což bylo i předmětem jisté kritiky Ústavního soudu (srov. odstavec 34 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12).
Oproti tomu v nynější normativní konstrukci má podle státního zástupce vláda zákonodárcem jednoznačně vytýčený prostor pro normativní úpravu seznamu omamných a psychotropních látek. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je totiž ve vztahu k trestnímu právu jednoznačně omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky a není zde tak – ústavně pochybná – možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., tak nevybočuje ze zákonných mezí a zjevně se drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
Na otázku, zda je nyní zvolená konstrukce ústavně konformní, pak lze podle státního zástupce nalézt odpověď přímo v citovaném nálezu (třebaže tento nález je časově dřívější, než nyní namítaná normativní konstrukce). Ústavní soud totiž v tomto nálezu (odstavec 28) výslovně vyjádřil, že: „V dané situaci by tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech.“ Dle názoru státního zástupce lze tento závěr Ústavního soudu zcela aplikovat právě na nyní obviněným zpochybňovanou normativní konstrukci, kdy seznam omamných a psychotropních látek je v podstatě technickou konkretizací zákonné normy upravující danou problematiku právě v základních rysech toho, jakou látku lze vůbec považovat za omamnou a psychotropní.
Pro úplnost státní zástupce dodává, že zařazení konkrétní látky na seznam omamných a psychotropních látek podle nařízení vlády č. 273/2013 Sb. má oproti zrušenému nařízení vlády č. 467/2009 Sb., širší dopad, neboť nesměřuje výhradně k definici zákonného znaku trestného činu, ale slouží k vymezení daných látek i pro potřeby správního práva apod. Samotné zmocňovací ustanovení §44c zákona o návykových látkách přitom je typickým zmocňovacím ustanovením, které není samo o sobě protiústavním (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Nyní namítaná právní situace je tak z hlediska ústavněprávního zakotvení zásady nullum crimen sine lege dle názoru státního zástupce zcela odlišná. Při nahlédnutí celkového kontextu právní úpravy trestní odpovědnosti za nedovolené nakládání s omamnými a psychotropními látkami lze dospět k ústavně konformnímu závěru, přičemž takový ústavně konformní výklad má vždy přednost před derogačním zásahem Ústavního soudu.
Podle státního zástupce zvolená normativní konstrukce sleduje i zcela legitimní účel, jímž je větší efektivita a pružnost v rámci boje proti zneužívání omamných a psychotropních látek, jejichž negativní celospolečensky významný dopad nelze jakkoli zpochybňovat. Prezentovaný názor obviněného by pak v praxi znamenal zcela nepředstavitelný důsledek, že jakékoli nakládání s omamnými a psychotropními látkami, včetně jejich dovozu, vývozu, výroby či prodeje, by bylo od 1. 1. 2014 na území České republiky zcela legální. To by se však příčilo nejen mezinárodně přijatým závazkům České republiky, ale s tím spojené celospolečenské následky by nutně vedly ke stavu ohrožujícím samu podstatu České republiky, jakožto demokratického právního státu.
Pro úplnost pak ještě státní zástupce uvádí, že pokud jde o příslušné mezinárodní úmluvy publikované jednak pod č. 46/1965 Sb., jednak pod č. 62/1989 Sb., je sice pravdou, že z jejich textu nelze dovodit, že by s nimi vyslovil souhlas tehdejší parlament (národní shromáždění, resp. federální shromáždění), avšak to zároveň neznamená, že by tato skutečnost s sebou nesla obviněným namítané důsledky v ústavněprávní rovině. Zde lze podle státního zástupce odkázat i na Úmluvu Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami publikovanou pod č. 462/1991 Sb., jež výslovně odkazuje i na výše uvedené mezinárodní úmluvy co do vymezení pojmu omamných a psychotropních látek [srov. čl. 1 písm. n), s) této úmluvy]. S posledně citovanou úmluvou přitom parlament (resp. tehdejší federální shromáždění) souhlas vyslovil. Ani v tomto směru tedy nelze námitkám obviněného dle názoru státního zástupce přiznat opodstatněnost.
K obsahově relevantním námitkám státní zástupce dodává, že je obviněný již shodně uplatňoval v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž zejména soud odvolací se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě vypořádal. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že převážná část obviněným uvedených námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi napadá právě skutková zjištění, přičemž však bez hlubší argumentace vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudu a nabízí závěry vlastní, konkrétní (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů přitom neoznačil. Jedná se především o námitky vztahující se k údajnému navádění k trestné činnosti svědkem F. na pokyn či se souhlasem policie, což ovšem neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Ohledně naznačované policejní provokace pak lze souhlasit se státním zástupcem, že se touto námitkou odvolací soud podrobně zabýval. Na str. 12-14 jeho rozsudku stejně jako na výše citovanou argumentaci státního zástupce lze nad rámec dovolacího řízení odkázat. V kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se totiž jeví, že obviněný ve svém dovolání pomíjí celou řadu podstatných skutkových zjištění, resp. je bagatelizuje s tím, že se pouze vytahoval, když hovořil o svých kontaktech a dřívějších obchodech. Jeho argumentace tak ve skutečnosti nesměřuje primárně k případnému porušení ústavněprávních norem, ale pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje bez ohledu na zcela opačná skutková zjištění, jež vyplynula z provedeného dokazování. V případě nevyslechnutí svědka F. staršího je pak zřejmé, že se o tzv. opomenutý důkaz jednat nemůže, neboť vrchní soud jeho neprovedení náležitě zdůvodnil a ve světle dalších skutkových zjištění byla jeho nadbytečnost zjevná. Vrchní soud se stejně tak zabýval námitkou údajné nerovnosti zbraní, pokud jde o možnost seznámit se s odposlechy, které nebyly policejním orgánem vyhodnoceny jako „zájmové“. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, obviněný poukazoval na telefonický rozhovor se svou matkou k prokázání svého tvrzení, že byl k trestné činnosti vyprovokován. Vzhledem k dalšímu provedenému dokazování a přesvědčivosti opačných skutkových závěrů se však provedení takového důkazu logicky jevilo odvolacímu soudu jako nadbytečné.
Další námitky obviněného jsou sice způsobilé dovolacího přezkumu, nelze jim však přisvědčit. Ohledně poukazovaného rozporu mezi skutkovou větou v bodě 1 výroku o vině a přisouzenou právní větou lze konstatovat, že byť to v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo explicitně řečeno, toto jednání netvoří samostatný útok pokračujícího trestného činu, ale bylo součástí skutku, v rámci kterého již posléze k prodeji došlo. Jeho smyslem totiž zjevně bylo policistu přesvědčit k nákupu daleko většího množství pervitinu. Byť by tedy i toto jednání posuzované izolovaně naplňovalo znaky trestného činu, v kontextu následného daleko závažnějšího skutkového děje tvořilo spíše jakousi přípravu. K tomu lze také poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 17, kde odvolací soud za jednotlivé útoky (skutky v procesním smyslu) spáchané ve spolupachatelství s N. V. P. označil jednání popsané pod body 2 a 4 výroku.
Na výše označenou pasáž napadeného rozhodnutí pak lze odkázat i ve vztahu k další prezentované námitce, v rámci které obviněný částečně vytrhává z kontextu celého skutku pouze své vlastní jednání, částečně v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem opět vyjadřuje nesouhlas se soudy přijatou verzí skutkového děje, přičemž se domáhá posouzení svého jednání jako zprostředkování, nikoli prodeje. Odvolací soud k tomu správně poukázal na spáchání činu ve spolupachatelství a na skutečně zjištěnou roli obviněného v tomto ději. Jeho závěrům přitom nelze nic vytknout.
Správně se pak odvolací soud na str. 17 svého rozhodnutí vypořádal i s námitkou obviněného ve vztahu k naplnění znaku velkého rozsahu. V rámci své dovolací argumentace obviněný pouze poukazuje na teoretická východiska právního posouzení (a opět v rozporu se skutkovými zjištěními tvrdí, že množství omamné látky určil policejní agent). Neuvádí však žádnou konkrétní okolnost, jež by mohla být při posouzení rozsahu trestné činnosti významná a jež by svědčila o tom, že daný znak naplněn nebyl. Oproti tomu stojí skutečnost, že množství účinné látky v pervitinu, s nímž obviněný obchodoval, velmi významně přesáhlo judikaturou požadovanou hranici a obviněný měl zjevně zájem uskutečnit další obchody.
Konečně v případě námitky týkající se aplikace podzákonných norem je třeba souhlasit se státním zástupcem, pokud poukazuje na to, že podzákonnému předpisu je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě samotného zmocnění podle §44c zákona č. 167/1997 Sb., o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“), právě obsahem pojmu „omamná a psychotropní látka“, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Správně je možné poukázat také na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které definuje pojem „návykové látky“, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Za omamnou a psychotropní látku lze proto považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, tedy je „způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování“. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
Správně také státní zástupce poukázal na pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 obsaženou v bodě č. 28, a sice: „V dané situaci by tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech.“ Podle názoru nejvyššího soudu se v případě nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jedná právě o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku v hrubých rysech.
Se státním zástupcem se ovšem nelze ztotožnit v tom směru, že by v hypotetickém případě nesouladu nařízení vlády č. 463/2013 Sb. s ústavním pořádkem bylo jakékoli nakládání s omamnými a psychotropními látkami trestně zcela nepostižitelné. V takovém případě by totiž bylo vymezení obsahu pojmu „omamná a psychotropní látka“ věcí soudní judikatury. V této souvislosti pak lze poukázat např. na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, které sice primárně směřuje k výkladu pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících (§283, §284, §285 tr. zákoníku), v důsledku toho však také obsahuje samotný výčet těchto látek, jejichž charakter látek omamných a psychotropních nebyl doposud judikaturou zpochybněn.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. D. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu