ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4898.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 4898/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinné Fčelka-ZK s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, identifikační číslo osoby 26862352, pro 99 130,38 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX 08800/10, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, sp. zn. 15 Co 85/2015, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, sp. zn. 15 Co 85/2015, a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 08800/10-26, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 08800/10-26, návrh oprávněné na vydání rozhodnutí, aby na její místo do řízení vstoupila společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., se sídlem na Seychelských ostrovech, Victoria, Mahé, Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, registrační číslo osoby 008477, zamítl, nařízenou exekuci k návrhu oprávněné podle ustanovení §55 odst. 3 exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 za užití ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč nejpozději do tří dnů po právní moci tohoto usnesení a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že návrhu oprávněné o procesním nástupnictví nevyhověl, protože připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byla porušena zásada spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K návrhu oprávněné došlo v okamžiku, kdy exekuce „bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost nového oprávněného“, který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena. Oprávněná v podání ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, tj. podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor však dospěl k závěru, že oprávněná ve svém návrhu na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod zastavení exekuce, jímž je nevykonatelnost exekučního titulu, kterým v této věci je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky [ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor proto vyhověl návrhu oprávněné na zastavení exekuce. O nákladech exekuce však rozhodl tak, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné, protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti, neboť i přesto, že byla srozuměna s bezvýsledností exekuce a nevykonatelností exekučního titulu, odkoupila vymáhanou pohledávku „za sníženou cenu za účelem zisku“, když měla a mohla předpokládat, že exekuce bude ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavena.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2015, sp. zn. 15 Co 85/2015, usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 08800/10-26, změnil ve výroku II. o zastavení exekuce tak, že tento zní „exekuce se zastavuje“, ve zbývajících výrocích usnesení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je v posuzované věci podstatné, že subjekt, který měl na základě návrhu na procesní nástupnictví vstoupit na místo dosavadní oprávněné, sídlí mimo Českou republiku, konkrétně na Seychelských ostrovech, nikoliv skutečnost, že si soudní exekutor nevyžádal doložení solventnosti této zahraniční společnosti, protože „prostor Seychelské republiky úspěšně využívají, resp. využily k únikům před tuzemskou spravedlností různé tuzemské fyzické i právnické osoby“. Jelikož je současně s rozhodováním o procesním nástupnictví na straně oprávněné rozhodováno i o nákladech exekuce, které je v této věci povinna hradit právě oprávněná, lze přisvědčit soudnímu exekutorovi, že „jde o zneužití §107a o. s. ř.“, když motivem pro prostoupení byla snaha vyhnout se hrozící povinnosti hradit náklady zastavené exekuce. K zastavení exekuce může dojít bez návrhu, souhlasí-li s tím oprávněná. V dané věci soudní exekutor o zastavení exekuce rozhodoval k návrhu oprávněné a současně též z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena a vedena. Soudní exekutor neprovedl žádná zjištění ohledně nemajetnosti povinného. K zastavení exekuce tudíž došlo z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu, který je nutné podřadit pod ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nikoliv ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že soudní exekutor není vázán důvodem, pro který byl návrh na zastavení podán, a oprávněná se zastavením exekuce souhlasila, neboť zastavení sama, byť z jiného důvodu, navrhla, rozhodnutí o zastavení exekuce je věcně správné a není stiženo procesní vadou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž vytýká soudům nesprávné právní posouzení, a dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Těmito otázkami podle oprávněné jsou:
1) Zda lze rozhodnout o zastavení exekučního řízení dříve, než je rozhodnuto o návrhu účastníka podle §107a o. s. ř. na vstup procesního nástupce do řízení?
2) Zda lze pro tzv. subjektivní nepřípustnost odmítnout odvolání účastníka proti rozhodnutí soudního exekutora, jímž soudní exekutor rozhodl o zastavení exekučního řízení z jiného důvodu, než pro který navrhoval zastavení exekučního řízení účastník řízení, respektive se kterým účastník projevil souhlas?
K otázce ad 1) oprávněná odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, které se zabývají rozhodováním o návrhu osoby oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení. Podle názoru oprávněné nelze rozhodnout o zastavení exekučního řízení, dokud není pravomocně rozhodnuto o návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení, který navíc byl podán dříve než návrh na zastavení exekuce. Nehledě na to, že soudní exekutor návrh na vstup jejího procesního nástupce do řízení zamítl, aniž by náležitě zkoumal, zda tento návrh je zneužitím procesní úpravy či nikoliv, v důsledku čehož postupoval formalisticky a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti rovněž odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obdobně odvolací soud, vycházeje ze skutečnosti, že procesní nástupce je subjektem sídlícím na Seychelských ostrovech, dospěl k závěru, že se jedná o subjekt nedůvěryhodný, neboť „všechny subjekty ze Seychelské republiky jsou nedůvěryhodné a slouží k únikům před tuzemskou spravedlností“, aniž by svůj závěr dokázal či prokázal.
K otázce ad 2) oprávněná namítá, že se zastavením exekuce z jiného důvodu než pro nemajetnost povinné nikdy nesouhlasila a nesouhlasí. Oprávněná navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor však o zastavení exekuce rozhodl z důvodu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [správně písm. h) o. s. ř.], aniž by k tomu měl souhlas oprávněného ve smyslu ustanovení §55 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, čímž překročil svou pravomoc, protože případně měl o zastavení exekuce požádat exekuční soud. Současně odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že každý konkrétní souhlas oprávněné se zastavením exekuce z určitého důvodu je souhlasem generálním.
Oprávněná dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že zavinila zastavení řízení, neboť v době podání návrhu její právní předchůdce jednal v souladu s platnou legislativou a judikaturou. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, případně aby změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení se vyhovuje, nařízená exekuce se k návrhu oprávněné podle ustanovení §55 odst. 3 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastavuje, soudní exekutor je povinen oprávněné uhradit náklady právního zastoupení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud jednak odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutora.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Postup soudního exekutora v této věci je i v současné době nutné posuzovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
V posuzované věci oprávněná ve smyslu ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. podáním ze dne 16. října 2014 navrhla vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení. Procesní nástupce oprávněné v tomtéž podání vyslovil podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní oprávněné. Ještě před tím, než o tomto návrhu soudní exekutor rozhodl, oprávněná podáním ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinné podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na základě kterého soudní exekutor usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 08800/10-26, návrh oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení zamítl a současně s tím mimo jiné zastavil nařízenou exekuci.
Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná podala až poté, co navrhla vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce.
V usnesení ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015 (jež je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud přijal mimo jiné závěr, že rozhoduje-li soudní exekutor o návrhu na zastavení exekuce podaném oprávněnou, je povinen návrh doručit povinné osobě. Zákon přitom neumožňuje soudnímu exekutorovi zastavit exekuci z jiného důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž souhlasila osoba oprávněná; takovou možnost má jen exekuční soud. Protože postup soudního exekutora, resp. závěry odvolacího soudu nejsou správné, nezabýval se dovolací soud již otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, protože její vyřešení je v této fázi irelevantní.
K návrhu oprávněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
Protože právní názory odvolacího soudu nejsou správné, Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. §243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu