ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5145.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5145/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po Z. M. , zemřelém dne 30. listopadu 2011, za účasti 1) Bc. B. M. , zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 1047/17, 2) K. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 666/12a, 3) Dr. Med. M. H., zastoupeného Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, 4) JUDr. M. F. , zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 653/17, 5) E. M. , zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20, 6) K. M. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2782/2011, o dovolání E. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 24 Co 239/2014-1011, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. srpna 2014, č.j. 34 D 2782/2011-785, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Z. M., zemřelém dne 30.11.2011 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.12.2011, č.j. 34 D 2782/2011-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla jako náhradnice JUDr. Ondřeje Holuba, notáře se sídlem v Praze 4, který byl odvolán (§14 odst. 3 notářského řádu), pověřena JUDr. Jana Kleinová, notářka Společné notářské kanceláře JUDr. Jana Kleinová, JUDr. Ing. Ondřej Klička, notáři se sídlem v Praze 2 (§38 občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. srpna 2014, č.j. 34 D 2782/2011-785, uložil E. M., K. M., K. M. a Dr. Med. M. H., aby samostatně nebo společně ve lhůtě 60 dnů od právní moci usnesení podali u tohoto soudu žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“ (výrok I.); dále uložil JUDr. M. F. a Bc. B. M., aby samostatně nebo společně ve lhůtě 60 dnů od právní moci usnesení podaly u tohoto soudu žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 30.12.2009“ (výrok II.); a konečně K. M., aby ve lhůtě 60 dnů od právní moci usnesení podala u tohoto soudu žalobu na určení, že „JUDr. M. F., není dědičkou zůstavitele“ (výrok III.); současně poučil odkázané dědice, že nebude-li podána žaloba dle výroku I. usnesení ve stanovené lhůtě, soud bude na Bc. B. M., JUDr. M. F., E. M., K. M. a Dr. Med. M. H. pohlížet jako na dědice ze závěti ze dne 24.8.2011; dále že nebude-li podána žaloba dle výroku II. usnesení ve stanovené lhůtě, soud bude na Bc. B. M., E. M., K. M., K. M. a Dr. Med. M. H. pohlížet jako na dědice ze závěti ze dne 30.12.2009, a konečně že nebude-li podána žaloba dle výroku III. usnesení ve stanovené lhůtě, soud bude na JUDr. M. F. pohlížet jako na dědičku. Soud prvního stupně uvedl, že „zůstavitel pořídil celkem 6 závětí, poslední z nich pořídil dne 24.8.2011 ve formě notářského zápisu“; že „zůstavitel touto závětí pořídil o veškerých svých příjmech ze svých autorských práv, včetně práv z ochranné známky, splatných i budoucích, jakož i o veškerých svých autorských majetkových právech tak, že ustanovil dceru B. M. dědičkou dědického podílu ve výši 51%, JUDr. M. F. dědičkou dědického podílu ve výši 20%, manželku E. M. dědičkou dědického podílu ve výši 10%, dceru K. L., nyní M., dědičkou dědického podílu ve výši 10% a syna M. H. dědicem dědického podílu ve výši 9%“; že „v rámci jednání konaného dne 4.2.2013 účastníci K. M., E. M., K. M. a Dr. Med. M. H. sdělili soudu, že považují závěť zůstavitele ze dne 24.8.2011 za neplatnou, a to zejména z důvodu, že zůstavitel nebyl ze zdravotních důvodů způsobilý sepsat závěť a že závěť zcela vybočuje z řady závětí předchozích“ a že „účastníci nebyli ani po výzvě soudu schopni odstranit spor dohodou“. Dále uvedl, že „zůstavitel v závěti ze dne 30.12.2009 ustanovil dědici veškerých příjmů z autorských práv, práv z ochranné známky a veškerých svých autorských majetkových práv E. M. s dědickým podílem ve výši 20%, K. M. s dědickým podílem ve výši 20%, B. M. s dědickým podílem ve výši 20%, M. H. s dědickým podílem ve výši 20% a K. M. s dědickým podílem ve výši 20%“; že „závětí ze dne 30.12.2009 dále zůstavitel pořídil o spoluvlastnickém podílu ve výši ½ na rodinném domu a na pozemcích parc. č. 299/1 a parc. č. 299/2, s garáží, příslušenstvím a polovinou vnitřního vybavení, jehož dědičkou stanovil vnučku K. M.“; že „dědičkou spoluvlastnického podílu ve výši ½ na chatě na Slapech s příslušenstvím, na pozemku parc. č. st. 27 a na pozemku parc.č. 103/16, vše zapsané v katastrálním území H., společně s polovinou vnitřního vybavení této chaty ustanovil svou manželku E. M.“; že „závětí ze dne 30.12.2009 také pořídil o veškerých svých úsporách na účtech vedených na jeho jméno tak, že dědici těchto úspor jsou manželka E. M., dcera K. M., dcera B. M., vnučka K. M. a syn M. H. rovným dílem“; že „dceru K. M. a dceru B. M. dále ustanovil v závěti ze dne 30.12.2009 dědičkami knih a publikací s uměleckým zaměřením“; že „JUDr. M. F. svým podáním ze dne 3.2.2013 a Bc. B. M. v průběhu jednání konaného dne 2.9.2013 sdělily soudu, že závěť zůstavitele ze dne 30.12.2009 je neplatná z důvodu, že svědek závěti P. H. je osobou blízkou K. M., neboť s ní v době sepsání závěti ze dne 30.12.2009 sdílel společnou domácnost a újmu, která by se mu stala, by K. M. pociťovala jako újmu vlastní“, a že „účastníci nebyli ani po výzvě soudu schopni spor odstranit dohodou“. Rovněž uvedl, že „K. M. svým podáním ze dne 28.2.2012 popřela dědické právo JUDr. M. F. s tím, že JUDr. M. F. není způsobilá dědit, neboť zneužila svého postavení právního zástupce zůstavitele a vyvinula nátlak na zůstavitele ve vztahu k závěti ze dne 24.8.2011, a tím se dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele a stala se tak dle §469 obč. zák. nezpůsobilou dědit“, a že „tento spor o dědické právo dědici dohodou neodstranili, a to ani po výzvě soudu“. Zároveň všechny odkázané dědice poučil, že „pokud bude každý z nich žalovat samostatně, je potřeba, aby žalující účastník žaloval všechny ostatní dědice ze závěti“, a že „pokud budou žalovat účastníci společně, pak ať žalují ty účastníky řízení, kteří nejsou v jejich procesním společenství“.
K odvolání E. M. a K. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2015, č.j. 24 Co 239/2014-1011, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v té části výroku I., kterým byla E. M. uložena povinnost podat žalobu na určení, že nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011, a rovněž ve výrocích III., IV., V. a VI. (správně VII.); dále změnil výrok I. usnesení soudu prvního stupně „ve vztahu ke K. M.“ tak, že „se K. M. neukládá povinnost podat žalobu na určení, že nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“, a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně jinak ve výroku I. a výrocích II. a VI. „zůstává nedotčeno“. Vycházel z toho, že „ze stanovisek E. M. a K. M. tak, jak vyplynula z jednání před soudním komisařem, jednoznačně vyplynulo, že obě tyto účastnice vznesly pochybnosti o způsobilosti zůstavitele pořídit platně závětí ze dne 24.8.2011“; že „soud I. stupně správně dle §175k odst. 2 o.s.ř. odkázal tyto dědičky k podání žaloby o určení dědického práva“; že „v průběhu odvolacího řízení obě odvolatelky, tj. E. M. a K. M. namítají, že nikdy netvrdily, že by zůstavitel nebyl ze zdravotních důvodů schopen pořídit závěť ze dne 24.8.2011, resp. že nemají o jeho zdravotní způsobilosti v tomto ohledu pochyb“; že „odvolatelky tedy již nenamítají, že by zůstavitel nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilý pořídit závěť ze dne 24.8.2011“; že „je však nepochybné, že E. M. kromě námitky nezpůsobilosti zůstavitele pořídit platnou závěť s ohledem na jeho zdravotní stav při jednání dne 4.2.2013 namítala ještě další důvod neplatnosti této závěti, který spočíval v nepřiměřeném nátlaku na zůstavitele k pořízení této závěti“; že „i když tato okolnost nebyla v napadeném usnesení výslovně zmíněna, je třeba ji při rozhodování o odkazu dle §175k odst. 2 o.s.ř. zohlednit“, a že „jde totiž o námitku neplatnosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., podle kterého právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“. Dospěl k závěru, že „s ohledem na popsaná stanoviska odvolatelek je usnesení soudu I. stupně správné ve vztahu k E. M., neboť lze mít za to, že tato i po změně názoru na zdravotní způsobilost zůstavitele pořídit závěť ze dne 24.8.2011 spatřuje důvod neplatnosti této závěti také v nesplnění podmínky svobodně učiněného právního úkonu“; že „ve vztahu k E. M. bylo proto usnesení soudu I. stupně ve výroku I. jako správné potvrzeno“; že „není důvod, aby dědičce K. M. byla ukládána povinnost podat žalobu na určení dědického práva“, a že „tato povinnost však zůstává odkázaným dědicům K. M. a Dr. Med. M. H., neboť ve vztahu k nim zůstalo usnesení soudu I. stupně nedotčeno dle §206 odst. 2 o.s.ř.“. K námitce K. M., která napadla odvoláním také výrok III., má odvolací soud za to, že „její odvolání proti tomuto výroku spočívá pouze v námitce, že lhůta pro podání žaloby stanovená v délce 60 dnů je nepřiměřeně krátká“, a že „tuto námitku nepokládá za opodstatněnou“, když „je přiměřená okolnostem tohoto případu“. Rovněž uvedl, že „jako správné byly též potvrzeny výroky IV., V. a VII., neboť soud I. stupně správně uložil účastníkům, kteří žalobu dle odkazu podají, aby vyhotovení podaných žalob zaslali pověřenému soudnímu komisaři, a správně též účastníky poučil o následcích pro případ, že žaloby na určení dědického práva nebudou podány“. Závěrem podotkl, že „soud I. stupně správně v odůvodnění účastníky poučil“ .
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala E. M. dovolání. V prvé řadě namítá, že „odvolací soud nesprávně aplikoval §175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu“, když „neodůvodněně vyřadil K. M. z okruhu osob oprávněných podat určovací žalobu podle výroku I. usnesení soudu prvního stupně“ a když „s účastníky, kteří jsou navíc ve stavu nerozlučného společenství ve smyslu §91 odst. 2 o.s.ř., bylo v důsledku tohoto rozhodnutí zacházeno rozdílným způsobem“. K tomu dále uvedla, že „odvolací soud pominul, že námitka psychického nátlaku, který měl být na zůstavitele vyvinut při sepsání jeho závěti ze dne 24.8.2011 a který měl mít za následek neplatnost závěti ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, byla v průběhu řízení uplatňována nejen dovolatelkou, ale také K. M.“, a že „v případě dovolatelky naopak odvolací soud vycházel nejen z námitky zdravotní nezpůsobilosti, ale také z námitky psychického nátlaku“. Rovněž namítá „nesprávné právní posouzení ve věci odvolání do výroku VII. usnesení soudu prvního stupně“, když „výrok VII. byl předmětem odvolání jak ze strany dovolatelky, tak ze strany K. M.“, neboť odvolací soud se „vůbec nevypořádal s odvoláním do výroku VII. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4“ a „odvoláním do výroku VII. se zabýval pouze v odůvodnění, a to pouhým konstatováním jeho údajné správnosti bez dalšího odůvodnění“. Také namítá „nesprávné vymezení žalobního petitu soudem prvního stupně“. Má za to, že když v projednávaném případě soudy uložily, aby bylo žalováno na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“, resp. na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 30.12.2009“, tím „uložily všem žalobcům povinnost, aby žalovali mimo ostatních také sami sebe“, a že „takové vymezení žalobního petitu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“. Konečně namítá, že „v řízení došlo k opakovanému nesprávnému poučení účastníků, a to jak ze strany soudu prvního stupně, tak následně ze strany odvolacího soudu“. Podle jejího názoru v prvé řadě došlo k „chybnému poučení v obou případech, kdy byli účastníci odkázáni k podání určovací žaloby ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř. proti 1) všem ostatním dědicům ze závěti ze dne 24.8.2011 a stejně tak proti 2) všem ostatním dědicům ze závěti ze dne 30.12.2009“. Podle dovolatelky je totiž nesporné, že „okruh účastníků dědického řízení byl v době vydání napadeného usnesení jasně určen, tzn. byl zde pouze jeden okruh účastníků řízení, kteří měli být žalováni“; že tento okruh „je tvořen všemi účastníky řízení, nikoliv okruhy dědiců podle jednotlivých dědických titulů“; že „tímto poučením však soud prvního stupně a následně odvolací soud vyzvaly účastníky, aby pokaždé žalovali jiný okruh osob, neboť okruh dědiců ze závěti ze dne 24.8.2011 se nekryje s okruhem dědiců ze závěti ze dne 30.12.2009, a to pokud jde o K. M. (není jako dědic uvedena v závěti ze dne 24.8.2011) a JUDr. M. F. (není jako dědic uvedena v závěti ze dne 30.12.2009)“; že „poučení je dále rozporné z toho důvodu, že uvádí odlišný okruh žalovaných pro případ, kdy budou žalovat účastníci samostatně, a jiný okruh žalovaných pro případ, kdy budou účastníci žalovat společně“, a že „další chybné poučení ze strany soudu prvního stupně, které odvolací soud opět jako domněle správné potvrdil, se nachází v odstavci sedmém usnesení soudu prvního stupně“, neboť „zde byla jako pasivně legitimovaná označena pouze a jedině JUDr. M. F., ačkoliv je zřejmé, že účastníků tohoto řízení je více“. Podle dovolatelky „konečně napadené usnesení nereflektuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu, pokud jde o úplnost poučení ve smyslu stanovení alternativy pro případ, kdy žalovat budou pouze někteří z těch účastníků, kterým byla povinnost podat žalobu ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř. uložena“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil nebo zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Bc. B. M., JUDr. M. F., Dr. Med. M. H. a K. M. ve vyjádřeních k dovolání uvedli, že se domnívají, že dovolání bylo podáno opožděně, a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. (jejíž konec připadl na sobotu 4.7.2015, a nejblíže následující pracovní den podle ust. §57 odst. 2 o.s.ř. bylo úterý 7.7.2015, neboť pondělí 6.7.2015 byl státní svátek), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Pro soudy v projednávané věci bylo ve vztahu k výroku usnesení odkazujícího účastníky k podání žaloby podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu významné vyřešení otázek procesního práva, jak je třeba v tomto usnesení formulovat žalobní petit a poučit účastníky o tom, proti komu má žaloba směřovat, resp. vymezit osoby, proti nimž má být žaloba podána, odkazuje-li soud na podání žaloby více osob. Protože tyto otázky soudy posoudily v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání E. M. je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel Z. M. zemřel dne 30.11.2011, postupuje se v řízení o dědictví i v současné době podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod. 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstaviteli Z. M. se použije právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po Z. M. svědčí ze zákona manželce zůstavitele E. M. a jeho dětem B. M., K. M. (dříve L.) a Dr. Med. M. H. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo předloženo celkem šest závětí. Ve čtvrté závěti ze dne 26.5.2008, sepsané notářským zápisem N 311/2008, NZ 256/2008, zůstavitel stanovil, že „tato závěť současně ruší veškeré jeho závěti dříve učiněné“. V následující allografní závěti ze dne 30.12.2009, pořízené za přítomnosti dvou svědků, zůstavitel za dědice „veškerých příjmů z jeho autorských práv včetně práv z ochranné známky, splatných i budoucích, jakož i veškerých svých autorských majetkových práv“ označil rovným dílem (20%) svou manželku E. M., své děti K. „L.“, B. M. a Dr. Med. M. H. a svou vnučku K. M. V poslední závěti ze dne 24.8.2011, sepsané notářským zápisem N 382/2011, NZ 350/2011, dědici „veškerých příjmů ze svých autorských práv včetně práv z ochranné známky, splatných i budoucích, jakož i veškerých svých autorských majetkových práv“ zůstavitel ustanovil dceru B. M. (podílem ve výši 51%), JUDr. M. F. (podílem ve výši 20%), manželku E. M. (podílem ve výši 10%), dceru K. „L.“ (podílem ve výši 10%) a syna Dr. Med. M. H. (podílem ve výši 9%).
Soudy při rozhodování podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ vycházely z toho, že E. M., K. M., K. M. a Dr. Med. M. H. zpochybnili platnost závěti zůstavitele ze dne 24.8.2011, když uvedli, že zůstavitel „nebyl ze zdravotních důvodů způsobilý závěť sepsat“; že však E. M. a K. M. v průběhu odvolacího řízení namítaly, že „nikdy netvrdily, že by zůstavitel nebyl ze zdravotních důvodů schopen pořídit závěť ze dne 24.8.2011, resp. že nemají o jeho zdravotní způsobilosti v tomto ohledu pochyb“; že K. M. navíc uvedla, že „JUDr. M. F. zneužila svého postavení právního zástupce zůstavitele a vyvinula nátlak na zůstavitele ve vztahu k závěti ze dne 24.8.2011, a tím se dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele a stala se tak dle §469 obč. zák. nezpůsobilou dědit“, a že rovněž E. M. kromě námitky nezpůsobilosti zůstavitele pořídit platnou závěť s ohledem na jeho zdravotní stav namítala ještě další důvod neplatnosti této závěti, který spočíval v „nepřiměřeném nátlaku na zůstavitele k pořízení této závěti“. Dále vycházely z toho, že JUDr. M. F. a Bc. B. M. sdělily soudu, že závěť zůstavitele ze dne 30.12.2009 je neplatná z důvodu, že „svědek závěti P. H. je osobou blízkou K. M.“. Soud prvního stupně dovodil, že je třeba odkázat, aby žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“, podaly E. M., K. M., K. M. a Dr. Med. M. H. „samostatně nebo společně“; zároveň účastníky v odůvodnění svého usnesení poučil, že pokud bude každý z nich žalovat samostatně, je potřeba, aby žaloval „všechny ostatní dědice ze závěti ze dne 24.8.2011“, a že pokud budou účastníci žalovat společně, pak ať žalují „jen ty účastníky řízení, kteří nejsou v jejich procesním společenství“. Dále dovodil, že je třeba odkázat, aby žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 30.12.2009“, podaly JUDr. M. F. a Bc. B. M.; zároveň účastnice v odůvodnění svého usnesení poučil, že pokud bude každá z nich žalovat samostatně, je potřeba, aby žalovala „všechny ostatní dědice ze závěti ze dne 30.12.2009“, a že pokud budou účastnice žalovat společně, pak ať žalují „jen ty účastníky řízení, kteří nejsou v jejich procesním společenství“. Konečně dovodil, že je třeba odkázat, aby K. M. podala žalobu na určení, že „JUDr. M. F. není dědičkou zůstavitele“. Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně pouze ve vztahu ke K. M. tak, že se jí „neukládá povinnost podat žalobu na určení, že nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“. Se závěry soudů obou stupňů však dovolací soud nesouhlasí, neboť v posuzovaném případě usnesení soudu prvního stupně nevyhovuje požadavkům ustanovení §175k odst. 2 OSŘ a odvolací soud tyto nedostatky neodstranil.
Podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Usnesení soudu prvního stupně v projednávané věci především neobsahuje ve výroku poučení o tom, proti komu mají podané žaloby směřovat, když v odůvodnění usnesení je uvedeno (pouze) to, že pokud bude každý z účastníků žalovat samostatně, je potřeba, aby žaloval „všechny ostatní dědice ze závěti“, a že „pokud budou účastníci žalovat společně, pak „ať žalují jen ty účastníky řízení, kteří nejsou v jejich procesním společenství“. Odvolací soud situaci nijak nenapravil tím, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soud prvního stupně účastníky „správně poučil“, a když pouze obecně (bez jmenovitého výčtu osob) konstatoval, že „ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní“.
Jak je z obsahu spisu patrno, účastnicemi dědického řízení po zůstaviteli Z. M. byli rovněž JUDr. M. F. a K. M.. Přestože tedy JUDr. M. F. není závětní dědičkou ze závěti ze dne 30.12.2009 a K. M. není závětní dědičkou ze závěti ze dne 24.8.2011, měli být účastníci odkázaní k podání žalob poučeni, že žalobu je třeba podat rovněž proti těmto účastnicím, má-li být správně podána proti všem ostatním účastníkům dědického řízení (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko). Důvodná je proto i dovolací námitka, podle níž je okruh pasivně legitimovaných účastníků pro případ určovacích žalob ve smyslu §175k odst. 2 OSŘ vždy pouze jeden a je tvořen „všemi účastníky řízení, nikoliv okruhy dědiců podle jednotlivých dědických titulů“. Uvedený závěr platí i pro odkaz K. M. k podání žaloby na určení, že „JUDr. M. F. není dědičkou zůstavitele“, neboť žalobkyně nebyla v tomto směru soudy vůbec poučena.
Navíc judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ společně (současně) více účastníků, musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby ve svých důsledcích zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - nebyl (nemohl být) úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných (srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988, sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1989, nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 41, ročník 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2754/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 4240/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012).
Z výše uvedeného je zřejmé, že z usnesení soudu prvního stupně (alespoň z jeho odůvodnění) v posuzovaném případě nevyplývá, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z odkázaných účastníků žalobu ve lhůtě nepodal. Závěr odvolacího soudu o splnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ proto taktéž z tohoto důvodu nemůže obstát.
S názorem odvolacího soudu nelze souhlasit ani v tom, že by soud prvního stupně správně vymezil žalobní petit.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 OSŘ umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popřípadě, že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Soud prvního stupně odkázal E. M., K. M., K. M. a Dr. Med. M. H., aby podali žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“, a dále odkázal JUDr. M. F. a Bc. B. M., aby podaly žalobu na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 30.12.2009“. Přestože v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli odkázaní účastníci E. M., K. M., Dr. Med. M. H. a Bc. B. M. vznesli námitky proti závětem ze dne 24.8.2011 a 30.12.2009, v nichž je zůstavitel ustanovil dědici, a přestože jejich dědické právo vyplývá kromě sporných závětí i z nesporné závěti ze dne 26.5.2008, není pojmově možné, aby byli odkázáni k podání žaloby (také) „proti sobě“, neboť sami nemohou prostřednictvím sporných skutečností zpochybňovat své dědické právo po zůstaviteli a v řízení o žalobě - projednávané podle Části třetí občanského soudního řádu - nemohou být „současně žalobcem a žalovaným“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp.zn. 21 Cdo 1934/2012).
Dovolací soud je navíc toho názoru, že odkaz k podání žaloby na určení, že „nikdo nedědí ze závěti“, není formulován v souladu se zákonem, a to již proto, že obsahově odpovídá spíše určení sporné skutečnosti (neplatnosti závěti), která (jak uvedeno výše) je sice významná pro posouzení dědického práva po zůstaviteli, avšak není způsobilým předmětem sporného řízení. Dovolací soud má za to, že v posuzovaném případě lze za odkaz v souladu s ust. §175k odst. 2 OSŘ považovat pouze jednotlivý (nikoliv společný) odkaz účastníků dědického řízení k podání žaloby na určení, že jmenovitě označení žalovaní nejsou zůstavitelovými dědici ze závěti ze dne 24.8.2011, případně ze dne 30.12.2009. Pouze takový adresný odkaz vyhovuje situaci, kdy je odkázanými účastníky z různých důvodů „sporováno“ více závětí téhož zůstavitele s obdobným okruhem závětních dědiců.
Závěr o vhodnosti konkrétního odkazu jednotlivých účastníků vůči jmenovitě označeným žalovaným platí i ve vztahu k účastnici JUDr. M. F. pouze s tím rozdílem, že v jejím případě je možné odkázat k podání žaloby vůči všem zůstavitelovým dědicům ze závěti ze dne 30.12.2009, neboť zůstavitel JUDr. M. F. závětní dědičkou z této závěti neustanovil.
Co se týče odkazu K. M. – jak je uvedeno výše – shodně s E. M. v průběhu odvolacího řízení namítaly, že „nikdy netvrdily, že by zůstavitel nebyl ze zdravotních důvodů schopen pořídit závěť ze dne 24.8.2011, resp. že nemají o jeho zdravotní způsobilosti v tomto ohledu pochyb“. Kromě námitky nezpůsobilosti zůstavitele pořídit platnou závěť s ohledem na jeho zdravotní stav však obdobně namítaly ještě další důvod neplatnosti závěti ze dne 24.8.2011, který v případě K. M. na základě jejího podání ze dne 28.2.2012 spočíval v tom, že „se JUDr. M. F. dopustila zavrženíhodného jednání v podobě nátlaku na zůstavitele na pořízení závěti“; že „je ze zákona vyloučena z dědického nástupnictví“; že „závětí tak rovněž došlo ke zrušení resp. ke snížení podílů nejbližších členů rodiny právě uvedením JUDr. M. F. jakožto dalšího dědice, o čemž lze mít důvodné pochybnosti“, a že „závěť by tedy měla být posouzena v této části jako absolutně neplatná dle §37 občanského zákoníku“, a v případě E. M. na základě protokolu o jednání ze dne 4.2.2013 pak v tom, že uvedla, že „o případném nátlaku JUDr. M. F. nemá žádné informace“ a že „závěť nepovažuje za platnou, neboť má pochybnosti, že zůstavitel byl bez nepřiměřeného nátlaku takové závěti schopen“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací námitka, podle níž „podáním K. M. došlo nejen ke zpochybnění dědické způsobilosti JUDr. M. F., ale také ke zpochybnění platnosti závěti jako celku“, nemůže obstát. Jedním z důvodů dědické nezpůsobilosti ve smyslu §469 obč. zák. je totiž i zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, spočívající i v jednání směřujícím proti zůstavitelově svobodě projevu poslední vůle. Nezpůsobilý dědic ve smyslu §469 obč. zák. po zůstaviteli (vůbec) nedědí a hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil. Soud prvního stupně (jehož rozhodnutí odvolací soud potvrdil) proto správně odkázal K. M. k podání žaloby na určení, že „JUDr. M. F. není dědičkou zůstavitele“ (s výhradou k poučení ze strany soudů zmíněnou výše). Vzhledem k odlišnosti (obecné) námitky nátlaku při sepisu závěti ze dne 24.8.2011, uplatněné E. M., která však směřuje k absolutní neplatnosti závěti v celém rozsahu z důvodu nedostatku svobodného projevu vůle, nelze pak souhlasit s dovolacím tvrzením, že stejná „námitka psychického nátlaku, který měl mít za následek neplatnost závěti, byla v průběhu řízení uplatňována nejen dovolatelkou, ale také K. M.“. S tím pak obsahově koresponduje i odlišný odkaz E. M. k podání žaloby na určení, že „nikdo nedědí ze závěti ze dne 24.8.2011“, který však není správný z důvodů vysvětlených již výše.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolací námitka absence rozhodnutí o odvoláním napadeném výroku VII. usnesení soudu prvního stupně je nejen nepodstatná s ohledem na zrušení rozhodnutí obou soudů, ale i neopodstatněná vzhledem ke zjevnosti písařské chyby, pokud se ve výroku II. uvádí, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje namísto „ve výrocích III., IV. a VII.“, tak „ve výrocích III., IV. a VI.“, ačkoliv bylo současně rozhodnuto, že ve výroku VI. zůstává usnesení soudu prvního stupně nedotčeno.
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným usnesením o odvolání E. M. a K. M. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008), o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení §214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) OSŘ a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto v celém rozsahu [srov. §242 odst. 2 písm. a) a c) o.s.ř.] zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu