ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1404.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1404/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Mgr. J. D. , proti žalovanému Rekreační a sportovní zařízení Bílina s. r. o. se sídlem v Bílině, Litoměřická č. 904, IČO 28686055, zastoupenému Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská č. 68/9, o určení, že pracovní poměr trvá, a o 636.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 18/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2014 č. j. 9 Co 1085/2013-297, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích dne 11. 7. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2008 ve znění dodatku ze dne 15. 12. 2008, nadále trvá, a aby mu žalovaný zaplatil na mzdě za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2011 částku 636.000,- Kč.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2013 č. j. 24 C 18/2011-257 určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného, založený pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2008 ve znění dodatku ze dne 15. 12. 2008, nadále trvá, zamítl žalobu o 636.000,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 2008 pracoval od 1. 6. 2008 pro Městské technické služby Bílina, příspěvkovou organizaci jako vedoucí rekreačních a sportovních zařízení, že dne 10. 11. 2008 byla založena společnost Rekreační a sportovní zařízení Bílina s. r. o. (žalovaný), k níž byl žalobce (společně s ostatními zaměstnanci Městských technických služeb Bílina) na základě „dodatku“ ze dne 15. 12. 2008 převeden a byl jmenován jejím jednatelem, že dne 2. 1. 2009 „sám se sebou“ uzavřel smlouvu o výkonu funkce jednatele, na základě které mu za výkon funkce jednatele náležela odměna, že jako jednatel žalovaného vykonával stejné činnosti, které vykonával pro Městské technické služby Bílina jako vedoucí sportovních a rekreačních zařízení, že výkon funkce jednatele byl obsahově širší, neboť zahrnoval rovněž předkládání zpráv o stavu hospodaření, účetních závěrek, rozpočtu apod. dozorčí radě žalovaného, a že za výkon funkce jednatele žalobce dostával odměnu. Poté, co shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení trvání pracovního poměru, soud prvního stupně dovodil, že práva a povinnosti z pracovního poměru, který vznikl na základě pracovní smlouvy dnem 1. 6. 2008, přešly na základě „dodatku“ ze dne 15. 12. 2008 v souladu s ustanovením §338 odst. 2 zákoníku práce na žalovaného, že tento pracovní poměr stále trvá, neboť dosud nebyl ukončen žádným ze zákonem taxativně stanovených způsobů, a že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že pracovní poměr zanikl jmenováním žalobce do funkce jednatele, neboť „takový způsob zániku pracovního poměru zákoník práce nezná“. V části, ve které se žalobce domáhal zaplacení mzdy za dobu, kdy vykonával funkci jednatele, neshledal žalobu důvodnou, neboť od okamžiku jmenování do funkce jednatele vykonával žalobce činnosti, které do té doby vykonával jako vedoucí rekreačních a sportovních zařízení, „z důvodu“ výkonu funkce statutárního orgánu žalovaného, za výkon těchto činností mu byla vyplacena odměna ve výši schválené Městem Bílina jako jediným společníkem žalovaného a souběžný výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu „nepřicházel v úvahu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 9 Co 1085/2013-297 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2008 ve znění dodatku ze dne 15. 12. 2008 trvá, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 50.989,- Kč „ve splátkách po 2.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek“ a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.276,- Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Jiřího Dostála. Dospěl k závěru, že, i když v dané situaci nedošlo k výslovnému právnímu úkonu (dohodě o skončení pracovního poměru), je - vzhledem k tomu, že činnosti představující „co do obsahu a smyslu“ obsah funkce statutárního orgánu žalobce nemohl vykonávat jako zaměstnanec v pracovním poměru - nepochybné, že v okamžiku, kdy se stal jednatelem (podle zápisu v obchodním rejstříku dne 1. 1. 2009), byla konkludentně sjednána dohoda o skončení pracovního poměru ke dni 1. 1. 2009, na základě níž pracovní poměr žalobce skončil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud „akcentoval specifické okolnosti případu“ a vzal v úvahu, že předmětem řízení byl pracovní spor, v němž se řešila „poněkud nepřehledná situace ohledně trvání pracovního poměru a na ní závislá úspěšnost zaplacení mzdy“, že v době zahájení sporu platila pro určení odměny advokáta vyhláška č. 484/2000 Sb., a že žalobce nemohl předvídat, že dojde k jejímu zrušení a v důsledku toho při použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. též k vyšším nákladům řízení. Dovodil, že přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému by se jevilo vzhledem ke zjištěným poměrům žalobce, který je ženatý, dosahuje výdělku 20.000,- Kč měsíčně, má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem a nemá žádný větší majetek, s přihlédnutím k celkové výši nákladů řízení (169.963,- Kč), vůči žalobci jako nepřiměřená tvrdost. Z těchto důvodů, které shledal hodnými zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., odvolací soud odepřel žalovanému přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ze 70 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl jen část skutečností tvrzených žalobcem o jeho majetkových poměrech a vynechal skutečnost, že žalobce je vlastníkem téměř nového vozu, vlastní část nemovitosti a je podnikatelem – provozovatelem „fitness“, a vytýká odvolacímu soudu, že o nákladech řízení, které úspěšnému žalovanému „ponížil“ o 70 %, rozhodl pouze na základě nepodložených tvrzení žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru žalovaného nelze hodnotit jinak, než jako jeho libovůli, která nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má za to, že „v tomto případě se v žádném případě nejedná o důvody zvláštního zřetele hodné“, že tyto důvody nebyly řádně prokázány, že odvolací soud neposoudil všechny okolnosti předmětné věci, že pominul vznik a průběh celého případu, že z vyjádření žalobce týkajícího se jeho majetkových poměrů hodnotil pouze určitou část, že ani tato část nezakládá důvody zvláštního zřetele hodné a že ke zjištěným skutečnostem neprovedl odvolací soud odpovídající dokazování. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že se domáhal svého práva „podle principu dobrých mravů a zákonů ČR“, že „téměř nový vůz“ ještě stále splácí, za část nemovitostí dluží tchánovi 400.000,- Kč a v listopadu 2014 podal výpověď z nájemní smlouvy ve „fitness“ v Mostě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může být rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, na kterou by měl podle výsledku řízení právo), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).
V projednávané věci se měl odvolací soud při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro to, aby procesně úspěšnému žalovanému nebyla zcela nebo z části přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, zabývat – jak vyplývá z výše uvedeného – zejména tím, zda majetkové poměry žalobce umožňují uhradit žalovanému náklady řízení, aniž by to mělo do poměrů žalobce výraznější dopad, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalovaného jako oprávněného účastníka a zda by po žalovaném bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možné spravedlivě požadovat, aby jím vynaložené náklady nesl ze svého.
Odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro nepřiznání části náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému, z výše uvedených okolností zabýval pouze majetkovými poměry žalobce a nepřihlédl zejména k tomu, jak by se rozhodnutí, že se žalovanému zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, dotklo majetkových poměrů žalovaného jako oprávněného účastníka a zda by po žalovaném bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možné spravedlivě požadovat, aby jím vynaložené náklady nesl z větší části (70 %) ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro to, aby žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, bylo podle ustanovení §150 o. s. ř. odepřeno přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ze 70 %, proto nemůže být – pro svou předčasnost – správný.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že za důvod pro nepřiznání části náhrady nákladů řízení žalovanému je třeba považovat též okolnost, že žalobce nemohl v době zahájení řízení předpokládat, že bude zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. a že odměna advokáta bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku (jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu