ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.801.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 801/2016-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2016 o dovolání obviněného H. P. D. , a obviněného M. S. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 12 To 30/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného H. P. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2015 ze dne 5. 2. 2015, byl obviněný H. P. D. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (body I., II. rozsudku) a zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body III., IV., V. rozsudku), za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou a rovněž podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 950 EUR, 13 000 Kč, 200 USD a mobilního telefonu I-Phone A 1429 se SIM kartou.
Týmž rozhodnutím byl M. S. N. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod V. rozsudku), za což mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to dvou mobilních telefonů Nokia se SIM kartami.
V rámci následného odvolacího řízení z podnětu podaných řádných opravných prostředků jak ze strany obou obviněných, tak státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, byl dne 21. 7. 2015 vyhlášen Vrchním soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 12 To 30/2015, kterým byl ve vztahu k obviněnému H. P. D. zrušen napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody, jeho výkonu a výroku o trestu vyhoštění a nově byl jmenovaný odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně došlo podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k uložení trestu vyhoštění z území ČR na dobu 8 let. V případě obviněného M. S. N. byl tomuto nově uložen též trest vyhoštění z území ČR podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to na dobu 5 let. Ve zbývajících částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Trestná činnost obviněného H. P. D. byla v rozsudku Městského soudu v Praze rozvedena v pěti bodech (společně s dalšími obviněnými D. P. , T. M. N. , Y. H. a M. S. N. ), když (I.) společně s obviněným D. P. dne 27. 11. 2013 obviněný D. P. kontaktoval telefonicky osobu vystupující pod smyšleným jménem D. N. , a jejíž totožnost je utajena podle §102a odst. 1 písm. a) tr. ř., s níž si dohodl dne 28. 11. 2013 v restauraci ..... v tržnici S. v P. schůzku, později dovedl D. N. do kanceláře „K. L. D. “, kde obviněný D. P. nabídl D. N. , za přítomnosti obviněného H. P. D. psychotropní látku metamfetamin (pervitin) v ceně 650 Kč za 1 gram. D. N. následně uvedl, že má u sebe 1 000 EUR, za což obviněný D. P. nabídl vzorek 50 gramů a v případě spokojenosti možnost dodání většího množství této psychotropní látky, a to i v množství 1.000 gramů týdně, přičemž následně D. P. předal D. N. balíček zabalený v igelitu, který mu předal H. P. D. , a to za částku 1 000 EUR. Tento balíček byl poté D. N. předán Policii ČR a podroben zkoumání, jehož výsledkem bylo zjištění hmotnosti 49,556 g netto nažloutlé krystalické látky s koncentrací 79,8 % metamfetaminu báze, což odpovídá 39,55 g metamfetaminu báze.
Dále (II.) obviněný H. P. D. společně s obviněným D. P. si, po předchozím telefonickém kontaktování D. N. D. P. , dohodli osobní schůzku dne 7. 1. 2014, na níž se domluvili na dodání psychotropní látky metamfetamin (pervitin) za částku 10 000 EUR, k jehož předání mělo dojít dne 14. 1. 2014 před obchodním domem Albert v ul. L. v P. , když ještě před tím se obviněný D. P. sešel s obviněným H. P. D. na parkovišti ul. K L. v P. , kam obviněný H. P. D. přinesl jím obstaranou psychotropní látku v množství 600 g a předal ji obviněnému D. P. , ovšem k následnému předání drogy D. N. nakonec nedošlo, neboť obviněný D. P. si všiml policistů monitorujících předstíraný převod.
Obviněný H. P. D. (III.) počátkem června 2014 zprostředkoval prodej psychotropní látky metamfetamin (pervitin), a v souvislosti s tím dne 12. 6. 2014 prostřednictvím obviněného T. M. N. objednal od neztotožněného vietnamsky hovořícího muže 2.500 gramů psychotropní látky a zaúkoloval obviněného T. M. N. převzetím uvedené drogy v T. a následným převozem do O.-P. , k čemuž mu předal 400 000 Kč jako zálohu, když obviněný T. M. N. dne 14. 6. 2014 odjel vozidlem Suzuki Swift z P. do obce D. , kde se setkal s neznámým Asiatem, převzal metamfetamin po zaplacení dohodnuté částky a odjel na dohodnutou schůzku s H. P. D., ale byl na dálnici D8 ve směru T.–P. v prostoru benzinové čerpací stanice ÖMV zadržen hlídkou celního úřadu a ve vozidle Suzuki Swift byly zajištěny sáčky obsahující 2 488,63 g metamfetaminu s obsahem 1 832,08 g báze.
Dne 4. 7. 2014 pak obviněný H. P. D. (IV.) prodal za blíže nezjištěnou částku 470,72 gramů psychotropní látky metamfetamin (pervitin) obviněnému Y. H. , k čemuž došlo u křižovatky ulic C. a L. v P. , kde předal řidiči vozidla VW Passat Y. H. světlou igelitovou tašku, s níž tento odjel a byl zadržen hlídkou celního úřadu na 10. kilometru rychlostní silnice ...... směrem na M. B. , přičemž v předmětné igelitové tašce bylo nalezeno 470,02 g metamfetaminu o hmotnosti 376,58 g báze.
Konečně v bodě V. obviněný H. P. D. obstaral dne 8. 7. 2014 a na blíže nezjištěném místě předal 302,3 g psychotropní látky metamfetamin (pervitin) obviněnému M. S. N. (druhému dovolateli) a společně vyjeli z P. do O. ve vozidle Audi A6, kdy toto vozidlo řídil obviněný H. P. D. a byli zastaveni hlídkou celního úřadu, kdy při následné prohlídce na parkovišti benzinové stanice „B.“ na rychlostní komunikaci ..... ve směru z P. do O. bylo zjištěno, že obviněný M. S. N. měl v kalhotách uschováno po vysušení 277,92 g krystalické látky obsahující 183,46 g metamfetaminu báze.
Vzhledem k obsáhlosti popisu skutkového děje v meritorním rozhodnutí soudu prvního stupně, je shora uvedená trestná činnost vymezena v tomto usnesení dovolacího soudu toliko stručně a v podrobnostech lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2015 ze dne 5. 2. 2015.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 12 To 30/2015, podali následně obvinění H. P. D. a M. S. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání, opírajíc se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě obviněného M. S. N. též o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba shodně mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný H. P. D. v obecné rovině namítl, že jednáním tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v rozsahu, jakým byl uznán vinným. Odvolací soud pochybil, když se ztotožnil s právními závěry a kvalifikací zjištěného skutkového děje popsanými v rozsudku soudu prvního stupně. Současně porušil právo obviněného na spravedlivý proces, když se nevypořádal se všemi námitkami prezentovanými v odvolání. Obviněný též vytkl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. V daném směru pak poukázal na stávající judikaturu Ústavního soudu k problematice extrémního rozporu.
Konkrétně pak dovolatel poukázal na fakt, že v bodech I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze byly skutky výsledkem policejní provokace. V tomto směru se oba nižší soudy nedostatečně vypořádaly s argumentací obviněného a rovněž nezkoumaly souvislost svědka V. K. s Policií ČR, když se z jeho strany jednalo evidentně o dlouhodobou spolupráci a není vyloučeno, že k policejní provokaci došlo právě prostřednictvím této třetí osoby. Na otázku policejní provokace pak dovolatel pohlíží ve světle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 a stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014.
Dále dovolatel vyjádřil své námitky k jednotlivým bodům odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. V bodě I. zajištěné telefonické odposlechy nikterak neprokazují spáchání trestné činnosti obviněným, když takové hovory vedl pouze obviněný D. P. Dovolatel sám se aktivně žádného z popisovaných procesů neúčastnil, neboť to byl opět jen D. P. kdo kontaktoval klienty. Bylo rovněž rezignováno na zjištění původu a způsobu opatření psychotropní látky, byť se jedná o zásadní otázku pro posouzení jednotlivých znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu.
V bodě II. rovněž nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o spáchání trestného činu, byť ve stadiu pokusu. Zejména nebylo prokázáno, že by inkriminovaná psychotropní látka vůbec existovala, popřípadě v jakém množství. Totéž platí o existenci částky 10 tisíc EUR. Tyto závěry stojí pouze na domněnkách soudů. S ohledem na tuto skutečnost proto nelze dovodit ani úmysl obviněného trestnou činnost páchat.
Ve vztahu k bodu III. odvolací soud převzal bez dalšího argumentaci soudu prvního stupně s tím, že dovolatel je usvědčován výpovědí obviněného T. M. N. Soudy však nepřihlédly ke změnám ve výpovědích posledně uvedené osoby, jakož i její trestní minulosti. Další provedené důkazy v podobě telefonických odposlechů a protokolu o sledování však dovolatelovu vinu neprokazují. Fakt, že se dovolatel pohyboval v předmětné době po O. , nic neznamená. On sám neměl s odjezdem T. M. N. z T. do O. nic společného a byl to pouze a jen spoluobviněný, kdo se na třetí osobu obrátil s žádostí o dodání psychotropní látky.
Také v bodě IV. rozsudku není možno učinit závěr o vině obviněného na základě výsledků telefonických odposlechů, na jejichž obsahu není nic zvláštního. Ačkoliv soudy svou argumentaci opřely o několikrát změněnou výpověď spoluobviněného Y. H., je toliko neoddiskutovatelné, že posledně jmenovaný předal dovolateli igelitovou tašku, nicméně již není zřejmé, zda tento znal její obsah, odkud tento pocházel, či zda za ni byla poskytnuta jakákoliv úplata. Spojitost dovolatele s trestnou činností je tak pouhou spekulací.
Konečně v bodě V. nebyla zohledněna výpověď spoluobviněného M. S. N. , který uvedl, že psychotropní látku mu nepředal dovolatel, ale třetí osoba. Dovolatel tak pouze řídil vozidlo, a pokud svou vinu popírá, nic neprokazuje opak. Ve vozidle ostatně nebyly zajištěny žádné jiné stopy po psychotropní látce. Rovněž zajištěný odposlech neprokazuje žádnou spojitost obviněného s psychotropní látkou, když tento hovořil pouze s jiným vietnamsky mluvícím mužem o tom, že bude jako svědek vystupovat v trestní věci M. S. N.
Závěrem obviněný H. P. D. uvedl, že se skutkovými závěry odvolacího soudu nesouhlasí, má je za nepodložené a byť soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, závěry, na nichž postavil vinu obviněného, a které převzal v nezměněné podobě také soud odvolací, z dokazování nevyplynuly. Skutkovou větu má dovolatel za plnou rozporů, je založena na domněnkách a spekulacích a neodůvodňuje užití právní kvalifikace zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Oba nižší soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když se při možnosti různého výkladu skutkového děje nepřiklonily k výkladu pro dovolatele příznivějšímu, ale naopak z více možných skutkových verzí vybraly tu, kterou považovaly za subjektivně validní a na ní postavily závěr o skutku a posléze i o vině a trestu. Rozpor takového přístupu dovolatel promítl též do rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu. S ohledem na takové vady pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Vrchní soudu v Praze i Městského soudu v Praze a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, potažmo aby sám rozhodl a obviněného H. P. D. zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. S. N. namítl rovněž nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, když jeho popis ve skutkové větě výroku meritorního rozhodnutí neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nižší soudy při právní kvalifikaci jednání obviněného relevantně neposoudily veškeré okolnosti tohoto skutku, kdy se jednalo pouze o jeden útok, který se dotýkal psychotropní látky o průměrné kvalitě (66 % báze), již dovolatel držel po nevýznamné časové období, nedošlo k její další distribuci a tím tedy ani k ohrožení zdraví obyvatel či finančnímu zisku. K tomu poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, při jehož promítnutí (zejména ohledně násobků množství psychotropní látky jako kritéria pro určení jejího rozsahu v trestněprávním významu) do tohoto konkrétního případu je třeba konstatovat, že množství, které bylo u obviněného zajištěno, lze podřadit výrazně do dolní poloviny zákonného rozmezí značného rozsahu. Přitom množství psychotropní látky je při právní kvalifikaci pouze jedním z určujících vodítek a samo o sobě nepostačuje k posouzení jednání ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný své dovolaní vystavěl rovněž na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění z území ČR. Jmenovaný má dvě děti ve věku 18 a 16 let, které – stejně jako jeho manželka – mají na území ČR trvalý pobyt. Dovolatel tak má v České republice veškeré rodinné a soukromé zázemí, hovoří plynně česky, a pokud je argumentováno, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění, došlo k tomu až na samém jejím závěru. Sankce vyhoštění tak byla uložena v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy v rozporu se zájmem na spojování rodin a nekoresponduje s mírou společenské škodlivosti jednání, pro které byl uznán vinným.
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k podaným dovoláním se vyjádřil následovně. V úvodu nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obou obviněných. Ve vlastním vyjádření pak poukázal na význam dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat přezkoumání správnosti soudy provedeného dokazování, ani opravy skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán.
Dovolání obviněného H. P. D. pod shora uvedený důvod dle jeho názoru podřadit nelze, neboť i přes vyjádření, že si obviněný je vědom vymezení dovolacího důvodu a nehodlá zpochybňovat proč a z jakých důvodů soud k závěru o skutkovém ději popsaném v rozsudku dospěl, veškeré jeho podstatné námitky směřují jen proti skutkovým zjištěním a dokazování jako takovému. Ve svém vyjádření dospěl státní zástupce k názoru, že v případě jmenovaného není namístě jakákoliv úvaha, která by opodstatňovala zásah do skutkových zjištění, a to v podobě konstatování tzv. opomenutých důkazů, užití důkazu nezákonného či existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V daném směru má skutkový stav za zjištěný podle všech pravidel, zejména §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a odůvodněný v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Plně se též ztotožnil s argumentací, kterou oba dotčené soudy uvedly k námitce policejní provokace.
Ve vztahu k dovolání obviněného M. S. N. uvedl, že jeho námitku stran nesprávné právní kvalifikace pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, avšak nepovažuje ji za důvodnou. Připomíná, že tuto argumentaci obviněný použil již v rámci řízení před oběma soudy a tyto se s ní ve svých rozhodnutích zabývaly a vypořádaly. V případě obviněného nebylo převáženo hraniční množství pervitinu, ale takové, které hranici značného rozsahu nikoli nepodstatným způsobem přesahovalo, přičemž šlo o několik stovek dávek obvyklého konzumenta. Stejně tak se nelze ztotožnit s dalšími námitkami, které se pojí ke kvalitě látky či neexistenci prospěchu z takového jednání, neboť sám obviněný poukázal na fakt, že látku s cílem získání prospěchu převážel.
Rovněž další námitky podřazené pod důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažuje za důvodné. Poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit, že bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem ČR, v páchání další trestné činnosti na našem území. Podmínkami k uložení trestu se odvolací soud řádně zaobíral a dospěl ke správnému závěru, že splněny byly. Současně není dána existence takových překážek, které jsou uvedeny v §80 odst. 3 – zejména písm. c) – tr. zákoníku, které by uložení sankce bránily. Bylo poukázáno, že obviněný nemá v ČR trvalý pobyt, ani zde řádně nepracuje, přičemž obě děti, které tu s ním žijí, jsou již ve věku, kdy na pomoc z jeho strany odkázány nejsou.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných, a to v případě H. P. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a v případě M. S. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyslovil souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. O to však v tomto případě nejde.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Městského soudu v Praze, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Jak již bylo uvedeno výše, oba dovolatelé shodně napadají závěry nalézacího i odvolacího soudu z hlediska nesprávného právního posouzení skutku. V případě obviněného H. P. D. je poukazováno na absenci znaku objektivní a subjektivní stránky trestného činu a nesprávné hodnocení provedených důkazů, při němž nižší soudy nerespektovaly aplikaci zásady in dubio pro reo, tedy nepostupovaly v pochybnostech ve prospěch obviněného, ale naopak své závěry vystavěly na řadě nepodložených spekulací. V takovém jednání dovolatel spatřuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Část jednání, pro které byl uznán vinným, pak měla dokonce vycházet z nepřípustné policejní provokace. Obviněný M. S. N. poukázal na nemožnost trestního postihu svého jednání z důvodu jeho nižší společenské škodlivosti, což opírá o množství u něj zajištěné drogy, nevýznamné časové období, po kterou ji držel, stejně jako absenci ohrožení lidského zdraví či finančního zisku, neboť tato látka nebyla z důvodu jeho zadržení dále distribuována.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou vzhledem k výše řečenému mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci, byť pochopitelně Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
V případě obviněného H. P. D. je dovolací soud nucen konstatovat, že jím prezentované námitky již byly použity v rámci jeho obhajoby před soudy prvního i druhého stupně. Takto uplatněná argumentace přitom směřuje toliko vůči skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, kdy se obviněný domáhá jiného – pro něj příznivějšího – posouzení věci. Obsah takového dovolání proto nemůže mít povahu právně relevantních námitek, které předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud může konstatovat, že již nalézací soud provedl v rámci hlavního líčení veškeré dostupné důkazy, což připouští ve svém dovolání sám obviněný. Nelze se přitom ztotožnit s námitkou, že soud prvního stupně, potažmo následně soud odvolací, přistupovaly k syntéze získaných poznatků odděleně, bez náležitého respektování zásad uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud naopak může v plném rozsahu odkázat na odůvodnění obou dotčených soudů, které se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi provedenými důkazy, jakož i s námitkami, které obhajoba vznesla v průběhu trestního řízení. Již Městský soud v Praze v plném rozsahu dostál požadavku existence rozhodnutí založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je to naopak dovolání obviněného, co je vystavěno na vytrhávání jednotlivých skutečností a jejich hodnocení odděleně, bez zohlednění všech logických provázaností.
Toliko stručně, když v podrobnostech lze odkázat zejména na hodnotící část odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (str. 43–50), lze uvést, že obviněný H. P. D. , jehož protiprávní jednání je rozvedeno ve všech pěti bodech předmětného rozhodnutí, byl usvědčen výpověďmi nejen svědka „D. N. “, ale též samotných spoluobviněných. Vzhledem k odlišnostem v čase i místě jednání přitom nelze jakkoliv vyvozovat, že by výpovědi všech těchto osob byly podány v neprospěch obviněného účelově, když je to právě dovolatel, kdo spoluobviněné spojuje. Usvědčující výpovědi přitom nestojí jako důkaz o vině obviněného osamoceně, ale jsou podporovány dalšími skutečnostmi v podobě výsledků policejního sledování, odposlechů telekomunikačního provozu a realizace zajištění psychotropní látky v bodech I., III., IV., V. rozsudku. Pakliže dovolatel namítá, že zajištěné odposlechy telefonické komunikace nikterak neprokazují jeho zavinění, pak bylo opět správně poukázáno (str. 47-50 rozsudku Městského soudu v Praze), že telefonické hovory mezi spoluobviněnými ve všech případech byly vedeny se značnou konspirativností, která je pro páchání tohoto druhu trestné činnosti zcela typická, a i přes absenci výslovné zmínky o zajištění a dodávce drogy, lze poměrně jasně usuzovat na skutečný obsah komunikace při zohlednění provázanosti komunikujících osob na jejich následnou faktickou činnost. Hovory či SMS zprávy probíhají v těsné návaznosti na potřebu zajištění drogy či jejího převozu. V návaznosti na ně pak byla, s výjimkou bodu II., který však vychází z předchozího protiprávního jednání v bodě I. a logicky na ně navazuje, skutečně zajištěna policejním orgánem u spoluobviněných psychotropní látka. Dovolací soud opět připomíná, že o jejím původu není pochyb, když stran jejího obstarání svědčí v neprospěch obviněného nejen předcházející odposlechy telekomunikačního provozu, ale též výpovědi jednotlivých spoluobviněných.
Jak již bylo uvedeno, námitky, které obviněný uplatnil v rámci svého dovolání, již byly použity z jeho strany před soudy prvního i druhého stupně, tyto se jimi zaobíraly a v daném ohledu své závěry řádně odůvodnily. Nejvyšší soud proto znovu může odkázat zejména na odůvodňující pasáž rozsudků Městského soudu v Praze (str. 47-50), jakož i Vrchního soudu v Praze (str. 10–11).
V projednávané věci pak nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry, kterého se obviněný dovolává. Tento nesoulad je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli. Úvahám prezentovaným v obou rozsudcích nelze z hlediska jejich komplexnosti a logické provázanosti ničeho vytknout.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný poukazuje na absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu, pro který byl uznán vinným, dále tuto materii nerozvádí, resp. ji podřazuje do roviny skutkových hodnocení, k čemuž se dovolací soud vyjádřil již dříve. Rovněž poslední z jeho námitek, která brojí proti policejně vyprovokovanému jednání (body I., II. rozsudku Městského soudu v Praze), není s to obstát v dovolacím řízení. K této problematice, na niž obviněný upozornil již v rámci svého odvolání, se podrobně vyjádřil Vrchní soud v Praze (str. 9–10 rozsudku). Věnoval pozornost jak otázce obecných důvodů získávání informací, které jsou spojeny s lokalitou tržnice S. v P. , coby místem, které je známo zvýšenou měrou páchání různorodé (mimo jiné též drogové) trestné činnosti, tak konkrétní situaci zapojení svědka K. do informování Policie ČR a následné činnosti svědka D. N.
Nejvyšší soud se s hodnocením odvolacího soudu plně ztotožňuje. Připomíná, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (blíž srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014). V projednávaném případě však bylo dostatečně objasněno, že hlavní aktivita, založená na zájmu distribuce a s tím spojeného finančního zisku, byla dána na straně obviněných, a to v počátku D. P. a jeho následným oslovením obviněného H. P. D. V tomto duchu také D. P. předal svědku K. vzorky psychotropní látky, následně kontaktoval D. N. a dále vyvíjel stěžejní aktivitu ve snaze udat psychotropní látku domnělému zákazníkovi. Jak uvedl velmi výstižně odvolací soud – svědci K. a N. vstoupili do zavedeného „obchodu“ provozovaného obviněnými a žádná složka Policie ČR či její příslušník tak nepostupovali způsobem, který by podněcoval obviněné k páchání trestné činnosti, aniž by tento úmysl u nich nebyl od počátku dán.
Shodná situace, tedy potřeba odmítnout dovolací námitky panuje z pohledu Nejvyššího soudu též v případě obviněného M. S. N. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se jmenovaný dopustil jako pachatel, který pro jiného ve značném rozsahu přechovával psychotropní látku. Byť, jak bylo uvedeno dříve, obviněný samotnou dispozici s drogou nepopíral, neboť tato u něj byla prokazatelně zajištěna, má za to, že soudy nedostatečně hodnotily množství, časový úsek a fakt, že drogu nedistribuoval jiným osobám a z takové činnosti neměl finanční zisk. Souhrn těchto okolností by proto měl u dovolatele vést k závěru o nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Stejně jako u předchozího dovolatele Nejvyšší soud může odkázat na obě napadená rozhodnutí nižších soudů, neboť tyto se uvedenou námitkou rovněž zabývaly (Městský soud v Praze na str. 51–52 rozsudku, Vrchní soud v Praze na str. 11–12 rozsudku) a dovolací soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje. Je třeba připomenout, že obviněný byl zadržen, když v kalhotách, v oblasti svých genitálií, uschoval 277,92 g krystalické látky, v níž bylo zkoumáním zjištěno 66 % metamfetaminu báze, tedy 183,43 g metamfetaminu báze (228,14 hydrochloridu metamfetaminu). Soudy prvního i druhého stupně přitom správně poukázaly na kritéria, kterými se případy drogové trestné činnosti řídí při určení množství drogy, resp. jejího rozsahu v podobě množství většího než malého, většího, značného a velkého rozsahu, vycházeje – mimo jiné – z ustálené rozhodovací praxe, zachycené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Nelze ignorovat skutečnost, že množství účinné látky je základním a zásadním kritériem pro právní kvalifikaci, byť se pochopitelně nejedná o kritérium jediné. Další okolnosti v podobě doby páchání, počtu útoků či dosaženého zisku jsou prvky pomocnými, které však v tomto případě nemohou obviněnému svědčit. Drogu přepravoval přes území celé republiky (na trase z P. do O. ) a fakt, že bezpečnostní složkou došlo ke zmaření distribuce koncovým uživatelům včasným zásahem, nemůže být brán ve vztahu k dovolateli v jakémkoliv polehčujícím smyslu. Svůj význam má totiž i povaha samotné psychotropní či návykové látky, kdy k látkám, které se řadí svou účinností mezi nebezpečnější (tzv. tvrdé drogy – mezi něž pervitin patří), bude třeba přistupovat stran množství, které se blíží hraničnímu kritériu, restriktivněji, než u návykových látek, které svou škodlivostí nedosahují takové intenzity. V každém případě u dotčeného metamfetaminu (pervitinu) byla hranice 150 g vymezující spodní hranici značného rozsahu bezpečně překročena a ve vztahu k trestnosti jednání dovolatele ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nelze mít pochyb o naplnění všech jejích znaků.
V neposlední řadě Nejvyšší soud poukazuje na další obviněným M. S. N. uplatněný dovolací důvod, kterým namítá nezákonné uložení trestu vyhoštění z území ČR rozsudkem Vrchního soudu v Praze z podnětu odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Podle ustanovení §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Pokud dovolatel brojí proti uložení takové sankce s poukazem na podmínky, za nichž tato být uložena nemůže (konkrétně rozpor se zájmem na spojování rodin podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku), Nejvyšší soud takové argumentaci přisvědčit nemůže. Je třeba zdůraznit, že překážka, kterou formuluje ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, předpokládá nikoliv alternativní, nýbrž kumulativní (ostatně shodně jako je tomu u podmínek uvedených v §80 odst. 1 tr. zákoníku pro samotné uložení trestu vyhoštění) naplnění všech předpokládaných okolností, tzn., aby pachatel měl na území ČR povolen trvalý pobyt, pracovní a sociální zázemí a uložení trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Takový předpoklad na straně obviněného však chybí. Jak již bylo poukázáno odvolacím soudem (str. 15 jeho rozsudku), obviněný se dopustil zvlášť závažné trestné činnosti na území ČR, a to opakovaně, když v minulosti byl pro drogovou trestnou činnost (§187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb.) odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 3/2005 ze dne 9. 8. 2006 k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, kdy z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 26. 3. 2009 při stanovení sedmileté zkušební doby. Pokud tedy odvolací soud přistoupil k uložení trestu vyhoštění obviněnému, činil tak jednak druhem sankce, kterou ve vztahu k projednávané trestné činnosti zákon připouští a vůči osobě, jež se na území ČR opakovaně dopouští závažného protiprávního jednání, nemá zde přiznán žádný druh pobytu, naopak mu v minulosti byl vystaven výjezdní příkaz k opuštění republiky a v neposlední řadě absentuje též minimálně požadované pracovní zázemí. Za daných okolností proto není fakt, že v ČR setrvávají z titulu trvalého pobytu jeho manželka a dvě děti, postačující k existenci překážky uložení sankce vyhoštění. Tato přitom byla svou délkou 5 let vyměřena v zákonem stanoveném rozpětí. Je tedy třeba konstatovat, že odvolacím soudem uložený trest vyhoštění obviněného z území ČR naplnil veškeré zákonem předpokládané podmínky takového postupu podle §80 odst. 1 tr. zákoníku (při současném konstatování absence překážek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku) a byl uložen v mantinelech, které stanoví §80 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje, že oba dotčené soudy – tedy Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, zvolily v případě obou dovolatelů při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Naopak, byť obviněný H. P. D. formálně svůj dovolací důvod podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj subsumoval, směřují toliko ke snaze dosáhnout jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudní orgány činné v trestním řízení. K takovéto nápravě, která se ovšem nedotýká nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, však dovolací soud povolán není. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněného H. P. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b) tr. ř. V případě obviněného M. S. N. byl sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod příslušné ustanovení, Nejvyšší soud však vzhledem k výše uvedenému tyto námitky považuje za zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání obou obviněných pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.