ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.17.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 17/2016-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016 stížnost podanou obviněným S. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 To 15/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného S. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 68 T 9/2015, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí majetku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání.
Usnesením ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 To 15/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1, 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že nejsou naplněny důvody vazby útěkové ani předstižné. Důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně podle něj trvání vazby nijak neodůvodňují. Soudy podle něj pouze opakovaně přebírají závěry, které byly učiněny už dříve, a odkazují na předchozí rozhodnutí, aniž by byl uváděný skutkový stav doložen důkazy provedenými při samotném vazebním zasedání. Odůvodnění napadeného usnesení se podle obviněného prakticky vyjadřuje k věci samé a predikuje rozhodnutí o jeho odvolání. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces a zásahem do principu presumpce neviny. V řízení bylo podle obviněného zkoumáno pouze to, proč je možné jeho vazbu prodloužit. Soud se oproti tomu nezabýval možností nahrazení vazby jinými instituty. Vrchní soud sice konstatoval skutečnosti uváděné opakovaně obviněným (je starobním důchodcem, dosud nebyl soudně trestán, nemá záznam v evidenci přestupků), avšak nijak se jimi nezabýval. Obviněný poukázal na z judikatury Ústavního soudu vyplývající požadavek restriktivního výkladu důvodů vazby. Hrozící délka trestu podle něj nemůže být bianko šekem pro vazební soudy, které naopak musejí důvodnost vazby precizně zjišťovat v návaznosti na konkrétní případ. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1242/13 ze dne 16. 5. 2013 pak obviněný konstatoval, že dlouhodobost trvání vazby snižuje postupem času relevanci jejího skutkového základu.
Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 To 15/2016, zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl nepravomocně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest propadnutí majetku. V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.
Pokud jde o vazbu útěkovou, vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Tato východiska pak vrchní soud vztáhl na situaci obviněného, kterému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Tomu nelze nic vytknout, neboť mimo jiné i vzhledem k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného je možné považovat takový trest stále za konkrétně obviněnému reálně hrozící. Lze odkázat také např. na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
Naopak v obviněným citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1242/13 se Ústavní soud zabýval situací, kdy stěžovatel nebyl ještě ani v prvním stupni nepravomocně odsouzen, na jeho vazbu tak byly kladeny výše uvedené požadavky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
V posuzovaném případě tedy vrchní soud nepochybil, pokud při posouzení důvodnosti útěkové vazby vycházel ze skutečnosti, že obviněnému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody ve výši devíti let. Pakliže v průběhu trvání vazby dochází k zeslabování vazebních důvodu, nepravomocné odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody představuje skutečnost, která naplnění důvodu útěkové vazby naopak výrazně zesiluje. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení je možné dodat, že bez významu v této souvislosti není ani nepravomocně uložený trest propadnutí majetku.
K důvodům vazby předstižné se pak vrchní soud podrobně vyjádřil na str. 4 napadeného usnesení. Nejde přitom o situaci, kdy by bylo jakkoli předjímáno rozhodnutí o odvolání obviněného nebo státního zástupce. Závěr o vině trestným činem nelze (jak bylo mnohokrát konstatováno) v žádném případě ztotožňovat se zákonným požadavkem §67 tr. ř. in fine, tedy že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento skutek spáchal obviněný“, neboť zde se jedná u určitou míru pravděpodobnosti, při které je namístě za splnění dalších požadavků aplikovat institut vazby za účelem ochrany společnosti a prevence zmaření trestního stíhání.
Lze také poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze‘ existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit i pro závěr o naplnění vazebních důvodů.
V posuzovaném případě vrchní soud při posouzení důvodů předstižné vazby částečně vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou je obviněný důvodně podezřelý, ale poukázal také na jeho předchozí podnikatelskou činnost, kterou měl podle vlastní výpovědi u hlavního líčení získat mnohamilionové částky, a z ní vyplývající kontakty na osoby disponující velkosklady. Ani v tomto bodě nelze úvahám vrchního soudu nic vytknout. Současně je zřejmé, že finanční prostředky a kontakty jsou skutečnostmi zesilujícími také obavu, že by se obviněný mohl vyhýbat trestnímu stíhání útěkem nebo skrýváním.
Ohledně otázky možného nahrazení vazby jinými instituty se pak vrchní soud sice omezil na konstatování, že k tomu neshledal podmínky, nicméně tento závěr je zřejmý již ze samotných skutečností, kterými jsou v případě obviněného vazební důvody naplněny ve vysoké intenzitě. Zejména se v tomto případě jedná o zmíněný nepravomocně uložený trest odnětí svobody, z něhož plyne značná obava, že případné náhradní opatření nespojené s omezením osobní svobody by naplnění účelu vazby nebylo způsobilé zajistit.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu