ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3932.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3932/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) D. P. , b) J. K. , c) E. S. a d) H. K. , všech zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3330/220a, za účasti 1) J. P. , (jako dědičky po J. P. zemřelé dne 7. srpna 2013), zastoupené Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, a 2) J. F. , (též jako dědičky po J. P. zemřelé dne 7. srpna 2013), zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2007, o dovolání účastnice 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014 č.j. 4 Co 83/2014-147, takto:
Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014 č.j. 27 C 3/2007-129 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci podali dne 7.12.2006 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, návrh, kterým se domáhali, aby byl v jejich prospěch povolen vklad vlastnického práva podle dohody o vydání nemovitostí ze dne 18.10.2006, u níž byl projev vůle J. P. a účastnice 2) nahrazen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.1.2004 č.j. 9 C 13/2001-409, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.3.2005 č.j. 58 Co 279/2004-477 a který nabyl právní moci dnem 3.5.2005.
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 25.4.2007 č.j. V-56670/2006-101-11/KA návrh žalobců na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle "dohody o vydání nemovitostí ze dne 18.10.2006" zamítl. Dovodil, že předmět převodu není v dohodě o vydání nemovitostí vymezen v souladu s ustanovením §5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť převáděná budova nebyla označena rovněž označením pozemku, na němž je postavena. Návrhu na vklad vlastnického práva proto nemohlo být vzhledem k ustanovení §5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyhověno.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 4.7.2007 se žalobci domáhali, aby jejich návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo vyhověno "s právními účinky vkladu práva ke dni 7.12.2006". Uvedli, že "rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.1.2004 č.j. 9 C 13/2001-409 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22.3.2004 č.j. 9 C 13/2001-431 a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.3.2005 č.j. 58 Co 279/2004-477" byla J. P.a účastnici 2) uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jejíž znění bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí soudu, a že "tento rozsudek se stal listinou", která je "podkladem pro zápis do katastru nemovitostí". Nesouhlasí se závěrem katastrálního úřadu, že by "označení budovy (předmětu dohody o vydání) v soudním rozhodnutí nebylo dostatečně určité"; i když (podle původního znění výroku rozhodnutí před jeho opravou) nebyla budova "označena také pozemkem, na němž je postavena", byla označena číslem popisným, uvedením katastrálního území M., v němž se nachází, a uvedením čísla listu vlastnictví 2178 pro uvedené katastrální území, na němž jiná budova, nežli předmětná, zapsána není. V dohodě o vydání je rovněž označen nabývací titul vydávajících účastnic k budově. Předmět dohody o vydání je proto označen dostatečně určitě; není zde rozhodné, že jeho označení neodpovídá požadavkům ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.3.2008 č.j. 27 C 3/2007-40 rozhodl, že se "povoluje vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k domu na pozemku parc.č. 3052, zapsaného na LV č. 2178, pro katastrální území M., obec P., vedeného u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha" (dále též "předmětná budova"), a to pro každého ze žalobců "k jedné čtvrtině", že "účinky vkladu nastávají ke dni 7.12.2006" a že tímto rozsudkem "se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 25.4.2007 č.j. V-56670/2006-101-11/KA"; současně rozhodl, že J. P. a účastnice 2) jsou povinny zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 11.306,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry. Uzavřel, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětné budově ve prospěch žalobců byl předložen spolu s "dohodou o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v níž jako oprávněné osoby vystupují" žalobci a povinnými osobami jsou účastnice J. P. a J. F., že tato dohoda byla dne 18.10.2006 podepsána oprávněnými osobami "a je nedílně spojena s pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.1.2004 č.j. 9 C 13/2001-409 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22.3.2004 č.j. 9 C 13/2001-431 a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.3.2005 č.j. 58 Co 279/2004-477", jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti účastnic J. P. a J. F. uzavřít dohodu o vydání věci - předmětné budovy - se žalobci ve znění totožném se zněním dohody "podepsané dne 18.10.2006 žalobci, nedílně spojené s uvedenými rozsudky". Podle soudu prvního stupně bylo uvedenými rozhodnutími ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř. "nahrazeno prohlášení vůle povinných osob a nedílným spojením dohody o vydání nemovitosti podepsané oprávněnými osobami došlo k uzavření dohody o vydání nemovitosti", čímž však "nedošlo ještě k převodu vlastnického práva, neboť vlastnické právo k nemovitostem se nabývá teprve vkladem do katastru nemovitostí". Označení předmětné budovy v dohodě soud prvního stupně považoval za dostatečně určité, když "určitost označení budovy je v daném případě zcela naplněna uvedením listu vlastnictví, na němž je nemovitost vedena, jakož i označením katastrálního území, ve kterém se nachází"; tyto údaje představují takové identifikační znaky, kterými je předmětná nemovitost dostatečně označena tak, že její záměna s jinou nemovitostí nepřichází v úvahu, a "formální lpění na splnění všech náležitostí označení budovy" uvedených v ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), "by v tomto případě znamenalo nenaplnění smyslu soudního řízení o uplatněném restitučním nároku".
K odvolání J. P. a účastnice 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.9.2008 č.j. 11 Cmo 99/2008-54 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že J. P. a účastnice 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobcům "oprávněným rovněž společně a nerozdílně" na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.332,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry. Na základě zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že soud prvního stupně správně posuzoval určitost označení předmětné budovy ve smyslu obecných hledisek občanského práva a, byla-li předmětná budova identifikována "číslem popisným, údajem o číslu listu vlastnictví 2178 pro katastrální území M., jakož i údajem o příslušném katastrálním úřadu, je dostatečně identifikována, nelze ji zaměnit". S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2006 sp. zn. 22 Cdo 3148/2005 odvolací soud dále dovodil, že "pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ve smyslu restitučních zákonů, nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění", a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít "přesně označenou smlouvu má za následek", že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Námitky odvolatelek o "formulační nepřesnosti" soudních rozhodnutí nahrazujících jejich projevy vůle odvolací soud odmítl s odůvodněním, že by šlo "o nepřípustný formalismus, který by zcela negoval výsledek soudního řízení".
K dovolání J. P. a účastnice 2) Nejvyšší soud České republiky - poté, co rozhodl usnesením ze dne 11.12.2013 č.j. 31 Cdo 2060/2010-118, že v řízení bude na místě dosavadní účastnice J. P. pokračováno s J. F. a J. P. - rozsudkem ze dne 11.12.2013 č.j. 31 Cdo 2060/2010-121 (posléze uveřejněným pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nepředstavuje nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení §161 odst.3 občanského soudního řádu, na základě kterého by bylo vlastnické právo oprávněného k nemovitosti vkládáno do katastru nemovitostí, neboť jde o listinu (rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §132 občanského zákoníku), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydané nemovitosti záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 30.1.2014 č.j. 27 C 3/2007-129 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba podaná v dané věci nemůže být "předmětem správního rozhodování" a nemůže být ani "projednána v občanském soudním řízení na základě návrhu podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu", neboť nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu rozsudkem, kterým bude vklad vlastnického práva povolen, tu není možné a "v úvahu nepřichází" ani zamítnutí žaloby podle ustanovení §250i občanského soudního řádu, ani odmítnutí žaloby dle ustanovení §250g občanského soudního řádu.
K odvolání účastnic 1) a 2) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2014 č.j. 4 Co 83/2014-147 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá "právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolacího a dovolacího"; ve výroku o zastavení řízení je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že "výčet důvodů nepřípustnosti žaloby je upraven v ustanovení §247 odst. 2 občanského soudního řádu taxativně" a v projednávané věci jej nelze použít, stejně jako nelze použít žádný z případů uvedených v ustanovení §250g odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu; řízení o podané žalobě je tedy třeba zastavit podle ustanovení §245 a §104 odst.1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud zdůvodnil ustanovením §146 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu s tím, že postup podle ustanovení §146 odst.2 občanského soudního řádu "není v projednávané věci namístě".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice 2) dovolání. Namítá, že výčet případů, v nichž je žaloba nepřípustná, není uveden v ustanovení §247 odst.2 občanského soudního řádu taxativně, že soudy správně měly žalobu odmítnout a že zastavením řízení "bez dostatečného odůvodnění a za formální aplikace ustanovení §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu" odvolací soud odepřel účastnici 2) možnost domáhat se náhrady nákladů řízení. Dovolatelka současně dovozuje, že nebylo bráno v potaz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.2001 sp.zn. IV.ÚS 702/2000, podle kterého "fikce nahrazení podpisu druhé smluvní strany (zde povinné osoby) na restituční dohodě není dána, jestliže povinné osobě byla rozsudkem soudu (jen) uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci". Účastnice 2) navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že žalobu odmítne a že rozhodne o povinnosti žalobců zaplatit účastnici 2) "náhradu nákladů řízení původního, dovolacího a tohoto řízení a přizná účastnici 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§245 a 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, jak má být v řízení podle Části páté občanského soudního řádu ve věci návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnuto o žalobě tehdy, jestliže jde o vlastnické právo, které se do katastru nemovitostí nezapisuje vkladem, ale záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnice 2) je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §245 a 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o.s.ř.) a o nichž podle zákona rozhodují správní orgány (srov. §7 odst.2 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. §244 odst.1 o.s.ř.); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. §244 odst.2 o.s.ř.).
Žaloba není přípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány (srov. §247 odst.2 o.s.ř.).
Soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně, byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, nebo je-li nepřípustná (srov. §250g odst.1 o.s.ř.). Soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně (srov. §250i o.s.ř.). Dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem (srov. §250j odst.1 o.s.ř.); rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno a tento výsledek musí být uveden ve výroku rozsudku (srov. §250j odst.2 o.s.ř.).
V řízení podle Části páté občanského soudního řádu je věcí samou nárok, který byl uplatněn u správního orgánu a o němž správní orgán rozhodl. Domáhá-li se žalobce žalobou (podanou podle ustanovení §246 odst.2 o.s.ř.) nového projednání a rozhodování věci soudem v občanském soudním řízení, soud zjišťuje ve vztahu k uplatněnému nároku v návaznosti na výsledky správního řízení skutkový stav věci a provádí právní posouzení věci. Pro rozhodnutí soudu o tomto nároku je (mimo jiné) významné to, k jakým závěrům soudu dospěl ve srovnání se správním orgánem. Rozhodnutí správního orgánu je z pohledu ustanovení §250i o.s.ř. správné, dospěl-li soud v občanském soudním řízení provedeném podle Části páté občanského soudního řádu ke shodnému závěru jako správní orgán. Při posuzování věci samé soud zkoumá, jaká mají účastníci řízení na základě zjištěného skutkového stavu podle hmotného práva ve svých právních vztazích práva a povinnosti a zda, popřípadě v jakém rozsahu, práva a povinnosti v právních vztazích účastníků odůvodňují vyhovění návrhu, podanému před správním orgánem. Dospěje-li soud ke stejnému závěru jako správní orgán o tom, jak má být rozhodnuto o návrhu nebo jak má být jinak rozhodnuto ve věci samé, je rozhodnutí správního orgánu správné a soud žalobu (podanou podle ustanovení §246 odst. 2 o.s.ř.) - jak vyplývá z ustanovení §250i o.s.ř. - zamítne. Pro závěr o správnosti rozhodnutí správního orgánu samo o sobě není (z pohledu ustanovení §250i a §250j odst.1 o.s.ř.) významné, zda a do jaké míry soud učinil shodná zjištění nebo závěry o skutkovém stavu věci jako správní orgán, popř. zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí správního orgánu ve svém výroku zcela odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů soudu; všude tam, kde nastala "shoda výroků", jde o správné rozhodnutí správního orgánu, i když soud ke "shodě výroků" vedly "odlišné důvody" než správní orgán. Shodnost rozhodnutí správního orgánu se závěry soudu je samozřejmě třeba posuzovat po obsahové stránce; rozhodnutí správního orgánu je správné i tehdy, má-li soud za to, že mělo být formulačně vyjádřeno jinak, nemůže-li mít odlišná formulace vliv na obsah výrokové části rozhodnutí správního orgánu.
Domáhá-li se žalobce žalobou (podanou podle ustanovení §246 odst.2 o.s.ř.) zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, ačkoliv jde o vlastnické právo, které se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je nepochybné, že žaloba není nepřípustná ve smyslu ustanovení §247 odst.2 o.s.ř., a že ji proto nelze odmítnout postupem podle ustanovení §250g odst.1 písm.c) o.s.ř. Řízení o žalobě nelze ani podle ustanovení §245 a §104 odst.1 o.s.ř. zastavit s odůvodněním, že "pro takové řízení nejsou splněny podmínky", neboť tu ve skutečnosti není nedostatek žádné z podmínek, za nichž může být věc (návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem) projednána a rozhodnuta. Popsaná procesní situace se vyznačuje tím, že návrhu na zápis vlastnického práva, který žalobci podali u správního orgánu dne 7.12.2006, nemůže být vyhověno, a to jen (a právě) proto, že požadovaný zápis vlastnického práva se neprovádí vkladem, ale správně záznamem, a že tedy takový návrh musí být zamítnut.
V projednávané věci Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 25.4.2007 č.j. V-56670/2006-101-11/KA návrh žalobců na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem zamítl. Je-li nyní - jak vyplývá z výše uvedeného - odůvodněn závěr, že návrh žalobců na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem musí být zamítnut, není z pohledu ustanovení §250i o.s.ř. významné, že každý ze závěrů o zamítnutí žaloby vychází z jiného (odlišného) právního posouzení věci; rozhodná je - jak uvedeno už výše - "shoda výroků" a nikoliv "odlišné důvody" pro obě rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba podaná žalobci u soudu prvního stupně dne 4.7.2007 měla být postupem podle ustanovení §250i o.s.ř. zamítnuta. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§245 a §243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§245 a §243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§245 a 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§245, §226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu