ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2353.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 2353/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně - Centru, Husovo náměstí 82/10, proti povinné D. D. , M., zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, pro 289 974 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 6821/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 28 Co 515/2014-119, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V označené exekuční věci Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 16 EXE 6821/2013-80, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, vedené na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 3. 1. 2014, č. j. 16 EXE 6821/2013-19, soudního exekutora Mgr. Michala Rudého, Exekutorský úřad Praha 8, pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 289 974 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného exekutorského zápisu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 091 EZ 195/2012, sepsaného JUDr. Michaelou Humlovou, exekutorskou koncipientkou soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3 (dále též „exekuční titul“).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování k námitkám, na nichž povinná založila důvody pro zastavení exekuce, vyšel ze zjištění, že součástí exekučního titulu je dohoda účastnic, ve které povinná jednak uznala pohledávku oprávněné z titulu nároku na náhradu plnění vyplaceného z garančního fondu za škodu způsobenou v důsledku dopravní nehody dne 19. 8. 2011 provozem vozidla povinné zn. Peugeot 206, registrační značka 8S6 97-21, dále „vozidlo“ (§24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, dále „Zákon“), jednak se zavázala pohledávku oprávněné ve výši 338 640 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 26. 4. 2012 uhradit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 3 000 Kč, splatných do každého 25. dne v měsíci, nejpozději do 25. 11. 2013. Soud prvního stupně uzavřel, že závazek povinné je v dohodě dostatečně určitě specifikován „ jak co do důvodu jeho vzniku, tak i co do výše, která je vyčíslena přesnou částkou“, takže námitka povinné, označující dohodu za neurčitou a nesrozumitelnou, není opodstatněná. Bylo-li prokázáno, že povinná nabyla vlastnictví k uvedenému vozidlu dne 31. 7. 2010 a že v době dopravní nehody (19. 8. 2011) provozovala vozidlo bez sjednaného povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu, takže poškozenému bylo plněno z garančního fondu oprávněné, vznikl oprávněné „nárok na regres od povinné“. Existenci smluvního pojištění - tzv. povinného ručení - ke dni 19. 8. 2011 povinná neprokázala (doložila pouze, že vozidlo bylo pojištěno havarijně), neboť povinnou předložená zelená karta (mezinárodní karta automobilového pojištění – viz níže citované ustanovení §2 písm. k/ Zákona, dále též „zelená karta“) vznik povinného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nezakládá. Rovněž námitka povinné ohledně vad návrhu na zahájení řízení není důvodem pro zastavení exekuce. Ačkoli návrh oprávněné neobsahoval specifikační údaje exekučního titulu (spisovou značku a údaj, kým byl exekuční titul vydán), oprávněná k návrhu připojila příslušný exekutorský zápis a následným pověřením soudního exekutora byl uvedený nedostatek návrhu zhojen.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 15. 1. 2015, č. j. 28 Co 515/2014-119, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně k otázce průkaznosti (zejména s ohledem na důkazní hodnotu zelené karty) obligatorního pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (§4 Zákona) a k otázce povinnou vytčených vad návrhu na zahájení řízení. Za nejzávažnější považoval námitku povinné, že písemné uznání dluhu ze dne 10. 5. 2012 je pro svoji neurčitost neplatným právním úkonem (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák“). Plyne-li i podle názoru odvolacího soudu vymáhaná pohledávka oprávněné z ustanovení §24 odst. 9 Zákona, není uvedený nárok „definován jako jednotlivé dílčí nároky, které mají svůj samostatný právní osud, svoje samostatné skutkové podstaty“ oproti nárokům na náhradu škody na zdraví podle obč. zák., které lze samostatně uplatnit. Rovněž se zřetelem k judikatuře dovolacího soudu nemá ani právo poškozeného na náhradu vůči oprávněné povahu nároku na náhradu škody (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže ustanovení §558 obč. zák. vyžaduje písemné uznání dluhu co do důvodu a výše, postačí u dluhu podle §24 odst. 9 Zákona uvést „jako důvod specifikaci dopravní nehody, při které byla nepojištěným vozidlem způsobena škoda, a to, že je uznáván dluh podle §24 odst. 9 Zákona a v jaké konkrétní výši ke dni uznání dluhu“. Rozhodná je celková výše regresního nároku, u něhož i při nárůstu „nemůže z podstaty věci dojít k tomu, že by třeba zaplacené bolestné mohlo být po žalované požadováno 2x“, neboť v žalobě musí být uvedeno, z čeho nárok sestává a co bylo na náhradě škody oprávněnou zaplaceno. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto správné.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezila tak, že „odvolací soud řešil důležité právní otázky hmotného práva, které dle názoru povinné nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. byly řešeny rozdílně“. Dovolatelka označila za odvolacím soudem chybně řešenou otázku, zda vydání zelené karty postupem podle §3 odst. 3 Zákona svědčí o trvání pojištění odpovědnosti z provozu morového vozidla či nikoli. Uvedla, že vozidlo pořídila „prostřednictvím leasingové smlouvy“ a do jejího vlastnictví jej nabyla uhrazením sjednaného nájemného. Uzavřela novou pojistnou smlouvu, aniž byla upozorněna na to, že tato smlouva nezahrnuje „pojištění odpovědnosti“. Domnívala se však, že tomu tak je, protože jí byla v rozhodné době opakovaně vydána zelená karta a rovněž odvolací soud považuje vydání zelené karty za chybu způsobenou Českou pojišťovnou a. s. Druhou rozhodnou otázkou je, zda „uznání dluhu učiněné jako projev vůle v dohodě o úhradě pohledávky ze dne 10. 5. 2012 splňuje náležitosti kladené na něj zákonem a dostupnými judikaturními závěry dovolacího soudu, tedy zda je dostatečně určité“. Odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s dosavadní praxí dovolacího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 987/2010). Nárok oprávněné, který byl dovolatelkou uznán, nebyl dostatečně individualizován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným nárokem. Třetí osoba totiž nemůže logicky vědět, co je obsahem §24 odst. 9 Zákona bez možnosti do předpisu nahlédnout a stejně tak nemůže být zřejmé, jakou škodu a jakým způsobem povinná způsobila (není-li uvedeno ani jméno poškozeného, „skladba nároku“ apod.). Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se oprávněná vyjádřila tak, že označila dovolání za nepřípustné a proto navrhla jeho odmítnutí, neboť na otázce zelené karty napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí a druhou právní otázku (určitosti uznání dluhu) odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oprávněná zdůraznila, že titulem pro vznik pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla je pouze řádně uzavřená pojistná smlouva. K určitosti uznání dluhu uvedla, že povinná uznala k datu tohoto projevu co do důvodu a výše celou postižní pohledávku oprávněné, takže je objektivně vyloučena záměna s jinými nároky vzniklými později v souvislosti se stejnou dopravní nehodou. Údaje o poškozené osobě a specifikace dílčích nároků by mohly být pro určitost uznání dluhu nezbytné za situace, kdy by současně existovalo více poškozených a více dílčích nároků, přičemž uznání by se týkalo pouze některých poškozených a některých nároků.
Nejvyšší soud o dovolání povinné rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu může dovolací soud přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud se v posuzované věci zabýval přípustností dovolání pouze v otázce důkazní hodnoty zelené karty (mezinárodní karty automobilového pojištění) a v otázce určitosti uznání dluhu povinnou. Obě uvedené otázky byly rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny, přičemž odvolací soud se napadeným usnesením nedostal s judikaturou Nejvyššího soudu do rozporu, a není ani důvod, aby se dovolací soud od své konstantní praxe odchýlil.
Podle ustanovení §2 písm. k) Zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2010, se pro účely tohoto zákona rozumí zelenou kartou mezinárodní karta automobilového pojištění.
Právní předpis definuje pojem veřejné listiny pozitivně: podle ustanovení §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Judikatura Nejvyššího soudu se zřetelem k vymezení pojmu veřejné listiny dovodila, že zelená karta není vydána v mezích pravomoci státního orgánu (je tedy nepodstatné, zda byla vydána cizozemskou nebo tuzemskou pojišťovnou) a není ani listinou, kterou zvláštní předpis považuje za veřejnou. V rozsudku ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, Nejvyšší soud proto uzavřel, že zelená karta (mezinárodní karta automobilového pojištění) je soukromou listinou a jako takovou ji nutno posuzovat, coby důkazní prostředek z hlediska její pravosti a pravdivosti.
Z obsahu spisu plyne, že ve zkoumané věci byla pravdivost zelené karty zpochybněna (tvrzením oprávněné, že zelená karta neprokazuje pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které nebylo sjednáno); za tohoto důkazního stavu byla dovolatelka povinna prokázat existenci uvedeného pojištění, nese-li důkazní břemeno pravosti a pravdivosti soukromé listiny (tj. zelené karty) ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 29. června 2006, sp. zn 33 Odo 988/2004 či rozsudek ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Protože dovolatelka svoji důkazní povinnost k prokázání svého pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla neunesla, odvolací soud otázku důkazní hodnoty zelené karty vyřešil ve shodě s judikaturou dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání (založený na tvrzení, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena) není naplněn.
Stejný závěr Nejvyšší soud učinil rovněž u otázky určitosti povinnou uznaného dluhu vůči oprávněné. Z obsahu spisu se podává, že součástí exekučního titulu (exekutorského zápisu) byla dohoda účastnic ze dne 10. 5. 2012, v níž byl dluh povinné konkretizován částkou 338 640 Kč a příslušenstvím, představujícím úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 338 640 Kč od 26. 4. 2012 do zaplacení a náklady věřitele (oprávněné) na vymáhání pohledávky ve výši 5 334 Kč. K důvodu dluhu bylo v dohodě uvedeno, že „pohledávka vznikla věřiteli jako nárok dle ust. §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, na náhradu plnění vyplaceného z garančního fondu za škodu způsobenou dne 19. 8. 2011 provozem vozidla PEUGEOT 206, reg. zn. 8S6 97-21, bez sjednaného povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu“. Povinná takto specifikovanou pohledávku „uznala co do důvodu i výše“.
Rozhodovací soudní praxe dovolacího soudu nezaznamenává v otázce určitosti uznání dluhu žádné rozpory a přijala konstantní názor, že není nezbytné, aby důvod dluhu byl výslovně uveden přímo v uznávacím projevu, nýbrž že postačí, obsahuje-li uznávací projev takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2009, sp. zn. 33 Odo 1713/2006, a ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008). Určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný důvod uznávaného dluhu, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013).
Z citovaného uznání dluhu účastnic řízení je nepochybné, že požadavky zákona a příslušné judikatury dovolacího soudu na určitost projevu vůle byly v tomto případě respektovány, byla-li výše dluhu písemně jednoznačně specifikována a byl-li právní důvod dluhu z textu listiny seznatelný odkazem na regresní nárok oprávněné podle §24 odst. 9 Zákona a údajem, že povinná konkrétní vozidlo provozovala bez smluvního pojištění odpovědnosti za škodu, která byla proto čerpána (zaplacena) z garančního fondu oprávněné. Odvolací soud tedy dovolatelkou vymezenou otázku řešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání z hledisek dovolatelkou zvolených není dán.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 987/2010, je zcela nepřípadný, protože dovolací soud se v režimu obchodního práva zabýval situací, kdy uznávaný dluh byl identifikován pouze výší dlužné částky, takže nebylo možno zjistit, o jaký dluh se jedná resp. na základě jakého právního vztahu vznikl (tj. v textu zcela absentovalo označení právního důvodu dluhu).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu