ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.127.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 127/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. A. , zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod novým lesem č. 127/44, proti žalované České aerolinie a. s. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 846/176a, IČO 45795908, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 299/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. 62 Co 310/2014-313, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. března 2014, č. j. 19 C 299/2008-287, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4. 11. 2008 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr „ve smyslu“ §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 3. 11. 2008 žalobce z počítače neoprávněně vstoupil do systému G. a změnil údaje o pohlaví cestujících tak, aby se na lince vytvořila zdánlivá hmotnostní rezerva, jež takto dosáhla 90 kg, a že téhož dne překročil své pravomoci, když v odbavovacím systému Load Control vkládal maximální možné plnění paliva na plně obsazené letadlo, k čemuž je oprávněn pouze zaměstnanec oddělení Load Control. Pokusem změnit údaje o hmotnosti a vyvážení letadla přímo ohrozil bezpečnost letu, neboť skutečná hmotnost letounu by byla vyšší, než umožňuje Letová příručka.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne 18. 11. 2008 do dne vydání rozsudku ve výši 187.056,- Kč za jednotlivý měsíc. Žalobu odůvodnil tím, že se jednání uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru nedopustil.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co usnesením vyhlášeným do protokolu při jednání dne 25. 3. 2010 řízení o náhradě mzdy vyloučil k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 299/2008-96, „žalobu s návrhem na určení, že žalovaným dopisem ze dne 4. 11. 2008 učiněné okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, doručené žalobci dne 5. 11. 2008, je neplatné“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce skutečně vstoupil do systému GAETAN a změnil v něm údaje, jak je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Neuvěřil žalobci, že v době, kdy změny probíhaly, byl v letadle a nemohl je provést, neboť z výpovědi svědka Ing. S. bylo prokázáno, že dne 3. 11. 2008 nastupovala posádka do letadla jen jednou, před odletem nečekali dlouho a letadlo odletělo ve 13:11 hod.; posádka letadla nenastupovala k plánovaném odletu ve 12:20 hod. Žalobce tak měl možnost být v době od 11:52 do 12:00 hod. v průletové místnosti a změny provést. Svým jednáním žalobce porušil základní povinnosti zaměstnance stanovené v ustanovení §301 písm. c) zákoníku práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané i ostatní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, se kterými byl řádně seznámen, a v ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením zničením a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 62 Co 73/2011-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 8.100,- Kč k rukám advokátky Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové. Souhlasil se soudem prvního stupně, že nepřímé důkazy, které byly v řízení provedeny, jednoznačně prokazují, že se žalobce dopustil jednání, jež mu bylo vytknuto v dopise žalované ze dne 4. 11. 2008. Připomněl, že žalobce 1. absolvoval školení na systém GAETAN a uměl ho používat, 2. telefonoval zaměstnanci Load Control svědku D. a požadoval po něm nepřípustné provedení změny v počítačovém systému GAETAN v tom směru, aby byla vytvořena hmotnostní rezerva letadla, 3. telefonicky kontaktoval zaměstnankyni odbavení svědkyni J. a nestandardním způsobem zjišťoval situaci ohledně odletu letadla, 4. poté, kdy svědek D. odmítl jeho požadavek ohledně zásahu do systému GAETAN, uvedl, že „si to zařídí sám“, 5. sám připustil, že je za incident zodpovědný, 6. ve své účastnické výpovědi připustil, že požadoval provedení nestandardní změny ohledně změny počtu zavazadel zapsaných jako příruční, 7. měl zájem na tom, aby se hmotnostní rezerva letadla vytvořila, neboť chtěl dostat na palubu letadla svědka H., 8. byl v průletové místnosti, odkud se změny v systému GAETAN v počítači žalované prováděly, 9. měl časový prostor pro to, aby tyto změny v počítači provedl a 10. již v minulosti své pravomoci ve vztahu k systému GAETAN zneužíval (výpověď svědka F. G.). Sdílel též názor soudu prvního stupně, že uvedené jednání představuje hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících z ustanovení §301 písm. a) a c) zákoníku práce. Přetížení letadla totiž může ohrozit bezpečnost a plynulost leteckého provozu, zejména může způsobit nehodu letadla, což bezprostředně ohrožuje cestující na životě a zdraví. Závažnost žalobcova jednání je zdůrazněna i tím, že žalobce neoprávněným zásahem do systému GAETAN porušil též interní předpisy žalované, s nimiž byl řádně seznámen, především čl. 2.1.1. interního předpisu zvaného „Operation control and supervision“, postupoval v rozporu s čl. 3. Manuálu pro pozemní provoz část C a v neposlední řadě též porušil nařízení Evropské unie č. 859/2008 ze dne 20. září 2008 (OPS 1.020, OPS 1.085, OPS 1.120 a OPS 1.605). Nelze ani přehlédnout, že v případě žalobce nešlo o první incident v porušení pracovní kázně, neboť již v říjnu 2008 vypnul navigaci letadla bez vědomí velitele. Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že předsedkyně senátu Mgr. Patricie Adamičková, které byla věc přidělena podle rozvrhu práce, byla „podjatá“ (vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci), neboť „jednání dne 25. března 2010 se zúčastnila jako veřejnost stážistka - studentka druhého ročníku právnické fakulty, která byla přítomna též poradě senátu“. V této souvislosti vzal v úvahu, že se „nejednalo o závěrečnou poradu před vyhlášením rozsudku, ale o průběžnou poradu v průběhu řízení ohledně dalšího procesního postupu, pokud jde o provádění dalších důkazů“, a ani skutečnost, že tato studentka měla komunikovat s předvolaným svědkem Ing. M. T. na chodbě soudu, pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu nezakládá, neboť uvedená stážistka se jednání zúčastnila pouze jako veřejnost a na rozhodovací činnosti soudu se nijak nepodílela.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 21 Cdo 1659/2012-206, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 62 Co 73/2011-164, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 299/2008-96, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., když poradě senátu soudu prvního stupně dne 25. 3. 2010 byla přítomna kromě členů senátu a zapisovatele ještě další osoba (studentka – stážistka), a že – i když se nejednalo o „závěrečnou poradu před vyhlášením rozsudku“, ale o průběžnou poradu během řízení ohledně dalšího procesního postupu týkajícího se provádění důkazů – je dána pochybnost o nepodjatosti senátu, neboť za této situace nelze jednoznačně vyloučit, že tito soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 19 C 299/2008-287, „žalobu s návrhem, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce učiněné dopisem žalovaného ze dne 4. 11. 2008, je neplatné“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 30.492,- Kč k rukám advokátky Mgr. Aleny Vlachové. Poté, co v dalším řízení postupoval podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. a „vyšel z dokazování provedeného v tomto řízení dílem před zrušením rozhodnutí Nejvyšším soudem a dílem doplněného k návrhům stran po vrácení věci k dalšímu řízení“ (zejména výslechem žalobcem nově navrženého svědka M. M. a listinnými důkazy), znovu dovodil, že žalobce neoprávněným zásahem do systému GAETAN změnil údaje o pohlaví cestujících tak, aby na jím pilotovaném letu (OK 024 PRG-OSR) vznikla zdánlivá hmotnostní rezerva, tedy že se dopustil jednání, pro které s ním žalovaná dne 4. 11. 2008 okamžitě zrušila pracovní poměr. Výpověď svědka M. M., který byl vyslechnut u jednání soudu prvního stupně dne 17. 12. 2013, a který vypověděl, že to byl on, kdo provedl zásah do systému, z něhož byl obviněn žalobce, vyhodnotil soud prvního stupně jako nevěrohodnou a nepravdivou s odůvodněním, že „je bývalým zaměstnancem žalované“, že jeho pracovní poměr byl rozvázán výpovědí ze strany žalované“, že „je bývalým blízkým kolegou žalobce“, že „tvrzení o aktivitě svědka M. použil žalobce prvně až v říjnu 2013“, že „svědek M. tak mohl být motivován snahou pomoci žalobci uspět ve sporu se žalovanou“, že „svědek M. nebyl (na rozdíl od žalobce) v minulosti školen v užívání systému Gaetan“, že „předmětný zásah měl být dle jeho výpovědi prvou obdobnou operací, nevzpomněl si však ani na konkrétní způsob, kterým mělo být cíle dosaženo, neuměl ani obecně uvést, jakými konkrétními úkony by bylo možno změnu provést (odkázal na možné použití nápovědního tlačíka F1)“, že „prostřednictvím žalovanou předložených důkazů bylo vyvráceno, že by neproškolený a nezkušený uživatel, byť za pomoci nápovědního tlačítka F1, mohl předmětný zásah provést“, že „je nevěrohodná i pro svou nelogičnost“, že „je v rozporu s výpovědí svědka T.“ (nadřízeného žalobce) a že „projev svědka M. před soudem při jeho výpovědi působil značně nepřesvědčivě (dlouhé váhání s odpověďmi na položené otázky, logické rozpory v odpovědích)“; uzavřel, že „prostřednictvím jeho výpovědi nebylo prokázáno, že to byl právě svědek M., který měl předmětný zásah do systému Gaetan provést“. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností ze strany žalobce [stanovených v ustanoveních §301 písm. c) a §301 písm. d) zákoníku práce, v Nařízení EU 859/2008 a vnitřních předpisech zaměstnavatele – operační manuál A, se kterým byl seznámen v rámci školení pilotů] přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce porušil právní a vnitřní předpisy a pravidla bezpečnosti vědomě a že svým nezodpovědným jednáním mohl ohrozit bezpečnost letu, tj. potažmo životy a zdraví posádky a cestujících i majetek žalované; přihlédl i k žalobcovu předchozímu postoji k plnění pracovních úkolů a zohlednil, že se v daném případě nejednalo o první porušení pracovních povinností. Jednání žalobce proto hodnotil jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2014, č. j. 62 Co 310/2014-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokátky Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil v odvolání především odvolací důvod uvedený v ustanovení §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když namítal, že s ohledem na zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2013, mělo být celé další řízení před soudem prvního stupně provedeno od počátku a nikoliv postupem podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., jak to učinil soud prvního stupně, odvolací soud (vycházeje z obsahu protokolu o jednání ze dne 12. 11. 2013, z něhož je zřejmé, že předsedkyně senátu při tomto jednání velmi podrobně sdělila obsah dosavadních podání účastníků i provedených důkazů, že byl sdělen podstatný obsah žaloby, vyjádření žalované, vyjádření žalobce a všech dalších podání účastníků, že byl sdělen podstatný obsah všech protokolů o jednáních v řízení před soudem prvního stupně a že byly doslovně čteny výpovědi svědků) dovodil, že tento odvolací důvod není naplněn. Zdůraznil, že soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. „skutečně velmi důsledně a nikoliv pouze formálně, o čemž svědčí obsah protokolu o jednání ze dne 12. 11. 2013 a zejména pak délka jednání, které bylo zahájeno v 10.40 hod. a s patnáctiminutovou přestávkou trvalo bezmála tři hodiny, když skončilo ve 13.41 hod“. Uzavřel, že, zruší-li dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce soudu prvního stupně (§14 odst. 1 o. s. ř.), postupuje soud prvního stupně v dalším řízení podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu k doplnění dokazování výslechem žalobcem navrženého svědka M. M., který přiznal, že jednání, které žalovaná žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkal, se dopustil on, odvolací soud zcela souhlasil s hodnocením jeho výpovědi jako nevěrohodné a odkázal na správné a přesvědčivé zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; zdůraznil, že „je s podivem, že tento výslech tohoto svědka nebyl žalobcem navržen v předchozím řízení, a to obzvláště za situace, kdy účastníci byli v závěru jednání před soudem prvního stupně dne 7. 9. 2010 řádně poučeni podle §119a o. s. ř.“. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že jednání žalobce spočívající v neoprávněném zásahu do systému GAETAN podrobně popsané v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 4. 11. 2008, představuje hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, když přetížení letadla mohlo ohrozit bezpečnost a plynulost leteckého provozu a zejména mohlo způsobit nehodu letadla, což bezprostředně ohrožuje cestující na životě a zdraví, a že uvedené jednání dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Protože okamžité zrušení pracovního poměru splňuje i všechny formální náležitosti (§60 zákoníku práce), je rozvázání pracovního poměru tímto způsobem platné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to aplikace ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. na daný případ. Soudu prvního stupně vytýká, že v řízení následujícím po zrušení rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšším soudem z důvodu, že rozhodoval vyloučený soudce, zvolil pro provedení dokazování – i přes námitky žalobce – postup podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., přičemž v převážné části dokazování vyšel z důkazů, které byly ve věci provedeny vyloučeným soudem, a že, s výjimkou svědecké výpovědi M. M. a listinných důkazů obsažených ve spise, neprovedl žádný důkaz výslechem svědků a ohledně veškerých svědeckých výpovědí vyšel výlučně z protokolů o jednání konaných vyloučeným soudcem, jejichž obsah konstatoval. Odvolacímu soudu vytýká, že „nedovodil nemožnost použití postupu dle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. na daný případ“ a že naopak dovodil, že „možnost aplikace postupu soudu prvního stupně podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. je dána s ohledem na ustanovení §16a odst. 1 o. s. ř., kde je stanoveno, že v takovém případě předseda soudu určí podle rozvrhu práce jiného soudce, případně přikáže věc jinému senátu, přičemž toto ustanovení nepožaduje, aby tento jiný senát provedl celé řízení od počátku“. Připuštění takového výkladu by - podle názoru žalobce - znamenalo porušení práva žalobce na rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem a bylo by v rozporu s právem na spravedlivý proces. Poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, považuje žalobce za „zcela nepříhodný“, neboť tento řeší aplikaci ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. v diametrálně odlišném případě, a to pouze při změně v obsazení senátu (např. onemocnění soudce), nikoli však v situaci, kdy o změnu v obsazení senátu nejde, ale ve věci rozhoduje jiný senát, kterému byla věc přikázána ve smyslu ustanovení §16a odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že ve věci rozhodoval ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. vyloučený soudce. O nemožnosti aplikace postupu podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. svědčí podle žalobce i systematika zařazení tohoto ustanovení, když je zařazeno v části, která se týká odročení jednání. Odvolací soud tak napadeným rozsudkem nastoluje stav, při kterém sice závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem respektován byl, avšak ryze formálně, neboť nové rozhodnutí věci vychází nadále z rozhodování, resp. z důkazů provedených v dřívějším řízení vyloučeným soudcem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce z důvodů uvedených v ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, případně dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s procesními předpisy i dosavadní judikaturou dovolacího soudu, která již otázku procesního postupu soudu po změně v obsazení senátu vyřešila, a soudy obou stupňů se při řešení této otázky procesního práva od dosavadní judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [výkladu ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. a jeho aplikace v případě, že dovolací soud zruší rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící) soudu prvního stupně], která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů.
Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. §1 o. s. ř.). Účel občanského soudního řízení se naplňuje především v rozhodnutí soudu ve sporu nebo v jiné právní věci.
Základem pro rozhodnutí soudu je dokazováním zjištěný skutkový stav věci (srov. §153 odst. 1 o. s. ř.). Náležité zjištění skutkového stavu věci v první řadě předpokládá, že soud zhodnotil důkazy podle své úvahy (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti) a že pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Má-li být těmto požadavkům na rozhodovací činnost soudu (včetně zhodnocení celého průběhu řízení) vyhověno, je potřebné, aby - ve věcech, o nichž zákon stanoví, že soud má být obsazen senátem - se na ní podílel celý senát; nejen předseda senátu, ale i ostatní jeho členové (soudci nebo přísedící) musí proto mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování takové poznatky, které jim umožní věc náležitě posoudit (po stránce skutkové a v návaznosti na ni i po stránce právní). Posouzení všech rozhodujících skutečností soudem nemůže být řádné a úplné, jestliže by věc projednávali jiní soudci nebo přísedící než ti, kteří o ní nakonec rozhodli, aniž by byli před přijetím rozhodnutí seznámeni s dosavadním průběhem řízení (zejména s přednesy účastníků a s provedenými důkazy) alespoň způsobem uvedeným v ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný pod číslem 51/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. upravuje pravidlo pro případ, kdy dochází ke změně v obsazení soudu, a to z hlediska návaznosti na dosavadní průběh řízení a provedeného dokazování. Zákonným požadavkem v této souvislosti je, aby na začátku dalšího jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž je zajištěna návaznost na dosavadní řízení a důkazní stav. V takovém případě zůstanou výsledky dosavadního řízení zachovány, odročené jednání na ně může navázat, provedené důkazy jsou v dalším jednání použitelné a mohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že postup soudu podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku odchodu soudce na jiný soud, do důchodu, nemoci, změn v rozvrhu práce apod. Použití ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. v takových případech nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení §115, §214 odst. 1 o. s. ř. ), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení §122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003).
V projednávané věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 21 Cdo 1659/2012-206, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 62 Co 73/2011-164, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 299/2008-96, z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., když poradě senátu soudu prvního stupně dne 25. 3. 2010 byla přítomna kromě členů senátu a zapisovatele ještě další osoba (studentka – stážistka), a že – i když se nejednalo o „závěrečnou poradu před vyhlášením rozsudku“, ale o průběžnou poradu během řízení ohledně dalšího procesního postupu týkajícího se provádění důkazů – je dána pochybnost o nepodjatosti senátu, neboť za této situace nelze jednoznačně vyloučit, že tito soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem.
Soud prvního stupně v dalším řízení postupoval podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř.; senát nově ve složení: Mgr. Tereza Krojová, předsedkyně senátu, Jaroslava Baronová a Ing. Iva Ratajová, přísedící, věc znovu projednal, a to – jak vyplývá z obsahu spisu – při jednáních, která se konala ve dnech 26. 9. 2013, 12. 11. 2013, kdy bylo postupováno podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., 17. 12. 2013, kdy byl vyslechnut žalobcem nově navržený svědek M. M., a 11. 3. 2014, kdy byly provedeny listinné důkazy a vyhlášen rozsudek. Podle obsahu protokolu o jednání ze dne 12. 11. 2013, předsedkyně senátu Mgr. Tereza Krojová - v rámci postupu podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. - sdělila podstatný obsah žaloby a vyjádření žalované, všech dalších podání účastníků, obsah protokolů o jednání ze dne 20. 4. 2009, ze dne 21. 5. 2009, ze dne 29. 6. 2009, ze dne 21. 1. 2010, ze dne 15. 3. 2010, ze dne 25. 3. 2010, ze dne 27. 5. 2010, ze dne 5. 8. 2010, ze dne 7. 9. 2010, přičemž doslovně přečetla výpovědi všech tam slyšených svědků a žalobce, a obsah rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 299/2008-96 (vydaného v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Patricie Adamičkové a přísedících Bc. Karin Plincnerové a Anny Banotové), odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, vyjádření žalované k odvolání žalobce, protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 12. 2011, rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 62 Co 73/2011-164, dovolání žalobce ze dne 26. 3. 2012, vyjádření žalované k dovolání a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 21 Cdo 1659/2012-206. Žalobce, který byl spolu se svým zástupcem u jednání soudu prvního stupně dne 12. 11. 2013 osobně přítomen, podle obsahu protokolu o jednání nesouhlasil s postupem soudu podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. (uvedl, že „trvá na svém stanovisku, že ve věci nemá být postupováno podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř.“, a že „pokud soud tento postup zvolí, žádá, aby jak podání účastníků, tak i protokoly o jednání byly čteny v celém rozsahu“).
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně poté, co byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 62 Co 73/2011-164, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 299/2008-96, dovolacím soudem zrušen proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (senát), v dalším řízení postupoval podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. (zejména u jednání dne 12. 11. 2013, kdy sdělil obsah přednesů a provedených důkazů) a že tedy - s výjimkou nově provedeného důkazu výslechem svědka M. M. a některých listinných důkazů - převzal všechny ostatní důkazy provedené vyloučeným soudcem (senátem), aniž by je sám zopakoval.
Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (srov. §14 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Rozhodnutí o věci soudcem, který má poměr k účastníkům, jejich zástupcům nebo k věci, pokládá zákon za závažné pochybení při projednávání věci, v jehož důsledku je i výsledek řízení (rozhodnutí) bez dalšího vadný, a nelze proto přihlížet ani k důkazům provedeným vyloučeným soudcem (senátem).
Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle §12 odst. 1 o. s. ř. (srov. §16a odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li rozhodnutí odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící), nebo nařídil-li odvolací nebo dovolací soud, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), postupuje se obdobně podle ustanovení §16a odst. 1 o. s. ř. (srov. §16a odst. 2 o. s. ř.).
Pro postup soudu v dalším řízení – tedy poté, co bylo nadřízeným soudem rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen nebo bylo rozhodnutí odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící) – platí, že předsedou soudu určený „jiný" soudce nebo „jiný" senát" (§16a o. s. ř.) nemůže převzít důkazy provedené vyloučeným soudcem (senátem), ale musí důkazy, které byly provedeny vyloučeným soudcem (senátem) a na nichž bylo vydané rozhodnutí založeno, s přihlédnutím k ustanovením §122 a 123 o. s. ř. zopakovat. V této souvislosti nelze opomenout, že v případě výpovědi účastníků řízení a svědků při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Z uvedeného vyplývá, že postup podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. nelze použít v případě, kdy dojde ke změně v obsazení soudu poté, co je věc projednávána a rozhodnuta v konkrétním složení senátu, a takové rozhodnutí bylo odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (§16a o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého, zruší-li dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce soudu prvního stupně (§14 odst. 1 o. s. ř.), postupuje soud prvního stupně v dalším řízení podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., proto není správný.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu