ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2449.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2449/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Fetch & Carry (UK) Limited, se sídlem v Cambridge CB 23 3GY, Gofers House, Atria Court, Papworth Business 23, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Rogerem C. Cunninghamem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Mánesova 83, proti povinné Maixent Goma s. r. o. , identifikační číslo osoby 29314658, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka, Exekutorský úřad Hodonín, pod sp. zn. 7 EX 3217/14, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2016, č. j. 20 Co 167/2015-101, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2015, č. j. 26 EXE 4135/2014-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 1. 2016, č. j. 20 Co 167/2015-101, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2015, č. j. 26 EXE 4135/2014-83, jímž zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (exekučním titulem v dané věci je rozhodnutí soudu hrabství Cambridge County Court ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 3CB00651, které bylo vydáno v řízení vedeném podle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, pro uspokojení pohledávky ve výši €1 950 s příslušenstvím).
Povinná usnesení soudů obou stupňů napadla dovoláním, v němž vyjádřila nesouhlas s tím, jak byl její návrh na zastavení exekuce posouzen; přípustnost dovolání opírá otvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce, zda může být subjekt oprávněný z rozsudku odlišný od subjektu oprávněného v exekučním řízení, a dále je podle jejího názoru dovolání přípustné, protože napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která „měla být vyřešena soudy jinak.“
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka identifikovala dvě roviny přípustnosti dovolání, avšak ani v jednom případě nesplnila předpoklady přípustnosti dovolání citované v §237 o. s. ř., a tento nedostatek nelze zjevně napravit ani jakoukoli interpretací obsahu jejího dovolání, neboť je jen rekapitulací námitek vznesených již v rámci odvolání a polemikou se závěry odvolacího soudu.
Dovolatelka – předně – toliko požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací, což však za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. považovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014).
Dovolatelka se rovněž mýlí, má-li za to, že exekuční titul v projednávané věci je materiálně nevykonatelný pro nedostatečnou individualizaci oprávněné [kdy v exekučním titulu je oprávněná označena jako Fetch and Carry (UK), zatímco v návrhu na nařízení exekuce a exekučním řízení je označována jako Fetch & Carry (UK) Limited]. Je totiž výrazem ustálené soudní praxe, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (jako v tomto případě), komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2491/2007, část občanskoprávní a obchodní). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž není důvod, aby jím byla rozhodná právní otázka řešena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu