ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2060.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2060/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. L. , zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalovanému Kilian group s.r.o. se sídlem v Brně, Chrpová č. 531/65, IČO 26928086, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o zaplacení 57.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 51/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 471/2012-179, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 57.000,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 3. 2007 ve výši repo sazby ČNB, platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí zvýšené o 7% bodů do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla od 1. 1. 2006 zaměstnankyní žalovaného, že počínaje červencem 2006 jí žalovaný přestal vyplácet mzdu, k 7. 8. 2006 ji odhlásil ze sociálního pojištění a přestal jí přidělovat práci. Dopisem, který byl žalovanému doručen dne 8. 1. 2007, zrušila žalobkyně s žalovaným okamžitě pracovní poměr podle §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu nezaplacení mzdy za měsíce červenec, srpen, září říjen, listopad, prosinec roku 2006 a 8 dní měsíce ledna 2007. Žalovaný neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru u soudu v zákonné lhůtě neuplatnil. Průměrná mzda žalobkyně činila 9.000,- Kč měsíčně, žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné mzdy v celkové výši 57.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení.
Žalovaný uvedl, že nemá vůči žalobkyni žádné nevyrovnané závazky, že pracovní poměr byl mezi účastníky ukončen dohodou ke dni 7. 8. 2006, že žalobkyně neplatnost této dohody u soudu neuplatnila, a že proto její pracovní poměr k tomuto datu skončil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 43 C 51/2007-115, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.348,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného. Z provedeného dokazování dovodil, že „neobstojí tvrzení žalobkyně, že se nejedná o pravou listinu (dohodu o ukončení pracovního poměru mezi účastníky ze dne 7. 8. 2006), neboť, měla-li by listina vzniknout vytištěním textu dohody o ukončení pracovního poměru na listinu, která již obsahovala její podpis, musela by být taková listina bez dalšího textu, žalobkyně si však žádného takového podpisu čistého papíru, do kterého by dodatečně byl vytištěn text dohody o ukončení pracovního poměru, není vědoma, neuvedla o jakou konkrétní listinu by se mělo jednat a jakým způsobem byl použit její podpis na takové listině, ani svědci (bývalí a současní zaměstnanci žalovaného) nepotvrdili existenci takových listin“. Dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na mzdu za požadované období nárok, neboť ode dne 7. 8. 2006 práci pro žalovaného nevykonávala a to z důvodu, že k tomuto dni byl ukončen její pracovní poměr dohodou, a žalovaný proto ani nebyl povinen žalobkyni práci přidělovat. Z uvedeného důvodu nemohlo dojít následně v lednu 2007 k okamžitému zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 15 Co 471/2012-179, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že „ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, a z výslechu zpracovatelky tohoto znaleckého posudku kpt. Ing. Kateřiny Jelínkové jednoznačně vyplynulo, že dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006 nese prvky dodatečné manipulace, tudíž bylo s touto listinou manipulováno, není tedy správná (pravdivá) a nelze přihlížet k jejím faktickým důsledkům“. Výpověď svědka P. M., zaměstnance žalovaného, k okolnostem jednání mezi jednatelem žalovaného a žalobkyní ohledně uzavírání předmětné dohody označil „za nevěrohodnou, účelovou a tendenční, když způsob opravy záhlaví předmětné listiny popsaný svědkem je značně nepravděpodobný, neboť po realizaci jím popsané opravy v označení žalovaného, by se opravovaný text nepochybně ocitl v části listiny obsahující údaje o žalobkyni a tím by opravovaný text se správnými údaji o žalovaném logicky překryl text s údaji o žalobkyni“. Odvolací soud zdůraznil, že „žalovaný neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyní podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručeného žalovanému dne 8. 1. 2007 nenapadl v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobou u soudu, tudíž se jedná o platný a účinný rozvazovací úkon“. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval uplatněným nárokem žalobkyně na dlužnou mzdu „v období od 1. 6. 2006 do 7. 8. 2006 a náhradu mzdy v období od 8. 8. 2006 do 8. 1. 2007“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že bylo-li ve znaleckém posudku uvedeno, že listina „nese prvky manipulace“ (což žalovaný připustil a vysvětlil), neznamená to ještě, že je listina – dohoda o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006 nepravá a nepravdivá. Je třeba zkoumat, zda pozměnění konkrétních údajů v listině bylo učiněno oprávněně, tj. důvodně se svolením všech dotčených osob, účastníků právního úkonu. Jestliže v tomto případě dohoda o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006 nese prvky manipulace co do hlavičky této listiny (jak vyplývá z písemného vyhotovení znaleckého posudku a z výslechu znalkyně), zůstal text samotné dohody nezměněn. Projevy vůle účastníků nebyly změnou hlavičky nijak změněny a není tedy důvod, proč k takovým projevům vůle nepřihlížet, jsou-li kryty podpisy obou účastníků. Žalovaný se dále domnívá, že jestliže uzavřel s žalobkyní dne 7. 8. 2006 dohodu o ukončení pracovního poměru, pak zcela zjevně považoval okamžité zrušení pracovního poměru z ledna 2007 za neúčinné, neboť žádný pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným již v té době netrval a neexistoval, nemohl se tedy dovolávat neplatnosti jakéhokoliv úkonu o zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně. Tento závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Uvedl, že také žalobkyně se měla domáhat neplatnosti dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006, a jestliže tak neučinila, pak její pracovní poměr zanikl dne 7. 8. 2006, a v řízení o nároku na zaplacení dlužné mzdy se již nelze domáhat závěrů o neplatnosti dohody o ukončení pracovního poměru. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výkladu ustanovení §43 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné mzdy za období od 1. 7. 2006 do 8. 1. 2007, neboť jí žalovaný tuto mzdu nezaplatil, a od 7. 8. 2006 jí přestal přidělovat práci, proto s ním okamžitě zrušila pracovní poměr ke dni 8. 1. 2007 podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, žalovaný naopak tvrdil, že s žalobkyní uzavřel dne 7. 8. 2006 dohodu o ukončení pracovního poměru a že žalobkyni nic nedluží.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) tedy řešily – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – jako předběžnou právní otázku, zda mezi účastníky byla uzavřena (zda existuje) dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 7. 8. 2006. Projednávanou věc je proto třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §42 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura).
Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31/1998 v časopise Soudní judikatura). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.
V jiném řízení, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou určena pravomocným rozhodnutí soudu, se při posuzování otázky trvání pracovního poměru soud omezí jen na zjištění, zda existuje právní úkon, který je způsobilý být ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení §43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Dohoda o rozvázání pracovního poměru je právním úkonem (§240 odst. 1 zák. práce) a může být postižena vadami (nicotností nebo neplatností), zákoník práce - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 345/97) - mezi nicotností a neplatností právních úkonů nerozlišuje; s nedostatky (vadami) v náležitostech právních úkonů spojuje toliko neplatnost právních úkonů (srov. §242 zák. práce).
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru sjednaná podle ustanovení §43 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Při řešení otázky, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 7. 8. 2006, se odvolací soud zabýval pouze existencí a pravostí listiny - dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006. Uzavřel, že „s touto listinou - dohodou o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006 bylo manipulováno, není tedy správná (pravdivá) a nelze přihlížet k jejím faktickým důsledkům“. S takovýmto zjednodušeným závěrem však souhlasit nelze. Skutečnost, že bylo manipulováno se záhlavím (formální podobou) listiny, neznamená, že z hlediska jejího obsahu nejde o listinu pravdivou. Podstatné totiž je, zda je pravdivým (skutečným) odrazem projevené vůle účastníků. Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí nezabýval. Soustředil se na zjištění (které ale žádná ze stran nepopírala), že s listinou (dohodou o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006) bylo manipulováno v tom smyslu, že záhlaví v ní uvedené (označení zaměstnavatele) pochází z jiného dokumentu (bylo doplněno jinak). Takové zjištění ale nevypovídá nic o tom, zda ujednání v listině obsažené obsahuje skutečnou vůli obou smluvních stran, ani o tom, zda žalobkyně podepsala listinu obsahující text o skončení pracovního poměru a jak byl v době jejího podpisu zaměstnavatel označen.
I kdyby bylo zjištěno, že písemná dohoda o ukončení pracovního poměru ze dne 7. 8. 2006 nebyla mezi účastníky uzavřena, je třeba se zabývat tím, zda dohoda o rozvázání pracovního poměru nebyla mezi účastníky sjednána ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit, tedy i konkludentně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (že pro závěr o tom, že dohoda o skončení pracovního poměru nebyla uzavřena, stačí zjištění, že s listinou dohodu osvědčující bylo „manipulováno“); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu