ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1088.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1088/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Ch. , zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Ďáblicích, Legionářů 947/2b, proti žalované P. Ch. , zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská 65/29, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 59/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 11 Co 497/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 7 C 59/2014-109, z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobce nesplacený zůstatek na úvěrovém účtu č. 257376767 u ČSOB, a. s., ve výši −118 637,42 Kč, zůstatek na účtu č. 105379205/0300 u ČSOB, a. s., ve výši 1 370,37 Kč a zůstatek na účtu č. 234927941/0300 u ČSOB, a. s., ve výši 1 475,20 Kč, do vlastnictví žalované přikázal zůstatek na účtu u ING Bank N. V., ve výši 233 194 Kč a zůstatek na účtu č. 154488301/0600 u GE Money Bank, a. s., ve výši 2 709,30 Kč (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 736 692,575 Kč ve lhůtě do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 11 Co 497/2015-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 736 692,60 Kč, z toho částku 233 194 Kč je povinna žalobci zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku a částku 503 498,60 Kč je povinna zaplatit žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Žalobce s žalovanou uzavřeli formou notářského zápisu dohodu o zúžení rozsahu SJM, na jejímž základě se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí v k. ú. K. Žalobce byl však žalovanou uveden v omyl slibem žalované, že „pokud na ni žalobce převede polovinu nemovitostí, pak se s ním nerozvede.“ Po převodu nemovitostí však žalovaná svou žalobu na rozvod manželství nevzala zpět, nýbrž v řízení bylo pokračováno a skončilo rozvodem manželství. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal svůj omyl při uzavírání předmětné dohody, a i kdyby jej prokázal, nejednalo by se o omyl podstatný, který by způsoboval neplatnost právního jednání. Byť není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat jednotlivé soudem provedené důkazy, má žalobce za to, že svá tvrzení důkazními prostředky prokázal. Právní hodnocení platnosti a neplatnosti právního jednání účastníků je výhradně v působnosti soudu; soudy obou stupňů nesprávně posoudily jednání účastníků po právní stránce. Soudy obou stupňů se měly vypořádat s neplatností dohody o zúžení rozsahu SJM i z jiného pohledu, případně měly zkoumat možné odstoupení od smlouvy, neboť žalobce nedostal ekvivalent svého plnění. Je namístě vyřešit právní otázku, zdali v případě, že se účastník řízení domáhá plnění z neplatného právního úkonu, je úkolem soudu posoudit neplatnost právního jednání účastníků i z jiného důvodu než toho, který je předkládán žalobcem. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalobce rozporoval závěry soudů obou stupňů, že neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že uzavřel dohodu o zúžení rozsahu SJM v omylu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť žalobce svou námitkou nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, což se týká také závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jelikož podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, není dovolací soud oprávněn jakkoliv zjištěný skutkový stav přezkoumávat, a to včetně závěru o neunesení důkazního břemene. Z toho také plyne závěr, že dovolací soud je skutkovým stavem tak, jak jej zjistil odvolací soud, vázán. V té části dovolání, která je polemikou s procesem hodnocení dokazování, jde taktéž o dovolání nepřípustné, neboť výhrady vůči hodnocení dokazování nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Neshledal-li přitom odvolací soud, že žalobce uzavíral dohodu o zúžení rozsahu SJM v omylu, je závěr o tom, že není předmětná dohoda z tohoto důvodu neplatná, zcela logický. Nutno podotknout, že odvolací soud uvedl, že i kdyby se žalobci podařilo unést důkazní břemeno, nejednalo by se o podstatný omyl, který by měl za následek neplatnost uvedené dohody. S tímto právním závěrem pak dovolatel v dovolání nijak právně nepolemizuje, setrvává toliko na své námitce – s níž se vypořádal již odvolací soud – proč by jinak uzavíral uvedenou dohodu o zúžení rozsahu SJM.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zdali není dohoda o zúžení rozsahu SJM neplatná z jiného než dovolatelem nastíněného důvodu.
Tato námitka byla nepřípustně uplatněna až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud přitom ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud tedy žalobce svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolatel ostatně ani v dovolání žádné konkrétní důvody tvrzené neplatnosti neuvádí a v dovolání zcela absentují jakákoliv tvrzení směřující k závěrům o možné neplatnosti dohody o zúžení rozsahu společného jmění manželů z jiných důvodů než pro tvrzenou relativní neplatnost. Dovolacímu soudu tak není zřejmé, jak by se řešení uvedené námitky mělo v posuzovaném případě projevit.
V případě odstoupení od smlouvy pak žalobce neuvádí žádné ustanovení zákona či dohody o zúžení rozsahu SJM, od něhož by právo na odstoupení od smlouvy opíral. Odstoupení od smlouvy je přitom možné jen v případě, že zákon odstoupení od smlouvy stanoví nebo že je to účastníky sjednáno (§48 odst. 1 obč. zák.). Námitka relativní neplatnosti právního úkonu zjevně odstoupením od předmětné dohody o zúžení rozsahu SJM není již proto, že odstoupení od smlouvy předpokládá platný právní úkon, zatímco námitka relativní neplatnosti směřuje k neplatnosti právního úkonu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu