ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2905.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2905/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné BOHEMIA SEKT, s. r. o., se sídlem ve Starém Plzenci, Smetanova 220, identifikační číslo osoby 45358711, proti povinnému V. D. , zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, pro 333 634, - Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 Nc 4123/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 1. 2016, č. j. 15 Co 694/2015-74, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. 11. 2015, č. j. 3 Nc 4123/2002-56, kterým Okresní soud v Táboře zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 21. 6. 2002, č. j. 3 Nc 4123/2002-7. Uvedl, že exekučními tituly jsou v souzené věci platební rozkazy vydané Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. Ro 63/1995, Ro 64/1995, Ro 65/1995 a Ro 227/1995, že s námitkou povinného stran nedoručení platebních rozkazů se již zabývaly i soudy v nalézacích řízeních, přičemž shodně uzavřely, že exekuční tituly byly povinnému řádně doručeny, a svůj závěr podrobně odůvodnily. Jelikož povinný nadále setrval na svém stanovisku, které ničím novým neodůvodnil, odvolací soud v projednávané věci nemá důvod vyslovený závěr dále měnit. Byť spisy z nalézacích řízení již byly v souladu s platnými předpisy skartovány, z exekučního spisu vyplývá, že před nařízením exekuce měl soud tyto spisy připojeny, z čehož lze logicky dovodit, že si exekuční soud řádné doručení titulů ověřil. O doručení svědčí na originálech listin vyznačené doložky právní moci a lze to dovodit i z chování povinného, který jejich doručení nezpochybnil, ač na základě exekučních titulů byla vůči povinnému již pravomocně nařízena exekuce v letech 1995 a 2002, kdy usnesení o nařízení exekuce osobně převzal. Odvolací soud má závěr soudu prvního stupně za dostatečně podložený a logický. Poté, co se soud prvního stupně zabýval i otázkou zdravotního stavu povinného (námitkou špatného psychického stavu, v jehož důsledku se nemohl náležitě bránit) a na podkladě zdravotnické dokumentace shledal námitku povinného za nedůvodnou s tím, že přinejmenším již v roce 1998 mu jeho zdravotní stav umožňoval hájit své zájmy, odvolací soud považoval tuto námitku za účelovou a znovu poukázal na rozhodnutí soudů v nalézacím řízení. Uvedl, že pokud povinný nebyl s touto námitkou úspěšný v nalézacím řízení, nemůže ji již účinně uplatnit v exekučním řízení, přičemž návrh na doplnění důkazů v tomto směru pro nadbytečnost zamítl.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Povinný odvolacímu soudu krom toho vytýká nesprávné řešení otázky relevantnosti posuzování duševního stavu povinného pro řízení o výkonu rozhodnutí a otázky (ne)vykonatelnosti exekučních titulů v důsledku jejich (ne)doručení povinnému. Uvádí, že posouzení jeho zdravotního stavu je podstatné jak pro řízení nalézací, tak i pro řízení o výkon rozhodnutí, pro řízení o výkon rozhodnutí je posouzení této skutečnosti podstatné z důvodu hodnocení chování povinného v průběhu exekuce, zejména za situace, kdy soudy obou stupňů zdůrazňují jeho nečinnost z hlediska námitky nedoručení exekučního titulu. Proto měl soud doplnit dokazování ohledně zdravotního stavu povinného. Dále namítal, „že za situace, kdy není k dispozici doručenka potvrzující doručení exekučních titulů povinnému, není možné činit závěry o jejich doručení povinnému a tyto závěry konstruovat z dalších skutečností“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Ač dovolatel poukázal na odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dalším textu pouze brojí proti učiněným skutkovým zjištěním a všem právním závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí postavil. Neuvedl však ani odkazem na příslušné rozhodnutí dovolacího soudu, ani jinak nepřiblížil, od jaké konkrétní rozhodovací praxe, související s některou či se všemi řešenými otázkami, se měl odvolací soud odchýlit tím, že takto rozhodl. Dovolací soud nadto uvádí, že sám neshledal ani odchýlení se od praxe přijaté v otázce případného nedostatku procesní způsobilosti účastníka a jeho dopadu na posouzení vykonatelnosti exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, nebo ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009; dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12).
Současně Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a případné vady řízení (neprovedení důkazu) nesprávným právním posouzením nejsou (dovolací soud k nim přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné – §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud tedy dovolání povinného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu