Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 06.06.2006, sp. zn. III. ÚS 291/03 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 115/41 SbNU 427 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:3.US.291.03
Právní větaPolicie měla v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit, neboť taková pravomoc jí byla svěřena ustanovením §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění. To však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel.Především v důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy policie navázala za účelem převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je nepřípustné.V případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, nýbrž je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality. Je navíc třeba důvody legitimující použití výpovědi policisty jako utajeného svědka, a tedy konečně i samotnou otázku přiměřenosti vztahu mezi tímto důvodem a omezením práv obhajoby posuzovat velmi obezřetně tam, kde vyslýchaní utajení svědci se jako policisté v určité formě účastnili na průběhu skutkového děje.Kombinace těchto skutečností ve svém komplexu učinila řízení a rozhodnutí, jež z řízení vzešla, rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
ECLI:CZ:US:2006:3.US.291.03
sp. zn. III. ÚS 291/03NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. června 2006 sp. zn. III. ÚS 291/03 ve věci ústavní stížnosti J. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 163/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 3 To 57/02 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 7 T 140/2001, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz.I. Nerespektováním práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 163/2003, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 3 To 57/02 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 7 T 140/2001 porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.Odůvodnění:I.Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b)trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl přitom dopustit tak, že v přesně nezjištěnou dobu před 16. 5. 2001 si nezjištěným způsobem opatřil nejméně 87 kusů padělaných bankovek po 1 000 DM v nominální hodnotě 87 000 DM, tj. 1 529 286 Kč, a tyto bankovky po předchozím jednání společně s dalším obžalovaným J. F. dne 16. 5. 2001 v době od 16.40 do 19.15 hodin v katastru obce Z., okres P., u motorestu S., předal kupci vystupujícímu pod jménem Jarek.Na základě odvolání stěžovatele byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušen v plném rozsahu a změněn tak, že jím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou.Usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) a f)trestního řádu.Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, jednání, kterého se ke své lítosti dopustil, bylo v rámci trestního řízení objasňováno obsáhlým dokazováním, a to zejména prostřednictvím důkazů navržených obžalobou. Stěžovatel připustil, že je pravda, že se tohoto jednání dopustil, tj. opatřil padělané peníze a předal je policistovi vystupujícímu pod jménem Jarek. V rámci odvolacího a dovolacího řízení však namítal, že se tohoto jednání dopustil na popud policie, která - jak mu nebylo umožněno před soudy prokázat - dle stěžovatelova názoru vybočila z rámce daného k její činnosti zákonem.Za tím účelem stěžovatel v řízení opakovaně navrhoval ztotožnění a následné vyslechnutí všech osob - policistů řídících osobu Jarka a těch, kteří se na stěžovatelově jednání účastnili jako agenti při prvním kontaktu se stěžovatelem v T. V průběhu řízení se domáhal provedení těchto důkazů s ohledem na postavení svědků - policistů, kteří byli vyslechnuti podle §55 odst. 2trestního řádu, tedy jako utajení svědci. Stěžovatel namítl, že již v této skutečnosti spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv, a to proto, že výslech svědků pod utajením nebyl soudy řádně zdůvodněn. Skutečnost, že ve stěžovatelově jednání byl jistý popud policie, se pak podle stěžovatele promítla pouze do závěru odvolacího soudu, podle kterého stěžovatelovým jednáním nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata, neboť pro činnost policie nemohl být stěžovatelem způsobem škodlivý následek. Stěžovatel připustil, že rozhodující skutečnosti a námitky uvedl až před odvolacím soudem. Na druhou stranu se domnívá, že nelze činit rozdílu mezi skutečnostmi uváděnými při výsleších a v závěrečné řeči. Na jakýkoliv projev učiněný před orgány činnými v trestním řízení je podle stěžovatele třeba nahlížet jako na obhajobu, zvláště pokud stěžovatel nabízel k prověření svých tvrzení nové důkazy, které zpochybňovaly ucelenost souhrnu důkazů a závěrů podaných obžalobou. Stěžovatel má proto za to, že postupem odvolacího soudu byla zkrácena jeho práva na obhajobu, neboť osvětlení okamžiku, ve kterém se agent policie zapojil do jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen, by zcela jistě mělo vliv jak na hodnocení motivu jednání, tak na hodnocení přípustnosti a zákonnosti postupu policie v dané věci. Stěžovatel se tak snažil prokázat, že to byla policie, která poptávku po falešných bankovkách vyvolala a sama je poptávala, a nikoliv že reagovala na stěžovatelovu nabídku. Prokázání časových souvislostí ležících před schůzkou stěžovatele s agentem Jarkem v T. však stěžovateli umožněno nebylo. Naopak, stěžovatel je přesvědčen, že soudy se omezily na formalistické provedení důkazů navržených obžalobou a zákonný prostor pro obhajobu ponechaly okleštěný mlčenlivostí a utajením svědků - policistů a nepřístupností státního aparátu k tomu, aby stěžovatel mohl konfrontovat záznamy policie s výpověďmi svědků.Stěžovatel proto vzhledem k těmto námitkám tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy, zejména soud odvolací, porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d)Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3Listiny a právo na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3Listiny.Pokud jde o výši trestu, stěžovatel uvedl, že i kdyby abstrahoval od výše uvedených námitek stran spravedlivého procesu a uznal i správnost kvalifikace jednání jako trestného činu podle §140 odst. 1trestního zákona, domnívá se, že stanovená výše trestu na samé horní hranici trestní sazby je rovněž porušením ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě bylo dáno do nepoměru hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Odvolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - sice příznivěji hodnotil materiální znak skutku, důvodem pro uložení maximální možné výměry v daném rozpětí trestní sazby však byla právě toliko nemožnost použití vyšší sazby podle §88 odst. 1trestního zákona, a to bez vztahu k jakékoliv přitěžující okolnosti. Vzhledem k tomu spatřuje stěžovatel v tomto postupu porušení čl. 39Listiny. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Praze uvedla, že po seznámení se s ústavní stížností lze konstatovat, že stěžovatel v ní opakuje a rozvíjí důvody, které byly uvedeny v odvolání, resp. dovolání. Namítá-li stěžovatel, že se jednání dopustil na popud policie, předsedkyně senátu zdůraznila, že v průběhu trestního řízení nikdy nenamítal, že by to byli policisté, kteří by mu bankovky podstrčili. Naopak před krajským soudem popisoval, jak k penězům přišel, a nedoznával, že by se trestné činnosti dopustil. V ústavní stížnosti se však již doznává, když konstatuje, že ke své lítosti musí říci, že se popsaného jednání dopustil. Obžalovaný tedy měl ve svém držení padělané bankovky v době, kdy ještě do styku s policií nepřišel. Pokud policisté posléze připravili předstíraný převod za účelem zajištění padělaných bankovek, byl tento fakt hodnocen soudem velmi pečlivě. Předsedkyně senátu uvedla, že soud nemá dobré zkušenosti s pracovníky útvaru pro boj s organizovaným zločinem, a o to pečlivěji ve věci postupoval a hodnotil výpovědi těchto pracovníků. Také bylo pečlivě zvažováno, zda svědci mohou vypovídat jako svědci utajení. Právě po zvážení celé situace zvolil soud možnost, aby svědci vypovídali v kuklách přímo v jednací místnosti a aby tedy tak alespoň do jisté míry bylo možno zajistit bezprostřednost dokazování v hlavním líčení. Ze své zkušenosti předsedkyně senátu ví, že zcela jiná situace při výslechu utajených svědků nastane, pokud svědci vypovídají z oddělené místnosti mimo jednací síň a obžalovaní se s nimi osobně v jednací místnosti nesetkají.Velmi pečlivě proto byly hodnoceny výpovědi těchto svědků a případné rozpory, které však soud v jejich výpovědích nezjistil. Předsedkyně připustila, že skutečně byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování ze strany obhajoby, a to jako důkazy nadbytečné. Obhajoba požadovala výslechy všech zpracovatelů jednotlivých úředních záznamů týkajících se pátrání útvaru pro boj s organizovaným zločinem a dalších policejních složek, požadovala vyžádat příslušný kriminální spis, vyslechnout velitele zásahu, vyslechnout redaktora televize P., kdy se o zásahu dozvěděl a zda byl o zásahu informován předem. Návrhy byl zamítnuty jako nadbytečné proto, že soud skutečně vycházel z toho, že stěžovatel padělané bankovky opatřil a měl po určitou dobu v držení, a to dokazováním tak, jak bylo provedeno, rozhodně prokázáno bylo.Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření uvedl, že skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl náležitě zjištěn na základě předchozího řízení, při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva obžalovaného na obhajobu. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval pozornost důkazům, o které krajský soud opřel své rozhodnutí. Velmi podrobně se zaobíral jednotlivými námitkami obžalovaného uvedenými v odvolání. Při svém rozhodování pečlivě vážil i argumentaci snesenou stěžovatelem v závěrečné řeči. Přesto však dospěl k závěru, že řízení přípravné a řízení před soudem prvního stupně netrpí nedostatkem neúplného dokazování, které by mělo za následek neúplné zjištění skutkového stavu a které by mělo takové vady, pro které by nemohly být učiněny spolehlivé závěry o vině obžalovaného. V tomto směru proto předseda senátu vrchního soudu odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o výši uloženého trestu, korigoval vrchní soud právní kvalifikaci soudu prvního stupně a oproti rozsudku krajského soudu stěžovatele uznal vinným toliko ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku je pak zřejmé, jakými úvahami byl vrchní soud veden, když při změněné právní kvalifikaci uložil stěžovateli trest na samé horní hranici sazby v rámci změněné kvalifikace. Tento trest považuje předseda senátu vrchního soudu za přiměřený, odpovídající požadavkům ustanovení §23 odst. 1 a §31trestního zákona. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.Předseda senátu Nejvyššího soudu uvedl, že v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zrekapituloval průběh trestního řízení před soudy prvního a druhého stupně, zopakoval svoje námitky a argumentaci, které uplatnil jak v řádném řízení, tak v mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem. Předseda senátu dále odkázal na znění odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž jsou uvedeny důvody, které vedly k odmítnutí dovolání. Podle Nejvyššího soudu proto v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád ani jiné právní normy, zejména Listina a Úmluva. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Podanou ústavní stížnost proto předseda senátu Nejvyššího soudu považuje za pokus stěžovatele o další přezkum jeho věci "ve čtvrtém stupni". Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.II.Ústavní soud si dále k posouzení argumentů stěžovatele a účastníků řízení vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 140/2001, z něhož zjistil následující relevantní skutečnosti, tj. takové skutečnosti, které se váží ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv.Na č. l. 16 - 33 se nachází fotodokumentace z místa zadržení stěžovatele v motorestu. Fotografie jsou opatřeny datem pořízení, nikoliv přesným časem. Na č. l. 35 se nachází sdělení vedoucího odboru V6 ÚOOZ SKP PČR, podle kterého dne 16. 5. 2001 probíhala "realizace obv. J. T. a spol.". Samotný zákrok nebyl žádným způsobem dokumentován, byla prováděna pouze dokumentace místa činu. V uvedeném případě nebyla "použita operativní technika dle §35 Zákona ČNR č. 283/91 Sb.".Na č. l. 34 vyšetřovacího spisu se nachází sdělení ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) z 23. 7. 2001, podle kterého vzhledem k závažnosti trestného činu, okolnostem vedoucím k odhalení trestné činnosti a důkazní situaci nelze poskytnout pro účely trestního řízení žádné skutečnosti, které by mohly vést ke ztotožnění utajených svědků. Obava se podle tohoto sdělení opírá o existenci "četných vazeb a styků obviněných na kriminálně závadové prostředí [...] V průběhu akce pak došlo ze strany J. T. ke konkrétním výhružkám směřujícím k fyzické likvidaci." Na č. l. 54 je založen úřední záznam datovaný dne 14. 5. 2001, z něhož vyplývá, že J. Z. (jméno změněno za využití §55 odst. 2trestního řádu) převzal na provedení předstíraného převodu věci podle §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, finanční hotovost 1 000 000 Kč. Úřední záznam vyhotovený stejnou osobou o stejném obsahu a datovaný dne 16. 5. 2001 je založen na č. l. 55. Na č. l. 83 je založeno odborné vyjádření České národní banky (ČNB), odboru ochrany platidel a správy hodnot, podle kterého všech 87 zadržených bankovek představuje padělky (označeny stupněm 3 - zdařilé). Na č. l. 398 je založena zpráva K. banky, z níž vyplývá, že stěžovatel neprovedl v průběhu měsíce května návštěvu bezpečnostní schránky, o níž banka vede evidenci.Na č. l. 137 se nachází sdělení společnosti E., spol. s r. o., ze dne 8. 8. 2001, podle kterého nelze pro účely trestního řízení poskytnout výpisy hovorů, neboť je tato společnost archivuje po dobu dvou měsíců.Na č. l. 108 - 111 se nacházejí úřední záznamy por. M. Č. (zřejmě za použití §55 odst. 2trestního řádu změněno jméno, ačkoliv to ze záznamu výslovně nevyplývá), mjr. J. Z. (změněno jméno za použití §55 odst. 2trestního řádu) a mjr. K. B. (změněno jméno za použití §55 odst. 2trestního řádu), které popisují okolnosti předstíraného převodu od okamžiku, kdy policista Č. měl od osoby jménem Ivan zjistit informaci o tom, že J. T. přechovává padělané bankovky (jsou zde uvedena i telefonní čísla J. T.), přes popis schůzky dne 14. 5. 2001 a dne 16. 5. 2001 až po popis zákroku policie. Z protokolu o výslechu svědka K. B. ze dne 14. 8. 2001 (č. l. 282) a ze dne 9. 10. 2001 (č. l. 270) vyplývá, že tento svědek vypovídal pod utajením podle §55 odst. 2trestního řádu, a to z důvodu, že mu mělo být vyhrožováno stěžovatelem fyzickou likvidací. V průběhu výslechu byla utajena také jeho podoba. Z protokolu se podává, že svědek je pracovníkem kriminální Policie České republiky, Policejního prezídia Praha, který pod jménem Jarek kontaktoval stěžovatele, a to na základě informace, kterou v polovině května 2001 obdržel od pracovníků ÚOOZ Praha. Při jednání mu pracovníci předali telefonní číslo, které mělo patřit stěžovateli. Z protokolu o výslechu svědka M. Č. ze dne 2. 10. 2001 (č. l. 293) vyplývá, že tento svědek rovněž vystupoval v utajení, a to z důvodu, že pracuje jako operativní pracovník Policie České republiky. Při své činnosti je "vystaven nebezpečí ublížení na zdraví či jiné formě jednání ze strany obviněných. Ze strany obviněných mu vyhrožováno zatím nebylo.". Tento svědek se měl v průběhu roku 2001 při své operativně pátrací činnosti seznámit s osobou Ivan, který jej informoval o tom, že J. T. nabízí padělané bankovky německých marek. Druhý den tuto skutečnost sdělil vedoucímu odboru a poté kontaktoval Útvar speciálních činností (ÚSČ) Policie České republiky. Nepamatuje si přesně datum, kdy to bylo. Dne 16. 5. 2001 na základě informací ÚSČ vyžádal spolupráci zásahové jednotky Policie České republiky. Tento policista pak dal rovněž povel k zákroku.Na č. l. 297 je založen protokol o výslechu svědka J. Z. ze dne 9. 10. 2001, z něhož vyplývá, že svědek J. Z. vypovídal také v režimu §55 odst. 2trestního řádu, tedy jako utajený svědek, a to z důvodu, že mu hrozí újma ze strany obviněných. Ve své výpovědi uvedl, že je příslušníkem Policie České republiky, který policistovi vystupujícímu pod jménem Jarek (svědek K. B.) přivezl dne 14. 5. a 16. 5. 2001 české koruny určené k realizaci předstíraného převodu. V průběhu hlavního líčení byli tito svědci vyslechnuti opět v režimu utajení, a to tak, že výslech probíhal přímo v jednací místnosti a svědci byli maskováni v kuklách (protokol z hlavního líčení, č. l. 461). Svědek B. vypověděl, že se stěžovatelem hovořil telefonicky celkem 4x až 5x, je si jist, že poprvé se stěžovatelem telefonoval 14. 5. 2001. Byl instruován tak, že k zásahu musí dojít až ve chvíli, kdy bude uzavřen obchod, tedy že musí dojít i k předání českých korun. Svědek Č. zopakoval, že informaci o stěžovateli obdržel od R. jménem Ivan. Svědek uvedl, že si nepamatuje, kolik dní uplynulo od prvního telefonátu pracovníka Útvaru speciálních činností se stěžovatelem a první schůzkou v T. Z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 17. 5. 2001 z přípravného řízení vyplývá, že stěžovatel odmítl vypovídat (č. l. 188). Při výslechu dne 27. 9. 2001 stěžovatel vypověděl, že počátkem května 2001 zakoupil v restauraci D. v T. od osoby jménem Voloďa z Minska kolem 90 ks DM. České koruny měl přitom uloženy v bezpečnostní schránce v K. bance, odkud peníze na nákup marek v ten samý den vyzvedl. Následně sháněl na marky kupce prostřednictvím dalších osob. Osoba jménem Láďa jej zkontaktovala s mužem z Prahy, který měl o koupi zájem. Dne 16. 5. 2001 tento muž telefonoval a byla dohodnuta schůzka. Při hlavním líčení dne 21. 1. 2001 (protokol na č. l. 454 a násl.) vypovídal stěžovatel odlišně, přičemž za pravdivou označil až výpověď z hlavního líčení. Přitom uvedl, že peníze z bezpečnostní schránky vyzvedl dva měsíce před událostmi v květnu 2001. Tehdy peníze předal Rusovi Voloďovi, který mu za ně dal 87 ks bankovek po 1 000 DM. Připustil, že se se zájemcem o marky setkal dvakrát, po první schůzce mu zájemce volal často - 2x až 3x denně. Na č. l. 570 a následujících je založen rukopisný text stěžovatele, ve kterém prezentuje další odlišnou verzi: peníze opatřil jako padělané až poté, co byl kontaktován osobou Jarek, tedy až na základě provokace ze strany policie. Z protokolu z hlavního líčení (č. l. 509) vyplývá, že obhajoba požadovala doplnit dokazování o úřední záznamy pořízené zainteresovanými policejními složkami, o výslech velitele zásahové jednotky a velitele "sledovačky". V závěrečné řeči obhajoba zpochybnila okamžik, kdy byl stěžovatel poprvé kontaktován policisty, vyjádřila pochybnosti o tom, zda se jedná v případě jednoho ze svědků skutečně o policistu, který přišel se stěžovatelem do kontaktu v průběhu převodu peněz (neodpovídá fyziognomicky), a zpochybnila, že by byla prokázána vědomost stěžovatele o tom, že bankovky jsou padělané (protokol o hlavním líčení ze dne 26. 2. 2002, č. l. 519).Z protokolu z ústního jednání před odvolacím soudem (č. l. 582) vyplývá, že obhajoba požadovala doplnit dokazování v tom směru, aby byly osvětleny aktivity policie, zejména zda nedošlo k vyprovokování trestné činnosti ze strany policie. Z protokolu z hlavního líčení (č. l. 515 - 516) je dále patrné, že byly k důkazu čteny listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu - zásahu, seznam zajištěných věcí, kurzovní lístek, odborné vyjádření ČNB, zprávy K. banky, úřední záznamy policistů - utajených svědků). Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak Ústavní soud zjistil následující: Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze se podává, že bylo prokázáno, že obžalovaný J. T. si nezjištěným způsobem opatřil padělané tisícimarkové bankovky v počtu nejméně 87 kusů a tyto bankovky se snažil prodat muži vystupujícímu pod jménem Jarek. Krajský soud dále uvedl, že nemohl uvěřit obhajobě obžalovaných pro její nepřesvědčivost a účelovost a také z toho důvodu, že výpověďmi svědků B., Č. a Z. je jejich vina zcela prokázána. Stěžovatel pak podle odůvodnění nalézacího soudu výpovědi měnil a změnu výpovědi v hlavním líčení pak nalézací soud vysvětlil tím, že stěžovatel ze spisu zjistil obsah zprávy K. banky, která prokazuje, že v květnu 2001, kdy měl podle své původní výpovědi z bezpečnostní schránky vybrat 1 300 000 Kč a dát je Voloďovi, bezpečnostní schránku nenavštívil. Skutečnost, že stěžovatel věděl o tom, že bankovky jsou padělané, dovodil soud z toho, že kurz při prodeji Jarkovi nebyl vůbec v rámci obchodu dán, byla dána pouze celková částka, za kterou bude 87 000 DM prodáváno, a to 886 000 Kč, resp. 860 000 Kč. Z výše této částky je podle soudu patrné, že stěžovatel a spolupachatelé věděli, že prodávají padělky. Provedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou pak krajský soud považoval za nadbytečné, neboť nemohou k samotnému skutku nic dalšího podstatného objasnit.Krajský soud tak dospěl, pokud jde o stěžovatele, k závěru, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b)trestního zákona, neboť bylo prokázáno, že věděl o tom, že bankovky jsou padělané, tyto bankovky jako padělané si opatřil, společně s dalšími spolupachateli přechovával a jeho jednání společně s dalšími spolupachateli směřovalo k jejich prodeji, přičemž tento čin spáchali ve značném rozsahu. Krajský soud proto odmítl jednání kvalifikovat jako trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by J. T. získal uvedené bankovky v domnění, že jsou pravé.Vrchní soud v Praze pak podle odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že rozsudek nalézacího soudu je výsledkem řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem a ve kterém nedošlo k žádným takovým podstatným vadám, jež by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obžalovaných na obhajobu. Skutková zjištění vycházejí podle odvolacího soudu nejen z výpovědí slyšených svědků a opatřených listinných důkazů, ale též z jednotlivých pasáží postupně učiněných výpovědí samotných obžalovaných. Odvolací soud odmítl námitku nevěrohodnosti výpovědí utajených svědků a v návaznosti na listinné důkazy naopak konstatoval, že nedostatkem věrohodnosti trpí výpovědi obžalovaných, kteří neustále pod vlivem dodatečných znalostí spisového materiálu výpovědi pozměňují a doplňují. Vrchní soud dále uvedl, že věrohodnost výpovědí neposuzoval aspektem, kdo je činí, zda příslušníci policie či obžalovaní, ale v souvislostech s ostatními provedenými důkazy. Výpovědím stěžovatele proto odvolací soud nemohl přiznat věrohodnost. Odvolací soud naopak uvedl, že nejen z výpovědí utajených svědků, ale i z listinných důkazů je zřejmé, kdy a na které dny byla opatřována z fondu Policie České republiky česká měna pro potřeby předstíraného převodu. Vrchní soud dále poukázal na to, že předstíraný převod je uznán jako zákonný prostředek při odhalování trestné činnosti, když novelou trestního řádu byl posléze zakotven přímo v jeho ustanovení §158c. Výpovědi slyšených utajených svědků pak podle vrchního soudu vykazují velkou podrobnost v líčení celé situace, a není důvodu pochybovat o tom, že to byli právě oni, kdo se účastnili jednání s následným předáním padělaných bankovek. Případná není podle vrchního soudu ani námitka ohledně pochybení neobstaráním výpisu telefonních hovorů. Obstarání tohoto důkazu podle vrchního soudu bránila skutečnost lhůty skartace, kterou telefonní společnost přípisem sdělila. Vrchní soud tak rovněž dospěl k závěru, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu padělání a pozměňování peněz, nicméně dospěl k odlišnému závěru stran materiální stránky. Významným faktorem je podle vrchního soudu to, že jednáním Policie České republiky se bankovky nemohly dostat do oběhu, tedy jimi nemohl být způsoben škodlivý následek. Proto - na rozdíl od nalézacího soudu - neshledal důvody pro užití kvalifikované skutkové podstaty.Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že námitku stěžovatele týkající se provokace ze strany příslušníků Policie České republiky označil dovolací soud za námitku směřující do skutkových zjištění soudu, kdy stěžovatel toliko "prosazuje odlišné hodnocení důkazů". K námitce stěžovatele, že jednání, za které byl odsouzen, nemohl dokonat, Nejvyšší soud uvedl, že formulace uvedená v rozsudku odvolacího soudu, z níž vyplývá, že stěžovatel pouze "jinému opatřil padělané peníze", je nepřesná s ohledem na skutková zjištění. Není tak totiž vyjádřena další zjištěná skutečnost, že stěžovatel opatřil peníze nejen jinému, ale i sobě, a že tyto peníze přechovával. Za této situace je proto podle dovolacího soudu zřejmé, že trestný čin dokonal. Odvolací soud tak podle Nejvyššího soudu pouze ve svých důsledcích zúžil trestní odpovědnost stěžovatele, a je evidentní, že případné projednání dovolání by nemohlo zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení.S ohledem na to dovolací soud hodnotil část dovolacích námitek jako zjevně neopodstatněnou a část jako námitky, jejichž projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. III. Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněnáV daném případě považuje Ústavní soud za zcela zásadní dva aspekty věci. Na jedné straně je to skutečnost, že dané jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen (srov. skutkovou větu rozsudku nalézacího i odvolacího soudu), se odehrálo za účasti příslušníků Policie České republiky, na druhé straně pak stojí skutečnost, že tito policisté byli v řízení vyslechnuti jako utajení svědci podle §55 odst. 2trestního řádu. Přitom k oběma těmto aspektům, které Ústavní soud považuje v dané věci za stěžejní, se již Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře vyjádřil. Meze ingerence policie do průběhu jednání, které je posléze kriminalizováno, Ústavní soud konstruoval ve věci sp. zn. III. ÚS 597/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97, str. 345). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že "Je nepřípustným porušením čl. 39Listiny a čl. 7 odst. 1Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání." V podstatě obdobně se Ústavní soud v minulosti vyjádřil ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 100, str. 437): "Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39Listiny, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu)." Podobně se k ingerenci policie do skutkového děje staví i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Ten například ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko odlišil jednání tajného agenta od policejní provokace. Přitom podle ESLP musí být jednání tajného agenta vymezeno a doprovázeno určitými zárukami i v případě, že se jedná o prostředek boje proti organizovanému zločinu: "Jestliže rozšíření organizovaného zločinu bezpochyby vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný výkon spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak významné místo, že je nelze obětovat účelnosti." K institutu výslechu anonymního či utajeného svědka se pak Ústavní soud vyjádřil již opakovaně, když ústavní meze samotné zákonné úpravy tohoto institutu položil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), v němž shledal původní podobu tohoto institutu, obsaženou v ustanovení §55trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 292/1993 Sb., za neústavní. Ústavní soud institut anonymních svědků v tehdejší podobě hodnotil jako rozporný s principem kontradiktornosti procesu a principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí pro obžalobu, a tedy v důsledku porušující principy spravedlivého procesu. Ústavní soud tehdy uvedl, že "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti.".V nálezu sp. zn. III. ÚS 210/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 33, str. 241) pak Ústavní soud konstruoval ústavní meze použití institutu výslechu svědka pod utajením. Za rozhodující kritéria byla označena jednak zásada subsidiarity (výslech svědka má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zjistit jinak), a jednak "nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž ... při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází"; Ústavní soud dále uvedl, že "nepřehlíží závažnost posuzované problematiky, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé". Nezbytnost dodržení těchto kritérií se pak projevila v závěru Ústavního soudu obsaženém v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 499/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 36), podle kterého k odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků podle §55 odst. 2trestního řádu. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl na základě úvahy, že požadavek kompenzace omezení práv obhajoby je třeba vztahovat nejen na proces provádění důkazů, ale také v širším kontextu na hodnocení důkazů. Jinak řečeno, požadavek kompenzace se projevuje i v tom, že výpovědi anonymních svědků musí být podpořeny i dalšími důkazy. Tato kritéria jsou v podstatě též konformní s mezemi použití anonymního svědectví jako důkazního základu pro odsouzení pachatele trestného činu podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (například rozhodnutí ve věcech Van Mechelen a další v. Nizozemsko, Doorson v. Nizozemsko, Lüdi v. Švýcarsko, Kok v. Nizozemsko, Krasniki v. Česká republika aj.). Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích připustil možnost použití anonymní svědecké výpovědi, avšak pouze za podmínky, že zde existují vážné důvody pro utajení totožnosti a že jsou obhajobě poskytnuty určité dodatečné záruky. V takovém případě principy spravedlivého procesu vyžadují, aby překážky, na které naráží obhajoba, byly dostatečně kompenzovány v řízení před soudem (srov. rozsudek Van Mechelen a další v. Nizozemsko). Za konkrétní projevy těchto dodatečných záruk lze v podstatě považovat shora uvedená kritéria formulovaná i v judikatuře Ústavního soudu, tedy dodržení principu subsidiarity a minimalizace zásahů do práv obhajoby. Z judikatury ESLP rovněž vyplývá i závěr, že rozhodnutí o vině pachatele nemůže být výlučně či v převážné míře založeno na výslechu utajených svědků. V rozhodnutí Kok v. Nizozemsko ESLP uvedl, že při posuzování otázky, zda postup při vyslýchání anonymních svědků byl dostatečný pro vyrovnání obtíží způsobených obžalovanému, musí být kladen důraz na míru, v níž byly výpovědi rozhodující pro odsouzení stěžovatele. Pokud výpověď nebyla v žádném ohledu rozhodující, pak byl obžalovaný znevýhodněn v mnohem menší míře. V rozsudku Krasniki v. Česká republika pak ESLP dospěl k závěru, že není třeba dále zkoumat, zda postup zvolený soudními orgány mohl dostatečně vyvážit obtíže, kterým čelil obžalovaný v důsledku anonymity svědků, pokud soudy založily odsouzení stěžovatele výlučně nebo přinejmenším v rozhodující míře na anonymních výpovědích. Přitom podrobil kritice i postup orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, v tom ohledu, že ani ze záznamů z výslechu v přípravném řízení, ani z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, jak vyšetřovatel a příslušný soudce posoudili opodstatněnost obav svědků vůči stěžovateli. Tyto závěry ESLP vztáhl také na anonymní výslech policistů. Podle ESLP lze výslech policistů pod utajením odůvodnit pouze tehdy, pokud by byli ohroženi policisté sami, jejich rodiny, nebo z důvodu, aby mohli být zachováni pro další tajné operace. Policisté by však měli podle ESLP svědčit anonymně zcela výjimečně (srov. Van Mechelen a další). V případě Lüdi v. Švýcarsko například ESLP považoval za porušující právo na spravedlivý proces, pokud obžalovaný znal agenta vystupujícího v utajení, pouze neznal jeho pravé jméno. Evropský soud pro lidská práva proto dospěl k závěru, že nic nebránilo tomu, aby byl svědek vyslechnut v hlavním líčení osobně, pouze za podmínky utajení jména. Podmínkami vyvažování ochrany svědka ve formě jeho anonymního výslechu a spravedlivého procesu se zabývají také další dokumenty přijaté na půdě Rady Evropy ve formě soft law. Lze poukázat například na Doporučení č. R (97) 13 Výboru ministrů o zastrašování svědků a právech obhajoby z 10. 9. 1997. V příloze tohoto doporučení jsou formulovány základní podmínky pro nakládání s výpověďmi anonymních svědků. Mimo jiné zde stojí, že zachování anonymity osob, které poskytují usvědčující svědectví, by měla být výjimečným opatřením (čl. II Opatření ve vztahu k organizovanému zločinu, odst. 10). Anonymitu však lze poskytnout pouze tehdy, když příslušný soudní orgán po slyšení stran dospěje k závěru, že je vážně ohrožen život a svoboda dotčené osoby, nebo v případě tajného agenta je vážně ohrožena možnost jeho další činnosti, přičemž důkaz se jeví jako podstatný a dotčená osoba věrohodnou (čl. 11). Pokud byla anonymita poskytnuta, nesmí být závěr o vině vystavěn výlučně nebo v rozhodující míře na svědectví takových osob (čl. 13). IV.Nyní projednávaná věc tak představuje v podstatě určitou kombinaci shora uvedených případů, jimiž se již Ústavní soud v minulosti zabýval. Jak již uvedeno shora, na jedné straně to byli příslušníci Policie České republiky, kteří se ve formě předstíraného převodu přímo účastnili skutkového děje, na druhou stranu to byly výpovědi těchto policistů jako utajených svědků, které představovaly podstatné důkazy, z nichž obecné soudy dovodily závěr o stěžovatelově vině. Za takových okolností je třeba zkoumat nejen to, zda jednání policistů přímo neovlivnilo skutek stěžovatele ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu, ale také otázku, zda nevybočilo z pravomocí daných Policii České republiky zákonem, a zejména zda takové jednání policistů obstojí z hlediska kautel spravedlivého procesu, pokud má tvořit základ pro vyslovení viny stěžovatele. Vedle toho je třeba vážit, zda použití výslechu těchto policistů jako utajených svědků splňovalo shora uvedené požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. A konečně, zda tyto skutečnosti ve svém souhrnu obstojí z hlediska zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces.A) Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na zkoumání samotného jednání policistů ve formě předstíraného převodu věci. Institut předstíraného převodu věci jakožto součást operativně pátracích prostředků Policie České republiky byl zahrnut do zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zákonem č. 152/1995 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1995. Podle ustanovení §34c zákona o Policii České republiky v tehdejším znění se předstíraným převodem rozumělo předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné. Zákon o Policii České republiky nestanovil žádné další zákonné podmínky či omezení pro užití tohoto prostředku. Tento institut byl ze zákona o Polici České republiky vypuštěn novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Tato novela současně převzala v modifikované podobě úpravu používání operativně pátracích prostředků, tedy i úpravu institutu předstíraného převodu věci (§158ctrestního řádu). Odlišujícím rysem nové právní úpravy, která je součástí trestního řádu, je zajištění účasti státního zástupce na předstíraném převodu věci. Podle ustanovení §158ctrestního řádu lze předstíraný převod uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, které je třeba udělit předem nebo dodatečně nejpozději do 48 hodin od provedení převodu. Jinak řečeno, v daném případě měla policie v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit, neboť taková pravomoc jí byla svěřena shora uvedeným ustanovením zákona o Policii České republiky. Nelze tedy akceptovat výhradu stěžovatele, že by příslušníci policie použitím tohoto operativně pátracího prostředku jednali mimo pravomoci Policie České republiky. Na druhou stranu to však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel, tedy že užití tohoto prostředku nesloužilo k usvědčení stěžovatele a zadržení padělaných bankovek, které přechovával již před prvním kontaktem s příslušníky policie, nýbrž že stěžovatel byl aktivně policisty vyprovokován k opatření padělaných bankovek. Jinak řečeno, že si padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky policie. Ústavní soud je přesvědčen, že především z důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy policie navázala za účelem převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je nepřípustné. To proto, že samotné kautely spravedlivého procesu vyžadují, aby se jednotlivci dostalo dostatečných garancí, že se nejednalo o zneužití pravomoci ze strany veřejné moci. Výkon takové pravomoci proto předpokládá kontrolu ze strany dalších orgánů mimo složky Policie České republiky. Tato kontrola totiž současně garantuje právě to, že se jedná skutečně o prostředek sledující rozkrytí trestné činnosti, nikoliv prostředek policejní provokace ke spáchání trestné činnosti. Požadavek takové garance ostatně vyplývá i ze shora citovaného rozsudku ESLP (Teixeira de Castro v. Portugalsko). Jinak řečeno, v daném případě by případná kontrola a souhlas jiných orgánů umožnily rozptýlit i pochybnosti o tom, zda se činnost příslušníků policie skutečně omezila pouze na vylákání falešných bankovek od stěžovatele, který si je opatřil a měl v držení ještě před prvním kontaktem s policisty.B) Dále se Ústavní soud soustředil na posouzení užití výpovědí těchto policistů vyslechnutých v postavení utajených svědků.Jak vyplynulo ze shora citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, výslech policistů pod utajením může být odůvodněn ochranou jich samých, příslušníků jejich rodin či zájmem na tom, aby tyto osoby mohly nadále působit při odhalování závažné či organizované trestné činnosti. Prosazení tohoto zájmu na úkor práv obhajoby však musí splňovat princip proporcionality. Z toho je zřejmé, že v případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, nýbrž je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality. Podle Ústavního soudu je navíc třeba důvody legitimující použití výpovědi policisty jako utajeného svědka a tedy konečně i samotnou otázku přiměřenosti vztahu mezi tímto důvodem a omezením práv obhajoby posuzovat velmi obezřetně tam, kde vyslýchaní utajení svědci se jako policisté v určité formě účastnili na průběhu skutkového děje a kde může vzniknout pochybnost o tom, zda se tato ingerence omezila pouze na odhalení existující trestné činnosti, tedy toho, že obviněný si sám ze svého vlastního popudu opatřil a přechovával příslušné věci, nebo šlo o vyprovokování obviněného, kdy si obviněný opatřil věc a měl ji v držení pouze na základě poptávání policie a za účelem jejího převodu příslušníkům policie. Taková úvaha orgánů činných v trestním řízení však v dané věci zcela absentuje. Z protokolů o výsleších těchto svědků v přípravném řízení a z protokolů z hlavního líčení pouze vyplývá, že vyšetřovatel a obecné soudy akceptovali důvody uváděné svědky (obavy z ohrožení života a zdraví), aniž by je blíže zkoumali a akceptaci výpovědi v utajení zdůvodnili. Takový postup, zejména obecných soudů, činí tuto otázku vlastně nepřezkoumatelnou, pokud ani ze spisu, ani z rozhodnutí soudů nejsou seznatelné důvody, které vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o nutnosti výslechu svědků jakožto svědků utajených.Pokud však již obecné soudy akceptovaly důvody uváděné svědky samotnými a provedly důkaz výslechem utajených svědků, měly dále při hodnocení důkazů vážit, zda se stěžovateli dostalo dodatečných záruk kompenzujících omezení práv obhajoby i v rovině hodnocení důkazů (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 499/04 a rozhodnutí ESLP ve věci Krasniki v. Česká republika a Kok v. Nizozemsko). Jde-li o zjišťování skutkového děje, nelze připustit, aby výpovědi utajených svědků a z nich vyplývající skutečnosti zůstaly osamoceny, a to i tehdy, pokud by tyto výpovědi byly obsahově totožné. Požadavek důkazní kompenzace je však v daném případě o to zásadnější, neboť to byli samotní policisté, kteří se formou předstíraného převodu věci bezprostředně podíleli na průběhu skutkového děje, a to navíc za podmínek, kdy právní řád neobsahoval žádnou další kontrolu použití operativně pátracího prostředku (viz shora).Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že vedle výpovědí utajených svědků byly provedeny i listinné důkazy. Z posudku ČNB vyplynulo, že bankovky zadržené po zásahu policie jsou padělky. Fotodokumentace opatřená po zásahu policie pak dokládá situaci na místě zásahu samém. Z prohlášení K. banky vyplývá skutečnost, že stěžovatel v průběhu května 2001 nenavštívil bezpečnostní schránku v pobočce této banky. Pokud jde o určení okamžiku, kdy byl stěžovatel kontaktován policisty, ten vyplývá toliko ze svědeckých výpovědí policistů. Neexistují výpisy telefonních hovorů policistů se stěžovatelem, které by mohly jednoznačně určit okamžik, kdy byl stěžovatel poprvé kontaktován, neexistuje obrazový záznam z průběhu policejního zásahu. V řízení pak nebyly provedeny důkazy v podobě vnitřních záznamů zainteresovaných útvarů policie, z nichž by vyplynuly další okolnosti jednání příslušných policistů. Lze tedy konstatovat, že v tomto směru neexistují vedle svědeckých výpovědí policistů žádné další důkazy, které by dokládaly okamžik prvního kontaktu policie se stěžovatelem a které by rozptýlily zejména pochybnosti o tom, že při použití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraného převodu věci nedošlo ke zneužití tohoto prostředku ze strany příslušníků policie. Listinné důkazy v podobě úředních záznamů vyhotovených policisty - utajenými svědky pak nelze považovat vedle svědeckých výpovědí za samostatné a svébytné důkazy. Formálně jsou sice opatřeny razítky Policie České republiky, nicméně co do obsahu se jedná opět "pouze" o tlumočení skutkových okolností stejnými utajenými svědky, kteří byli v řízení vyslýcháni. Tyto důkazy nelze považovat za kompenzaci ve shora uvedeném smyslu. Výpovědi stěžovatele a dalších spoluobviněných pak rovněž nemohou sloužit jako kompenzace omezení obhajovacích práv v podobě užití výpovědí utajených svědků, neboť nemohou být z řady důvodů srovnávány s jinými usvědčujícími důkazy, které je povinna předkládat obžaloba. Jinak řečeno k omezení práv obhajoby v důsledku výslechu anonymních svědků tak v daném případě přistoupilo ještě další omezení, spočívající v absenci jakékoliv garance veřejné moci, že jednání příslušníků policie nepředstavovalo excesivní použití takového prostředku ve smyslu vyprovokování k trestné činnosti či iniciace trestné činnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že kombinace těchto skutečností ve svém komplexu učinila řízení a rozhodnutí, jež z řízení vzešla, rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces, které je na úrovni ústavního pořádku České republiky garantováno jak čl. 36 odst. 1Listiny, tak čl. 6 odst. 1Úmluvy. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky byl vysloven trest odnětí svobody, tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo v konečném důsledku napadenými rozhodnutími především k porušení čl. 8 odst. 1Listiny. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, čl. 8 odst. 1Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 767/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 81).S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Jana MusilaS výrokem a s částí odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 291/03 nesouhlasím a podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:Kasační nález Ústavního soudu je, stručně řečeno, založen na dvou hlavních důvodech:1. První z těchto důvodů je v nálezu formulován tak, že obecným soudům se prý v trestním řízení, které vedlo k pravomocnému odsouzení stěžovatele, nepodařilo "vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití" operativně pátracího prostředku - předstíraného převodu věci (v daném případě prodeje falešných zahraničních peněz). Pochybnosti prý existují o okamžiku, kdy Policie České republiky "navázala za účelem převodu první kontakt se stěžovatelem", takže prý nelze vyloučit oprávněnost námitek stěžovatele, že "byl aktivně policisty vyprovokován k opatření padělaných bankovek ..., jinak řečeno, že si padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky Policie ČR".Domnívám se, že tyto závěry, vyslovené v nálezu, nemají dostatečnou oporu v dokazování a ve skutkových zjištěních učiněných v trestním řízení, a ani sám Ústavní soud neprovedl v tomto směru žádné dokazování, které by ho k vysloveným závěrům opravňovalo. Proto mně v nálezu vyslovená ústavněprávní argumentace nepřesvědčuje o správnosti výroku nálezu.V posuzovaném případě dospěly orgány činné v trestním řízení k odůvodněnému závěru, že to byl sám obviněný, kdo si spontánně opatřil a přechovával padělané peníze a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Usoudily tudíž, že nebyla použita nepřípustná policejní provokace, spočívající v tom, že policie by svedla obviněného k opatření si a přechovávání padělaných peněz. Pro vyvození takového závěru shromáždily a provedly orgány činné v trestním řízení všechny pro ně dostupné důkazy.Opřely se jednak o výslech utajeného svědka "Č.", který uvedl, že padělané peníze přechovával obviněný J. T. (vystupující pod přezdívkou "Čína"), již v okamžiku, kdy se o tomto podezření on, jako policista kriminální služby, dozvěděl. Tuto skutečnost se policista "Č." dozvěděl od "cikána, který se mu představil jménem Ivan", počátkem května 2001 (č. l. 293 a násl., č. l. 108 trestního spisu). Teprve na základě této informace, tedy v době, kdy již samotným přechováváním padělaných peněz byl trestný čin dokonán, začala kriminální služba podnikat další kroky ke kontaktování obviněného, došlo k uskutečnění předstíraného převodu peněz a k následnému zadržení obviněného.Fakt spontánního opatření si a přechovávání peněz potvrdil dále ve své výpovědi v přípravném řízení (po řádném poučení a za přítomnosti své obhájkyně dr. Č.) sám obviněný, který uvedl, že peníze zakoupil počátkem měsíce května od blíže neidentifikovaného Rusa Volodi. Obviněný sám uvádí, že teprve za několik dnů poté, co marky zakoupil, byl telefonicky kontaktován zájemcem o koupi peněz a teprve poté proběhla policejní akce, při níž byl při předávání peněz zadržen (č. l. 195 a násl. trestního spisu).Je skutečností, že obviněný v pozdějších fázích soudního řízení svou výpověď změnil a posléze vystoupil s tvrzením (uplatněným i v ústavní stížnosti), že byl od počátku k trestné činnosti vyprovokován policií. Naznačuje tím tu eventualitu, že i samotné opatření peněz obviněným zinscenovala policie.Orgány činné v trestním řízení (na rozdíl od Ústavního soudu) prováděly bezprostřední dokazování, osobně slyšely (za účasti obviněného a obhájce) svědky a obviněné a poté provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu zhodnotily (§2 odst. 6 trestního řádu). Verzi o údajné policejní provokaci, vznesenou obviněným dodatečně, vyhodnotily jako účelovou a zjevně vykonstruovanou samotným obviněným, a proto nepokládaly za potřebné ji dalšími důkazy vyvracet. Je všeobecně známou skutečností, že neexistenci určité tvrzené skutečnosti (v daném případě neexistenci tvrzené policejní provokace) je možno zcela korektně a podle všech pravidel logického usuzování spolehlivě vyvrátit důkazem opaku (v daném případě důkazem o tom, že to byl sám obviněný, kdo si peníze opatřil a přechovával). Orgány činné v trestním řízení se při svých úvahách o hodnocení důkazů nedopustily žádného excesu, který by měl ústavněprávní dimenzi.Ústavní soud v kasačním nálezu stěžovatelem předestřenou eventualitu, že si obviněný "padělané bankovky opatřil až na základě kontaktu s příslušníky Policie ČR", pokládá za možnou a požaduje, aby obecné soudy toto podezření rozptýlily. Domnívám se, že tímto požadavkem Ústavní soud klade před orgány činné v trestním řízení obtížně splnitelný, ne-li nemožný úkol.Je notoricky známou skutečností, že tzv. "teoreticky možných verzí případu" (tj. verzí, jejichž existenci hypoteticky připouštějí pravidla formální logiky), je zpravidla ohromné množství. Beletristickým příkladem takové teoreticky možné verze je známé vyústění detektivních románů, že "vrahem je zahradník"; taková verze je sice literárně efektní, ale naprosto nevystihuje realitu skutečné kriminality. Klást na orgány činné v trestním řízení požadavek, aby v každé jednotlivé trestní kauze se zabývaly všemi myslitelnými verzemi případu, by znamenalo naprosto nesplnitelný úkol, jehož prosazování by zcela paralyzovalo práci policie a trestní justice. Empiricky ověřená zkušenost prokazuje, že pro nalezení "skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí" (srov. ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu), postačuje prověřovat reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti a zobecnitelné empirické skutečnosti. Uvedené úvahy platí zejména pro situace, kdy předkládané verze jsou obviněným prezentovány až v pozdějších stadiích trestního řízení, tyto verze jsou vnitřně rozporné a odporují zdravému rozumu. Jinak řečeno: Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku.Takové pojetí odpovídá principu objektivní (nebo materiální) pravdy, zakotvenému v citovaném ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, jak je také tradičně traktován v české (i zahraniční) procesualistické a kriminalistické literatuře.Stěžovatelem předestíraná verze, podle níž by to měla být policie, která ho aktivně vyprovokovala k opatření si padělaných peněz, je podle mých zkušeností z oboru policejní práce, kriminalistiky a trestního řízení zcela vykonstruovaná. Potírání penězokazectví a ochrana národních a zahraničních peněz před paděláním jsou upraveny přísnými mezinárodními smlouvami, které policejní sbory ve všech demokratických státech, včetně české policie, musí striktně dodržovat. Ve standardní kriminalistické praxi je zcela nepředstavitelné, aby sama policie ohrožovala regulérní oběh cizí měny (v tomto případě německé marky) např. tím, že by sama uvedla do oběhu padělané peníze nebo že by k jejich oběhu, který by sama nemohla mít nepřetržitě pod kontrolou, dávala jakýkoli impuls. K závěru, že by právě v tomto případě policie takto nestandardně postupovala, není dán žádný rozumný důvod.Ústavní soud v odůvodnění nálezu zcela správně neuznal stěžovatelovu námitku o údajné nezákonnosti předstíraného převodu, ke kterému v daném případě nedal předchozí písemné povolení státní zástupce (v té době platná právní úprava obsažená v §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, takové povolení nevyžadovala a toto povolení bylo zavedeno až novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, tedy po inkriminované době). Nesouhlasím však s navazující úvahou vyslovenou Ústavním soudem, že to prý "... neznamená, že tato pravomoc (rozuměj pravomoc Policie České republiky - pozn. J. M.) nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel". Toto tvrzení nepokládám za korektní; je spekulativní, není opřeno o žádná fakta a postrádá jakoukoli argumentační schopnost. Stěží lze akceptovat názor, že libovolné podezření ze zneužití pravomoci policie, vyslovené obviněným, neopřené o žádná fakta, je důvodem k hypotetickým úvahám, že k takovému zneužití mohlo skutečně dojít, a že každá taková úvaha poskytuje důvod ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.2. Neztotožňuji se ani s druhým závěrem, vysloveným v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že obecné soudy prý pochybily při dokazování utajovanými svědky podle §55 odst. 2 trestního řádu, protože prý:a) "ani ze spisu, ani z rozhodnutí soudů nejsou seznatelné důvody, které vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o nutnosti výslechu svědků jakožto svědků utajených",b) soudy nedostatečně zvážily, "zda se stěžovateli dostalo dodatečných záruk kompenzujících omezení práv obhajoby",c) "výpovědi utajených svědků a z nich vyplývající skutečnosti zůstaly osamoceny", zejména "neexistují vedle svědeckých výpovědí policistů žádné další důkazy".Ad a):Z trestního spisu je patrné, že utajení svědci ve svých výpovědích uvádějí obavy, které naplňují důvody k utajení podle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu:Tak svědek "B." uvádí, že stěžovatelem "mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací" (č. l. 270v, 282v). Tento výrok je konkretizován v úředním záznamu ze dne 16. 5. 2001 reprodukováním výhrůžek pronesených stěžovatelem "že pokud ho podrazím, tak že si mě ,teplická mafie' najde a že on mi nechá ,prohnat hlavu kulkou'..." (č. l. 111).Svědek "Č." uvedl, že pracuje u Policie České republiky jako operativní pracovník a jako takový "je vystaven nebezpečí ublížení na zdraví" (č. l. 293v).Svědek "Z." uvedl, že mu "újma hrozí, ze strany obviněných mu bylo vyhrožováno fyzickým násilím" (č. l. 314v).Český trestní řád nevyžaduje, aby o přiznání statusu utajeného svědka bylo rozhodováno usnesením; je však očividné, že v dané věci orgány činné v trestním řízení akceptovaly důvody uváděné svědky samotnými a ochranu svědkům utajením jejich identity poskytly.Domnívám se, že s ohledem na výhružky a na charakter stíhané trestné činnosti (závažnost a skupinovost činu, recidiva stěžovatele) bylo správné, že orgány činné v trestním řízení braly obavy svědků vážně, a soudím, že poskytnutí anonymity bylo namístě.Jen na okraj lze dodat, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva obstojí jako důvod pro utajení svědka - policisty i potřeba jeho použitelnosti pro další tajné operace. V podmínkách malého státu, jako je Česká republika, by funkčnost některých speciálních útvarů kriminální policie byla znemožněna, pokud by totožnost policistů byla vždy nebo ve větším rozsahu zveřejňována. Byť český trestní řád tuto další eventualitu v §55 odst. 2 trestního řádu výslovně nezmiňuje, z hlediska ústavněprávní argumentace není ani tento aspekt bezvýznamný.Ad b):Lze zajisté souhlasit s nespornou tezí, že procesní institut utajeného svědka vždy více či méně omezuje právo obviněného "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě", zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při kolizi tohoto práva s jinými významnými hodnotami (ochranou bezpečnosti ohroženého svědka, zájmem na potírání nebezpečné kriminality) lze však toto právo přiměřeně omezit a nevýhodu obviněného kompenzovat vhodnými procesními opatřeními.V daném případě byl výslech utajených svědků prováděn bezprostředně v soudní síni při hlavním líčení, v přítomnosti obviněných a jejich obhájců, kteří mohli klást svědkům otázky (čehož v hojné míře využili). Byl tedy umožněn bezprostřední kontakt soudu a všech procesních stran s anonymními svědky, soud, obvinění a obhájci si mohli učinit bezprostřední úsudek o způsobu, jak byly výpovědi podány, a mohli se zapojit do výslechu. Je skutečností, že v některých jiných případech je výslech utajených svědků prováděn v podmínkách, které jsou pro obviněného ještě nevýhodnější než v tomto případě (utajení svědci např. nejsou přítomni v jednací síni, výpověď a kladené otázky jsou do soudní síně přenášeny technickým zařízením apod.), a přesto jsou takové výpovědi pokládány českými soudy i Evropským soudem pro lidská práva za přípustné a vyhodnoceny jako věrohodné.Bez významu pro hodnocení věrohodnosti utajených svědků nemůže, podle mého názoru, zůstat ani skutečnost, že (na rozdíl od jiných případů, kdy jako anonymní svědci vystupují osoby spolupracující s policií a pocházející z kriminálního prostředí) v daném případě byli utajenými svědky příslušníci Policie České republiky, tedy osoby podléhající služebnímu dozoru a podrobené vyššímu stupni právní a profesní odpovědnosti. Ostatně obecné soudy měly příležitost přesvědčit se o skutečné identitě utajených svědků - policistů a prověřovat jejich věrohodnost, jak to umožňuje ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu.Ad c):Nesouhlasím s tvrzením, že odsouzení stěžovatele není opřeno o žádné jiné důkazy mimo svědecké výpovědi policistů.Jak jsem zmínil výše, obecné soudy opřely svůj závěr o vině mj. také o výpověď obviněného - stěžovatele, učiněnou v různých fázích trestního řízení. Z nich zejména výpověď složená v přípravném řízení dne 27. 9. 2001 (č. l. 195 a násl.) obsahuje skutečnosti, které podle mého názoru svědčí o vině obviněného. Soudy se v průběhu soudního řízení pečlivě zabývaly hodnocením všech výpovědí obviněného, a pokud neuvěřily později složeným výpovědím, v nichž obviněný svou vinu popíral a předkládal jiné verze případu, jsou jejich závěry přesvědčivě zdůvodněny.Zásadně pak nesouhlasím s tvrzením obsaženým v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že výpovědi stěžovatele a dalších spoluobviněných prý "nemohou být z řady důvodů srovnávány s jinými usvědčujícími důkazy, které je povinna předkládat obžaloba". Takové tvrzení se ocitá ve zřejmém rozporu se zásadami českého trestního řízení: Ze zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) vyplývá, že soudy musí hodnotit všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Výpověď obviněného není na jedné straně nijak privilegována a nemá žádnou apriorně vyšší důkazní sílu, na druhé straně však není ve vztahu k jiným důkazům nijak co do své důkazní hodnoty diskvalifikována. Bylo tedy zcela správné, že obecné soudy k této výpovědi přihlédly a přiznaly jí odpovídající důkazní váhu.Nelze podle mého názoru přehlédnout ani tu skutečnost, že některé elementy spáchání skutku trestného činu byly v trestním řízení prokazovány i jinými důkazními prostředky (výpověďmi spoluobviněných, listinnými a věcnými důkazy).Domnívám se, že obecné soudy dostály své povinnosti zjistit "skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí", jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu.Jsem přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími a průběhem trestního řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížnost stěžovatele J. T. měla být zcela zamítnuta.