ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.850.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 850/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné IFIS insurance s. r. o. , se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Čáslavská č. 1791/1, identifikační číslo osoby 26487161, proti povinným 1) A. V. , a 2) TONY CENTRUM spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9, Mochovská č. 40/478, identifikační číslo osoby 45272930, oběma zastoupeným Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249, pro smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 3 000 000 Kč za období od 11. září 2010 do zaplacení, maximálně ve výši 8 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 6323/2015, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 70 Co 470/2015-46, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 70 Co 470/2015-46, v části prvního výroku, kterou byl změněn výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2015, č. j. 73 EXE 6323/2015-30, se mění tak, že výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2015, č. j. 73 EXE 6323/2015-30, se potvrzuje .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 70 Co 470/2015-46, se ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mění tak, že oprávněná je povinna zaplatit povinným na nákladech odvolacího řízení 41 309,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Denisy Ihlové, advokátky se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 229,08 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Denisy Ihlové, advokátky se sídlem ve Vestci, K Jahodárně č. 249.
Odůvodnění:
Vedením exekuce k uspokojení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 3 000 000 Kč počítáno od 11. září 2010 do zaplacení (maximálně ve výši 8 500 000 Kč, ve zbylé části oprávněná smluvní pokutu nepožadovala) byl Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 3. července 2015, č. j. 73 EXE 6323/2015-8, pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9, na základě exekučního titulu - notářského zápisu ze dne 17. března 2010, č. j. N 153/2010, NZ 130/2010, sepsaného JUDr. Martinem Foukalem, notářem.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 20. října 2015, č. j. 73 EXE 6323/2015-30, vyhověl návrhu povinných a ve výroku I. rozhodl o zastavení exekuce, když dovodil, že sjednaná smluvní pokuta je neurčitá, což činí v této části notářský zápis materiálně nevykonatelným. Ve výroku II. dále soud uložil oprávněné zaplatit povinným na nákladech řízení 82 618,80 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právní zástupkyně, a ve výroku III. uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 865 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.
Oprávněná se v odvolání domáhala zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a kdyby se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, namítala rovněž nepřiměřenou tvrdost přiznání nároku na zaplacení nákladů řízení. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné prvním výrokem usnesení ze dne 17. prosince 2015, č. j. 70 Co 470/2015-46, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení exekuce a ve výroku III. o nákladech exekuce potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že povinným náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále ve druhém výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že notářský zápis byl podepsán oběma stranami exekučního řízení, čímž i povinní participovali na „vytvoření tohoto exekučního titulu, jenž se ukázal být pro exekuci nedostatečným“, a že „následně zjištěná materiální nevykonatelnost notářského zápisu jde navíc k jejich prospěchu“. Tyto skutečnosti považoval odvolací soud za důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž bylo na místě povinným, náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“, výjimečně odepřít. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §224 odst. 1 o. s. ř. a §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, když oprávněná byla s odvoláním proti výroku o zastavení exekuce procesně neúspěšná, naopak s odvoláním proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky byla procesně úspěšná. Poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky byl v odvolacím řízení v podstatě totožný.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba povinní dovolání v tom rozsahu, kde odvolací soud rozhodl, že se jim nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (publikovaného pod číslem 2/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (publikovaného pod číslem 24/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v otázce aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud v tomto případě podle jejich názoru extenzivně prolomil zásadu úspěchu ve věci, když pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny podmínky, a proto spočívá napadené usnesení na nesprávném právním posouzení věci. Navíc namítají překvapivost napadeného rozhodnutí, protože odvolací soud účastníkům nedal možnost se k zamýšlenému postupu podle ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřit. V závěru dovolání povinní zdůrazňují skutečnost, že mezi účastníky byly sepsány dva různé (ale co do formulace smluvní pokuty zcela totožné) notářské zápisy, z nichž jeden byl exekučním titulem v této exekuci a druhý v exekuci vedené pod sp. zn. 73 EXE 5831/2014, přičemž tato druhá exekuce byla ohledně smluvní pokuty pravomocně zastavena rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2015, č. j. 16 Co 483/2014-30. Řízení vedené pod sp. zn. 73 EXE 6323/2015 bylo přitom u Obvodního soudu pro Prahu 2 zahájeno až dne 22. června 2015, tedy v době, kdy již bylo o smluvní pokutě ze druhého notářského zápisu pravomocně rozhodnuto a kdy oprávněná věděla, že bude ve svém nároku na vymožení smluvní pokuty neúspěšná.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a zjistil, že povinní jako účastníci řízení podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť při posouzení otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013), a též i opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu již v době vydání usnesení soudu prvního stupně a později nedoznala změn.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace tohoto ustanovení jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013).
S přihlédnutím k citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že posuzovaný případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšným povinným (§150 o. s. ř.). V tomto směru je bez právního významu okolnost, že notářský zápis byl podepsán oběma stranami exekučního řízení, čímž slovy odvolacího soudu povinní participovali na vytvoření exekučního titulu, jenž se ukázal být pro exekuci nedostatečným. Takový závěr bez dalšího nelze přijmout, neboť by ve svém důsledku znamenal, že veškeré spory ze dvoustranných právních jednání (na kterých se vždy podílejí obě strany) by naplnily předpoklady aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Rovněž „prospěch“ povinných z jejich úspěchu ve věci nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, protože takový výklad by byl v přímém rozporu se základním pravidlem obsaženým v ustanovení §142 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť odvolací soud jim nedal možnost se k zamýšlenému postupu vyjádřit, a je tak uvedenou vadou postiženo; tato jejich námitka však není důvodná. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V dané věci o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jít, protože oprávněná ve svém odvolání ze dne 19. listopadu 2015 navrhovala odvolacímu soudu nepřiznání náhrady nákladů povinným. Jiné vady dovolatelé nenamítali a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud první výrok odvolacího soudu v části, kterou byl změněn výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2015, č. j. 73 EXE 6323/2015-30, změnil tak, že se tento výrok soudu prvního stupně, kterým bylo oprávněné uloženo zaplatit povinným na nákladech řízení (před soudem prvního stupně) 82 618,80 Kč, potvrzuje.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu, rozhodl i o nákladech řízení před odvolacím soudem (§243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Oprávněná s odvoláním neuspěla, takže povinným přísluší jako procesně úspěšné straně sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Při stanovení výše této náhrady vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tj. výši náhrady nákladů řízení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože částka vypočtená podle ustanovení §8 odst. 2 advokátního tarifu jako pětinásobek hodnoty ročního plnění převyšuje částku 8 500 000 Kč, kterou si oprávněná nejvýše nárokovala, je částka 8 500 000 Kč považována za tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v odvolacím řízení. Odměna za zastoupení z tarifní hodnoty vypočtena podle ustanovení §7, §11 odst. 2 písm. e) a §12 odst. 4 advokátního tarifu činí 16 920 Kč za zastoupení každého z povinných. Odměna byla přiznána za 1 úkon, a to za podání vyjádření k odvolání, tedy ve výši 16 920 Kč za každého z povinných (celkem 33 840 Kč), dále náklady zastoupení činí 1 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a částku 7 169,40 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 34 140 Kč. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinných v odvolacím řízení určeny částkou 41 309,40 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Protože dovolání povinných směřovalo proti výrokům odvolacího soudu ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, považuje se za tarifní hodnotu, z níž je vypočítána mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, součet nákladů řízení povinných před soudy obou stupňů – tedy částka 123 928,20 Kč (82 618,80 Kč + 41 309,40 Kč). Odměna za zastoupení z tarifní hodnoty vypočtena podle ustanovení §7, §11 odst. 2 písm. e) a §12 odst. 4 advokátního tarifu činí 2 424 Kč za zastoupení každého z povinných. Odměna byla přiznána za 1 úkon, a to za podání dovolání, tedy ve výši 2 424 Kč za každého z povinných (celkem 4 848 Kč), dále náklady zastoupení činí 1 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a částku 1 081,08 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z částky 5 148 Kč. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinných v dovolacím řízení určeny částkou 6 229,08 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li oprávněná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se povinní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 5. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu