ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1919.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1919/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně C.E.S. - České Elektrické Stavby s.r.o. se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora č. 982/19, IČO 25127527, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, proti žalovanému Ing. A. N., o 451.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 133/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2016 č.j. 62 Co 390/2015-39, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 3.4.2015 domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí "na účet č. 107-2476620247/0100 vedený u Komerční banky, a.s." 451.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 4.4.2012 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný byl ode dne 1.3.2001 jejím zaměstnancem v pracovním poměru, že žalovaný podal výpověď z pracovního poměru, na základě které měl pracovní poměr účastníků skončit dne 31.5.2012, že žalovaný dne 3.4.2012 odeslal z bankovního účtu žalobkyně na "svůj soukromý bankovní účet" 492.000,- Kč, jež ve zprávě pro příjemce označil jako "záloha květen 41000 odstupné 11x41000", a že žalobkyně dne 14.5.2012 se žalovaným okamžitě zrušila pracovní poměr. Bez ohledu na to, zda pracovní poměr účastníků skončil výpovědí nebo okamžitým zrušením, je podle žalobkyně nepochybné, že žalovaný nemá na odstupné právo.
Podáními ze dne 14.4.2015, ze dne 18.5.2015 a ze dne 15.6.2015 žalobkyně požádala o osvobození od placení soudních poplatků. Návrh odůvodnila zejména tím, že "v současné době již podnikatelskou činnost nevykonává" a že "v roce 2010 došlo k akvizici žalobkyně ze strany koncernu Niedax Group", v jehož rámci byl přijat plán na sloučení obchodních aktivit žalobkyně a společnosti "Niedax-Kleinhuis s.r.o. se sídlem Veltrusy, Palackého 701, PSČ 277 46, IČ 27164888", přičemž sloučení spočívalo v "převodu aktiv a pasiv žalobkyně na společnost Niedax-Kleinhuis s.r.o.". Žalobkyně z uvedeného důvodu "neeviduje žádné měsíční příjmy a měsíční výdaje představují především poplatky za vedení bankovního účtu žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7.9.2015 č.j. 19 C 133/2015-29 návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků zamítl. Zjistil, že žalobkyně "nejpozději od roku 2013 nevykonává žádnou podnikatelskou činnost, přičemž její obchodní aktiva i pasiva byla převedena na společnost Niedax-Kleinhuis s.r.o.", že "za rok 2009 činila aktiva žalobkyně před uvedenou akvizicí 12.501.000,- Kč a výsledek hospodaření byl 1.861.000,- Kč" a že k úplnému sloučení se společností Niedax-Kleinhuis s.r.o. nedošlo. Jestliže žalobkyně nevykonává podnikatelskou činnost z důvodu převedení svých aktiv a pasiv na společnost Niedax-Kleinhuis s.r.o., patřící, stejně jako žalobkyně, do koncernu Niedax Group, je třeba majetkové poměry žalobkyně zkoumat "i ve vztahu ke společnosti Niedax-Kleinhuis s.r.o., resp. koncernu Niedax Group". Podle soudu prvního stupně je žalobkyně "schopna získat finanční prostředky na uhrazení soudního poplatku za žalobu od společnosti, na kterou převedla svá aktiva a pasiva, či od koncernu, na základě jehož rozhodnutí přestala vykonávat podnikatelskou činnost".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2016 č.j. 62 Co 390/2015-39 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobkyně "žádným způsobem nevysvětlila, proč za situace, kdy již několik let nepodniká ve svém předmětu podnikání a nevyvíjí žádnou jinou podnikatelskou činnost, nečiní právní kroky ke zrušení své společnosti". Z důkazů provedených soudem prvního stupně je podle odvolacího soudu patrné "personální propojení žalující společnosti a společnosti, na níž byla ze strany žalobkyně převedena její aktiva a pasiva formou akvizice", a tvrzení žalobkyně, že od roku 2010 "nemá žádné příjmy ani finanční prostředky", bylo zpochybněno jejím vlastním údajem o tom, že "dne 3.4.2012 odeslal žalovaný z bankovního účtu žalobkyně na svůj soukromý bankovní účet částku ve výši 492.000,- Kč". Odvolací soud dospěl k závěru, že "žalující společnost hodnověrným způsobem neprokázala své majetkové poměry natolik nepříznivé, aby bylo možné dovodit podmínky byť i jen pro částečné osvobození od soudního poplatku v intencích ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., který v posuzovaném případě činí 22.500,- Kč a který je žalobkyně nepochybně schopna vzhledem ke svým celkovým poměrům zaplatit".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy opomněly "posoudit vedle položky aktiv též položku pasiv", když z tohoto posouzení "jasně vyplývá, že majetková bilance žalobkyně je záporná" a že žalobkyně je "významně předlužena". Žalobkyně nesouhlasí ani s názorem soudů, podle kterého její "celkové majetkové poměry je třeba zkoumat i ve vztahu ke koncernu, k němuž žalobkyně náleží", neboť "v rámci sloučení obchodních aktivit nedošlo k žádnému vyprázdnění společnosti - došlo pouze k prodeji majetku a zaplacení nákupních cen". Žalobkyně má za to, že zastavení podnikatelské činnosti a její likvidace nemají vliv na přiznání osvobození od soudních poplatků, nehledě na to, že likvidace by v dané situaci nemohla být ukončena, když žalobkyně uplatňuje své nároky žalobami ve dvou soudních řízeních a že "o vstupu do likvidace nemůže rozhodnout žalobkyně - přijetí rozhodnutí o takovém kroku je výhradně na společnících žalobkyně". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze přiznat osvobození od soudních poplatků právnické osobě, která nevyvíjí žádnou (podnikatelskou) činnost, a která proto nemá žádné vlastní příjmy. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění zákona č. 218/2011 Sb. účinného od 1.9.2011) může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno; nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost, poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů; o tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v §30 odst.1 OSŘ zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud již dříve (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, které bylo uveřejněno pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2014 sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2014 sp. zn. 21 Cdo 1940/2013) dovodil, že, ocitl-li se účastník v takové nepříznivé majetkové situaci, která mu znemožňuje, aby platil všechny náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nemůže to mít za následek, aby se nemohl domáhat v občanském soudním řízení ochrany svých práv. Účastník, jehož poměry mu znemožňují platit náklady potřebné k vystupování před soudem, má právo na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst.1 o.s.ř., ledaže by šlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účastník, který byl osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. nebo u něhož jsou alespoň předpoklady, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst.1 o.s.ř., má právo, aby mu soud ustanovil na jeho žádost zástupce, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů (§30 o.s.ř.). Při posuzování poměrů účastníka nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek.
Uvedené se samozřejmě uplatní také při rozhodování o návrhu na osvobození od placení soudních poplatků, je-li žadatelem právnická osoba - podnikatel. U právnické osoby, která je podnikatelem, soud bere v úvahu rovněž povahu její podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku a platební (ne)schopnost; právnické osobě - podnikateli nelze osvobození od soudních poplatků odepřít jen proto, že její neschopnost hradit soudní poplatky a další náklady řízení je důsledkem její podnikatelské činnosti, na druhé straně je současně nezbytné přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavovala majetku či jiných výhod (též) se záměrem, aby se vyhnula poplatkové povinnosti (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.3.1997 sp. zn. 11 Cmo 18/97, které bylo uveřejněno pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Žadatel vždy nemusí v občanském soudním řízení sledovat poctivý záměr. Soud proto vždy vybere soudní poplatek za řízení zejména tehdy, představuje-li žádost o osvobození od soudních poplatků (záměrnou) procesní obstrukci, sledující především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení, nebo jde-li o zneužití práva na osvobození od soudních poplatků.
Požaduje-li právnická osoba - podnikatel osvobození od soudních poplatků proto, že nemá žádné disponibilní peněžní prostředky, neboť veškerá "svá aktiva" převedla na jiného (který patří do stejného koncernu), bylo by nepochybně v rozporu s účelem a smyslem ustanovení §138 odst.1 o.s.ř., aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, jestliže stav "nemajetnosti" nastal nikoliv jako důsledek její (neúspěšné) podnikatelské činnosti, ale na základě rozhodnutí právnické osoby - podnikatele, popřípadě rozhodnutí řídící osoby, s níž právnická osoba - podnikatel tvoří koncern. Převedla-li tedy žalobkyně svá aktiva na jiného na základě pokynu řídící osoby, a nemá-li proto disponibilní peněžní prostředky potřebné k vedení sporu se žalovaným, není to důvodem pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst.1 o.s.ř.; je na žalobkyni, aby si potřebné prostředky obstarala, a to popřípadě v rámci podnikání koncernu za pomoci "své řídící osoby" nebo toho, na něhož na základě pokynu řídící osoby převedla svůj majetek.
Dovolací soud z uvedených důvodů souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že nejsou dány předpoklady pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst.1 o.s.ř. Žalobkyně převedla svá aktiva na společnost Niedax-Kleinhuis s.r.o., která je, stejně jako žalobkyně, součástí koncernu Niedax Group; žalobkyně a společnost Niedax-Kleinhuis s.r.o. jsou navíc propojené i personálně (jejím jednatelem je stejná osoba, která je jediným jednatelem žalobkyně). Umožňují-li poměry společnosti Niedax-Kleinhuis s.r.o., popřípadě koncernových závodů koncernu Niedax Group zaplacení soudních poplatků podle hledisek uvedených v ustanovení §138 odst.1 o.s.ř. (o čemž není důvodu pochybovat), je požadavek žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků zřejmým zneužitím práva.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu