ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2946.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2946/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Drahomírou Liptákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 43/8, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 297/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2014, č. j. 51 Co 173/2014-64, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2013, č. j. 25 C 297/2012-41, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o dědictví po P. S., snesením ze dne 6.8.2012, č.j. 32 D 605/2011-57, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 27.8.2012, uložil žalobkyni, aby „ve lhůtě 15 dnů po právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení, že je dědičkou ze závěti po zůstaviteli, a to proti státu (ČR), zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“, s tím, že „nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, nebude k závětní dědičce M. S. přihlíženo a pozůstalostní soud bude pod sp. zn. D pokračovat v dědickém řízení bez ohledu na ni“, a aby „předložila žalobu s podacím razítkem soudu v uvedené lhůtě notáři jako soudnímu komisaři k nahlédnutí“. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že zůstavitel zanechal vlastnoručně psanou závěť ze dne 13.6.2011, kterou „veškerý svůj majetek odkázal M. S.“, a vlastnoručně psanou závěť ze dne 13.9.2011, „ve které zůstavitel svůj majetek i jakožto svůj podíl po jeho zemřelém otci Ing. J. S. odkázal M. S.“; že žalovaná neuznala závěti za platné z důvodu, že zůstavitel byl podle usnesení (správně rozsudku) Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 15 P 145/98-285, omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že nebyl schopen nakládat s majetkem ani finančními částkami převyšujícími 10.000,- Kč; že dosud zjištěný majetek zůstavitele výrazně převyšuje tuto částku a že „spor o to, kdo je dědicem po zůstaviteli, je skutkovou otázkou zásadního významu, a proto postupuje podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu“.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7.9.2012 domáhala určení, že „je dědičkou po P. S., posl. P., V., M.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že P. S., jehož den úmrtí byl stanoven rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 16 Nc 194/2011-7 (správně č.j. 16 Nc 394/2011-42, 16 P a Nc 63/2012), „byl svobodný, neměl žádné děti a oba jeho rodiče již zemřeli“; že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 15 P 145/98-285 (16 P a Nc 181/2008), „byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům nakládání se svým majetkem“ tak, že byl (správně nebyl) oprávněn nakládat se svým majetkem, pokud přesahuje částku 10.000,- Kč za měsíc, a to i jednorázově; že „s vědomím toho, že by v případě jeho smrti připadlo dědictví státu“, opakovaně „uvažoval o tom, jak naložit s jemu náležejícím majetkem i majetkem, který mu měl připadnout“, a „měl jasnou představu o uspořádání svých záležitostí po své smrti“; že sepsal závěť ze dne 13.6.2011, jíž žalobkyni „ustanovil universální dědičkou“, a kterou pak následně doplnil, resp. změnil, závětí ze dne 13.9.2011, jíž žalobkyni „opakovaně ustanovil dědičkou jeho majetku“ a „současně označil i další osoby, o nichž si přál, aby v případě jeho smrti část jeho majetku zdědily“; že „v závěti nejsou zmiňovány žádné konkrétní hodnoty nebo částky“, a proto nelze namítat, že zůstavitel svým jednáním „vědomě překročil rámec jeho částkou 10.000,- Kč limitované způsobilosti k právním úkonům“, když „jeho vůlí bylo pouze uspořádat vztahové věci“, a že přestože zůstavitel „o svém úkonu a počínání informoval i určenou opatrovnici“, která „informovala Obvodní soud pro Prahu 2 o sepsání závěti zůstavitelem“, „řádné řízení o schválení právního úkonu nebylo zahájeno“ a „ke schválení právního úkonu zůstavitele – závěti – nedošlo“, byť bylo-li by řízení o schválení právního úkonu osoby s omezenou způsobilostí zahájeno, „neshledal by soud z právního, ani morálně lidského hlediska žádný důvod, pro který by mohl dospět k závěru, že takovýto právní úkon zůstavitele neschválí a právní postavení žalobkyně jako dědičky by bylo naprosto jednoznačné“.
Žalovaná závěti zůstavitele ze dne 13.6.2011 a ze dne 13.9.2011 neuznala za pravé a platné, a to s odkazem na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29.9.2009, č.j. 15 P 145/98-285.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16.10.2013, č.j. 25 C 297/2012-41, žalobu zamítl a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě zjištění, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29.9.2009, č.j. 15 P 145/98-285, který nabyl právní moci dne 4.11.2009 a kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.12.2005, č.j. 15 P 145/98-156, kterým byl zůstavitel zbaven zcela způsobilosti k právním úkonům, změněn tak, že zůstavitel byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují 10.000,- Kč za měsíc, a to i jednorázově; že zůstavitel „dne 13.6.2011 sepsal vlastnoruční závěť, kterou veškerý svůj majetek odkázal M. S.“, a „závětí ze dne 13.9.2011 pak závěť z 13.6.2011 změnil tak, že část majetku odkázal M. S. a část svým sestřenicím“, a že „opatrovnice informovala opatrovnický soud o sepsání závěti ze dne 13.6.2011“, ale „o závěti ze dne 13.9.2011 opatrovnický soud nebyl informován“, a poté, co dovodil, že v projednávané věci „je naléhavý právní zájem na určení, zda žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli“, že „závěť ze dne 13.9.2011 byla poslední sepsanou závětí zůstavitele“, která „ve smyslu ustanovení §480 odst. 1 občanského zákoníku zrušila závěť ze dne 13.6.2011“, a že za situace, kdy „si byl zůstavitel vědom majetkové situace svojí osoby“, muselo mu být zřejmé, že jeho majetek je vyšší než 10.000,- Kč, a s ohledem na to, že„na závěť je nutné hledět jako na jeden celek“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „i když úkon – sepis závěti byl činěn pro případ smrti zůstavitele, byl učiněn za jeho života“, a protože byl zůstavitel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, „nebyl schopen platně sepsat závěť týkající se veškerého jeho majetku“, neboť k platnosti závěti „by byl nutný souhlas opatrovnického soudu“, a vzhledem k tomu, že „nebylo prokázáno“, že zde tento souhlas byl dán, „závěť sepsaná dne 13.9.2011 není platným právním úkonem zůstavitele“. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyně „nemůže být určena jako dědička po zůstaviteli“, neboť „nepřichází v úvahu ani jako dědička ze zákona“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2014, č.j. 51 Co 173/2014-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Poté, co se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, uzavřel, že „závěť sepsanou zůstavitelem v době, kdy nebyl plně způsobilý k právním úkonům, nelze považovat za platnou“, neboť závěť „je právní úkon, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku“, „může ji pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům“, s tím, že výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze nezletilé osoby starší patnácti let, „její platnost se – pokud jde o způsobilost zůstavitele k jejímu pořízení – posuzuje k době, kdy byla pořízena“, a „možnost dodatečného schválení tohoto úkonu opatrovnickým soudem nepřichází do úvahy“, protože se „nejedná o úkon učiněný ustanoveným opatrovníkem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně soudům vytýká, že se „nezabývaly také předchozí závětí zůstavitele ze dne 13.6.2011“, ačkoliv již soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti závěti ze dne 13.9.2011, protože nebyla schválena opatrovnickým soudem, a že závěť ze dne 13.6.2011 „splňovala zákonné požadavky na takovou listinu z hlediska její formy i obsahu“ a „ještě za života zůstavitele“ opatrovník „informoval opatrovnický soud o jejím sepsání a listinu soudu také doručil“, a proto má za to, že dnem 14.6.2011 „bylo zahájeno u opatrovnického soudu soudní řízení o schválení právního úkonu“, ale vzhledem k tomu, že o schválení závěti „nebylo dosud rozhodnuto“, ani „takové řízení nebylo skončeno nebo přerušeno“, soud prvního stupně „neměl v řízení dále pokračovat“. Podle žalobkyně zůstavitel pořízením závětí ani „neporušil omezení dané mu soudem“, neboť jednak „v žádné ze svých závětí žádnou konkrétní částku neuváděl“, ale „pouze z okruhu osob jemu nejbližších určil osoby, o nichž si přál, aby majetek, který bude mít v den smrti, zdědily“, aby „nepřipadl státu“, jednak „nemohl být na svých právech poškozen“, protože „jako zemřelý by již nemohl brát užitky z věcí, o nichž rozhodoval“, a protože „činil úkon pro případ své smrti“, a že ani k závěti ze dne 13.6.2011 „nebylo schválení opatrovnického soudu třeba“, když byla učiněna „v rozsahu právní způsobilosti ponechané zůstaviteli“. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda fyzická osoba, která byla rozhodnutím soudu omezena ve způsobilosti k právním úkonům, může pořídit závěť. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 32 D 605/2011 vyplývá, že P. S., nezanechal žádné dědice ze zákona. V průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli byla předložena jednak holografní závěť zůstavitele ze dne 13.6.2011, jíž „veškerý majetek“ odkázal žalobkyni, jednak holografní závěť zůstavitele ze dne 13.9.2011, jíž „dědický podíl po zemřelém otci Ing. J. S., resp. nárok na něj, nebo to, co z tohoto podílu pozůstávalo“, odkázal žalobkyni a „ostatní majetek pozůstalý“ po jeho osobě a „pokud by paní M. S. již nebyla naživu, pak i včetně výše uvedeného podílu“, odkázal „stejným dílem“ svým sestřenicím paní A. B., roz. B., a paní J. P., roz. S., nebo dědicům po nich. Vzhledem k tomu, že stát „neuznal závěti zůstavitele za platné“ z důvodu, že zůstavitel byl podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 15 P 145/98-285, omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že nebyl schopen nakládat s majetkem ani finančními částkami převyšujícími 10.000,- Kč, a že „dosud zjištěný majetek zůstavitele výrazně převyšuje tuto částku“, Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 6.8.2012, č.j. 32 D 605/2011-57, žalobkyni uložil, aby „ve lhůtě 15 dnů po právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení, že je dědičkou ze závěti po zůstaviteli, a to proti státu (ČR), zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“, a uvedl, že „nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, nebude k závětní dědičce M. S., jakožto dědičce ze závěti, přihlíženo a pozůstalostní soud bude pod sp. zn. D pokračovat v dědickém řízení bez ohledu na ni“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. S. zemřel dne 5.11.2011, postupuje se v řízení o dědictví v prvním stupni i v současné době podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen „OSŘ“; srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstaviteli P. S. se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle tzv. „druhé definice účastenství“, která platí též pro řízení o dědictví, jsou účastníky řízení – kromě navrhovatele – také „ti, které zákon za účastníky označuje“ (srov. §94 odst. 2 OSŘ); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. §175b větu první OSŘ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu §462 obč. zák. připadnout státu.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice, je tu spor o dědické právo. Tvrzená dědická práva totiž vedle sebe nemohou buď zcela nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení §175q OSŘ. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví; spor o dědické právo se projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení §175b věty první OSŘ.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních §175k odst. 1 a 2 OSŘ. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení §175k odst. 1 OSŘ; soud tedy přímo v řízení o dědictví vyšetří podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ; soud proto v řízení o dědictví po „marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků“ odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění (k tomu srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988, sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1989; nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 41, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2754/2007). Okruh žalovaných však soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení §96 odst. 1 až 3 OSŘ, tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.
Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§90 OSŘ) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 OSŘ) [k tomu srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49, ročník 1982, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí OSŘ – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 OSŘ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 2431/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006).
Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení §175k odst. 2 OSŘ.
V projednávané věci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.8.2012, č.j. 32 D 605/2011-57, kterým bylo žalobkyni uloženo uplatnit své dědické právo žalobou „proti státu (ČR), zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“, nevyhovuje všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, neboť bylo – co do poučení o tom, proti komu má být žaloba podána - neúplné (a ve svých důsledcích pro žalobkyni zavádějící), když žalobkyni vyzývalo k podání žaloby pouze „proti státu (ČR), zast. Úřadem pro zastupování ve věcech majetkových“. Účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby, musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2 OSŘ. Vzhledem k tomu, že zůstavitel nezanechal žádné dědice ze zákona a že holografní závětí ze dne 13.9.2011 povolal za své dědičky (oproti závěru soudu prvního stupně v řízení o dědictví, dle kterého zůstavitel vlastnoručně psanou závětí ze dne 13.9.2011 „odkázal svůj majetek i jakožto podíl po jeho zemřelém otci Ing. J. S. M. S.“), kromě žalobkyně, které odkázal svůj „dědický podíl po zemřelém otci Ing. J. S., resp. nárok na něj, nebo to, co z tohoto podílu pozůstávalo“, také paní A. B. a paní J. P., kterým odkázal „stejným dílem ostatní majetek“ pozůstalý po jeho osobě, „a pokud by paní M. S. již nebyla naživu, pak i včetně výše uvedeného podílu“, bylo nezbytné, aby v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli dle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ bylo – v případě, že A. B. a J. P. nebyly spolu se žalobkyní odkázány k podání žaloby dle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ - uvedeno, že žaloba má být podána také proti těmto závětí zůstavitele ze dne 13.9.2011 obmyšleným dědičkám, které bylo třeba - vedle žalobkyně (jako v úvahu přicházející závětní dědičky) a žalované (které by jinak dědictví po zůstaviteli připadlo z titulu tzv. odúmrti) - také považovat za účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, a to v souladu s ustanovením §175b věty první OSŘ, ledaže zůstavitele předemřely.
Za situace, kdy – podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 32 D 605/2011 - soud v řízení o dědictví po zůstaviteli s A. B. a J. P. (jako v úvahu přicházejícími závětními dědičkami) nejednal jako s účastnicemi řízení o dědictví, když je ani nevyrozuměl o jejich dědickém právu vyplývajícím ze závěti zůstavitele ze dne 13.9.2011, neodkázal je k podání žaloby podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, ani je v usnesení vydaném dle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ neoznačil jako účastnice řízení o dědictví, proti kterým má žaloba žalobkyně také směřovat, měl především soud prvního stupně – jak vyplývá z výše uvedeného – poskytnout žalobkyni potřebné poučení o tom, že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovanými ve sporu nestanou také A. B. a J. P., navíc namítla-li i žalovaná při jednání před soudem prvního stupně dne 16.10.2013, že „účastníky tohoto řízení nejsou rovněž další osoby“, v jejichž prospěch byla dána pozdější závěť zůstavitele; na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni zastupovala advokátka.
Soud prvního stupně, aniž se zabýval otázkou věcné legitimace účastníků řízení, v projednávané věci žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že „závěť sepsanou zůstavitelem v době, kdy nebyl plně způsobilý k právním úkonům, nelze považovat za platnou“. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že – za situace, kdy usnesení podle §175k odst. 2 OSŘ neobsahovalo řádné poučení, proti komu je třeba žalobu podat, a když ani soud prvního stupně nedostál své poučovací povinnosti – ve věci rozhodl, aniž by napravil pochybení soudu prvního stupně a poučil žalobkyni o tom, proti komu má podat žalobu.
Odvolací soud, který o žalobě rozhodl, aniž bylo v projednávané věci zjištěno, zda se řízení o určení dědického práva účastní všichni ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a aniž bylo žalobkyni poskytnuto potřebné poučení, tedy zatížil řízení vadou, která způsobila, že rozhodnutí soudu o žalobě nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh řízení o dědictví po zůstaviteli, a která tedy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k uvedenému je třeba uzavřít, že závěr odvolacího soudu o dědickém právu po zůstaviteli je předčasný, a proto nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu