ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.501.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 501/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné CALDERSHOT FINANCE LTD., se sídlem v Londýně, 788-790 Finchley Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05843605, zastoupené Mgr. Dagmarou Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská č. 966/5, proti povinnému Ing. V. S. , P., zastoupenému Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole č. 901, pro 56 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, v části, kterou bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, ve výroku I. o zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení tak, že exekuce se nezastavuje, se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 pověřením ze dne 22. července 2014 pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymožení pohledávky původní oprávněné (VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNYse sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518 – dále též „VZP“) ve výši 56 176 Kč s příslušenstvím, a to na základě platebních výměrů vydaných původní oprávněnou pod č. j. 2140316970 dne 16. prosince 2003 (dále jen „exekuční titul č. 1“) a pod č. j. 2140210275 dne 11. října 2002 (dále jen „exekuční titul č. 2“).
Usnesením ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, Obvodní soud pro Prahu 3 exekuci vedenou pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014 zastavil a do data právní moci výroku o zastavení exekuce provedení exekuce odložil, oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku 5 970 Kč a to do tří dnů od právní moci usnesení a dále oprávněné uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů exekuce k rukám soudního exekutora částku 14 351 Kč a to rovněž do tří dnů od právní moci usnesení. Povinný navrhoval zastavení exekuce hned z několika důvodů. Jako nedůvodný obvodní soud shledal důvod, podle něhož exekuční tituly nejsou pravomocné a vykonatelné [§268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“], neboť povinnému nebyly řádně doručeny; z vyžádaných podkladů od původní oprávněné však doručení povinnému bylo postaveno na jisto. S ohledem na tento závěr se proto neztotožnil s názorem povinného o promlčení práva předepsat dlužné pojistné, exekvované v tomto exekučním řízení, podle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“). Vycházel z ustanovení §100 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §16 odst. 2 a §19 zákona č. 592/1992 Sb., podle nichž se právo vymáhat pojistné přiznané exekučními tituly promlčí v pětileté lhůtě. Konec promlčecí lhůty k podání exekučního návrhu původně připadal ve vztahu k exekučnímu titulu č. 1 na 17. února 2009 a u exekučního titulu č. 2 na 24. února 2009. Vzhledem však k tomu, že původní oprávněná dne 24. května 2005 přihlásila mimo jiné pohledávky exekvované v tomto exekučním řízení do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 13/2005, došlo v důsledku řádného přihlášení pohledávky ke stavění běhu promlčecí lhůty a to až do právní moci rozvrhového usnesení ze dne 28. července 2010, č. j. 98 K 13/2005-160, tj. až do dne 4. září 2010. Pětiletá promlčecí lhůta, která začala běžet dne 17. února 2004 pro exekuční titul č. 1 a 24. února 2004 pro exekuční titul č. 2, a byla pozastavena dnem podání přihlášky (24. května 2005), proto pokračovala dne 5. září 2010 a skončila dne 25. května 2014 pro exekuční titul č. 1 a 4. června 2014 pro exekuční titul č. 2. Exekuční návrh však soudnímu exekutorovi došel dne 4. července 2014, tj. až po uplynutí promlčecí lhůty. Byl proto dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na uvedeném nic nemění ani to, že u soudního exekutora probíhalo mezi týmiž účastníky jiné exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 2082/14, vedené na základě seznamu přihlášených pohledávek ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 98 K 13/2005-171, které bylo usnesením soudního exekutora ze dne 26. června 2014, č. j. 067 EX 2082/14-33, nepravomocně zastaveno. Vzhledem k tomu, že exekuce byla vedena na podkladě jiného exekučního titulu, nebyla zde dána překážka věci rozhodnuté a nebylo možné se v tomto exekučním řízení zabývat ani tím, zda došlo ke stavění promlčecí lhůty. Nedůvodnou pak obvodní soud shledal i námitku povinného, podle níž exekvované pohledávky na současnou oprávněnou nikdy nepřešly a přejít ani nemohly, protože tyto pohledávky mají původ v právu veřejném a nelze je proto převést na soukromoprávní subjekt. V této souvislosti obvodní soud odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2499/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „pohledávka pojišťovny z veřejného zdravotního pojištění není pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a postoupení takové pohledávky není vázáno na osobu věřitele. Na povinnosti dlužníka (povinného) zaplatit dlužné pojistné, pokutu a penále, se postupní smlouvou nic nemění“.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, změnil tak, že exekuce se neodkládá a nezastavuje. Uvedl, že soud prvního stupně neposoudil správně běh promlčecí lhůty, neboť uplatněním pohledávky původní oprávněnou v insolvenčním řízení povinného, tj. podáním přihlášky dne 24. května 2005, došlo ve smyslu §109 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“), ke stavění promlčecí lhůty, která počala běžet u exekučního titulu č. 1 dne 17. února 2004 a v případě exekučního titulu č. 2 dne 24. února 2004. Stavění promlčecí lhůty podle §312 odst. 1 InsZ trvalo až do zrušení konkursu. Ke zrušení konkursu došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 98 K 13/2005-171, které nabylo právní moci dne 23. listopadu 2010, teprve 24. listopadu 2010 proto mohl pokračovat běh promlčecí lhůty. Pětiletá promlčecí lhůta u prvního exekučního titulu uplynula dnem 19. srpna 2014, u druhého exekučního titulu pak dnem 26. srpna 2014. Pokud tedy oprávněná podala k soudnímu exekutorovi exekuční návrh dne 4. července 2014, podala jej ve vztahu k oběma exekučním titulům včas, tj. ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Dále uvedl, že „se všemi ostatními závěry soudu I. stupně, kterými se vypořádal s dalšími návrhy povinného na zastavení exekuce, se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost na tyto odkazuje, a to včetně judikatury, kterou případně aplikoval (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2499/2006)“.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, z jehož obsahu však vyplývá, že zpochybňuje pouze usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce se nezastavuje. Namítá, že odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení odchýlil v hmotněprávní otázce, zda lze pohledávku, která má svůj původ v právu veřejném (vznikla z titulu nezaplacení penále z pojistného na veřejném zdravotním pojištění), v intencích soukromého práva ve smyslu §524 obč. zák. platně postoupit, konkrétně se odvolací soud v této souvislosti odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011. Dále uvádí, že doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka procesněprávní a sice, zda za situace, kdy po vydání usnesení o zastavení předchozí exekuce, avšak ještě před nabytím právní moci tohoto usnesení o zastavení, bylo u téhož exekutora zahájeno další exekuční řízení mezi týmiž účastníky, má spojení těchto exekučních řízení podle §37 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), za následek zastavení celého spojeného exekučního řízení k okamžiku nabytí právní moci zmiňovaného usnesení o zastavení předchozí exekuce či nikoliv, přičemž povinný je toho názoru, že by okamžikem nabytí právní moci usnesení o zastavení původního exekučního řízení mělo současně dojít k zastavení celého spojeného exekučního řízení. V této souvislosti navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení změnil tak, že exekuce se zastavuje a oprávněné uložil povinnost nahradit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů včetně řízení dovolacího, eventuálně napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předmětnou otázku je i v současné době nutné posuzovat podle občanského zákoníku z roku 1964, neboť k postoupení došlo v roce 2012 (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §524 obč. zák. 1) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému; 2) s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
V posuzované věci jsou exekučními tituly platební výměry vydané původní oprávněnou, kterou byla VZP. Původní oprávněná byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „ZoVZP“), jako právnická osoba sui genesis s konkrétně vymezeným předmětem činnosti, jímž je provádění všeobecného zdravotního pojištění. Výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění (dále jen "pojistné“), penále, způsob jejich placení, kontrolu, vedení evidence plátců pojistného a zřízení zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění upravuje zákon č. 592/1992 Sb. Tento zákon stanoví povinnost odvádět (část) pojistného na účet příslušné veřejné zdravotní pojišťovny, u níž je pojištěnec pojištěn, stejně jako povinnost doplatit dlužné pojistné na účet příslušné veřejné zdravotní pojišťovny či za určitých podmínek povinnost platit penále. Veřejné zdravotní pojištění, jakož i rozsah a podmínky, za nichž jsou ze zdravotního pojištění hrazeny zdravotní služby, včetně práv a povinností plátců pojistného, a způsob stanovení cen a úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely hrazených ze zdravotního pojištění, poté upravuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon č. 48/1997 Sb.“). Tento zákon rovněž v ustanovení §53 stanoví, že ve sporných případech ve věcech mimo jiné placení pojistného anebo penále se rozhoduje platebním výměrem, vydaným ve správním řízení podle tohoto zákona, na nějž se vztahují í obecné předpisy o správním řízení, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Je tedy zcela zřejmé, že povinnost platit pojistné či penále je založena na veřejnoprávních předpisech, v jejichž intencích je VZP i rozhodováno o povinnosti zaplatit dlužné pojistné či penále. Na druhou stranu smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu §524 obč. zák. je zařazena do obecných ustanovení upravujících občanskoprávní závazkové vztahy a její podstatou je změna závazku na straně určitého subjektu, v daném případě věřitele (oprávněnou osobu) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Za této situace je proto třeba přisvědčit námitce dovolatele, že napadené usnesení odvolacího soudu je v otázce posouzení platnosti postoupení z původní oprávněné na stávající oprávněnou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu, neboť pohledávku, jež má původ v právu veřejném, poměřuje (co do způsobilosti být postoupena) ustanoveními práva soukromého (ustanovením §524 a násl. obč. zák.) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011. Uvedené platí i přes odkaz na závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2499/2006, který nelze považovat za případný. Ve zmiňovaném usnesení se sice toliko podává, že „pohledávka pojišťovny z veřejného zdravotního pojištění není pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a postoupení takové pohledávky není vázáno na osobu věřitele. Na povinnosti dlužníka (povinného) zaplatit dlužné pojistné, pokutu a penále, se postupní smlouvou nic nemění“, jak však dále z usnesení vyplývá, námitka nedovolenosti postoupení pohledávky byla v tomto případě uplatněna jako nepřípustné novum, tj. teprve v dovolání, v důsledku čehož se s ní odvolací soud nemohl vypořádat, takže již z tohoto důvodu nebylo možné ji v dovolacím řízení právně přezkoumávat. Nešlo navíc toliko ani o posouzení, zda je pohledávka z titulu pojistného způsobilá k postoupení podle soukromoprávních předpisů, nýbrž o posouzení otázky změny obsahu pohledávky z titulu pojistného na veřejné zdravotní pojištění v důsledku změny osoby věřitele. Nehledě na to, že závěry zde uvedené byly překonány shora citovanými rozsudky Nejvyššího soudu, které byly vydány několik let po usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2499/2006.
Ze shora uvedeného proto vyplývá, že usnesení odvolacího soudu (v dovoláním napadené části) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v části, kterou bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, ve výroku I. o zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení tak, že exekuce se nezastavuje, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 7. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu