ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.22.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2016 stížnost, kterou podal obviněný N . N. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného N. N. V. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 48 T 5/2015, byl obviněný N. N. V. uznán vinným přípravou zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za kterou byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 31. 5. 2016 Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 12 To 28/2016, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
Ještě dříve však Vrchní soud v Praze dne 20. 4. 2016 usnesením, sp. zn. 12 To 28/2016, podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které uvedl, že závěry napadeného usnesení jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Z jeho pasu je patrné, že má trvalý pobyt v České republice povolen do roku 2017, žije zde nepřetržitě více než 15 let, mluví plynule česky a je zde vyučen. Ve Vietnamu nemá žádnou rodinu ani pevnější vazby, jeho otec zemřel v roce 2014. V ČR žije od roku 2000 celá jeho rodina, tedy bratr, matka a nevlastní otec, který mu poskytuje ubytování a zaměstnání na adrese hlášeného přechodného pobytu. Není také pravda, že obviněný nevykazuje žádné významné legální příjmy, doklady v tomto směru předal u hlavního líčení dne 19. 10. 2015. Ubytování a stravu má bezplatně zajištěny matkou a nevlastním otcem, proto jeho mzda slouží pouze pro jeho potřebu. Po celou dobu řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící o tom, že by obviněný v případě propuštění na svobodu uprchl nebo se skrýval. Samotná hrozba vysokého trestu podle něj nestačí, pokud vazebně stíhaná osoba namítá existenci konkrétních relevantních skutečností, které důvodné obavy z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují. Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 12 To 28/2016, a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Předně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je logicky a přesvědčivě odůvodněno zcela v souladu se zákonnými požadavky. Vrchní soud se zabýval otázkou důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti, přičemž o vazbě rozhodoval za situace, kdy obviněný již byl nepravomocně uznán vinným, tedy v řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování včetně jeho hodnocení. Závěr o vině trestným činem nelze samozřejmě ztotožňovat se zákonným požadavkem §67 tr. ř. in fine, tedy že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento skutek spáchal obviněný“, neboť zde se jedná o určitou míru pravděpodobnosti, při které je namístě za splnění dalších požadavků aplikovat institut vazby za účelem ochrany společnosti a prevenci zmaření trestního stíhání. Jak je však patrné z citované dikce, tento zákonný požadavek má největší význam v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně, kdy se důkazy teprve shromažďují, resp. nebyly ještě v hlavním líčení provedeny. Z logiky věci pak lze předpokládat, že v odvolacím řízení, jestliže obviněný byl žalovaným trestným činem nepravomocně uznán vinným (byť rozsudek samozřejmě může trpět vadami), by vždy mělo minimálně takové důvodné podezření existovat. Pokud se tedy obviněnému v tomto bodě jeví odůvodnění napadeného usnesení jako nedostatečné, lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud věnoval za situace, kdy jsou veškeré závěry podrobně rozvedeny v rozsudku soudu prvního stupně, dané otázce dostatečnou pozornost.
K samotným vazebním důvodům pak lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Nejvyšší soud při posuzování stížnosti dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v §67 písm. a) tr. ř. vyplývala jak z nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi let, tak i z nepravomocně uloženého trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a stejně tak ze skutečnosti, že obviněný je vietnamským státním příslušníkem. Pokud obviněný poukazuje na své rodinné vazby na území České republiky, pak ani ty zjevně nemohly nad uvedenými důvody převážit.
Ohledně vazby předstižné vrchní soud konstatoval, že obviněný nevykazuje žádné významné legální příjmy, oproti tomu pak stojí vysoká lukrativnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán (měl se podílet na přípravě výroby metamfetaminu, přičemž z opatřených surovin by jej bylo možno vyrobit nejméně 4,9 kg). K tomu obviněný doložil kopie listin, z nichž vyplývá, že v roce 2014 a v prvním čtvrtletí roku 2015 měl legální příjem asi sedm tisíc korun hrubého měsíčně. Aniž by Nejvyšší soud hodnotil, nakolik je daná částka dostačující k pokrytí potřeb dospělé osoby (zda na jeho výživu skutečně přispíval nevlastní otec, obviněný nedoložil) a zda je tedy přiléhavé hodnocení vrchního soudu, že obviněný neměl „významné legální příjmy“, je zřejmé, že v porovnání s očekávaným výnosem trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, se jedná o částku skutečně zanedbatelnou.
Nejvyšší soud je pak dále toho názoru, že oba vazební důvody byly naplněny v takové míře, že tím byla zjevně vyloučena možnost nahrazení vazby jiným opatřením.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu