ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.323.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 323/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. , se sídlem Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, London, Suite B, 29 Harley Street, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Boleslavova č. 901/7, proti povinné D. S. , zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 333,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 EXE 102/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. září 2015, č. j. 58 Co 236/2015-181, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. září 2015, č. j. 58 Co 236/2015-181, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. dubna 2015, č. j. 6 EXE 102/2012-166, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. března 2012, č. j. 6 EXE 102/2012-31, byla proti povinné nařízena exekuce podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2004, č. j. 22 Sm 91/2004-8, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 333,40 Kč, jejímž provedením byla pověřena Mgr. Pavla Fučíková, soudní exekutorka, Exekutorský úřad Ostrava.
Odvolání povinné proti usnesení o nařízení exekuce bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. ledna 2013, č. j. 58 Co 648/2012-54, odmítnuto.
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. prosince 2013, č. j. 6 EXE 102/2012-101, byla exekuce na návrh povinné zastavena z důvodu zániku vymáhané pohledávky. Důvodem zániku pohledávky mělo být její započtení vůči pohledávce na náhradu nákladů řízení přiznané povinné a jejímu manželovi F. S. proti obchodní společnosti SOLVE ONE LTD., se sídlem Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, London, Suite B, 29 Harley Street, registrační číslo 7074315 (která smlouvou ze dne 1. srpna 2011 postoupila svou pohledávku proti povinné a jejímu manželovi současné oprávněné a která byla dne 27. prosince 2011 vymazána z obchodního registru pro Anglii a Wales), rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383 (zároveň exekuční titul v této věci), ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-388, v celkové výši 852 554 Kč. K započtení mělo dojít v důsledku jednostranného právního úkonu, který byl vůči oprávněné učiněn dne 29. června 2012 manželem povinné F. S.
Usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 58 Co 53/2014-111, k odvolání oprávněné Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce zrušil a věc mu vrátil k doplnění dokazování.
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. dubna 2015, č. j. 6 EXE 102/2012-166, byl po doplnění dokazování návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). V odůvodnění soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále uvedl, že návrh na nařízení exekuce podala společnost BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. (oprávněná), která dne 1. srpna 2011 uzavřela se společností SOLVE ONE LTD., které svědčí exekuční titul, smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla vymáhaná pohledávka postoupena oprávněné. Přechod práv, která jsou předmětem této exekuce, oprávněná v souladu s ustanovením §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, řádně prokázala úředně ověřenou kopií smlouvy o postoupení pohledávky. Vzhledem k tomu, že v důsledku postoupení pohledávky se postavení dlužníka nesmí zhoršit, může dlužník proti postoupené pohledávce uplatnit vše, co by mohl namítnout, kdyby k postoupení nedošlo. Povinná v návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku jejím manželem provedeného započtení pohledávky, kterou měli jako solidární oprávnění za postupitelem vymáhané pohledávky. Soud prvního stupně dále uvedl, že námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním nebo po vydání exekučního titulu. Zánik peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev), ale k zániku dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly. Setkaly-li se po vydání exekučního titulu, jde o důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., setkaly-li se již před vydáním exekučního titulu, je namístě exekuci zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z dikce ustanovení §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též „obč. zák.“) ale vyplývá, že k započtení jsou způsobilé pouze skutečně existující pohledávky. Protože manžel povinné učinil kompenzační projev vůči oprávněné (postupníkovi) přípisem ze dne 29. června 2012, přičemž společnost SOLVE ONE LTD. (postupitel) zanikla dne 27. prosince 2011 a spolu s ní zanikla i pohledávka povinné, neměl manžel povinné možnost použít tuto již neexistující pohledávku k započtení vůči pohledávce oprávněné, pro kterou byla nařízena exekuce.
K odvolání povinné proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, která namítala, že nepovažuje za správný názor soudu prvního stupně „na nemožnost aplikace vznesené námitky započtení pohledávky za původním nositelem exekučně vymáhané pohledávky“ a že postup oprávněné považuje za extrémní případ zneužití práva, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 3. září 2015, č. j. 58 Co 236/2015-181, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je věcně správné, byť z jiných než v napadeném rozhodnutí uváděných důvodů. V odůvodnění uvedl, že se při hodnocení jednostranného právního úkonu manžela povinné, kterým údajně došlo k započtení, měl soud prvního stupně nejprve zabývat jeho určitostí a platností podle občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, kterým byla povinné a jejímu manželovi přiznána pohledávka na náhradě nákladů řízení, nebyla založena aktivní solidarita věřitelů. Povinná i její manžel měli za společností SOLVE ONE LTD. každý pohledávku ve výši jedné poloviny přiznané částky, tedy 319 767 Kč na nákladech řízení před soudem prvního stupně a 106 510 Kč na nákladech odvolacího řízení. Podle závěrů odvolacího soudu dále manžel povinné použil k započtení proti dvěma pohledávkám oprávněné (směnečný peníz s příslušenstvím a směnečná odměna) nikoliv jednu, ale dvě své pohledávky, a sice pohledávku na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pohledávku na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž z projevu vůle manžela povinné nebylo zřejmé, zda úkon započtení učinil pouze z pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (tj. z částky 319 767 Kč), nebo jestli byla započítávána část z pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (tj. z částky 319 767 Kč) a současně i část pohledávky na náhradu nákladů odvolacího řízení (tj. z částky 106 510 Kč). Z úkonu započtení učiněného podle ustanovení §580 obč. zák. musí být zřejmé, v jakém rozsahu jsou jednotlivé pohledávky započítávány. Tento údaj nelze z dopisu manžela povinné ze dne 29. června 2012 vyčíst, proto je úkon započtení neplatný podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší dosud judikatorně nevyřešené otázky a také řeší uvedenou právní problematiku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolacím soudem nevyřešená otázka zní, jestli představuje právo na náhradu nákladů řízení přiznané účastníku řízení vůči procesní protistraně jednu celkovou pohledávku sui generis, nebo jestli právo na náhradu nákladů řízení před soudy různých stupňů představují samostatné pohledávky. Názor odvolacího soudu, že jde o samostatné pohledávky, nepovažuje dovolatelka za správný, neboť za použití logického výkladu právní normy argumentum ad absurdum by bylo nutné sumu nákladů řízení dále rozložit například na zaplacené soudní poplatky, jednotlivé položky nákladů na právní zastoupení, cestovní náhrady atd. s tím, že by se jednalo o samostatné pohledávky. Takový závěr shledává dovolatelka absurdním, a tedy nesprávným, tento svůj názor vyvozuje i z toho, že jak náklady řízení před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem byly v tomto případě konstituovány ve stejném rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka dále vymezuje alternativní otázku pro případ, pokud by se dovolací soud ohledně první otázky ztotožnil se závěrem odvolacího soudu. Tato otázka zní, jaký význam má omyl o velikosti pohledávky při uskutečnění započtení, když pohledávka osoby provádějící započtení je i v takovém případě vyšší než pohledávka, na níž je započítáváno. Dovolatelka se domnívá, že takový omyl nemůže mít vliv na platnost započtení, protože i samotná pohledávka na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně převyšuje pohledávku, na kterou mělo být započteno.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda představuje právo na náhradu nákladů řízení přiznané účastníku řízení vůči procesní protistraně jednu celkovou pohledávku sui generis, nebo jestli právo na náhradu nákladů řízení před soudy různých stupňů představují samostatné pohledávky), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §151 odst. 1, věta první o. s. ř. rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř. platí přiměřeně ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním; teprve rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 1973, sp. zn. 9 Co 488/73, zveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983 vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 735). Právo dovolatelky na náhradu nákladů řízení bylo v tomto případě konstituováno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, který ve výroku II. změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, tak, že žalobce (společnost SOLVE ONE LTD.) je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3) (F. S. a D. S.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 639 534 Kč, k rukám advokáta žalovaných, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 165 621 Kč k rukám advokáta žalovaných, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, č. j. 439/2009-388 byl rozsudek téhož soudu ze dne 7. září 2010 ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení opraven tak, že žalobce byl povinen zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 213 020 Kč (místo původních 165 621 Kč), celkem tedy soud žalovaným 2) a 3) přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 852 554 Kč.
Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou, jak posuzovat povahu nákladů řízení pro účely posouzení přípustnosti přezkumu rozhodnutí v dovolacím řízení, a dospěl k závěru, že pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [viz ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto odvolateli podle dovolání odepřely (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, č. j. 29 ICdo 34/2013, publikované pod číslem 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2014). Pro tyto účely se náklady řízení před soudy nižších stupňů posuzují jako jedna celková pohledávka.
Dovolací soud považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je v tomto případě nutné považovat za dvě samostatné pohledávky (což by způsobilo neplatnost právního úkonu započtení pro jeho neurčitost). Obě částky byly přiznány jedním rozhodnutím (není podstatné, že různými výroky), se stejnými subjekty na straně věřitele i dlužníka a s toutéž splatností i vykonatelností. Civilní sporné řízení se zahajuje doručením návrhu soudu a standardně končí teprve právní mocí konečného rozhodnutí ve věci samé. Řízení je nezřídka komplikované a může i opakovaně docházet ke zrušení rozhodnutí a následně k novému rozhodnutí ve věci. K dělení nákladů řízení na několik různých částek odpovídajících nákladům řízení v jednotlivých stupních řízení neshledává v tomto případě dovolací soud důvod, je naopak toho názoru, že takový výklad by bylo nutné považovat za přepjatý formalismus. Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před odvolacím soudem takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V dané věci odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil, a na základě této skutečnosti (neplatnosti právního úkonu započtení pro neurčitost) potvrdil usnesení soudu prvního stupně; přitom neposkytl dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§118a odst. 2 a §211 o. s. ř.).
Usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nadto je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu