ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2463.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2463/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. Š. , zastoupené JUDr. Zdenkou Libovou, advokátkou se sídlem v Tachově, nám. Republiky č. 86, proti žalovanému Eissmann Automotive Česká republika s. r. o. , se sídlem v Boru, Vysočany č. 56, IČO 18251412, zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Hořejším Předměstí, Msgre. B. Staška č. 62, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 34/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 18 Co 246/2013 – 200, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost platit jí od 22. 3. 2008 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 9.210,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 1. 2. 1999 pracovala u žalovaného jako montážní dělnice, z toho do 26. 1. 2004 jako domácí dělnice a od 27. 1. 2004 v dílně žalovaného. Má několik obecných onemocnění, která u ní vedla od 10. 11. 2007 k uznání částečné invalidity. Dne 7. 3. 2008 Klinika pracovního lékařství Plzeň vydala posudek o uznání nemoci z povolání, datum zjištění nemoci z povolání bylo určeno na 22. 11. 2007. Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dne 21. 3. 2008 dohodou z důvodu podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce. Z důvodu nemoci z povolání není schopna vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání. Vzhledem k tomu, že žalovaný jí odmítl hradit náhradu za ztrátu na výdělku, nechala si zpracovat znalecký posudek MUDr. Františkem Hůzlem DrSc. dne 9. 2. 2009, který její „nárok potvrdil“. Její „předpokládaný měsíční příjem by činil 23.070,76 Kč, předpokládaný čistý měsíční příjem 16.205,- Kč, měsíční výše invalidního důchodu činí 6.995,- Kč a rozdíl mezi současným a předpokládaným příjmem 9.210,- Kč“.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice - Okresnímu soudu v Tachově se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Shodným tvrzením účastníků, pracovní smlouvou a lékařským posudkem o uznání nemoci z povolání měl za prokázáno, že žalobkyně pracovala u žalovaného jako montážní dělnice a ke dni 22. 11. 2007 byla u ní zjištěna a ke dni 7. 3. 2008 uznána nemoc z povolání (Epikondylitis ulnaris 1.dx. M 77.0). Na základě závěrů znalců MUDr. Amblera, MUDr. Hrnčíře a zejména pak MUDr. Tučka pak dospěl k závěru, že nemoc z povolání a její následky u žalobkyně nezpůsobila její neschopnost k výkonu dosavadní práce u žalovaného, když hlavní příčinou bylo několik obecných onemocnění. I kdyby u žalobkyně nepřetrvávala nemoc z povolání, žalobkyně by z příčin jiného obecného onemocnění stejně nebyla schopna vykonávat dosavadní práci. Zjištěná nemoc z povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a možnosti jejího pracovního uplatnění, když se podílí na poklesu výdělečné činnosti žalobkyně pouze nepatrně, a to 1/5 či 10 %, tedy nikoliv převažující měrou. Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody tj. poklesem výdělku a nemocí z povolání, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 18 Co 246/2013 – 200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice - Krajskému soudu Plzeň se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že ze znaleckého posudku MUDr. Doc. Milana Tučka, CSc., vypracovaného v rámci soudního řízení, bylo „jednoznačně prokázáno, že nemoc z povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a omezené možnosti pracovního uplatnění, přičemž na poklesu výdělečné schopnosti žalobkyně se podílí tou měrou, která je podstatná či rozhodující pro výkon konkrétní práce za konkrétních pracovních podmínek, obecně však nejvýše jednou pětinou, tj. v rozsahu maximálně 20 %“. Uzavřel, že „zjištěná nemoc z povolání u žalobkyně od března 2008 nemohla být rozhodující příčinou její nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci“. V této souvislosti nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že pracovní omezení vyslovené v rámci řízení o posouzení zdravotního stavu žalobkyně v řízení o přiznání invalidity ze dne 22. 8. 2007, tedy ještě před zjištěním a uznáním nemoci z povolání, je v podstatě shodné jako omezení vyslovené v následném přezkoumání zdravotního stavu ze dne 15. 10. 2008, tedy po té, co nemoc z povolání u žalobkyně byla zjištěna a uznána.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele platí, že nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody. Postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou podstatnou a značnou. Ostatní nemoci žalobkyně jí nebránily pokračovat v práci u žalované, avšak zjištěná nemoc z povolání byla příčinnou rozvázání pracovního poměru, ztráty zaměstnání, nemožnosti získat další zaměstnání a v důsledku toho příčinou škody. Omezení pracovního uplatnění žalobkyně u žalované, ale i u jiného zaměstnavatele bylo a je způsobeno pouze její nemocí z povolání. Vytýká soudům, že se přiklonily ke znaleckým posudkům, které byly pro žalobkyni nevýhodné, že ve věci mělo být „vyžádáno stanovisko Státního zdravotního ústavu, oddělení pracovního lékařství (případně jiné instituce specializující se na nemoci z povolání), které by rozhodlo, který ze zpracovaných znaleckých posudků je objektivní a správný“, a že nevzaly v úvahu, že „i znalecké posudky nevýhodné pro žalobkyni připustily, že nemoc z povolání se podílí na poklesu výdělečné schopnosti žalobkyně 10 % až 20 %“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku od 22. 3. 2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do dne 13. 4. 2008, tj. do dne než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle citovaného ustanovení nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalovaného od 1. 2. 1999 jako montážní dělnice (do 26. 1. 2004 jako domácí dělnice a od 27. 1. 2004 v dílně žalovaného), ode dne 12. 7. 2007 byla žalobkyni přiznána na základě několika obecných onemocnění částečná invalidita a od 10. 11. 2007 částečný invalidní důchod, který se od 1. 1. 2010 považuje za invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Po dohodě se zaměstnavatelem (žalovaným) pracovala žalobkyně od 1. 12. 2007 do skončení pracovního poměru v rozsahu pouze 30 hodin týdně. Dne 7. 3. 2008 Klinika pracovního lékařství Plzeň vydala posudek o uznání nemoci z povolání, datum zjištění nemoci z povolání bylo určeno na 22. 11. 2007. Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dne 21. 3. 2008 dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce a ode dne 22. 3. 2008 byla žalobkyně evidována jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce v Tachově.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu, podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže zaměstnanec, i kdyby zde nebylo nemoci z povolání, je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod číslem 76/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž rovněž správně odkazuje i odvolací soud).
Zároveň ovšem platí, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §366 odst. 2 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem nemoc z povolání ovlivnila celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena nemocí z povolání), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky nemoci z povolání. Ustálená judikatura proto vychází z názoru, že aritmetické zjištění podílu, kterým se nemoc z povolání (pracovní úraz) podílí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného zaměstnance, je právně bezvýznamné (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 3142/2012 uveřejněného pod číslem 41/2015 časopisu Soudní judikatura).
Vzhledem k uvedenému nemohl jako podklad pro posouzení příčinné souvislosti mezi zjištěnou nemocí z povolání u žalobkyně a jí vznikající škodou (ztrátou na výdělku), sloužit znalecký posudek znalce MUDr. Doc. Milana Tučka, CSc. (případně další posudky ve věci provedené jako důkazy listinou), neboť se vyjadřoval k tomu, zda nemoc z povolání je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně. Pro posouzení věci však bylo podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobkyně nemohla vykonávat stejnou práci, jako před zkrácením směn, byla nemoc z povolání anebo zda by žalobkyně nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením směn, i kdyby nemoci z povolání nebylo. Vše totiž nasvědčuje tomu, že škoda začala žalobkyni vznikat již v souvislosti se zkrácením směn (na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný uhradil všechny nároky žalobkyně vzniklé do skončení jejího pracovního poměru).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Tachově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu