ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1722.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1722/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 7 se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše č. 1000/7, identifikační číslo osoby 00063754, proti povinné Mgr. D. V. , za účasti manžela povinné JUDr. B. V. , pro 128 510 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 4168/2014, o dovolání manžela povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2015, č. j. 17 Co 337/2015-60, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2015, č. j. 17 Co 337/2015-60, se v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce vůči manželu povinné a v tomto rozsahu též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2015, č. j. 68 EXE 4168/2014-33, ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K návrhu oprávněné Obvodní soud pro Prahu 4 pověřením ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 68 EXE 4168/2014-11, pověřil soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, vedením exekuce na majetek povinné podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. ledna 2013, č. j. 25 T 105/2009-783, k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 128 510 Kč s příslušenstvím, a dále pro náklady exekutorem vyčíslené v exekučním řízení.
Exekučními příkazy ze dne 30. ledna 2015, č. j. 101 Ex 08222/14-032, 101 EX 08222/14-031, soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky manžela povinné z jeho účtu u peněžního ústavu, vedeného u Komerční banky, a. s., a dále o provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky manžela povinné než pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedeného u Penzijní společnosti, České pojišťovny, a. s. Povinného zároveň poučil, že majetek, který je postižený exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat, s tím, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný.
Podáním ze dne 3. února 2015, doplněném podáním ze dne 4. února 2015, manžel povinné navrhl částečné zastavení exekuce, a to v rozsahu dvou výše uvedených exekučních příkazů, nebo omezení maximální finanční částkou, kterou mohou být tyto účty postiženy. Návrh odůvodnil tím, že postižením účtů manžela povinné byl ze strany soudního exekutora porušen zákon, neboť tyto účty postihl pro pohledávky, které nepatří do společného jmění manželů, protože podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (srov. §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč. zák.“, patří do společného jmění manželů závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Vzhledem k tomu, že manžel povinné se o vymáhané pohledávce dozvěděl až z dokladů doručených mu soudním exekutorem, neboť s povinnou nevede od roku 2004 společnou domácnost a naposledy se s ní osobně viděl v roce 2009, má za to, že vedení exekuce proti jeho účtům pro celou výši pohledávky není oprávněné a mělo by být zrušeno nebo přiměřeně omezeno.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. června 2015, č. j. 68 EXE 4168/2014-33, zamítl návrh manžela povinné na částečné zastavení exekuce, a to pokud se týká způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné vedeného u Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., a dále přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné vedeného u peněžního ústavu Komerční banky, a. s. Dospěl k závěru, že vymáhaná částka vznikla z trestné činnosti povinné v době manželství účastníků, a dluh tedy patří do společného jmění manželů a je nepravděpodobné, že by manžel povinné o celé záležitosti vedoucí ke vzniku pohledávky jako advokát i jako manžel povinné nic nevěděl a nebylo mu známo ani odsouzení jeho manželky.
K odvolání manžela povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2015, č. j. 17 Co 337/2015-60, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zastavil exekuci ohledně způsobu jejího vedení přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné vedeného u Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., na základě exekučního příkazu ze dne 30. ledna 2015, č. j. 101 EX 08222/14-031, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že v daném případě je závazek k náhradě škody, způsobené trestnou činností povinné, součástí společného jmění manželů a zákon výslovně připouští možnost postihnout majetek ve společném jmění manželů pro závazky, z nichž je jeden z manželů zavázán vůči věřiteli výlučně sám. Současně nelze hodnotit závazek ve výši 128 510 Kč jako přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, když povinná i její manžel jsou vyššího středního věku, manžel pracuje jako advokát a povinná byla dlouhodobě zaměstnána ve správě. Nadto dospěl k závěru, že §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. cílí na případy, kdy jeden z manželů projevil vůli převzít závazek s úmyslem být povinen a závazek splnit, avšak nikoli na případy, že závazek nepředstavuje projev jeho vůle, ale byl mu uložen jako náhrada škody způsobená trestnou činností. Vzhledem k novele občanského soudního řádu zákonem č. 139/2015 Sb., však již lze postihnout jen nárok manžela povinné na pohledávku z účtu u peněžního ústavu, proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně tomu odpovídajícím způsobem změnil, přičemž jinak jej jako správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl manžel povinné dovoláním, ve kterém především namítá, že právní závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s jeho rozhodnutím ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, podle něhož i deliktní závazky jednoho z manželů (tak jako závazky smluvní) vždy podléhají posouzení podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. z pohledu, zda s ohledem na jejich rozsah (výši) náleží do společného jmění manželů, nebo zda se jedná o výlučný závazek toho z manželů, který vznik závazku zapříčinil. Soud prvního stupně ani soud odvolací však rozsah v exekuci vymáhaného závazku povinné ve vztahu k míře přiměřené majetkovým poměrům dovolatele a povinné vůbec neposuzovaly, tuto míru vůbec nezjišťovaly a neučinily k ní jakékoli skutkové zjištění, naopak měly bez dalšího za to, že se jedná o závazek ve společném jmění manželů, a podle názoru dovolatele tak rozhodly v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2015, č. j. 17 Co 337/2015-60 v části výroku, v němž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2015, č. j. 68 EXE 4168/2014-33, potvrzeno, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2015, č. j. 68 EXE 4168/2014-33, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ač se dovolatel zřejmě nepodílel na trestné činnosti své manželky, tak jejich manželství trvalo po celou dobu páchání trestné činnosti ze strany povinné a trvá dosud, aniž by došlo k vzájemnému majetkovému uspořádání, a proto se oprávněná ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že z časového hlediska posuzovaný závazek spadá do společného jmění manželů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno za účinnosti exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel soudnímu exekutorovi (§35 odst. 2 ex. řádu), tj. v posuzované věci dne 4. října 2013.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §42 odst. 1) ex. řádu exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Z ustanovení §42 odst. 4) ex. řádu, jež do něj byla vložena novelou provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), účinnou od 1. července 2015, vyplývá, že jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.
Podle ustanovení §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo, jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Předmětem společného jmění manželů jsou i závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Platná právní úprava umožňuje každému manželovi uzavírat smlouvy a brát na sebe závazky (např. ze smlouvy o půjčce, o úvěru, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, závazky ručitelské) bez souhlasu (a dokonce bez vědomí) manžela druhého. Právní dopad takto převzatých závazků do společného jmění manželů však může být mimořádně tvrdý. Prohlubující se proces sociální i majetkové diferenciace společnosti, rozdílná úvěruschopnost (kredibilita) českých domácností a z toho vyplývající jejich odlišná platební schopnost dostát plnění převzatých závazků, jakož i zkušenost z praktických řešení shodně formulovaných zahraničních legislativních úprav vede k závěru, že hledisko míry majetkové přiměřenosti se musí vztáhnout ke konkrétní majetkové situaci manželů, tedy ke konkrétnímu a individualizovanému společnému jmění manželů v jeho celém rozsahu. Zařazení závazku do společného jmění manželů má dopad na rozsah majetku manželů, z něhož se věřitelé mohou uspokojit, není-li jejich závazek splněn řádně a včas. I když není závazek součástí společného jmění, avšak vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze pro jeho vydobytí nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s. 966).
Dovolací soud se obdobnou problematikou zabýval již ve svém usnesení ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007, ve kterém uvedl, že žalobkyně se může domáhat vyloučení věcí z exekuce pouze z taxativně stanovených důvodů uvedených v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř., a to i když se její manžel zavázal bez jejího souhlasu a i když rozsah závazku přesahuje míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům. Dále dovolací soud v usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2916/2011, uvedl, že případný rozpor s dobrými mravy (závazek jednoho z manželů, vzniklý v důsledku jeho trestné činnosti, byl vymáhán z majetku v SJM), je možné posoudit pouze v rámci řízení o zastavení exekuce, nikoli v řízení o vyloučení věci z exekuce.
V projednávané věci je na rozdíl od výše uvedené judikatury posuzován návrh na zastavení exekuce, kdy exekučním titulem je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. ledna 2013, č. j. 25 T 105/2009-783, jímž byla obžalované (zde povinné) uložena povinnost podle ustanovení §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uhradit poškozené (zde oprávněné) na náhradě škody částku ve výši 128 510 Kč.
Občanský zákoník v rámci společného jmění manželů většinou rozlišuje závazky podle jejich přiměřenosti majetkovým poměrům manželů, nikoli podle právního důvodu jejich vzniku. Výjimkou jsou případy, kdy pohledávka věřitele jednoho manžela nevznikla na základě smlouvy, nýbrž právním důvodem vzniku závazku je porušení právní povinnosti (jedná se o civilní nebo trestní delikt). Do společného jmění manželů jsou řazeny všechny závazky vzniklé i jednomu z manželů za trvání manželství s výjimkami uvedenými v ustanovení §143 odst. 1 obč. zák., a vznikne-li tak odpovědnostní závazek za situace podřaditelné pod výjimky tam uvedené, nebude zařazen do společného jmění manželů. Proto je nutno na závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti analogicky aplikovat ta ustanovení občanského zákoníku, která podmiňují zařazení závazku do společného jmění jeho rozsahem, resp. přiměřeností k majetkovým poměrům manželů - §143 odst. 1 písm. b), neboť toto ustanovení se jeví jako nejbližší a s touto koncepcí počítá i připravovaná kodifikace občanského zákoníku (Jan Dvořák, Jiří Spáčil. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2., rozšířené vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, 252 s., s. 93-94).
Dovolací soud se s výše uvedenou odbornou literaturou ztotožnil ve svém usnesení ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, ve kterém uvedl, že součástí společného jmění manželů jsou i povinnosti (závazky), které mají původ v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě manžel, avšak pouze v případě, že předmětný závazek splňuje další podmínky vyžadované ustanovením §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Za této situace je proto třeba přisvědčit námitce dovolatele, že vznikl-li předmětný závazek jako následek trestné činnosti povinné za trvání manželství, není možné bez dalšího uzavřít, že takovýto deliktní závazek jednoho z manželů je vždy součástí společného jmění manželů, neboť je třeba zkoumat, zda rozsah deliktního závazku nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., a teprve na základě takto zjištěných skutečností rozhodnout, zda předmětný závazek náleží do společného jmění manželů nebo zda se jedná o výlučný závazek toho z manželů, který vznik závazku zapříčinil.
Nadto dovolací soud dodává, že zatímco podle dřívější judikatury byla v obdobných případech preferována excindační žaloba jako institut (prostředek) pro vyloučení věci či práva exekucí nesprávně postižené před návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2320/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 329/2006), tento závěr byl později prolomen a byla připuštěna i možnost podání návrhu na zastavení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4525/2014), neboť účelem je v obou případech zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) ohledně neprávem postižené věci či práva, a to buď podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nebo podle 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení dospěl ke správnému závěru ohledně částečného zastavení exekuce, neboť exekuce v daném případě nemůže být z důvodu změny právní úpravy vedena přikázáním jiné pohledávky než pohledávky z účtu manžela povinné u peněžního ústavu. Ze shora uvedeného však vyplývá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval otázkou, zda v exekuci vymáhaná pohledávka je součástí společného jmění dovolatele a povinné z pohledu splnění podmínek uvedených v ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., jeho právní posouzení je tak (zatím) neúplné a tudíž i nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2015, č. j. 17 Co 337/2015-60, v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce vůči manželu povinné, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu též i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2015, č. j. 68 EXE 4168/2014-33, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu