ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.18.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 18/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016 stížnost podanou obviněným S. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 15/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného S. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 68 T 9/2015, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí majetku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání.
Usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 15/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1, 3 věta druhá, odst. 4 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že vrchní soud odkazuje na téměř padesát let starý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, opomenul však zákonnost jako další podstatnou podmínku nutnou pro zbavení osobní svobody. K porušení čl. 5 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách došlo podle něj tím, že odsuzujícím rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem. Předchozí soudy i stávající soud vždy ve svých rozhodnutích jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodnutí, nikdy nic neuvážily, nikdy nezkoumaly v reálném čase důvodnost vazby, tedy zda konkrétní skutečnosti zakládající její důvodnost v počáteční fázi neztratily na významu či přesvědčivosti. K tomu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 217/2015. Hrozba vysokého trestu je podle něj vyvozena jen z typové sazby pro žalovaný trestný čin. Samotná hrozba vysokého trestu navíc podle něj jako důvod útěkové vazby neobstojí. Dále pak obviněný poukázal na skutečnost, že ze spolupachatelů žalované trestné činnosti je vazebně stíhán pouze R. B. Obviněný nesouhlasí s tím, že by u hlavního líčení bylo prokázáno, že poté, co obvinění P. přestali odebírat líh od B., našli si jiného dodavatele. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, podle kterého vzhledem k tomu, že se nepodařilo zajistit finanční prostředky představující daňový únik, jsou tyto uloženy mimo Českou republiku a obviněný je může využít k páchání trestné činnosti. To podle něj nebylo nijak prokázáno. Soud také nadále vztahuje prodloužení vazby k objektu M. l. v T., jejíž provoz však skončil v listopadu 2014 a nyní je objekt pronajat firmě H. G., která v něm vyrábí nádobí. K tomu obviněný doložil nájemní smlouvu. Závěrem navrhl, aby jej Nejvyšší soud propustil z vazby na svobodu.
Později zaslal obviněný Nejvyššímu soudu doplněk odůvodnění stížnosti, ve kterém vytýká, že o návrhu na vzetí do vazby v jeho trestní věci rozhodoval nepříslušný soud. S ohledem na místo, kde mělo dojít ke spáchání činu, byl příslušný Okresní soud ve Zlíně a nikoli Okresní soud v Olomouci, který nakonec o návrhu na vzetí do vazby rozhodl dne 4. 12. 2014. Následné domovní prohlídky povoloval opět nepříslušný soud v Olomouci. Při této prohlídce byly získány důkazy, na jejichž základě je postaveno obvinění i rozsudek soudu prvního stupně. Jde o nezákonně získané důkazy, ke kterým nelze přihlížet. V této souvislosti obviněný poukazuje na nález pléna Ústavního soudu Pl. 4/14 ze dne 19. 4. 2016. To jsou další důvody, pro které by měl být neodkladně z vazby propuštěn.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl nepravomocně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest propadnutí majetku. V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.
Pokud jde o vazbu útěkovou, vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Tato východiska pak vrchní soud vztáhl na situaci obviněného, kterému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Tomu nelze nic vytknout, neboť mimo jiné i vzhledem k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného je možné považovat takový trest stále za konkrétně obviněnému reálně hrozící. Lze odkázat také např. na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Naopak v obviněným citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 217/2015 se Ústavní soud zabýval situací, kdy stěžovatel nebyl ještě ani v prvním stupni nepravomocně odsouzen, na jeho vazbu tak byly kladeny výše uvedené požadavky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
V posuzovaném případě tedy vrchní soud nepochybil, pokud při posouzení důvodnosti útěkové vazby vycházel ze skutečnosti, že obviněnému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Pakliže v průběhu trvání vazby dochází k zeslabování vazebních důvodů, nepravomocné odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody představuje skutečnost, která naplnění důvodu útěkové vazby naopak výrazně zesiluje. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení je možné dodat, že bez významu v této souvislosti není ani nepravomocně uložený trest propadnutí majetku. Námitky obviněného obsažené v jeho stížnosti jsou pak koncipovány tak, že jeho nepravomocné odsouzení ignorují či vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil. V rámci rozhodování o vazbě však ani Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, které je nyní předmětem odvolacího řízení.
K důvodům vazby předstižné se pak vrchní soud podrobně vyjádřil na str. 3-4 napadeného usnesení. Částečně přitom vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou je obviněný důvodně podezřelý, a doby, po kterou měla být páchána, ale poukázal také na okolnosti jeho podnikatelské činnosti a zejména pak na fakt, že se nepodařilo zajistit finanční prostředky představující daňový únik a v České republice obviněný významnější částky uloženy nemá. Pro účely vazebního rozhodování pak není zapotřebí jednoznačně prokázat, že obviněný má finanční prostředky uloženy v zahraničí, vzhledem k účelu vazby je zde stěžejní reálná obava, že tyto finanční prostředky má obviněný k dispozici. Takový závěr vrchního soudu je pak zcela logický a odůvodněný. Navíc jde o skutečnost, která představuje riziko nejen z hlediska vazby předstižné, ale také vazby útěkové. Mimo hrozby vysokého trestu tak zde přistupuje další skutečnost, která by obviněnému vyhnutí se trestnímu stíhání útěkem či skrýváním mohla značně usnadnit. Pokud jde o námitky obviněného vztahující se k objektu M. l. v T., je zřejmé, že se jedná o jednu z více skutečností odůvodňujících riziko opakování trestné činnosti, navíc ani pronájem objektu jinému podnikatelskému subjektu není nepřekonatelnou překážkou, resp. neměnnou skutečností, která by jeho možnému využití ze strany obviněného bránila.
Ohledně otázky možného nahrazení vazby jinými instituty se pak vrchní soud sice omezil na konstatování, že k tomu neshledal podmínky, nicméně tento závěr je zřejmý již ze samotných skutečností, kterými jsou v případě obviněného vazební důvody naplněny ve vysoké intenzitě. Zejména se v tomto případě jedná o zmíněný nepravomocně uložený trest odnětí svobody, z něhož plyne značná obava, že případné náhradní opatření nespojené s omezením osobní svobody by naplnění účelu vazby nebylo způsobilé zajistit.
Pokud jde o námitky týkající se příslušnosti soudu, který měl rozhodovat o vazbě obviněného, Nejvyšší soud zjistil, že ve věci skutečně rozhodoval v přípravném řízení Okresní soud v Olomouci, a to na návrh Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. S ohledem na bod 120 nálezu Ústavního soudu, na který obviněný jen odkazem na jeho sp. zn. poukazuje, je však možno uvedený nález týkající se ústavně konformního výkladu §15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, aplikovat až na posuzování úkonů provedených po datu jeho vyhlášení dne 2. 5. 2016.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu