ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3791.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 3791/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné A. K. , P., zastoupené JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti povinnému R. K., P., zastoupenému Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, pro 480 807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 594/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, č. j. 29 Co 39/2015-383, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, č. j. 29 Co 39/2015-383, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 výrokem I. usnesení ze dne 9. 1. 2015, č. j. 64 EXE 594/2010-358, zastavil exekuci (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.), nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 64 EXE 594/2010-85, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 29 Co 161/2011-131, a již i částečně zastavenou usnesením ze dne 25. 7. 2013, č. j. 64 EXE 594/2010-264, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, č. j. 29 Co 399/2013-287. Současně (ve výroku II.) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud uzavřel, že oprávněná podala návrh důvodně, že pro promlčení byla exekuce již dříve částečně zastavena (povinný byl v 90 % úspěšný), že zbývající částka (48 000 Kč, náklady řízení a náklady exekuce) byla včetně nákladů soudního exekutora vymožena, a proto zastavil exekuci i pro tuto zbývající částku s tím, že si náklady řízení ponese každý účastník sám.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil výrok II. usnesení soudu prvního stupně a povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 658,50 Kč k rukám jejího zástupce. Uvedl, že v současné době již není prostor pro rozhodnutí o nákladech exekuce mezi účastníky, protože o nákladech, vztahujících se k řízení pro část pohledávky, pro niž byla exekuce již dříve zastavena, příslušelo rozhodnout soudu prvního stupně v usnesení ze dne 25. 7. 2013, č. j. 64 EXE 594/2010-264, o částečném zastavení exekuce, jež bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2014, č. j. 29 Co 399/2013-287.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že odvolací soud při posouzení otázky procesního práva, zda může soud rozhodnout o nákladech řízení o částečném zastavení exekuce i po skončení exekuce, nepostupoval podle zákona a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom odkázal na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2917/2014 ze dne 27. 8. 2014). Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud soud nerozhodl o nákladech (částečně zastavené exekuce) povinného již v rozhodnutí č. j. 64 EXE 594/2010-264 ze dne 25. 7. 2013, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 399/2013-287 ze dne 9. 1. 2014, kterým byla exekuce v 90 % zastavena, tak již taková možnost není, resp. byla jen do doby, než uvedené usnesení nabylo právní moci. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v zákoně a vychází jen z publikace Kasíková a kol., Exekuční řád, Komentář, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 515. Požaduje, aby dle §271 o. s. ř. rozhodl soud o náhradě nákladů, dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, a to buď s usnesením o zastavení, nebo i samostatným usnesením v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 10. 6. 2015 uvedla, že soud při rozhodování o nákladech řízení zkoumá procesní zavinění účastníků, přičemž oprávněná podala návrh na nařízení exekuce na základě vykonatelného exekučního titulu a nemohla předvídat, zda povinný vznese námitku promlčení či nikoli. Navrhuje, aby soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky možnosti rozhodnout o nákladech řízení o (částečném) zastavení exekuce ve vztahu mezi účastníky i po skončení exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného nebo procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014, vyslovil závěr, že dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže nelze oprávněnému procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů vzniklých při provádění výkonu i nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). Při rozhodování o nákladech podle ustanovení §271 o. s. ř. není vyloučeno použití ustanovení §150 o. s. ř. Rozhodnutí podle ustanovení §271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí nebo i v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí. Uvedená hlediska je pak nutno užít i při částečném zastavení výkonu rozhodnutí s tím, že namísto zrušení předchozích rozhodnutí o nákladech v případě procesního zavinění oprávněného soud tato rozhodnutí změní tak, že oprávněnému přizná náhradu jen v takové výši, která by mu náležela, kdyby k jeho procesnímu zavinění nedošlo.
Obdobný závěr je třeba vztáhnout i na řízení exekuční.
Protože odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávného názoru, že o nákladech řízení v projednávané věci již rozhodovat nelze, Nejvyšší soud tedy postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu