ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2917.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2917/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněného SOLICITOR s.r.o. se sídlem v Bratislavě, Vápenná č. 7, Slovenská republika, IČO 35896329, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 15, proti povinné L. H. , zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47, pro 11.016.996,84 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 6, pod sp. zn. 067 EX 1015/13, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2014, č. j. 20 Co 156/2014 - 112, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2014, č. j. 20 Co 156/2014 - 112, se ve výroku I. mění takto:
Usnesení soudního exekutora ze dne 19. 3. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 104, se ve výroku I., jímž rozhodl, že žádný z účastníků řízení o částečném zastavení exekuce nemá právo na náhradu nákladů řízení, mění tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení o částečném zastavení exekuce částku 13.189,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47.
II. Dovolání oprávněného proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2014, č. j. 20 Co 156/2014 - 112, jímž rozhodl, že oprávněný je povinen nahradit povinné náklady odvolacího řízení v částce 4.453,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinné, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Povinná podala dne 7. 8. 2013 u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., (dále jen „soudní exekutor“) návrh na zastavení či částečné zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem na základě pověření Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 7. 2013, č. j. 18 EXE 723/2013 - 23 (podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Hradci Králové dne 14. 9. 2007 pod č. j. 34 Sm 278/2007 - 8, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 26 Co 315/2011 - 229, rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 3. 2011, č. j. 14 C 89/2009 - 168, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2008, č. j. 34 Cm 133/2007 - 62, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2008, č. j. 34 Cm 133/2007 - 106), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 11.016.996,84 Kč s příslušenstvím, pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Návrh odůvodnila tím, že v dané věci je exekuce proti ní vedena podle dvou exekučních titulů, z nichž jedním je směnečný platební rozkaz vydaný proti dvěma žalovaným (společnosti VICTORY s.r.o. a jejímu otci Ing. J. H.), v němž nebylo stanoveno, že na straně dlužníků jde o závazek solidární, takže každý z dlužníků je povinen zaplatit jen polovinu dluhu, tj. částku 5.508.498,42 Kč s příslušenstvím, a druhým je rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 3. 2011, č. j. 14 C 89/2009 - 168, jímž bylo určeno, že vůči věřiteli je právně neúčinná darovací smlouva ze dne 6. 4. 2009 uzavřená mezi povinnou jako obdarovanou a jejími rodiči Ing. J. H. a Ing. M. H. jako dárci ohledně nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Soudní exekutor však exekučním příkazem ze dne 19. 7. 2013, č. j. 067 EX 1015/13 - 34, zřídil exekutorské zástavní právo i ke stavební parcele č. 4417 a parcele č. 2074/37, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj na listu vlastnictví č. 4602 pro obec a katastrální území D. K. nad L., které podle exekučního titulu nejsou postižitelné (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5271/2007), a kromě toho vede exekuci pro celou pohledávku ve výši 11.016.996,84 Kč s příslušenstvím, ačkoliv oprávněný může vymáhat jen její jednu polovinu (takto je exekuce vedena i proti otci povinné).
K výzvě soudního exekutora oprávněný v podání ze dne 23. 10. 2013 sdělil, že souhlasí s částečným zastavením exekuce, a to v rozsahu jedné poloviny vymáhané pohledávky.
Podáním zaslaným exekučnímu soudu dne 28. 11. 2013 povinná k jeho výzvě sdělila, že soudní exekutor již změnil exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na jejích nemovitostech tak, že se toto právo zřizuje jen na nemovitostech uvedených ve výroku exekučního titulu. Dále - s ohledem na to, že oprávněný v podání ze dne 23. 10. 2013 uznal, že je dán důvod pro částečné zastavení exekuce ohledně jedné poloviny vymáhané pohledávky - vzala povinná návrh na zastavení exekuce částečně zpět a navrhla, aby exekuce byla částečně zastavena co do částky 5.508.498,42 Kč, jedné poloviny úroků ve výši 6% z částky 13.077.145,- Kč od 7. 8. 2007 do 20. 12. 2007, jedné poloviny úroků ve výši 6 % z částky 11.016.996,84 Kč od 21. 12. 2007 do zaplacení, jedné poloviny směnečné odměny ve výši 36.723,- Kč, tj. 18.361,50 Kč, a jedné poloviny nákladů řízení v částkách 442.150,- Kč a 291.181,- Kč, tj. 221.075,- Kč a 145.590,50 Kč.
Soudní exekutor usnesením ze dne 7. 1. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 81, vydaným „podle §55 odst. 3 exekučního řádu a v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř. za použití §254 odst. 1 o. s. ř. a §52 a §55b odst. 1 exekučního řádu“, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 103, exekuci částečně zastavil pro částku ve výši 5.508.498,42 Kč, jednu polovinu úroků ve výši 6 % z částky 13.077.145,- Kč od 7. 8. 2007 do 20. 12. 2007, jednu polovinu úroků ve výši 6 % z částky 11.016.996,84 Kč od 21. 12. 2007 do zaplacení, jednu polovinu směnečné odměny ve výši 36.723,- Kč, tj. 18.361,50 Kč, a jednu polovinu nákladů řízení v částkách 442.150,- Kč a 291.181,- Kč, tj. 221.075,- Kč a 145.590,50 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 21 Co 41/2014 - 88, usnesení soudního exekutora v napadeném výroku II. o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť usnesení neobsahovalo odůvodnění.
Soudní exekutor poté usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 104, rozhodl, že „žádný z účastníků řízení o částečném zastavení exekuce nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok I.) a že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení“ (výrok II.). Své rozhodnutí ve výroku I. odůvodnil s poukazem na ustanovení §89 věty první exekučního řádu, §142 odst. 2, §146 odst. 1 „písm. b)“ a §271 o. s. ř. závěrem, že podala-li povinná návrh na úplné zastavení exekuce a byla-li exekuce zastavena jen v rozsahu jedné poloviny, byla povinná úspěšná jen „v poměrné výši (1/2) a nelze tak požadovat po oprávněném, aby hradil náklady povinné, která nebyla plně úspěšná“. Dále soudní exekutor uvedl, že „o nákladech tohoto řízení mezi účastníky rozhodl v souladu s §271 o. s. ř. za použití §52 odst. 1 EŘ…, neboť v této fázi řízení žádnému z účastníků náklady nevznikly“.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 20 Co 156/2014 - 112, změnil usnesení soudního exekutora tak, že oprávněná je povinna nahradit povinné náklady řízení o částečném zastavení exekuce v částce 56.156,- Kč (výrok I.), a dále rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinné náklady odvolacího řízení v částce 4.453,- Kč (výrok II.). Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na dřívější usnesení soudního exekutora, v jehož odůvodnění uvedl, že jím bylo vyhověno návrhu, jemuž nikdo neodporoval, a z tohoto důvodu neobsahovalo odůvodnění. Z toho dovodil, že i soudní exekutor vycházel z toho, že „se v daném případě jedná ze strany povinné o návrh na částečné zastavení exekuce“. Dospěl k závěru, že „zavinění na částečném zastavení exekuce je nutno přičítat oprávněnému, který se prostřednictvím exekučního návrhu směřujícího proti povinné domáhal více, než proti ní mohl (§89 exekučního řádu), a proto je povinen hradit jí její náklady, které v souvislosti s návrhem na částečné zastavení exekuce vynaložila“. Tyto náklady za právní zastoupení před soudním exekutorem činí podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby z částky 5.508.498,- Kč po 15.170,- Kč a tří paušálních náhrad výdajů a DPH ve výši 21 % celkem částku 56.156,- Kč. Dále odvolací soud uvedl, že povinná má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení, které celkem činí za jeden úkon právní služby z částky 56.156,- Kč částku 3.380,- Kč, částka 300,- Kč paušální náhrady výdajů a DPH, celkem tedy 4.453,- Kč [§7 bod 5 a §11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb.].
Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené otázce, která má být posouzena jinak“, přičemž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vztahuje „jednak k otázce úspěchu ve věci ze strany návrhu povinné na zastavení celé exekuce, a jednak k samotné výši náhrady nákladů řízení, respektive k jejímu stanovení“. Dovolatel především namítá, že odvolací soud věc hodnotil nesprávně, uvedl-li v odůvodnění rozhodnutí, že soudní exekutor považoval návrh povinné za návrh na částečné zastavení exekuce, když věc nepředložil exekučnímu soudu k rozhodnutí o zamítnutí zbylé části návrhu na zastavení exekuce. Zdůraznil, že povinná podala návrh na úplné zastavení exekuce a že teprve poté, co oprávněný vyjádřil souhlas s částečným zastavením v rozsahu jedné poloviny vymáhané pohledávky s příslušenstvím, změnila návrh tak, že navrhla exekuci zastavit jen v rozsahu jedné poloviny pohledávky. Jelikož poměr úspěchu obou stran řízení byl stejný, nelze povinné přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Dále dovolatel uvedl, že exekuční návrh proti povinné podal k vymožení celé pohledávky ve výši 11.016.996,84 Kč s příslušenstvím proto, že vzájemné postavení dlužníka VICTORY s.r.o., který vystavil směnku, a směnečného rukojmí Ing. H., je rovnocenné, jelikož oba za závazek ze směnky odpovídají solidárně, tedy společně a nerozdílně. Dovolatel taktéž zdůraznil, že exekuce byla zahájena dne 21. 3. 2013 za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. a že v tomto okamžiku legitimně očekával, že pokud by jeho právní názor na věc byl nesprávný (v tomto ohledu „šel do rizika“), došlo by k částečnému zastavení exekuce, přičemž v takovém případě by musel povinné nahradit náklady řízení maximálně ve výši 10.000,- Kč, jelikož sazba odměny při provádění nebo zastavení výkonu rozhodnutí činila 5.000,- Kč. Nesouhlasí proto s tím, aby v důsledku zrušení této vyhlášky Ústavním soudem byla povinné přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši podle advokátního tarifu, neboť tím by byl porušen princip právní jistoty, jakož i princip legitimního očekávání (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. IV. ÚS 525/02 a další). Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil v obou jeho výrocích, jimiž změnil usnesení soudního exekutora, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou, při splnění podmínek uvedených v ustanoveních §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti výroku II. napadeného usnesení není přípustné, neboť směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Zbývá proto posoudit, zda je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné proti výroku I. napadeného usnesení, když pro tento výrok neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému výroku I. usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť tento výrok závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud při rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení o částečném zastavení exekuce ve vztahu mezi účastníky před soudním exekutorem - poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb., byla dnem 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání výroku I. usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je - pokud jde o výši náhrady nákladů řízení o částečném zastavení exekuce před soudním exekutorem částečně důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 (dále též jen „ex. ř.“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §55 odst. 3 ex. ř., podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.
Z této právní úpravy ustanovení §55 odst. 3 ex. ř. vyplývá, že zašlou-li účastníci exekutorovi souhlasné stanovisko s návrhem na zastavení exekuce anebo se ve stanovené lhůtě nevyjádří, vydá exekutor usnesení o zastavení exekuce, ve kterém rozhodne i o nákladech oprávněného a nákladech exekuce. Usnesení nemusí podle ustanovení §169 odst. 2 věty první o. s. ř. obsahovat odůvodnění výroku o zastavení exekuce ani nákladových výroků, neboť mu nikdo neodporoval [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 343].
Podle ustanovení §89 věty první ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.
K výkladu tohoto ustanovení, jakož i ustanovení §87 ex. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že „ustanovení §87 až §89 ex. ř. nelze vyložit bez vědomí souvislostí s úpravou nákladů řízení o výkon rozhodnutí, zakotvenou v ustanoveních §270 a §271 o. s. ř. Prve vyjmenovaná ustanovení postihují zcela zjevně jen zvláštnosti vlastní exekučnímu řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 o. s. ř.)“.
Podle ustanovení §271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu již zaplatil.
Dojde-li tedy k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení ; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže nelze oprávněnému procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů vzniklých při provádění výkonu i nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). Při rozhodování o nákladech podle ustanovení §271 o. s. ř. není vyloučeno použití ustanovení §150 o. s. ř. Rozhodnutí podle ustanovení §271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí nebo i v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí. Uvedená hlediska je pak nutno užít i při částečném zastavení výkonu rozhodnutí s tím, že namísto zrušení předchozích rozhodnutí o nákladech v případě procesního zavinění oprávněného soud tato rozhodnutí změní tak, že oprávněnému přizná náhradu jen v takové výši, která by mu náležela, kdyby k jeho procesnímu zavinění nedošlo ( srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 400, nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2266).
V exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu se rozhodování o náhradě nákladů při zastavení exekuce řídí především ustanovením §271 o. s. ř. a náhradu nákladů lze uložit -podle hlediska procesního zavinění - nejen oprávněnému, ale i povinnému. Ustanovení §89 exekučního řádu tuto úpravu jen doplňuje, a to o možnost uložit oprávněnému, aby v případě svého procesního zavinění na zastavení exekuce zaplatil náhradu nákladů soudnímu exekutorovi.
Při úvaze o tom, který z účastníků daného exekučního řízení z procesního hlediska zavinil, že exekuce byla částečně zastavena v rozsahu uvedeném v usnesení soudního exekutora ze dne 7. 1. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 81, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 103, je třeba vyjít z ustálené judikatury soudů, která dospěla k závěru, podle kterého, „aby bylo možné na základě exekučního titulu vymáhat celý dluh po povinných jako solidárně zavázaných dlužnících, muselo by být ve výroku rozsudku vysloveno, že žalovaní jsou povinni dluh splnit společně a nerozdílně nebo že jsou povinni dluh zaplatit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého, případně ostatních“ (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněný pod č. 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 2 Cz 15/69, uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Byla-li několika dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo rozhodnuto, kolik je který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon rozhodnutí z ustanovení §74 odst. 2 a §75 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem.“). Dále je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004, podle kterého i když pasivní solidarita vzniká (přímo) na základě právního předpisu, neznamená to ještě, že - není-li rozsah (způsob) plnění stanoven exekučním titulem - by oprávněný mohl v exekučním řízení vymáhat celé plnění po jediném ze solidárních dlužníků.
V posuzované věci je (mimo jiné) exekučním titulem směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 14. 9. 2007 pod č. j. 34 Sm 278/2007 - 8, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2008, č. j. 34 Cm 133/2007 - 106, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2008, č. j. 34 Cm 133/2007 - 62, jimiž dvěma žalovaným (společnosti VICTORY s.r.o. a Ing. J. H.) byla uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci oprávněného směnečný peníz ve výši 11.016.996,84 Kč s 6% úrokem z částky 13.077.145,- Kč od 7. 8. 2007 do 20. 12. 2007, s 6 % úrokem z částky 11.016.996,84 Kč od 21. 12. 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 36.723,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 442.150,- Kč a částku 291.181,- Kč.
Aby tedy bylo v posuzované věci možné na základě těchto exekučních titulů vymáhat celý dluh po povinné, muselo by být ve výroku vysloveno, že žalovaní jsou povinni ho splnit solidárně. Není-li tomu v souzené věci tak a soudní rozhodnutí ukládá (v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového) dvěma žalovaným povinnost k peněžitému (dělitelnému) plnění, aniž bylo určeno, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých žalovaných vůči žalobci a mezi nimi navzájem, je třeba vycházet z fikce stanovené v ustanovení §40 odst. 3 ex. ř., že všichni žalovaní (povinní) jsou zavázáni splnit povinnosti rovným dílem.
Pakliže však oprávněný podal exekuční návrh proti povinné k vymožení celé pohledávky s příslušenstvím přisouzené jeho právnímu předchůdci exekučním titulem (a nikoliv jen pro její jednu polovinu) a jestliže poté, co povinná z tohoto důvodu podala návrh na zastavení exekuce či na částečné zastavení exekuce, souhlasil s tím, aby exekuce byla v rozsahu jedné poloviny vymáhané pohledávky s příslušenstvím zastavena, pak z těchto skutečností je třeba dovodit, že oprávněný z procesního hlediska částečné zastavení exekuce v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §271 o. s. ř. (§89 ex. ř.) zavinil tím, že při podání exekučního návrhu i při provádění exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil (bezdůvodně) k vymáhání splnění povinnosti vůči povinné, kterou z exekučního titulu nelze dovodit, neboť to vylučuje ustanovení §40 odst. 3 ex. ř. (v tomto ohledu, jak se uvádí v dovolání, „šel do rizika“). Oprávněný je proto povinen nahradit povinné náklady řízení před soudním exekutorem o částečném zastavení exekuce v uvedeném rozsahu. Právní názor odvolacího soudu je proto v tomto ohledu správný a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Námitka dovolatele, že povinné nelze v dané věci přiznat právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce z důvodu, že „poměr úspěchu obou stran řízení byl stejný“, je nesprávná jednak proto, že návrhem ze dne 7. 8. 2013 povinná navrhla, aby exekuce byla zastavena buď „jako celek“, nebo v případě, že by její názor nebyl správný, aby byla zastavena jen částečně v rozsahu jedné poloviny vymáhané pohledávky, a dále proto, že v případě (částečného) zastavení exekuce rozhoduje soudní exekutor o náhradě nákladů řízení o (částečné) zastavení exekuce ve vztahu mezi účastníky (jakož i o nákladech exekuce) podle ustanovení §271 o. s. ř. (§89 ex. ř.), ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 ex. ř., s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho (částečném) zastavení, a nikoliv podle ustanovení §142 o. s. ř. či ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., která v daném případě soudní exekutor aplikoval nesprávně (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014). Protože oprávněný s návrhem povinné na částečné zastavení exekuce v uvedeném rozsahu souhlasil, soudní exekutor exekuci správně v tomto rozsahu částečně zastavil. Okolnost, že povinná v podání ze dne 28. 11. 2013 uvedla, že vzhledem k souhlasnému stanovisku oprávněného na částečné zastavení exekuce „bere svůj návrh na zastavení exekuce částečně zpět“, a že se domáhá pouze částečného zastavení exekuce, proto na právní posouzení dané věci nemá žádný vliv, a současně z uvedeného vyplývá, že za dané situace již nebylo povinností soudního exekutora (ani exekučního soudu) rozhodovat podle ustanovení §55 odst. 3 věty třetí ex. ř. o návrhu povinné na úplné zastavení exekuce.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena.
Senát 21 Cdo Nejvyššího soudu, rozhodující v této věci, za dané situace v souladu se svojí rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, a usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod č. 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro účely náhrady nákladů řízení před soudním exekutorem částkou ve výši 10.000,- Kč, a nikoliv podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., kterou na danou věc aplikoval odvolací soud. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly povinné náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 900,- Kč (za tři úkony právní služby - k tomu srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce povinné advokát JUDr. Michal Hruška osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které povinné za řízení před soudním exekutorem vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.289,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Oprávněný je povinen náhradu nákladů řízení o částečné zastavení exekuce v celkové výši 13.189,- Kč povinné zaplatit k rukám advokáta JUDr. Michala Hrušky, který ji v v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož usnesení odvolacího soudu není ve výroku I. správné a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud tento výrok podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení soudního exekutora ze dne 19. 3. 2014, č. j. 067 EX 1015/13 - 104, se ve výroku I., jímž rozhodl, že žádný z účastníků řízení o částečném zastavení exekuce nemá právo na náhradu nákladů řízení, mění tak, jak je ve výroku I. tohoto usnesení uvedeno.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k pohledávce ve výši 5.508.498,42 Kč, jedné polovině úroků ve výši 6% z částky 13.077.145,- Kč od 7. 8. 2007 do 20. 12. 2007, jedné polovině úroků ve výši 6 % z částky 11.016.996,84 Kč od 21. 12. 2007 do zaplacení, jedné polovině směnečné odměny ve výši 36.723,- Kč, tj. 18.361,50 Kč, a jedné polovině nákladů řízení v částkách 442.150,- Kč a 291.181,- Kč, tj. 221.075,- Kč a 145.590,50 Kč, ohledně níž byla exekuce částečně zastavena, zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce (k tomu srov. usnesení uveřejněné pod č. 82/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je třeba rozhodnout i o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Oprávněný v dovolacím řízení uspěl jen ohledně výše náhrady nákladů řízení o částečné zastavení exekuce a povinné v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (§254 odst. 1, 224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř.).
Zánik pověření exekutora ve vztahu k částce, o kterou byla exekuce částečně zastavena, má ještě ten důsledek, že náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce ve vztahu mezi účastníky za řízení před soudním exekutorem nelze vymáhat postupem podle §87 odst. 4 ex. řádu. Toto usnesení dovolacího soudu tedy představuje samostatný exekuční titul, což je současně důvodem, proč v něm byla určena lhůta ke splnění uložené povinnosti (a to v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu