ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2013.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2013/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Mgr. M. F., zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1586/4, proti žalovanému Vitabalans CZ, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Na Sádce č. 446/2, IČO 26292505, zastoupenému Mgr. Ing. Miladou Kürtösiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jungmannova č. 745/24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 91/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 č. j. 23 Co 374/2015-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Lehovce, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1586/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015 č. j. 23 Co 374/2015-248 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo – již ve vztahu k současné právní úpravě - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 695/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci pro jeho nadbytečnost z důvodu organizačních změn, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli; dále srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, z nichž vyplývá, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele nebo ve výhradách k organizačním a řídícím schopnostem zaměstnance podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3777/2014, ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011, že se odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným žalobci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy ve věcech, v nichž byla uvedená rozhodnutí vydána, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že cílem organizační změny přijaté žalovaným byla výměna „nežádoucího“ žalobce za nového zaměstnance, a s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl, a namítá-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepostupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř., že v odvolacím řízení neprovedl nově navržené důkazy, které byly podle dovolatele přípustné, že důkaz audiovizuálním záznamem, který zachycoval projev jednatele žalovaného pronášený v anglickém jazyce a překládaný zaměstnancem žalovaného K. K., nebyl proveden pomocí tlumočníka a že soudy odmítly k tomuto projevu provést výslech jednatele žalovaného), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu