ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2309.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2309/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 344/23, proti žalovanému 1) J. S. , a 2) G. S. , zastoupenému JUDr. Martinem Jílkem, advokátem se sídlem v Praze, Lounských 803/8, o vyloučení nemovitostí z exekuce a určení vlastnictví, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 20 Co 526/2015-97 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 11. 2015, č. j. 11 C 57/2015-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2015, č. j. 20 Co 526/2015-97, potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 11. 2015, č. j. 11 C 57/2015-88, jímž zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o určení vlastnictví k identifikovaným nemovitostem a o jejich vyloučení z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ivem Erbertem, Exekutorský úřad Praha – východ pod sp. zn. 149 EX 6843/13.
Žalobce usnesení obou soudů napadl dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že „soud byl povinen účastníka poučit dle §30 o. s. ř a toto poučení neprovedl, odchýlil se tedy od ustálené rozhodovací praxe (§237 o. s. ř.) a porušil základní práva žalobce (§241a o. s. ř.).“ Dovozuje dále, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou z procesních i věcných důvodů (které obšírně uvádí) nesprávné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takto zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání však dovolatel adekvátně nevymezil a jejich naplnění není odvoditelné ani obsahovou interpretací dovolání; to totiž povýtce rekapitulací námitek vznesených již v odvolání, a poté polemikou se závěry odvolacího soudu. Přestože dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nejde se o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť nikterak nespecifikuje otázku, ve vztahu ke které se tak – co do odchylky o rozhodovací praxe dovolacího soudu – mělo stát. Jak totiž Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a které je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Již jen na tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že dovolatelem tvrzená nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů se ze zjištěného skutkového základu dané věci nikterak nepodává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 234/2002, nebo usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007) a zcela nepřípadná je rovněž námitka nedostatkem poučení o možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků, neboť takovou žádost dovolatel tak jako tak podal (ostatně vytýkané poučení je obsaženo v usnesení na č. l. 14 spisu).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, a podle §243f odst. 2 o. s. ř. tak učinil rozhodnutím předsedy senátu, a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu