Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 10.04.2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 81/41 SbNU 67 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:4.US.767.05
Nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí v trestní věci
Právní větaČl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody zákonem, tj. trestním řádem, při jehož aplikaci soud postupuje v řízení, na jehož konci rozhoduje o vině a trestu obviněného. Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda následně omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav. Proces hodnocení důkazů a jeho výsledek musí šetřit základní zásady trestního řízení.
ECLI:CZ:US:2006:4.US.767.05
sp. zn. IV. ÚS 767/05NálezNález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 767/05 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1066/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 To 39/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005 č. j. 8 T 9/2004-489, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy dle §222 odst. 1 a 3 a §202 odst. 1trestního zákona.I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1066/2005 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 To 39/2005 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Proto se tato rozhodnutí ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.Odůvodnění:I.Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 28. 11. 2005 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci, v níž byl nejprve uznán vinným úmyslným ublížením na zdraví s následkem smrti (§221 odst. 1 a 3trestního zákon), které bylo odvolacím soudem překvalifikováno (při totožném následku) na úmyslné ublížení těžké (§222 odst. 1 a 3trestního zákona). Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1Ústavy České republiky, jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítl, že skutek nebyl v žádné z fází trestního řízení definován takovým způsobem, aby bylo možno použít přísnější právní kvalifikaci, jak učinil vrchní soud. Byla-li přísnější právní kvalifikace použita, měli být přeslechnuti svědci a znovu se měli vyjádřit i znalci, resp. jejich posudky měly být doplněny. Tím bylo porušeno právo na řádný a zákonný proces garantované čl. 8 odst. 2Listiny. Znalec z oboru forenzní biomechanika podal rozporné vyjádření, kdy pro odhady síly úderů nejprve žádal hodnoty váhy a výšky stěžovatele, aby po námitkách stěžovatele tyto údaje při své výpovědi u soudu označil za bezvýznamné. Také znalec z oboru zdravotnictví nejprve stanovil délku života poškozeného po útoku na 1-2 dny, a poté toto rozmezí změnil na 2-3 dny. Ani jeden z posudků podle stěžovatele nevyloučil, že poranění hlavy mohl poškozený utrpět i v časovém úseku mezi údajným útokem stěžovatele a smrtí poškozeného, tedy během následujících tří dnů. Při hodnocení významu těchto znaleckých závěrů soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Další porušení této zásady shledal stěžovatel v tom, že soudy se nezabývaly ani námitkou, že stěžovatelovo poranění ruky vylučovalo popsaný mechanismus zranění, a nezabývaly se ani rozpory ve výpovědích svědků, kdy výpověď svědka B. byla vyhodnocena tendenčně a v neprospěch stěžovatele. Soudy měly nesprávně posoudit i právní kvalifikaci, neboť popsané jednání neumožňovalo bez důvodných pochybností dospět k závěru, že stěžovatel byl srozuměn s vážným dopadem útoku na zdraví poškozeného. Vrchní soud měl porušit práva stěžovatele i tím, že při posouzení povahy útoku postupoval v rozporu s rozhodnutím Rt 16/64, podle něhož nelze vycházet jen z poškození zdraví, nýbrž je třeba zohlednit i okolnosti útoku.K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. M., jenž odkázal na usnesení, jímž vrátil věc státnímu zástupci k došetření (č. l. 279). JUDr. M. uvedl, že poté se již řídil závazným právním názorem vrchního soudu, který byl vyjádřen v usnesení, jímž bylo rozhodnutí o vrácení věci zrušeno (č. l. 298).Vyjádřil se též Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. L. upozornil, že stěžovatel stížnostní námitky opakovaně vznášel v řízení před obecnými soudy, přičemž na základě nich nelze dospět k závěru o porušení ústavních práv stěžovatele. Zachována byla i totožnost skutku, neboť byla zachována jak jednota jednání (útok stěžovatele), tak jednota následku (smrt poškozeného). Námitka nesprávnosti použité kvalifikace byla podle předsedy senátu vypořádána v odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu.A vyjádřil se rovněž Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. H., který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž byla vypořádána i námitka nesprávné právní kvalifikace. II.Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 T 9/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005 č. j. 8 T 9/2004-489 byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 2. 1. 2004 v době kolem 12.00 hod. v prostoru nádražní haly ČD před místní pivnicí po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného, a to tak, že ho chytil rukama pod krkem, krk mu silou střední intenzity zmáčknul, čímž ho donutil vstát z lavičky, poté ho pustil, poškozený si opět sedl na lavičku, nato ho začal bít do oblasti hlavy, zejména spánkové a temenní oblasti, čímž mu způsobil tupý úraz hlavy, prokrvácení měkkých lebních pokrývek v rozsahu pravé čelní, spánkové a týlní krajiny, zlomeniny lebky, krvácení mezi tvrdou plenu mozkovou a kost v pravé spánkově temenní krajině, otok mozku, krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu, přičemž poškozený na následky zhmoždění mozku dne 5. 1. 2004 okolo 4.00 hod. zemřel. Toto jednání krajský soud kvalifikoval jako úmyslné ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1trestního zákona, za což byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatel i státní zástupce.Tomuto rozsudku předcházelo vrácení obžaloby státnímu zástupci k došetření (č. l. 279), neboť podle Krajského soudu v Hradci Králové skutek byl v přípravném řízení i obžalobě stále posuzován dle ustanovení §221 odst. 1 a 3trestního zákona. Přísnější kvalifikaci dle ustanovení §222 odst. 1trestního zákona (č. l. 283) navrhl použít až okresní soud (namítl svou věcnou nepříslušnost), s čímž se ztotožnil i vrchní soud, který konstatoval příslušnost krajského soudu. Avšak popis jednání v obžalobě nebyl podle krajského soudu dostatečně konkrétní a také dokazování bylo vedeno jiným směrem. Proto, i kvůli šetření práva stěžovatele na obhajobu (č. l. 284 a 285), nařídil krajský soud věc došetřit. Ke stížnosti státního zástupce však vrchní soud toto usnesení zrušil (č. l. 298), neboť neshledal důvody pro vrácení věci k došetření.Ze spisu dále plyne, že znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, (č. l. 61) stanovil, že poškození hlavy velmi přesně odpovídá úderu jiné osoby otevřenou a zpevněnou dlaní. Při pádu by úder nedosáhl intenzity odpovídající zraněním (č. l. 69). Ze znaleckého posudku ze soudního lékařství (č. l. 37) vyplývá, že znalec připustil, že poškozený si mohl předmětná zranění způsobit sám (č. l. 45), když v otázce stanovení doby od vzniku příčiny k samotné smrti znalec sdělil, že tento okamžik stanovuje ohledávající lékař, který určil den 5. 1. 2004, přičemž podle literatury může ke smrti v obdobných případech dojít výjimečně až do doby 1-2 dnů po úrazu. V hlavním líčení (č. l. 419) znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, na přímý dotaz předsedy senátu potvrdil, že zjištěné zhmoždění nevede bezprostředně ke smrti jen ve výjimečných případech (č. l. 421), s tím, že zranění mohla vzniknout při pádu či pádech poškozeného. Interval mezi zraněním a smrtí znalec posunul na 2 až 3 dny (č. l. 422), opět s odvoláním na literaturu. Na dotaz stěžovatele (č. l. 424) znalec poukazem na pestrost odborných názorů odpověděl, že interval by měl být uváděn v rozpětí 1 až 3 dny. Znalec z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, (č. l. 429) označil v hlavním líčení za přijatelnou variantu vzniku předmětných zranění úderem otevřenou a zpevněnou pěstí, tedy tak jak popsal svědek J., když vyloučil způsobení zranění pádem (č. l. 430: "z hlediska biomechaniky je to nepřijatelná varianta, nedovedu si vysvětlit, že by člověk ze stoje padnul na zem a udeřil se tupým úderem. Něco jiného je třeba ostrý úder, který by poškodil měkké tkáně, ale ne tupým úderem natolik silně, aby došlo ke zlomenině klenby lební, spánkové části"). Svědek B. u hlavního líčení vypověděl (č. l. 465), s odkazem na výpověď z přípravného řízení (č. l. 111), že poškozený si o víkendu stěžoval na bolesti hrudníku, kdy výslovně vyloučil stížnosti poškozeného na bolesti hlavy. V této výpovědi není uvedeno, že by tento svědek byl s poškozeným po celé mezidobí mezi útokem a smrtí.Krajský soud označil (str. 11 rozsudku) za jeden z rozhodných důkazů soudně lékařský znalecký posudek, který připustil (str. 12 rozsudku) vznik předmětných zranění pádem. Krajský soud však výslovně uvedl (str. 19 rozsudku dole), že výpovědi svědků (soudem osobně slyšených, např. č. l. 403, 407), nepopisují intenzitu útoků takovým způsobem a v rozsahu, aby reálně přicházela v úvahu kvalifikace útoku jako úmyslného těžkého ublížení na zdraví (§31 odst. 1 a 3trestního zákona). Proto bylo jednání kvalifikováno jako prosté úmyslné ublížení na zdraví (§221 odst. 1 a 3trestního zákona).Proti tomuto rozsudku se odvolal jak stěžovatel (na místě, č. l. 476), tak státní zástupce. Ze spisu vyplývá, že státní zástupce v odvolání (č. l. 529) nesouhlasil s použitou právní kvalifikací a domáhal se toho, aby jednání bylo vzhledem k vysoké intenzitě útoku kvalifikováno jako v eventuálním úmyslu spáchaná těžká újma na zdraví, a to s ohledem na okolnosti případu, zejména značnou hmotnostní převahou stěžovatele nad nebránícím se a choulícím se poškozeným. Stěžovatel v odvolání (č. l. 515) vznášel obdobné námitky jako v ústavní stížnosti.Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 To 39/2005 byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Odvolací soud znovu rozhodl a stěžovatele uznal vinným téměř shodným útokem, avšak s tím podstatným rozdílem, že intenzitu bití v oblasti hlavy výrok popsal jako střední až velkou. Toto jednání potom soud druhého stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3trestního zákona, jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1trestního zákona a stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Vrchní soud konstatoval (str. 7 rozsudku), že z provedených důkazů nevyplývá, že by vedle stíhaného napadení ze strany stěžovatele v mezidobí od úmrtí poškozeného tohoto napadl někdo jiný. Přitom svědek B., který s poškozeným podle vrchního soudu v tuto dobu byl, měl popsat chování poškozeného způsobem odpovídajícím rozvoji poranění mozku (str. 7 rozsudku vrchního soudu), jak to popsali znalci (poruchy motoriky a vědomí). Podle vrchního soudu krajský soud nesprávně nepřiznal dostatečný význam závěrům znalců, kteří intenzitu úderů popsali jako vysokou. Přitom právě tento znak je rozhodující pro právní kvalifikaci prokázaného jednání stěžovatele. Vrchní soud (str. 8 rozsudku, resp. protokol na č. l. 551) provedl znovu důkazy výpověďmi znalců, a to tím, že přečetl (§263 odst. 6trestního řádu) části protokolu o hlavním líčení (č. l. 419-425 a 428-431), které obsahovaly výpovědi soudních znalců ze soudního lékařství a forenzní biomechaniky. Pro posouzení otázky intenzity úderů nepovažoval vrchní soud za rozhodné výpovědi svědků, ale právě závěry znalců.Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)trestního řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění dovolání obviněný zdůraznil, že se necítí vinen spácháním předmětného skutku, když svou nevinu se snažil prokázat od počátku trestního stíhání, avšak orgány činné v trestním řízení k jeho argumentům vůbec nepřihlížely. Obviněný dále uvedl, že s poukazem na zákonnou formulaci dovolacích důvodů hypoteticky připouští správně zjištěný skutkový stav věci soudy, avšak vzhledem k výsledkům provedeného dokazování není žádné opodstatnění pro změnu právní kvalifikace skutku z prostého ublížení na zdraví podle §221 odst. 1trestního zákona na těžké ublížení na zdraví podle §222 odst. 1trestního zákona, jak to učinil odvolací soud. Stěžovatel poukázal na obsah výpovědí svědků, kteří před soudem uvedli, že útok na hlavu poškozeného byl veden "fackami" otevřenou dlaní. Údery proti hlavě poškozeného tedy nebyly vedeny zaťatou pěstí ani s použitím zbraně. V daném případě proto nebylo možno podle dovolacích námitek stěžovatele bez důvodných pochybností dospět k závěru, že jednal s úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Posuzované jednání nemohlo zahrnovat ani jeho srozumění s možným vážným dopadem útoku na zdraví poškozeného. Vrchní soud však nesprávně dovodil zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b)trestního zákona a v důsledku toho chybně právně posoudil skutek jako trestný čin podle §222 odst. 1trestního zákona. Stěžovatel namítl, že s jeho argumentací plně korespondují i závěry krajského soudu, že zjištěná intenzita násilí na poškozeném neodůvodňuje závěr o právní kvalifikaci skutku, ke kterému posléze dospěl odvolací soud. Dále stěžovatel argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.V usnesení ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1006/2005 Nejvyšší soud konstatoval (str. 4), že správně byly kvalifikovány oba dva následky útoku stěžovatele - tedy jak těžká újma na zdraví (v eventuálním úmyslu spáchaná), tak smrt poškozeného (zaviněná nedbalostně). Podle Nejvyššího soudu (str. 5 citovaného usnesení) dovodil vrchní soud srozumění stěžovatele s tím, že může způsobit těžkou újmu na zdraví ze způsobu provedení útoku (směřoval proti hlavě), tak z jeho intenzity, jíž se podle dovolacího soudu odvolací soud pečlivě zabýval. Závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví (§222 odst. 1trestního zákona) byl podle Nejvyššího soudu správný a vrchní soud nepochybil ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle (§222 odst. 3trestního zákona). Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e)trestního řádu].Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.III.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní soud tedy není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. nálezy ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - dále jen "Sb. n. u.", svazek 25, nález č. 35), ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 (Sb. n. u., svazek 13, nález č. 45), ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sb. n. u., svazek 3, nález č. 34), ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 78/02 (Sb. n. u., svazek 28, nález č. 129)]. Stěžovatel namítal, že jak závěr o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, tak závěr o příčinné souvislosti mezi útokem a smrtelným následkem, byl učiněn v rozporu s pravidly spravedlivého procesu, bez náležité korespondence s provedenými důkazy, čímž byl porušen čl. 8 odst. 2Listiny. Ústavní soud přikročil k posouzení věci z hlediska základního práva na osobní svobodu garantovanou čl. 8 odst. 1Listiny.Článkem 8 odst. 1Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 citovaného článku tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody.Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě právo na osobní svobodu) omezováno, přičemž účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05, Sb. n. u., svazek 39, nález č. 225, a ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05, Sb. n. u., svazek 40, nález č. 66).To je také případ čl. 8 odst. 2Listiny, který předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody zákonem, tj. trestním řádem, při jehož aplikaci soud postupuje v řízení, na jehož konci rozhoduje o vině a trestu obviněného. Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především ke zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení §2 odst. 5 a 6trestního řádu, která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda následně omezena, v návaznosti na zjištěný skutkový stav. Proces hodnocení důkazů a jeho výsledek musí šetřit základní zásady trestního řízení.Ústavní soud ve vztahu k důkaznímu podkladu soudních rozhodnutí ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, resp. námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (za všechny srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. n. u., svazek 28, nález č. 127, nebo zamítavý nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sb. n. u., svazek 33, nález č. 91).Vrchní soud hodnotil znalecké posudky odlišně od soudu krajského, který nesoulad jak v otázce intenzity úderů, tak v otázce připuštění vzniku zranění pádem zjevně posoudil ve prospěch stěžovatele, a to zcela v souladu s procesními pravidly ovládajícími trestní řízení (§2 odst. 2trestního řádu). Lze připustit, že závěr znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, vyloučil, že by k tupému úderu vedoucímu ke zhmoždění mozku mohlo dojít pádem, byl - izolovaně posuzováno - formulován poměrně jasně. Avšak vrchní soud nevypořádal přesvědčivě, proč nelze při hodnocení intenzity útoku považovat za relevantní výpovědi očitých svědků. V této části je rozsudek vrchního soudu nepřezkoumatelný, neboť rozsudek pouze bez dalšího konstatuje, že zejména posudek ze soudního lékařství je důkazem nejvýznamnějším (str. 8 odst. 2). Pochybnosti vyvolává i závěr vrchního soudu, kterým vyloučil narušení příčinné souvislosti mezi útokem stěžovatele a smrtí poškozeného poukazem na výpověď svědka B. Ústavní soud nemohl z odůvodnění rozsudku vrchního soudu zjistit, na základě jakých úvah dospěl vrchní soud k závěru o tom, že výpověď svědka B. plně podporuje skutkovou verzi obžaloby, neboť mimo to, že tento svědek vyloučil, že by si poškozený stěžoval na bolesti hlavy, pak jeho výpověď (v dosavadní podobě) neumožňuje uzavřít, že poškozený v mezidobí od útoku do smrti nebyl např. terčem násilí jiné osoby. Vrchní soud se s tímto možným rozporem vypořádal konstatováním (str. 7 odst. 2), že "z provedených důkazů nevyplývá, že by v uvedeném mezidobí stěžovatele napadl někdo jiný, a to přesto, že svědek B. s poškozeným v podstatě trávil celou tuto dobu.". To přesto, že tento svědek ve svých výpovědích neuvedl, že by s poškozeným "celou tuto dobu" trávil, a nadto před soudem (č. l. 466) uvedl, že slyšel "ránu". V přípravném řízení popisoval pád poškozeného podrobněji (srov. č. l. 111), a z výpovědi naopak vyplývá, že např. od poledního útoku do podvečera tento svědek s poškozeným nebyl. Tento svědek navíc v hlavním líčení nebyl schopen upřesnit, zda mezi útokem a úmrtím kamaráda uplynula jen jedna noc, nebo noc a den (č. l. 466). Nadto hodnocení, že soud dokazováním nezjistil, že by poškozeného napadl někdo jiný, neznamená, že tomu tak přesto být nemohlo. Důkazy v tomto směru ostatně soud neprováděl.Zcela mimo pozornost vrchního soudu zůstala skutečnost, že soudní lékař nejprve označil za výjimečné, je-li mezidobí mezi zjištěným zraněním poškozeného a smrtí delší, např. 1 - 2 dny, a poté interval prodloužil na 1 - 3 dny. Navíc znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, (č. l. 420) uvedl, že nelze vyloučit, že poranění hlavy byla způsobena pádem poškozeného na podložku, resp. opakovanými pády (č. l. 422) či kombinací úderů a pádů. Výpověď znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, (č. l. 430) byla nepřesvědčivá ("nedovedu si vysvětlit, že by člověk ze stoje padnul na zem a udeřil se tupým úderem... ...vycházel jsem z dopadové rychlosti. Je logické, že čím větší rychlost /pohyb pěsti k hlavě/, tím větší nárazová síla [ale] ... hmotnost ani tělesná výška [z hlediska závěrů posudku] v podstatě nehrají roli").Ústavní soud uzavírá, že z výše konstatovaných zjištění vyplývá, že znalecké závěry, o něž opřel vrchní soud přísnější kvalifikaci jednání, nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence. Není pochyb o tom, že stěžovatel prakticky bezbranného poškozeného napadl způsobem popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu, ovšem závěry ohledně intenzity útoku a příčinné souvislosti mezi útokem a následnou smrtí poškozeného z provedených důkazů nevyplývají se žádoucí mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou tak, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr, který by neporušoval princip presumpce neviny (§2 odst. 2trestního řádu a čl. 40 odst. 2Listiny). Z provedeného dokazování nelze dle Ústavního soudu bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že ke smrti poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. V tomto smyslu je třeba považovat za vadný i výrok soudu prvního stupně, pokud skutek stěžovatele kvalifikoval i dle třetího odstavce §221trestního zákona. Vzhledem k povaze odůvodnění rozsudku vrchního soudu Ústavní soud poznamenává, že postup vrchního soudu byl motivován snahou prokázat vinu (§2 odst. 5 in fine trestního řádu) stěžovatele úmyslnou těžkou újmou na zdraví s následkem smrti, avšak bez respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2Listiny), která neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný (či chybějící) důkaz (přiměřeně srov. nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, Sb. n. u., svazek 34, nález č. 102). Porušení zásady in dubio pro reo může založit důvod k zásahu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03, Sb. n. u., svazek 31, nález č. 141).Přestože stěžovatel kvalifikovaně namítal uvedená pochybení i v dovolacím řízení, Nejvyšší soud jeho setrvale uplatňované námitky odmítl. Proto jak Vrchní soud v Praze, tak Nejvyšší soud vydáním napadených rozhodnutí porušily základní právo stěžovatele na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1Listiny) tím, že nerespektovaly procesní normy a principy, tedy jednaly způsobem rozporným s tím, co stanoví zákon (trestní řád), a tak vykročily z prostoru legitimního omezení osobní svobody, předvídaného čl. 8 odst. 2Listiny. Dalšími námitkami se Ústavní soud nezabýval. Vrchní soud v Praze se bude v dalším řízení zabývat odstraněním výše shledaných pochybení. I když Ústavní soud shledal, že vadný je i výrok krajského soudu, nepřikročil ke zrušení jeho rozsudku, a to s přihlédnutím k (setrvale uplatňovanému) principu sebeomezení. Vady lze napravit i v řízení před vrchním soudem. Takový postup se jeví příhodný i z hlediska procesní ekonomie, neboť Vrchní soud v Praze se již ve stadiu předběžného projednání obžaloby významně podílel na určení právní kvalifikace stíhaného jednání a shromážděné důkazy kvalifikoval jako dostatečné. Krajský soud v Hradci Králové byl těmito závěry ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu vázán.Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e)zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu.
Odlišné stanovisko soudce Miloslava VýbornéhoS většinovým stanoviskem senátu v projednávané věci jsem nesouhlasil a navrhl jsem, aby ústavní stížnost byla buď odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nebo zamítnuta jako nedůvodná, a to - stručně řečeno - především proto, že se neztotožňuji se závěrem, že by napadenými rozhodnutími a řízením, jež jejich vydání předcházelo, byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva či svobody; nesouhlasím tedy se závěrem, že by obecné soudy "jednaly způsobem rozporným s tím, co stanoví zákon (trestní řád), a tak vykročily z prostoru legitimního omezení osobní svobody předvídaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod".Stěžovateli se dle mého názoru dostalo procesu, který nelze označit za nespravedlivý; to, že o stěžovatelově vině (a trestu) bylo rozhodnuto jinak, než by si stěžovatel přál, není důvodem pro kasaci naříkaných rozhodnutí. Ústavní soud opakovaně judikuje, že pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými či v případě libovolného postupu obecných soudů při jejich rozhodování, kdy by byl jejich závěr o vině a trestu zjevně neudržitelný, byl by dán důvod pro zásah Ústavního soudu. Dle mého názoru k takové situaci ve stěžovatelově věci nedošlo. Přijatý nález hodnotí hodnocení důkazů obecnými soudy, ba dopouští se i přehodnocování tohoto hodnocení, čímž staví Ústavní soud do role, která nepřísluší v soustavě obecných soudů ani soudu Nejvyššímu, natož pak Ústavnímu. Pro mne nepřijatelným způsobem senát Ústavního soudu rovněž, byť nepřímo, rozhodl o otázce viny (srov. závěr "... je třeba považovat za vadný i výrok soudu prvního stupně, pokud skutek stěžovatele kvalifikoval i dle třetího odstavce §221 trestního zákona"), což je závěr, kterým jsou obecné soudy ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány, přičemž však jsou to výlučně ony, které mohou rozhodovat o otázkách viny a trestu (srov. čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).