ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3967.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3967/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavní věřitelky České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti zástavní dlužnici Mgr. L. H. , o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 98/2012, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 16 Co 149/2016-145, takto:
I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 16 Co 149/2016-145, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje zástavy, kdy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „zástavní dlužnici nikdy nebyla žádná výzva či prohlášení o zesplatnění úvěru doručeno“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, kterou uplatňuje zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. (namítá-li, že „soudy nenařízením ústního jednání zásadním způsobem omezily možnost zástavní dlužnice uplatnit své zákonné možnosti procesní obrany proti vznesenému nároku zástavní věřitelky“), neboť v této části neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu